Období příležitostí Biskup H. David Burton Předsedající biskup Je to období k podání pomocné ruky, abychom se dotkli něčího života, období k závazku světit den sabatu a období k pomoci, aby světla našich chrámů jasně hořela. Při nedávném shromáždění svátosti jedna krásná mladá dáma doporučila, aby dobrý proslov začínal trochou vkusného humoru nebo nějaké očividné nepravdy. Moje schopnost šířit humor prakticky neexistuje, ale zcela upřímně mohu říci, že když stojím na tomto pódiu, cítím se dobře a mám pro strach uděláno. Když končily naše nedávné oslavy stopadesátého výročí, náš milovaný prorok opět upoutal naši pozornost, když řekl: „Nyní nastal čas, abychom se otočili zpět a pohlédli do budoucnosti. Toto je období tisíce příležitostí. Je na nás, abychom je uchopili a pohnuli se vpřed. Jak nádherný čas je to pro nás, když můžeme svým malým dílem přiblížit dílo Pána k jeho velkolepému cíli.“ (Gordon B. Hinckley, Conference Report, říjen 1997, 90-91; nebo Liahona, leden 1998, 69.) Každý čelí v každodenním životě problémům a náročným úkolům. Nicméně v problémech a náročných úkolech spočívají některé naše největší příležitosti. Když své příležitosti poznáváme a využíváme, má to za následek pokrok, štěstí a duchovní růst. Musíme být zapojeni do posunování Pánova díla vpřed. Ačkoliv příležitosti, které máme k dispozici, jsou nekonečné, chtěl bych jich navrhnout alespoň několik. Stále znovu a znovu je nám od tohoto řečnického pultu připomínáno úplné zachovávání dne sabatu. Pokud nesvětíme den sabatu, dnes je úžasná doba, abychom se zavázali, že se chopíme této příležitosti, abychom přijali zaslíbená požehnání, která přicházejí ze zachovávání dne sabatu. Mnozí si začali myslet, že pojmy „den sabatu“ a „den her“ jsou synonyma. Jeden přítel, který řídí několik malých obchodů v komunitách, kde žijí převážně SPD, mi řekl, že může přesně říci, kdy skončí nedělní bohoslužby, protože se prudce zvýší počet zákazníků. V životě mnoha lidí se rekreační činnosti staly hlavními činnostmi o dni sabatu. Když jsme se se sestrou Burtonovou vzali, žili jsme v jihovýchodní části údolí Solného jezera. Občas, když jsme nakupovali potraviny v malém obchodě v sousedství, jsme viděli presidenta Josepha Fieldinga Smitha a jeho ženu, jak zde také nakupují. Po několika takových příležitostech jsem sebral odvahu, abych se presidenta Smitha zeptal, proč jede celou cestu z města kolem tuctu obchodů s potravinami, aby nakupoval právě v tomto obchodě. Pohlédl přes okraj svých brýlí a energicky odpověděl: „Synu! [Ihned získal mou pozornost.] Sestra Smithová a já podporujeme podnik, který světí den sabatu.“ Potřeba úcty ke dni sabatu není novou radou. Slyšíme pouze to, co slyšely generace od proroků ve své době a co bylo nesčetněkrát opět potvrzeno proroky v naší době. Písma posledních dnů obsahují toto napomenutí: „A aby ses mohl lépe uchovat neposkvrněn světem, půjdeš do domu modlitby a budeš podávat své oběti v můj svatý den. Neboť vpravdě toto je den určený ti k tomu, abys odpočal od svých prací a projevil svou oddanost Nejvyššímu.“ (NaS 59:9-10.) Vím, že je těžké, obzvláště pro naše mladé lidi, aby se rozhodli zachovávat den sabatu, když sportovní týmy pravidelně plánují zápasy, kterých se tolik chtějí účastnit, na neděli. Vím také, že mnohým, kteří si o sabatu chtějí koupit jen pár věcí, se zdá být maličkostí rychle zastavit u obchodu, který je po ruce, a udělat nedělní nákup. Vím ale také, že mít na paměti svěcení sabatu je jedno z nejdůležitějších přikázání, jehož dodržování nás připraví přijímat nabádání Ducha. Toto je období příležitosti pro rodiny, aby žily spravedlivě a byly počítány mezi věrné, kteří jsou poslušni čtvrtého velkého přikázání: „Pomni na den sobotní, abys jej světil. Šest dní pracovati budeš, a dělati všeliké dílo své; Ale dne sedmého odpočinutí jest Hospodina Boha tvého.