Naděje prostřednictvím usmíření Ježíše Krista Starší Neal A. Maxwell z kvora dvanácti apoštolů Skutečná naděje je mnohem více než touživé dumání. Posiluje, a nikoli oslabuje, duchovní páteř. Bratři a sestry, jsem velmi vděčný za to, že jsem dnes s vámi. Temeno mé hlavy se stále trochu leskne, nikoli ale proto, že mí přátelé holiči zvelebovali své povolání. Spíše nese známky další léčby, která je povzbudivá, i přes můj měnící se styl konferenčních účesů. I dál proudí má vděčnost-především k Pánu, pak k mé vzácné ženě a rodině, ke schopným a starostlivým lékařům a sestrám, a k tolika přátelům a členům, kteří se za mě modlí. Bratři a sestry, z různých důvodů se dnešní společnosti nedaří uchovat si naději. Příčiny a následky se tak obratně navzájem zaměňují. Naše každodenní použití slova „naděje“ v sobě zahrnuje „naději“, že na dané místo dojedeme v daný čas. „Doufáme“ ve zlepšení světové ekonomiky. „Doufáme“ v návštěvu blízké osoby. To zosobňuje naši upřímnou, ale krátkodobou naději. Životní zklamání často představují trosky naší nenaplněné, krátkodobé naděje. Já ovšem hovořím o kritické potřebě trvalé naděje. Trvalá naděje je věc odlišná. Je svázána s Ježíšem a s požehnáními Jeho velkého usmíření, s požehnáními, která způsobují všeobecné vzkříšení a poskytují nám drahocennou příležitost činit osvobozující pokání; která umožňují to, co Písma nazývají dokonalou radostí naděje (viz 2. Nefi 31:20). Moroni stvrzuje: „Več máte doufati? Vizte, pravím vám, že máte míti naději prostřednictvím smíření Kristova“. (Moroni 7:40-41, viz též Alma 27:28.) Skutečná naděje tedy není spojena s věcmi dočasnými, ale spíše s věcmi nesmrtelnými a věčnými! Nepřekvapí nás tedy, že naděje jde ruku v ruce s jinými naukami evangelia, obzvláště s vírou a trpělivostí. Tak jako spolu souvisejí pochyby, beznaděj a otupění, stejně tak spolu souvisejí víra, naděje, pravá láska a trpělivost. Ty druhé vlastnosti však musejí být pečlivě a neustále vyživovány, zatímco pochyby a beznaděj, jako pampelišky, potřebují jen málo povzbuzení k tomu, aby rostly a šířily se. Žel, beznaděj je tak přirozená pro přirozeného člověka! Trpělivost nám například umožňuje vyrovnat se rovnoměrněji s nevyrovnaností životních zkušeností. Víra a naděje neustále působí vzájemně a nejsou snadno či přesně rozlišitelné. Nicméně, očekávání trvalé naděje jsou „s jistotou“ pravá. (Ether 12:4; viz též Římanům 8:24; Židům 11:1; Alma 32:21.) A přesto, v geometrii znovuzřízené teologie naděje odpovídá víře, někdy má ale větší obvod. Víra naproti tomu vytváří podstatu věcí „nadějných“ a důkaz věcí „neviditelných“. (PJS Židům 11:1; viz též Ether 12:6.) Naděje tak tedy občas provádí průzkum i za současné hranice víry, ale vždy vyzařuje z Ježíše. Není divu, že „budíček“ skutečné naděje může vyburcovat a vzchopit duši tak, jako žádná jiná hudba. I když pár kamarádů zaspí nebo dezertuje, živoucí naděje tu stále je, září jasně před námi. („We Thank Thee, O God, for a Prophet“, Hymns, č. 19; viz též 1. epištola Petrova 1:3.) Naděje způsobila, že zdrcení učedníci rychle a s očekáváním běželi k prázdnému zahradnímu hrobu. (Viz Marek 16:1-8; Lukáš 24:8-12.) Naděje pomohla prorokovi vidět vysvobozující déšť ve vzdáleném mráčku, který se nezdál být větší než lidská dlaň. (Viz 1. Královská 18:41-46.) Takováto trvalá naděje tvoří „kotvu duše“ a je udržována prostřednictvím daru Ducha Svatého a vírou v Krista. (Židům 6:19; viz též Alma 25:16; Ether 12:9.) Naproti tomu, nedíváme-li se na život z pohledu nesmrtelnosti, může to oslabit nejenom naději, ale i pocit osobní zodpovědnosti. (Viz 1. Korintským 5:19; Alma 30:18.) Pravda, na lidském jevišti spatříte mnohé jednotlivce, kteří ve slušnosti kráčejí životem, aniž by byli dotčeni hlubokými náboženskými pocity nebo je projevili, kteří však přesto nevědomky lnou ke světlu Kristovu, které do určité míry osvěcuje každého jednotlivce. (Viz NaS 84:46; Moroni 7:16; Jan 1:9.) Je chvályhodné, že jiní jednotlivci otevřeně přiznali duchovní vnuknutí, která je podporují. Nicméně, protože krátkodobé naděje jsou tak náchylné na ironii a na to neočekávané, panuje ve