„Jakou mocí . . . učinili jste to vy?“ President James E. Faust Druhý rádce v Prvním předsednictvu Kněžství Boží se stalo význačnou mocí pro dobro ve světě . . . Tato velká moc . . . nám je svěřena, nesmíme ji oslabit selháním ve svých zodpovědnostech. Milovaní bratří, vyjadřuji vám, nositelům kněžství Božího, svou lásku a ocenění za vaši oddanost a věrnost. V tomto roce jsem se svými třemi syny navštívil místa ve Francii, kde můj otec bojoval za první světové války jako příslušník armády Spojených států. Všichni, kteří se této války zúčastnili, velice trpěli a nesli hrozné následky. Miliony přišly o život. Ačkoli můj otec nebyl zabit, až do smrti nesl duševní a fyzické jizvy. Nehledě na své hrůzné zážitky, začal svůj deník takto: „Kdybych to musel udělat znova, udělal bych to, protože to byla moje povinnost.“1 Když jsme o osmdesát let později cestovali po nádherné krajině, navštěvovali jsme bojiště a hřbitovy bojovníků z obou stran. Na vojenském hřbitově u Paříže jsem s jednou rukou položenou na kříž Stanforda Hinckleyho volal mobilním telefonem presidentu Hinckleymu, abych mu vyjádřil své pocity z této příležitosti. První světová válka byla pro naši rodinu obzvláště tragická, protože někteří vzdálení bratranci mého tatínka sloužili na druhé straně konfliktu na stejných bojištích. Nakonec jsme se s těmito příbuznými seznámili a zjistili jsme, že to jsou dobří, bohabojní křesťané. Neměli nic společného s velkou geopolitikou ani příčinami války. Podobně jako můj otec sloužili své vlasti, protože to byla jejich povinnost. První světová válka a války, které následovaly, přinesly obrovské utrpení a způsobily smrt bezpočtu nevinných lidí. Nejjednodušeji řečeno, války jsou často způsobeny velkou touhou po moci. Dnes večer si přeji hovořit k vám, mladým mužům kněžstva, o moci, o jejím správném používání a o její společnici, kterou je konání povinnosti. Moc je vysoce přitažlivá. Může být jak dobrá, tak špatná. V letech svého dospívání jste vy, mladí muži, přitahováni mocnými postavami toho i onoho druhu. Ty často zahrnují sportovní idoly, populární umělce, bohaté lidi a ty, kteří mají politickou moc. Naneštěstí se někteří mladí muži, obzvláště ti, kterým se nedaří ve škole, kteří nejsou součástí sportovního družstva nebo kteří nebyli vybráni, aby zpívali ve zvláště vybraném pěveckém sboru, mohou cítit odvrženi a vábeni do skupin, o kterých si myslí, že jim nahradí jejich neschopnost. Tato touha někam patřit nebo touha po moci je přitahuje, podobně jako plamen můru, k pouličním gangům a jiným spolkům, které mohou být násilnické a které mohou podporovat zvyky nebezpečné pro tělo i duši. Vy, mladí nositelé kněžství, máte přístup ke zdroji největší moci na světě. Je to kněžství Boží. Svaté kněžství, v naprostém kontrastu se zdroji jiných mocí, prostřednictvím svého správného používání neustále buduje duchovní a fyzickou sílu, které přetrvá po věčnosti. Je nerozlučně spojeno s mocemi nebes a lze ho používat pouze podle zásad spravedlivosti.2 Prorok Joseph Smith o kněžství prohlásil: „Je [to] kanál, prostřednictvím kterého je z nebes zjevována veškerá znalost, nauka, plán spásy a každá důležitá záležitost . . . Je to kanál, prostřednictvím kterého se Všemohoucí do současnosti . . . neustále zjevoval dětem lidským a prostřednictvím kterého bude oznamovat své záměry až do konce času.