“ (Exodus 20:8-10.) Před několika lety president Hinckley reagoval na postřeh ohledně počtu zasvěcení a znovuzasvěcení chrámů, kterých se účastnil během své služby jako generální autorita. Naznačil, že je jeho touhou pokračovat v zasvěcování chrámů nejméně do doby, kdy budeme mít v provozu 100 chrámů. Když jsem slyšel toto prohlášení, nemohl jsem si odpustit, abych si to za pomoci jednoduché matematiky nespočítal a neuvědomil si, že současný počet chrámů v provozu a počet tehdy plánovaných nebo rozestavěných chrámů je daleko nižší než 100. Protože předsedající biskupstvo má zodpovědnost dohlížet na budování oznámených chrámů, velice živě si vzpomínám, že jsem prorokovi řekl: „Bratře presidente, modlím se, aby vás Pán požehnal hodně dlouhým životem.“ Tehdy jsem si neuvědomil, že možná právě v tom okamžiku byl náš prorok nabádán z nebe, aby uvažoval o způsobech, jak zajistit rodinám Svatých posledních dnů, které toho jsou hodny, více příležitostí, aby se mohly účastnit požehnání spojených s chrámovým uctíváním. Plakal jsem a radoval jsem se, stejně jako vy, když jsem v dubnu na generální konferenci slyšel, jak president Hinckley řekl: „V posledních měsících jsme cestovali daleko, abychom se setkali se členy Církve. Pobýval jsem s mnoha, kteří mají velmi málo věcí tohoto světa. V srdci ale mají velkou planoucí víru, která se týká tohoto díla posledních dnů. Milují Církev . . . Milují Pána a chtějí činit jeho vůli. Platí desátek, i když je jen skrovný. Přinášejí ohromné oběti, aby navštívili chrámy. Cestují celé dny v laciných autobusech a na starých lodích. Šetří peníze a obejdou se bez nich, aby to vše umožnili. Potřebují chrámy poblíž . . . V souladu s tím využívám této příležitosti, abych celé Církvi oznámil program okamžité výstavby 30 menších chrámů . . . Bude to dodatek k 17 chrámům, které nyní vyrůstají . . . To bude celkem 47 nových chrámů kromě těch 51, které jsou nyní v provozu. Myslím, že bychom měli raději dva přidat, abychom z toho udělali rovnou stovku na konci tohoto století.“ (Conference Report, duben 1998, 115; nebo Liahona, červenec 1998, 90-91.) Na začátku této dispenzace byli naši předkové požehnáni příležitostí přinést velké oběti pro stavbu chrámů. Štědře obětovali ze svých skromných prostředků stejně jako z plodů své fyzické práce. Když byl dokončen chrám v Kirtlandu a později v Nauvoo, byla oběť Svatých obrovská. Byli požehnáni podle toho, jak reagovali. Po přestěhování Svatých k vrcholkům hor se začaly chrámy objevovat na několika místech západu. Projekt každého chrámu představoval velkou oběť. Ty, kteří využili příležitost účastnit se budování chrámů, očekávala božsky zaslíbená požehnání. Období příležitosti, které na nás čeká v chrámové službě dnes, se liší od toho minulého. Neočekává se, že budeme zatloukat hřebíky, otesávat kámen, řezat stavební dříví, lít beton nebo se fyzicky podílet na stavbě chrámů. Je nám však dána úžasná příležitost věrně platit desátek, aby stavba chrámů a dílo Páně mohly postupovat kupředu. Jsme také vyzýváni, abychom byli hodni nabídnout sami sebe do služby poskytování spásných obřadů těm, kteří nás předešli. Velice jednoduše řečeno, velkou příležitostí rodin Svatých posledních dnů je zajistit, aby světla našich chrámů hořela brzy zrána a pozdě do noci. Možná bychom mohli dát vzniknout potřebě, aby hořela celou noc, jak se to v současnosti děje o víkendech v několika chrámech. Před několika lety jedna velká komunikační společnost používala ve své reklamě slogan: „Natáhni se a někoho se dotkni.“ President Hinckley nám opakovaně připomínal mnoho příležitostí podat pomocnou ruku a ovlivnit něčí život. Když hovořil o těch, kteří se k nám připojili nedávno, popsal potřebu podat jim pomocnou ruku a zapůsobit na ně láskou a přátelstvím; ti, kteří se odcizili, potřebují povzbuzení, bezpodmínečnou lásku a vrchovatou míru odpuštění, je-li to potřeba; našim sousedům, společníkům a přátelům, kteří nejsou naší víry, máme přinést požehnání, aby byli ovlivněni Svatým duchem prostřednictvím našich slov a skutků. Při nedávném školení pro rady kůlu a sborů, které se konalo jako součást konference kůlu, kterou jsem navštívil, se dobře připravené příspěvky soustředily spíše na příležitosti „zapojovat“ než „vylučovat“ ve snaze podat pomocnou ruku novým a méně aktivním jednotlivcům, stejně jako těm, kteří nejsou členy naší Církve, a ve snaze mít na ně pozitivní vliv. Sestra Laura Chipmanová, presidentka Mladých žen kůlu, navrhla pět metod, aby nám pomohla zapojovat druhé při naší snaze o podání pomocné ruky. Jsou to: 1) Pozorujte sami sebe - Nekomunikujeme nevědomky s postojem, který vylučuje? 