světě sílící a prohlubující se pocit existenční beznaděje. Nevrlý cynismus nyní proniká politikou. Mnohé tíží další narůstající obavy společnosti. I ti, kteří jsou sami duchovně zajištění, cítí tento chladný závan. Studený sekularismus vyvolává část toho mrazení, když se mnozí podvolují tomu, co senátor Patrick Moyniham nazval „snižování měřítek deviace“. („Defining Deviancy Down,“ The American Scholar, Winter 1993, 17.) Mnoho beznaděje skutečně způsobuje nepravost - ovšem nepravost, jak ji definuje Bůh. Ve světě je tolik rozčarování a rozvratnictví. Není divu, že následná ztráta naděje téměř nevyhnutelně vypouští vzdouvající se sobeckost, když se mnozí začínají odevzdaně oddávat vlastnímu potěšení. Když je odňata naděje, Pavel si všiml, že někteří mají sklon k jídlu a k pití s odůvodněním, že „zítra zemřeme“, vedeni mylným závěrem, že „po smrti je s člověkem konec“. (1. Korintským 15:32; Alma 30:18.) Jakkoli běduji nad stahujícími se bouřemi, budou mít určitý užitek. Události dopomohou k tomu, aby byla věnována nová pozornost vyšším Božím záměrům a Jeho království, které se zaskví jako slunce a zjasní jako měsíc. (NaS 105:31.) Jednotlivci a národy se budou dále rozhodovat tak, jak budou chtít, nemohou ale změnit konečné důsledky toho, co chtějí. Nebuďme tedy v tomto urychleném dozrávajícím procesu překvapeni, že koukol po celou dobu stále více připomíná koukol. V těchto časech, kdy národy trpí nouzí, dojde ve skutečnosti, i když je to matoucí, i ke spásné turbulenci: „Neboť říše ďáblova se musí zachvěti a ti, kteří k ní náležejí, musí býti probuzeni k pokání. . .“ (2. Nefi 28:19.) To „probuzení“ bude naprosto skutečné, i když můžeme pouze spekulovat o tom, jak ho bude dosaženo. Mezitím ti, kteří mají trvalou naději, přijímají pravdu tohoto stručného verše: „Ale všechny věci se musí uskutečnit v pravý čas.“ (NaS 64:32.) Je tedy dobře, zvažujeme-li stav naděje v našem současném lidském kontextu, kdy Boží přikázání připadají mnohým nedůležitá. Pravda, jak praví Písmo, „nestává se často, že hlas lidu požaduje něco, co jest proti právu“ (Mosiáš 29:26). Pokud ale tato skutečnost nastane a způsobí rozsáhlé, široce rozšířené změny v postojích společnosti, pak Boží soudy přijdou. (Viz Mosiáš 29:26, 27.) Pouze přijímání zjevení Božích zaručí potřebné vedení a nápravu, a následně, „radost naděje“. (2. Nefi 31:20.) Skutečná naděje nás udržuje horlivě zaměstnané v dobrých věcech, i když se mohou jevit jako beznadějné na výsledkové listině smrtelnosti. (Viz NaS 58:27.) Podobně skutečná naděje je mnohem více než touživé dumání. Posiluje, a nikoli oslabuje, duchovní páteř. Naděje je vyrovnaná, ne splašená, dychtivá, ale bez naivity, a příjemně stálá, aniž by byla samolibá. Naděje je reálné očekávání, které na sebe bere formu odhodlání-nejenom přečkat protivenství, ale navíc dobře vytrvat do konce. (Viz NaS 121:8.) Ačkoli je naděje jinak „živoucí“ vlastností, tiše při nás stojí na pohřbech. Naše slzy jsou stejně vlhké, nikoli ale ze zoufalství. Spíše to jsou slzy zvýšeného ocenění vyvolaného bolestným odloučením. Tyto slzy odloučení se zakrátko mění v slzy slavnostního očekávání. Skutečná naděje inspiruje křesťanskou službu, ne okázalý veřejný fanatismus. Finley Peter Dunne prohnaně odpozoroval: „Fanatik je ten, který dělá, co si myslí, že by Pán dělal, kdyby věděl, o co vlastně jde“ (citováno v The Third - And Possibly The Best - 637 Best Things Anybody Ever Said, comp. Robert Byrne [1986], no. 549). Vskutku, když jsme nadmíru netrpěliví s časovým rozvrhem vševědoucího Boha, naznačujeme tím ve skutečnosti, že sami víme, co je nejlepší. Podivné, není-liž pravda - my, kteří nosíme náramkové hodinky, se snažíme radit Jemu, který dohlíží na vesmírné hodiny a kalendáře. Jelikož si Bůh přeje, abychom se vrátili domů poté, co jsme se stali podobnějšími Jemu a Jeho Synu, část tohoto rozvíjejícího procesu nutně spočívá v tom, že nám budou ukázány naše slabosti. Proto máme-li trvalou naději, budeme poddajní, protože s Jeho pomocí se tyto slabé stránky dokonce mohou stát silnými. (Viz Ether 12:27.) Není ovšem tak snadné hledět na své slabosti, protože ty nám jsou pravidelně předkládány životními okolnostmi. Nicméně, tím také přicházíme ke Kristu, a je to nezbytná, někdy i bolestná, část Božího plánu štěstí. Kromě toho, jak starší Henry B. Eyring moudře odpozoroval: „Chcete-li chválu víc než poučení, nemusíte dostat ani jedno.