“3 Tato moc přichází v poměru k naší věrnosti v plnění svých povinností. Jak poznamenal prorok Joseph: „Pán nám dal moc v poměru k dílu, které mělo být vykonáno, sílu podle životní dráhy, která byla před námi, a milost a pomoc, kterou naše potřeby vyžadovaly.“4 Příkladem je prorok Elia, který byl za použití svého kněžství schopen přivolat oheň z nebe, aby předvedl moc Boží. Dříve než byl president Hugh B. Brown generální autoritou, sloužil v Anglii jako důstojník kanadské armády a měl velkou moc. Muži před ním stáli v pozoru a říkali mu „pane“. Jednoho dne bratr Brown obdržel poselství, že je ho třeba v nemocnici. Když tam dorazil, někdo mu ukázal cestu do malé místnosti, kde ležel nemocný mladý muž. Bratr Brown si vzpomněl, že tohoto mladého muže kdysi učil v Nedělní škole. „Bratře Browne,“ řekl mladý muž, „použil byste pro mě své pravomoci? Doktoři říkají, že zemřu. Dáte mi požehnání?“ Všechna hrdost, kterou bratr Brown cítil, když měl na sobě královskou uniformu, zmizela, když položil své ruce na chlapcovu hlavu a udělil mu požehnání. Pomoc, kterou chlapec potřeboval, nepocházela z pravomoci nějakého důstojníka v královské armádě, ale z pravomoci kněžství.5 S mocí kněžství přicházejí závažné zodpovědnosti. Vskutku z moci kněžství se můžeme těšit pouze tehdy, když konáme svou povinnost. Kněžstvo této Církve v minulosti obdrželo několik tvrdých lekcí, týkajících se jeho zodpovědnosti. Bratří na začátku byli nevyzkoušení a nevytříbení. Pod vedením proroka Josepha je Pán učil a prosíval. Při výuce, jak mají konat své povinnosti, byli pronásledováni a nemilosrdně vyháněni. Mnozí selhali. Někteří z těchto prvních bratří vytrpěli třikrát tvrdé zušlechťující zkoušky předtím, než nakonec nalezli útočiště v těchto horských údolích. První z těchto zkoušek byla Sionská výprava na jaře a v létě 1834. Druhá přišla o pouhé čtyři roky později při stěhování tisíců Svatých ze státu Missouri do Illinois. O dvanáct let později přišel impozantní exodus z Illinois do Winter Quarters a další rok do horských údolí západní části kontinentu. Sionská výprava byla vytvořena, aby znovuzaložila Svaté v Jackson County v Missouri. Při tomto „úsilí vykoupit Sion“6 asi 200 mužů pod osobním vedením proroka Josepha Smitha putovalo více než tisíc mil za těch nejnamáhavějších podmínek. Šestnáctiletý George Albert Smith byl vybrán, aby se výpravy zúčastnil. Zaznamenal některá utrpení, zkoušky a potíže, kterými bratří prošli. K 26. květnu 1834 uvedl toto: „Byl velmi horký den a my jsme trpěli velkou žízní a byli jsme donuceni pít vodu z bažin, které byly plné živých stvoření. Tady jsem se naučil cedit hmyz přes zuby.“7 Druhého dne si vyčerpaný Solomon Humprey lehl na zem a usnul. „Když se probudil, uviděl asi stopu od své hlavy stočeného chřestýše . . . [který ležel] mezi ním a jeho kloboukem, který měl v ruce, když usnul. Bratří se kolem něho shromáždili a řekli: ‚Je to chřestýš, zabijme ho.‘ Bratr Humprey řekl: ‚Ne! Budu ho bránit, neubližujte mu, protože on i já jsme si společně dobře zdřímli.