Starší David E. Sorensen
z předsednictva sedmdesátníků
Prostá přítomnost chrámu má sloužit jako připomínka smluv, které jsme uzavřeli, požadavku bezúhonnosti a skutečnosti, že Bůh není nikdy daleko.
Starší Maxwelli, jste velikým pokladem pro Církev a požehnáním pro svět jako takový. Kéž vám Bůh žehná a opatruje vás.
Bratři a sestry, stát před vámi je zkušenost, která nahání strach. Když jsem vyrůstal, má rodina žila na dobytčí farmě v jižní části středního Utahu a já jsem strávil hodně času tím, že jsem v sedle sehnával stádo a staral se o dobytek. Musím se přiznat, že právě teď by určitá část mne samého byla klidnější, kdybych mohl uskakovat před útočícím býkem než tady dnes hovořit; vím však, že jsem mezi přáteli, a z celého srdce věřím v důležitost práce, kterou děláme.
V počátečních dnech Církve, kdy bylo jen málo členů, řekl prorok Joseph Smith skupině mužů: „Co se týče osudů této Církve a království, nevíte toho více než nemluvně na klíně své matky. Vy to nechápete . . . Dnes večer zde vidíte jen malou hrstku kněžstva, ale tato Církev naplní Severní a Jižní Ameriku - naplní celý svět.“ (Citováno Wilfordem Woodruffem v Conference Report, duben 1898, 57.) Začínáme vidět částečné naplnění tohoto proroctví.
Tak jako po celém světě vzrůstá členstvo Církve, tak také vzrůstá potřeba po chrámech. President Hinckley před třinácti lety řekl: „Posvátná a důležitá práce, která probíhá v chrámech, se musí urychlit, a aby se tak stalo, je nezbytné spíše chrámy přiblížit k lidem, než žádat na lidech, aby cestovali tak daleko do chrámů.“ (Conference Report, říjen 1985, 71; nebo Ensign, listopad 1985, 54.)
Dovolte, abych se s vámi podělil o pár čísel, která ukazují, jak daleko Církev došla v úsilí přiblížit chrámy ke členům:
V roce 1900 byly v provozu pouze čtyři chrámy - všechny ve státě Utah.
V následujících padesáti letech, od roku 1900 do roku 1950, byly zasvěceny další čtyři chrámy, což celkem činí osm. Takže během svého prvního století Církev postavila asi jeden chrám za desetiletí.
Během třiceti let, v letech 1951 až 1980, bylo postaveno dalších 11 chrámů, což úhrnem dává 19. Toto byl rychlejší růst, stále však bylo mnoho členů, pro které návštěva chrámu znamenala roky šetření peněz a dlouhé cestování.
V osmdesátých letech začala Církev budovat chrámy s větším úsilím; do roku 1997 bylo zasvěceno dalších 32 chrámů neboli asi dva za rok.
Církev nyní vstoupila do nejusilovnějšího období budování chrámů ve své historii. V roce 1998 byly zasvěceny dva chrámy, dalších 15 je ve výstavbě a dalších 26 stavebních pozemků pro chrámy je připravováno pro slavnostní výkop základů. Těchto třiačtyřicet chrámů včetně těch, které jsou nyní v provozu, činí dohromady 94.
Toto je pro nás členy Církve neobyčejné požehnání. Starý zákon popisuje část té radosti, která přichází, když lidé budují tato svatá místa: „I prozpěvovali jedni po druhých, chválíce a oslavujíce Hospodina . . . Všecken také lid prokřikoval hlasem velikým, chválíce Hospodina, proto že založen byl dům Hospodinův.“ (Ezdráš 3:11; viz také verše 10, 12, 13.)
Když sleduji, jak se staví tyto nové chrámy, věřím, že my také budeme mít příležitost chválit Pána a plakat radostí.
Když vidíme to vzrůstající úsilí, které president Hinckley a ostatní vložili do budování chrámů, měli bychom se možná pozastavit a zeptat se sami sebe, proč jsou chrámy tak důležité. Nečlenové Církve nemusejí ve skutečnosti ani rozumět rozdílu mezi našimi běžnými sborovými domy, kterých je na tisíce, a těmito velmi výjimečnými budovami, které nazýváme chrámy.
President Hinckley vysvětlil tento rozdíl tímto způsobem: „Tyto jedinečné a úžasné budovy a obřady, které se v nich vykonávají, představují to nejvyšší v našem uctívání. Tyto obřady se stávají tím nejhlubším vyjádřením naší nauky o Bohu.“ (Conference Report, říjen 1995, 72; nebo Ensign, listopad 1995, 53.) Jinými slovy, chrámy pro nás mají velkou cenu, protože nám pomáhají vyjádřit naši ústřední božskou nauku o tom, jak přijít ke Kristu.
