Vděčnost Starší Gordon T. Watts Sedmdesátník Oddanost a ochota, s kterými sloužíme, jsou přímým odrazem naší vděčnosti. Když jsem byl chlapec, podobal se život na naší malé rodinné farmě životu v nebi. Často jsme v našem skromném domově neměli tolik šindelů, abychom zakryli celou střechu, k záchodu vedla dlouhá cesta, na kterou bylo třeba se předem připravit, a někdy má obnošená košile měla více knoflíkových dírek než knoflíků. Sobotní večerní koupel před teplými kamny, kde vaše tělo bylo vystaveno oběma teplotním extrémům, byla přepychem. Potom se něco změnilo. Začal jsem chodit do školy a všímat si toho, co měli ostatní a co jsem neznal. Někteří měli pěkné oblečení, krásný domov se všemi moderními vymoženostmi a řídili novější automobily. Mnozí mí vrstevníci nemuseli vstávat časně a vykonávat před školou domácí práce a přicházet domů pouze večer a dělat to tak pořád dokola. Zatímco oni byli oblíbení a sebejistí, já jsem se stal uzavřeným a nesmělým. Žel, porovnával jsem jejich věrtele zdánlivě neomezených požehnání se svými a začal jsem zapomínat, jak jsem byl šťastný se svým košíkem požehnání. Tak má slepota k pokoře začala překrucovat skutečnost a dávala průchod nevděčnosti. Naše očekávání, že si zasloužíme více, může způsobit, že náš talíř, na kterém je hojnost, se může zdát prázdným. Vděčnost má mnoho projevů a bere na sebe rozmanité podoby. Když zapomene na to, že všechno, co máme, máme od Pána, bude brzy následovat sobecké chování. I když byl Spasitel vždy dárcem, zřídka mu byla vyjádřena vděčnost. „A když [Kristus] vcházel do nějakého městečka, potkalo se s ním deset mužů malomocných, kteříž stáli zdaleka. A pozdvihše hlasu, řekli: Ježíši přikazateli, smiluj se nad námi. Kteréžto on uzřev, řekl jim: Jdouce, ukažte se kněžím. I stalo se, když šli, že očištěni jsou. Jeden pak z nich uzřev, že jest uzdraven, navrátil se, s velikým hlasem velebě Boha. A padl na tvář k nohám jeho, díky čině jemu. A ten byl Samaritán. I odpověděv Ježíš, řekl: Zdaliž jich deset není očištěno. A kdež jich devět?“1 Rozjímání o Spasitelově otázce: „A kdež jich devět?“ dává příležitost k hluboké úvaze. President Hinckley v úvodním proslovu při letošní dubnové konferenci řekl: „A tak, milovaní bratři a sestry, radujme se nyní společně, když oslavujeme a oceňujeme úžasné nauky a praktiky, které přišly jako dar od Pána v tomto nejslavnějším čase Jeho díla. . . Buďme vždy vděční za tyto nejvzácnější dary a výsady a vykonejme dobře svůj díl jako ti, kteří milují Pána.“2 Nehledě na všechny „nejvzácnější dary a výsady“, o kterých mluvil náš prorok, často jsme slepí k hojnosti svých požehnání. A co je závažnější, některé projevy vděčnosti nejsou v souladu s Pánovým očekáváním. „A ničím člověk tak neuráží Boha a proti nikomu není Jeho hněv roznícen, jako proti těm, kteří neuznávají Jeho ruku ve všech věcech a nejsou poslušni Jeho přikázání.“3 Vděčnost začíná postojem člověka. Zatímco pro některé lidi každé jablko září, jiní jsou schopni vidět po vyleštění pouze zbývající skvrnky. Musíme si dát pozor, abychom nebyli vtaženi do rostoucího davu nevděčných lidí, kteří se stávají necitlivými k požehnáním, když se hašteří ve svém žalostném stavu. Radost a štěstí se rodí z vděčnosti. Nedávno jsme se sestrou Wattsovou strávili tři roky v jiné části světa a pracovali jsme s velice laskavými a dobrotivými lidmi. Kdyby světský majetek byl totéž co štěstí, většina těchto Svatých by byla nešťastná. Právě naopak tito lidé oplývají vděčností a výsledkem jsou nakažlivé projevy veselí. Je zřejmé, že i když žijí v těžkých podmínkách, které skýtají málo předností, jsou nádhernými lidmi. Zdrojem radostné nálady je jejich vděčnost za evangelium Ježíše Krista a za požehnání, která plynou z toho, že žijí podle zásad, kterým byli učeni. Jeden věrný president okrsku vyjádřil vděčnost za to, že má jako dopravní prostředek jízdní kolo, které mu umožňuje vykonávat jeho církevní povolání. Zdálo se, že čím více šlapal, tím byl šťastnější. Snad je v tom toto ponaučení: máme-li pocity nevděčnosti, musíme šlapat trochu rychleji. Oddanost a ochota, s kterými sloužíme, jsou přímým odrazem naší vděčnosti. Starší James E. Talmage řekl: „Vděčnost je sestrou pokory; pýcha je nepřítelem obou.“4 A president James E. Faust řekl: „Vděčné srdce je počátkem velikosti.“5 V dobách zkoušek můžeme přijmout s vděčností to, co má přijít, s vděčností za požehnání a dary, které má Pán připravené pro ty, kteří dodržují přikázání a slouží Mu s díkuvzdáním. Jeden věčný přítel a dřívější soused, který před mnoha lety přijal učení evangelia v našem domově, pocítil nedávno oheň tříbiče ve ztrátě své milované manželky. Jeho nedávná slova vyjadřující nedefinovatelnou vděčnost za evangelium, chrámové smlouvy a manželství na věčnost jsou vryta do mé mysli. Při loučení s drahou manželkou mu přináší tato znalost útěchu, která není známa lidem, dokud se nepřipojí k Církvi. Jeho slova: „Jak vám jen mohu poděkovat za to, že jste se podělili s naší rodinou o tento veliký věčný dar?“ se připojují k mým slovům vyjadřujícím nevyslovitelnou vděčnost našemu Nebeskému Otci a Jeho Synovi, Ježíši Kristu, za „nejvzácnější dary a výsady“ nabízené nám všem. „Kdo přijímá všechny věci s díkuvzdáním, ten bude oslaven; a všechny věci této země mu budou přidány, ba stonásobně i více.“6 Bůh je laskavý dárce a já svědčím o Něm a o Jeho milovaném Synovi, Ježíši Kristu. Ve jménu Ježíše Krista, amen. ODKAZY 1. Lukáš 17:12-17. 2. „My o něm vydáváme svědectví“, Liahona, červenec 1998, 5. 3. NaS 59:21. 4. Sunday Night Talks, 2. vyd. (1931), 483. 5. „Gratitude as a Saving Principle“, Ensign, květen 1990, 86. 6. NaS 78:19.