Podporujme proroky Starší David B. Haight z kvora dvanácti apoštolů Evangelium je pravdivé; je to naděje světa; bude postupovat kupředu, aby uskutečnilo všechno, co musí uskutečnit. Můj přítel mi nedávno řekl: „Víš, co máš ty a Steve Young, obránce týmu Devětačtyřicátníků, společného? A já jsem řekl: „Napadá mě několik věcí - ať to vezmu z kterékoli strany.“ Pak jsem řekl: „Ale řekni mi ty, co máme společného.“ A on řekl: „To, co máte společného, je to, že si říkáme, zdali se vrátíte příští sezónu.“ S požehnáními nebes a s Ruby, mimořádnou a neodmyslitelnou ošetřovatelkou, kterou mám a která o mě pečuje, a s milující rodinou se mi daří docela dobře. Vážím si kardiostimulátoru a dbám na něj. Mám ho a docela se hodí. A mám nový kyčel a opravené koleno a říkám si, že se jistě líbím. Mé nejnovější sluchadlo a zvláštní brýle jsou vcelku prima, ale, ouha, po mé mysli se mi stýská. Jsem poctěn tím, že zde mohu několik minut stát a vydat vám své svědectví a povzbudit vás v tomto nádherném díle. Jsme požehnáni, že můžeme být jeho součástí. Sledoval jsem, jak jste zvedali ruce, když president Monson navrhoval vyjádření podpory generálním autoritám Církve, ale zejména našemu prorokovi, a když jsem sledoval, s jakým nadšením jste zvedali ruce, pomyslel jsem si: „Jsme zde, se všemi požehnáními, která máme, a s útěchou, kterou máme,“ a myslel jsem na další takové události, které se odehrály v historii Církve. Hlavou mi proběhla myšlenka na shromáždění mé vlastní rodiny, která je roztroušena po Americe - v Georgii; v Chapel Hill v Severní Karolíně; v Pensylvánii; Texasu; Kalifornii a zde v Salt Lake City. Myslel jsem, že bych mohl v těch malých rodinách, ať jsou v jakémkoli prostředí, ať již ve svém domově nebo v kapli, vidět některé z těch nejmenších, jak jsou učeny zvedat ruce a být v jednotě, snad jejich rodiče je učí o tom, co jsme dělali. Když jsme zvedli ruku, nejenže jsme učinili pohyb, poněvadž to dělá každý, ale poněvadž přijímáme a vydáváme svědectví o poznání, které máme, a svědectví, které máme o tom, že president Hinckley je náš prorok a náš vůdce. Nejenže zvedáme ruku a říkáme tím, že ho podporujeme, ale také že následujeme jeho směr, nasloucháme mu, radíme se, modlíme se, že dbáme na to, co vychází ze rtů proroka. Prorok Joseph Smith obdržel nějaké pokyny, které se týkají organizace Církve a které máme jako zjevení zveřejněná v 20. oddíle Knihy nauk a smluv. Představte si 6. dubna 1830 ve Fayette, ve státě New York, na farmě Petera Whitmera setkání, v tom malém srubu o rozměrech asi 20 krát 30 stop (6x9 m), kde byla zorganizována Církev. Jen si představte ten malý prostor, ve kterém požehnal Olivera a Oliver požehnal jej, když následovali vedení, které obdrželi, a tomuto malému shromáždění byla představena církevní organizace. Joseph a Oliver a Hyrum a Samuel Smithovi a dva Whitmerovi byli pokřtěni a jednali v „souhlase se zákony“ New Yorku (NaS 20:1). Ale zkuste si představit, když si hlavou probíráte duchovní prostředí toho shromáždění a pocit, který museli mít - když jim byl přednesen návrh k vyjádření podpory - to, co jsme zde dnes činili my - podpořit proroka a Olivera jako první starší, aby uvedli Církev do pohybu. Některé diáře a zprávy k této události poznamenávají, že zúčastnění cítili na tomto shromáždění přítomnost nebeských bytostí. Někteří byli pokřtěni znovu. Někteří byli při té události pokřtěni poprvé, včetně prorokova otce a matky - jen si to představte! Poprvé byla v této dispenzaci na oficiálním shromáždění Církve, nyní zorganizované, roznesena svátost. Představte si ten pocit při podávání chleba a vody, symbolů rozervaného těla a prolité krve Spasitele. Představte si jiné místo, kde se vyjadřovala podpora v roce 1844 poté, co prorok a Hyrum zemřeli mučednickou smrtí, setkání svolané v Nauvoo, když se Sidney Rigdon vrátil z Pittsburgu z Pennsylvánie v naději, že převezme moc „poručníka“ a stane se vůdcem Církve. Členové dvanácti spěchali z různých částí země a vraceli se do Nauvoo. Přemýšlejte o tom místě a o setkání, když Sidney Rigdon vznesl návrh, že on bude logicky tím, kdo má být povolán, neboť on byl prvním rádcem, i když měl s prorokem nějaké neshody. A představte si Brighama Younga, který tam byl a mluvil za Dvanáct a vysvětloval tomu sboru Svatých, jak byli věrní bratři prorokem učeni ohledně Dvanácti a pravomoci, která na Dvanácti spočívala. Poté, co uvedli obě strany případu a hlasovalo se, někteří z nich uvedli, že když Brigham Young mluvil, viděli a pocítili v něm změnu, že si mysleli, že slyší hlas proroka, že si mysleli, že