Chrámy toto činí alespoň dvěma způsoby. Zaprvé nám symbolicky i skutečně připomínají Krista a Jeho Otce a učí nás o nich. Víme, že Kristus strávil významné části své služby u chrámu v Jeruzalémě (viz Jan 7-8; Matouš 21-23; Marek 11-12; Lukáš 20) a často čerpal z chrámového symbolismu ve svých učeních, často srovnával sebe samého se symboly používanými v chrámu, jako světlo a voda. (Viz např. Jan 7:38; 8:12.) Naše chrámové uctívání dnes zahrnuje mnoho symbolických odkazů na Krista, od štíhlých věží na vnějšku, které směřují naši mysl směrem k nebi, k bílým oděvům, které nosíme uvnitř chrámu a které symbolizují, že jsme, jak se říká ve Zjevení, vyšli „z velikého ssoužení, a umyli roucha svá, a zbílili je ve krvi Beránkově.“ (Zjevení 7:14.)
Chrámy stojí jako neustálá hmotná připomínka milosti a dobrotivosti Otce. Toto pomáhá společenstvím Svatých, aby se posilovali. President George Q. Cannon řekl: „Každým základním kamenem, který je pro chrám položen, a každým dokončeným chrámem . . . se zmenšuje moc Satana na zemi a zvětšuje se moc Boha a zbožnosti.“ (Slavnost pokládání úhelného kamene chrámu Logan, 19. září 1877; citováno v Nolan Porter Olsen, Logan Temple: The First 100 Years [1978], 34.)
Chrámy vždy symbolizovaly přebývání v přítomnosti Páně. „I udělajíť mi svatyni, abych bydlil u prostřed nich,“ řekl Pán. „A tam budu přicházeti k tobě a s tebou . . . mluviti.“ (Exodus 25:8, 22.) Existuje pocit blízkosti k Bohu, který přichází pravidelným uctíváním v domě Páně. Můžeme Ho poznat a cítít se vítáni, „doma“, v Jeho domě.
Díky tomu, že chrámy jsou na tolika místech po celém světě, více z nás je bude mít nablízku, aby nám připomínaly Krista a Jeho oběť za nás. Prostá přítomnost chrámu má sloužit jako připomínka smluv, které jsme uzavřeli, požadavku bezúhonnosti a skutečnosti, že Bůh není nikdy daleko.
Kromě své hmotné přítomnosti a vnějšího symbolismu nás mohou chrámy podněcovat k tomu, abychom přišli ke Kristu dalším způsobem - a to prostřednictvím obřadů, které v nich provádíme. Všechny chrámové obřady jsou soustředěny na Ježíše Krista a Jeho božské poslání a jsou vykonávány pravomocí Melchisedechova kněžství. Kniha nauk a smluv, oddíl 84 říká: „A bez jeho nařízení a bez zplnomocnění kněžství se moc spasitelnosti lidem v těle nedá projeviti.“ (NaS 84:21.) Každý obřad je zamýšlen tak, aby nám zjevil něco o Kristu a o našem vztahu k Bohu.
Zatímco některé obřady v chrámu se zdají být snadné na porozumění, například věčné manželství, jiné vyžadují důkladnou a zdlouhavou duchovní přípravu, než se nám objasní jejich úplný dosah. Pavel popisuje ve svém prvním dopise Korintským nutnost mít při sobě Ducha Božího, abychom porozuměli věcem Božím: „My pak nepřijali jsme ducha světa, ale Ducha toho, kterýž jest z Boha, abychom věděli, které věci od Boha darovány jsou nám.“ (1. Korintským 2:12; viz také verše 11, 14.) Zatímco nám Duch Boží pomáhá pochopit a poznat, jaké jsou Jeho záměry s námi, nalezneme nejen větší poznání, ale také větší míru pokoje a soucitu.
Chrámové obřady také poskytují příležitost k posílení našich rodin, něčeho tak moc potřebného v dnešní době. Posila může být poskytnuta vykonáváním obřadů v zastoupení za naše předky, čímž se utváří spojovací článek mezi rodiči a dětmi. (Viz NaS 128:18.) V chrámu můžeme být například pokřtěni v zastoupení za své předky, kteří nemuseli mít příležitost slyšet evangelium během smrtelného života. (Viz 1. Korintským 15:29.)
V Japonsku jsem byl svědkem toho, jak jeden jedenadvacetiletý muž přijal evangelium. Po křtu byl jediným členem Církve ve své rodině. Dokončil práci na rodinné historii pro svého zesnulého dědečka, aby za něj mohl v zastoupení vykonat práci s obřady, aby tak doslova vykonal za svého dědečka něco, co jeho dědeček už nemohl udělat sám pro sebe. Když tento mladý muž vystupoval ze křtitelnice, měl v očích slzy. Řekl: „Nyní vím a cítím to, mám svědectví, že nejsem jediným členem této Církve ve své rodině.“ Tyto obřady posílily jeho vztah s jeho rodinou a přinesly nový pocit blízkosti k jeho rodině do jeho života.
Při zasvěcení chrámu Manti se president Lorenzo Snow modlil: „Kéž by pro ně byl tento svatý chrám jako jedna z nebeských bran otevírající se na přímou a úzkou cestu, která vede k nekonečným životům a věčnému panování.“ (Zasvěcení chrámu Manti, 17. května 1888.)
Bratři a sestry, nebeské brány jsou nám otevřeny a Pán Ježíš Kristus nás zve, abychom k Němu přišli, o tom pokorně svědčím ve jménu Ježíše Krista, amen.
Previous