‘“8 Vůbec netoužím zdřímnout si s chřestýšem! Bratr George A. Smith zaznamenal: „Prorok Joseph byl celou cestu stejně unavený a hladový jako všichni ostatní. Kromě toho, že se staral o zajištění výpravy a že jí předsedal, šel většinu času pěšky a často měl krvavé puchýře a odřená chodidla, což byl přirozený důsledek 25 až 40 mil chůze denně v nejteplejším ročním období. Ale během celé cesty nikdy nereptal ani si nestěžoval, i když si mu většina mužů výpravy stěžovala na . . . nedostatek potravin, špatnou kvalitu chleba, . . . červivou slaninu a sýr atd. . . . Ačkoli jsme byli Sionská výprava, mnozí z nás se nemodlili, byli bezohlední, nedbalí, neopatrní, pošetilí nebo ďábelští . . . Joseph to s námi musel vydržet a musel nás krotit jako děti. Ve výpravě však byli mnozí, kteří nereptali a kteří byli vždy připraveni a ochotni dělat to, o co nás naši vedoucí žádali.“9 Ačkoli Sionská výprava neuspěla ve svém proklamovaném cíli znovuzřídit Svaté v jejich zemích v Jackson County v Missouri, byla neocenitelná tím, že byla přísnou průpravou. Členové výpravy se naučili, že víra je důležitější než sám život. Na konferenci konané 14. února 1835 bylo z řad těch, kteří sloužili v Sionské výpravě, vybráno kvorum dvanácti apoštolů a sedmdesátníci. Tito neohrožení bratří vedli Církev dalších 50 let. Pán v tomto období historie Církve učil o další velké kněžské povinnosti. Ve 104. oddíle Pán oznámil řád Církve týkající se chudých: „Jestliže někdo z hojnosti, kterou jsem připravil, užívá, avšak nesdílí svou hojnost s chudobnými a nuznými, jak to káže evangelium činiti, pak jako bezbožníci bude jednou v pekelných bolestech zrak svůj pozdvihovati.“10 Během exodu z Missouri v lednu 1839 uzavřeli mnozí bratři pod vlivem těchto slov smlouvu, že si budou „stát po boku a vzájemně si pomáhat . . . dokud neodejde poslední člověk, který si přeje vystěhovat se ze státu.“11 Daniel Stillwell Thomas vzpomínal na mrazivý únor 1839: „Dříve než jsme překročili [řeku Mississippi], vyložili jsme svůj vůz a poslali ho zpět, aby pomohl [sic] při stěhování chudých, a tím při záchraně jejich života před lůzou, která je stále ohrožovala.“12 Daniel Thomas měl pět dětí a pro ně měl pouze jedny boty, a přesto poslal vůz zpět, aby zachránil nuzné Svaté. Později, 6. října 1845, se nositelé kněžství sešli v chrámu v Nauvoo a slavnostně připojili svá jména k písemné smlouvě, že poskytnou prostředky pro přepravu chudých a nuzných s hlavní skupinou Svatých při velké migraci na západ. V roce 1846 Rada rozhodla, že správci mohou dokonce prodat chrámy v Nauvoo a Kirtlandu a veškerý majetek Církve, aby Svatým pomohli přestěhovat se na západ.13 Pokračující povinností kněžstva Církve dnes je pečovat o všechny členy, včetně chudých a potřebných, vdov a sirotků, svobodných matek a jejich rodin. V dnešní době máme další povinnost zintenzivnit svou práci, abychom milovali duchovně chudé mezi svými bratřími tak, aby oni i jejich rodiny mohli zakoušet „mír na tomto světě a věčný život ve světě příštím.“14 Vy, mladí muži Aronova kněžství, jste pouze zběžně zahlédli uspokojení, které přichází spravedlivým používáním vašeho kněžství. Toto kněžství drží „klíče služebnosti andělů.“15 Kněžím může být dovoleno vykonat posvátný obřad křtu, aby nám byly odpuštěny hříchy. Aronovo kněžství žehná a roznáší posvátné symboly svátosti. Oba obřady se vztahují přímo ke Spasitelovu usmíření. Kromě toho máte jako společníci domácích učitelů pomáhat bdít nad Církví, nabádat členy, „aby se modlili . . . a dbali všech svých rodinných povinností.