dokonce vidí některé z obličejových rysů proroka ve tváři Brighama Younga. Říkám vám to, neboť tak, jak léta plynou a my se více učíme a jsme citlivější k duchovnímu vedení, které je v této práci, vnímáme v ní a cítíme v ní ruku Páně. Avšak pomyslete na vyjadřování podpory v této situaci v roce 1844 a na to, jak Církev spočinula v rukou Dvanácti. Potom později, roku 1847, nastaly nové okolnosti, když se Svatí shromažďovali u řeky Missouri ze strany státu Iowa. Brigham Young byl zde, v údolí Solného jezera, s první výpravou Svatých, ale v prosinci se vrátil do Missouri, aby se tam setkal se Svatými. A na shromáždění v Kanesville se jich sešlo devět z dvanácti: dva byli zde v údolí, jeden odešel do Texasu a devět jich bylo tam. Na tomto shromáždění, v domě Orsona Hydea, bylo 5. prosince 1847 reorganizováno První předsednictvo, ale bylo ho třeba nechat schválit Svatými. A tak bylo to setkání odloženo o tři týdny, aby mohli v Kanesville postavit malý dřevěný tabernákl. A za tři týdny, s pomocí dělníků a členů Církve, kteří sem přijeli na vozech a kteří se připravovali překročit řeku Missouri a měli namířeno do údolí, postavili malý tabernákl. Na tomto setkání byl předložen návrh, že bude reorganizováno První předsednictvo, ale bylo potřeba vyjádřit podporu, jako jsme to dělali dnes my, měli podobnou příležitost jako my, zvednout ruku a vyjádřit podporu prorokovi. A tak bylo První předsednictvo nově zorganizováno; Brigham Young si zvolil Hebera C. Kimballa a Willarda Richardse za své rádce. Proto je třeba, aby lidé vyjádřením podpory dali vůdcům Církve pravomoc, kterou Pán určil zjevením. A tak když vidíme, jak práce postupuje kupředu a pokračuje, chtěl bych vám jen potvrdit, jak dnes stojím před vámi v těch devadesáti a více letech, které mám, že ta má duchovní zkušenost, které jsem byl svědkem, kterou jsem cítil a viděl a jejíž součástí jsem byl, je Pánova práce. Je to přesně tak, jak to bylo zjeveno. Vnímal jsem to a cítím to a tak vám to prohlašuji. Připomínám vám, že Spasitel učil, jak je to zaznamenáno v Matoušovi, že kdo „nalezne duši svou, ztratíť ji; a kdo by ztratil duši svou pro mne, nalezneť ji“ (Matouš 10:39). Někteří učenci a jiní si mysleli: „No, to je tedy paradox. Zřejmě je to chybný překlad. Opravdu to jaksi nedává smysl.“ V mé mysli je to úplně jasné a doufám, že i ve vaší, že když žijeme v materiálním světě, v tom Babylonu, ve kterém dnes žijeme a vidíme, co se děje ve světě, ať už čtete finanční stránky nebo politické nebo cokoli jiného, můžete vnímat a cítit, že to, kde najdeme sílu a kde najdeme odpověď týkající se našich těžkých úkolů a problémů - je tam, kde nasloucháme hlasu proroka - Božího proroka zde na zemi. V tomto prohlášení Spasitele vidíme, že když žijeme v materiálním světě, zabýváme se pouze materiální stránkou života. Myslíme na to, co všechno můžeme pro sebe nashromáždit. Nepřemýšlíme o ostatních, ani nežijeme proto, abychom pomohli jiným lidem žít ve vyšší rovině. Pán říká, že když naleznete život, jehož je On příkladem, pak ztratíte svůj život zaměřený na sebe: „a kdo by ztratil duši svou pro mne. . . “ Když se zabýváme tím, co bychom vykonali pro někoho jiného, a když přemýšlíme nad tím, jak sdílet evangelium nebo jak někomu pomoci, aby se dostal, ať již morálně nebo fyzicky, do vyšší roviny, když děláme něco pro někoho jiného a někomu se věnujeme, pak jim přicházíme na pomoc, jdeme je zachránit. V tom všem nalézáme život, o kterém mluví Spasitel, věčná požehnání, nebeská požehnání, chrámová požehnání, všechna ta požehnání milující rodiny, kterou můžeme mít. Zanechávám vám svou lásku, své svědectví, své poznání a své vlastní svědectví, že Bůh žije, On je náš Otec, že my jsme děti Boží, jak se říká v jedné dětské, prosté písni: Já jsem dítě Boží, na svět mě On poslal, a krásný pozemský domov On s rodiči mi dal. Řiď mne! Veď mne! Kráčej se mnou! Cestu svou ať vím. Uč mne, co mám znát jednou, bych mohl žíti s Ním. („Jsem dítě Boží,“ Zpěvník náboženských písní a písně pro děti, 96) Je to tak prosté, je to tak ryzí a čisté jako tato dětská, prostá píseň. Učí nás tomu, co je třeba, abychom věděli. Jsem dnes šťastný a jsem poctěn, že jsem mohl zvednout ruku na podporu presidenta Gordona Bitnera Hinckleyho jako presidenta Církve a jeho rádců, Thomase S. Monsona a Jamese E. Fausta, jako Předsednictva - s kvorem Dvanácti a všech dalších generálních autorit. Evangelium je pravdivé; je to naděje světa; bude postupovat kupředu, aby uskutečnilo všechno, co musí učinit. Tak vám zanechávám svou lásku a svědectví, ve jménu Ježíše Krista, amen.