“ („To Choose and Keep a Mentor“, Addresses Delivered at the 1993 Annual University Conference, Brigham Young University [1993], 42.) Pokračováním vpřed s nadějí můžeme opakovaně a radostně stanout tam, co bylo včerejším vzdáleným horizontem, a tak vydobýt ještě více naděje z našich vlastních zkušeností. Proto Pavel popisuje, jak „ ssoužení trpělivosti působí, a trpělivost zkušení, zkušení pak naději.“ (Římanům 5:3-4.) Zpíváme tedy správně o Bohu: „Vyzkoušeli jsme ho v dnech minulých.“ (Hymns, 1985, no. 19.) Pravda, těm se skutečnou nadějí se stále občas stává, že se jejich životní okolnosti převracejí jako v kaleidoskopu. Přesto „okem víry“, i když ve změněných, krátkodobých podmínkách, stále rozeznávají Boží záměr. (Viz Alma 5:15.) Ti se skutečnou nadějí například pracují uprostřed všeobklopujícího úpadku na tom, aby měli silné a šťastné rodiny. Jejich odpověď je neochvějná, Jozuovská: „Jáť pak a dům můj sloužiti budeme Hospodinu.“ (Jozue 24:15.) Možná se nám nepodaří dát do pořádku celý svět, můžeme se ale snažit dát do pořádku to, co je špatné v naší vlastní rodině. Tolkien nám připomíná: „Nám nepřísluší zvládnout všechny zvraty světa, jen udělat, co můžeme, pro dobro let, do nichž jsme postaveni, vykořeňovat zlo na polích, která známe, aby ti, kdo přijdou po nás, mohli obdělávat čistou zemi. Jaké počasí budou mít, o tom my nerozhodneme.“ (The return of the King [1965], 190.) Proto, bratři a sestry, svým malým přičiněním v rodinách můžeme odkázat budoucím generacím „čistou zemi“! A tak nejenom pravá láska začíná v domově, ale též naděje! Proto, ať jsou naše vrásky jakékoli, můžeme, slovy Pavla, „v naději orati“, aniž bychom pohlíželi zpět, a dovolili včerejšku učinit ze zítřka rukojmí. (1. Korint. 9:10.) Pravá, trvalá naděje nám pomáhá více milovat, i když láska mnohých stydne. (Viz Mat. 24:12.) Máme být svatější, i když svět dozrává v nepravosti; zdvořilejší a trpělivější v bezohledném a krutém světě, a silnějšího srdce, i když druhé jejich srdce zradí. (Viz Moroni 10:22.) Naděje může být nakažlivá, obzvláště máme-li být „hotovi. . . vždycky k vydání počtu všelikému, kdož by od vás požádal zprávy z naděje té, kteráž jest v [nás].“ (1 Pet. 3:15.) Jak řekl president Brigham Young, jestliže nesdílíme znalost s jinými a nekonáme dobro, staneme se . . . „úzkoprsými ve svých názorech a pocitech“ (Deseret News Weekly, 9 May 1855, 68). Hledáme-li, co konkrétního můžeme vykonat, Duch Svatý nás povede a ukáže nám „všechny věci“, které máme činit, neboť toto je jedna z inspirujících úloh, kterou má. (Viz 2. Nefi 32:5.) Naší příležitostí pomoci jiným, kteří ztratili naději, může být naše vlastní rozšířená rodina, sklíčený soused, nebo někdo bydlící jen za rohem. Tím, že pomůžeme dítěti naučit se číst nebo že navštívíme staršího pacienta v sanatoriu nebo že jen něco zařídíme pro pracovitého, ale unaveného rodiče, můžeme toho tolik jiným dát. Podobně může poskytnout naději také prostý rozhovor o evangeliu. A tak netrapte se, že ve světě nastane ještě větší rozkol mezi těmi, kteří jsou světští a povolní, a těmi, kteří se přidržují duchovních hodnot. A proto sami požehnaní nadějí, podejme spíše druhým pomocnou ruku, jako učedníci, než abychom byli úzkoprsými, včetně těm, kteří se, z jakéhokoli důvodu „uchýlili od naděje evangelia.“ (Viz Kolos. 1:23.) Tak jako ve slovech náboženské písně Charlese Wesleyho „Come Let Us Anew“, náš život a čas skutečně rychle ubíhá a cesty, po kterých běží, se velmi různí, jak všichni víme. Ale ti, kteří zvítězí „trpělivostí a nadějí a silou lásky“ uslyší ta nádherná slova „‚Dobře a věrně vykonáno: / Vejdi v radost mou a posaď se na můj trůn.‘“ (Hymns, č. 217.) Kéž může být jednoho dne tato slavnostní chvíle právem naše, prostřednictvím evangelia naděje - ve jménu našeho Pána a Spasitele, Ježíše Krista, amen.