2) Identifikujte - Známe nedávno pokřtěné členy, méně aktivní členy nebo nečleny, kteří bydlí v našem sousedství a obci? 3) Individualizujte - Snažíme se poznat zájmy, talenty a dovednosti těch, se kterými si přejeme spřátelit se? 4) Zvěte - Zahrnujeme sousedy a přátele do vhodných činností? 5) Zapojujte - Existují způsoby, kterými můžeme využít dovednosti, talenty a schopnosti těch, které si přejeme zapojit? Nedávno jsem se zúčastnil pohřbu jednoho svého přítele z dětství. Tento bratr byl od narození geneticky postižen. Docela dobře rozuměl pojmům, ale nemohl číst nebo psát. Jeho řeč se omezovala na pouhých několik srozumitelných slov a na jeho zcela vlastní jazyk. Někteří jsme rozuměli několika slovům, která říkal. Obvykle jsme však mohli z tónu jeho slov poznat, zda vyjadřuje své obavy nebo svou velkou schopnost milovat. Většinu svého dětství Lynn prožil ve speciální škole mimo domov. Letní měsíce a mnohé prázdniny prožíval doma se svou rodinou. Uplynulých 17 let Lynn, který přežil celou svou rodinu, žil v pečovatelském zařízení, kde mohly být nejlépe uspokojeny jeho mnohé potřeby. Po Lynnově smrti jeden jeho dobrý přítel zařídil, aby se poslední rozloučení konalo ve sborovém domě, který jsme navštěvovali jako chlapci. Na pohřbu byli přítomni jeho drazí přátelé, zaměstnanci z pečovatelského zařízení, několik členů sboru, kteří se na něho po mnoha letech pamatovali, a asi tucet přátel z dětství se svými rodinami. Několik bratrů, kteří Lynnovi zůstali nablízku během jeho dlouhého, často osamělého, pobytu v pečovatelském zařízení, proneslo citlivé proslovy. Během posledního rozloučení byly vzpomínky nás všech osvěženy. Jeden přítel vzpomínal, jak nás jednou náš učitel Nedělní školy vyzval, abychom ve třídě vydali svědectví. Když nás postupně vyvolával, přeskočil Lynna, asi si myslel, že nemůže rozumně odpovědět. S veškerým spravedlivým rozhořčením, které v sobě mohl sebrat, dal Lynn učiteli najevo, že očekává svou příležitost vyjádřit se. Ačkoliv jsme nerozuměli většině toho, co řekl, cítili jsme jeho lásku a hloubku jeho velkého ducha tragicky uzavřeného v těle, které nemohlo plně fungovat. Duch v té třídě byl velmi silný! Když zaměstnanci a dobří přátelé z pečovatelského zařízení vyjadřovali svou bezpodmínečnou lásku, bylo nanejvýš zřejmé, že se Lynn svým skromným způsobem dotkl jejich života a ovlivnil ho. Během pohřebního obřadu bylo patrné, že nejméně tři naši přátelé z dětství a jejich rodiny podali pomocnou ruku, aby Lynnovi sloužili způsoby, které zahrnovaly pravidelné návštěvy, dlouhé jízdy automobilem, pozvání na oběd při zvláštních příležitostech a na oslavy narozenin. Když příběhy a vzpomínky skončily, všichni jsme si uvědomili, že náš fyzicky poznamenaný přítel, který se podobal milujícímu andělu, dal nám i úžasným soucitným rodinám, které podávaly často s láskou pomocnou ruku, daleko více skutečné hodnoty, než kolik kdy dostal. Ano, dnešek je vskutku obdobím mnoha příležitostí. Je to období k podání pomocné ruky, abychom se dotkli něčího života, období k závazku světit den sabatu a období k pomoci, aby světla našich chrámů jasně hořela, abych se zmínil jen o pouhých několika. Vydávám svědectví o žijícím Otci v nebi a o Jeho Synu, našem Spasiteli a Vykupiteli, kteří nás bezpodmínečně milují a dychtí, abychom se chopili mnoha příležitostí, které nám poskytli. Vážím si našeho drahého proroka, který s velkou oddaností, odvahou a majestátem nese náš praporec, a vyjadřuji mu svou lásku. Ve jménu Ježíše Krista, amen.