“16 Další povinnost se týká zejména vás, úžasných mladých mužů. Je to povinnost následovat rady těch, kteří mají nad vámi pravomoc. Naslouchejte svým rodičům. Buďte jich poslušni, ať již s nimi souhlasíte, či nikoli. Milují vás více než kdokoli jiný a mají na srdci to, co je pro vás nejprospěšnější. Naslouchejte presidentovi svého kvora, svému biskupovi, svému presidentovi kůlu, apoštolům, vidoucím a zjevovatelům a zejména presidentu Hinckleymu, stejně jako dalším generálním autoritám Církve. Oni vás povedou na stezky spravedlivosti. Kněžství Boží se stalo význačnou mocí pro dobro ve světě. Nejsme již hrstkou lidí na okraji společnosti. Tato velká moc pro dobro nám je svěřena, nesmíme ji oslabit selháním ve svých zodpovědnostech. Musíme si připnout zbroj spravedlivosti. Máme povinnost být v každém směru způsobilými tak, abychom mohli používat všechny velké moci kněžství. Musíme být naprosto čestní ve veškerém svém jednání. Musíme být morálně čistí. Musíme pomáhat chudým a potřebným. Jako velká armáda Boží máme povinnost podporovat věc pravdy a spravedlivosti po celém světě. Bratří, jsme oprávněnými služebníky vzkříšeného Krista. S touto pravomocí přichází povinnost posunovat toto svaté dílo vpřed po celém světě. Jsme součástí největšího bratrství na celém světě. Budeme voláni k zodpovědnosti za to, co děláme s klíči, mocí a pravomocí, které nám byly propůjčeny. Musíme být této velké důvěře v každém směru věrni. Když pohlížíme do budoucnosti, budeme mít i nadále překážky, obtíže, problémy a protivenství. Satan má k dispozici více nástrojů než kdykoli dříve, aby klamal, rozptyloval a kazil naše lidi. Budeme i nadále prosíváni. Jednoho dne v budoucnosti se budeme prostřednictvím presidenta Gordona B. Hinckleyho zodpovídat proroku Josephovi z toho, co jsme učinili s touto velkou mocí, kterou na nás Pán přenesl. Jsme vděční, že Boží dílo postupuje vpřed tak mocně, jak se to děje pod vedením presidenta Gordona B. Hinckleyho. Po Spasitelově smrti konali Jeho učedníci mnoho velkých a úžasných věcí v Jeho jménu. Kaifáš a velekněží se tázali Petra a Jana: „Jakou mocí . . . učinili jste to vy?“17 Jako Petr prohlašujeme světu, že toto vše se děje mocí svatého kněžství a prostřednictvím ní a ve „jménu Ježíše Krista Nazaretského.“18 Toto je mé slavnostní svědectví ve jménu Ježíše Krista, amen. ODKAZY 1. Deník George A. Fausta v autorově vlastnictví, 1. 2. Viz NaS 121:36. 3. History of the Church, 4:207. 4. History of the Church, 1:176. 5. Upraveno podle proslovu Hugha B. Browna, „Be What You Will Be“, Brigham Young University Speeches of the Year (14. únor 1967), 8-9. 6. B. H. Roberts, úvod k History of the Church, 3:x1. 7. „History of George Albert Smith“, strojopis, Historický odbor, oddělení archivů, Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů, 17. 8. „History of George Albert Smith“, 18. 9. „History of George Albert Smith“, 33. 10. NaS 104:18. 11. History of the Church, 3:251; viz také 3:250, 252-55. 12. „To the Editor and Readers of the Lehi Post“ (nedatováno), Historický odbor, oddělení archivů, Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů, 3. 13. Viz Brigham Young, Manuscript History of Brigham Young, 1846-1847, sest. Elden J. Watson (1971), 145. 14. NaS 59:23. 15. NaS 84:26. 16. NaS 20:51. 17. Skutkové 4:7. 18. Skutkové 4:10.