Starší Ray H. Wood
Sedmdesátník
Co se týče toho, být nositelem kněžství, nemá s tím být spojeno nic nedbalého, lhostejného nebo netečného. Jakmile je jednou přijato, nemá být ignorováno, zanedbáváno nebo zavrhováno. Je to plášť cti a moci.
Poté, co děti Izraele překročily řeku Jordán a Jericho bylo zničeno, stály před městem Hai. Hai bylo menší město než Jericho, mělo méně obránců a Jozue si myslel, že ho dobude pouze s 3000 vojáky. Ale muži města Hai udeřili na armádu Izraele a zahnali ji na útěk. Pak přišla odpověď a ponaučení.
Když bylo Jericho zničeno, Pán jim zakázal, aby si vzali jakýkoli drahocenný majetek, který se tam nacházel. Ale jeden muž, Achan, se zmocnil části kořisti a pokusil se ji ukrýt. „[Když jsem je] viděl,“ řekl, „požádav, vzal jsem to, a aj, jsou tyto věci skryté v zemi prostřed stanu mého“ (Jozue 7:21). Pán jim přikázal, aby byly zničeny a aby byl Achan ukamenován.
Možná, že nám může připadat obtížné porozumět tomu, jak nepoctivost jednoho muže mohla mít tak dalekosáhlý vliv, který způsobil porážku armády Izraele a smrt 36 mužů. Starší James E. Talmage poznamenal: „Spravedlivý zákon byl překročen a věci, jež byly v prokletí, byly uvedeny do tábora vyvoleného lidmi. Toto prohřešení mělo za následek přerušení pramene Boží moci, a dokud se lidé neočistili od hříchu, neměla býti jejich moc obnovena.“ (Články víry, [1938], 101; viz též Jozue 7:10-13.)
Když člověk poruší jakékoli z Božích přikázání a nečiní-li pokání, Pán odejme svůj ochranný a posilující vliv. Když ztratíme spojení s Bohem, tak víme zcela jistě, že problém je v nás a ne v Bohu. „Já, váš Pán, jsem vám zavázán, jestliže konáte to, co vám říkám; jestliže to však nekonáte, tak nemáte žádné zaslíbení“ (NaS 82:10). Naše špatné činy přinášejí zoufalství. Ztěžují a ochromují „dokonalou radost naděje,“ kterou Kristus nabízí (2. Nefi 31:20). Bez Boží pomoci jsme ponecháni sami sobě.
Kněžství je pravomoc jednat jako zplnomocněný zástupce Pána při vykonávání obřadů, které poskytují určitá duchovní požehnání všem jednotlivcům. Je to moc tlumočit mysl a vůli Boha ve vedení Církve, v obdržení Jeho slova prostřednictvím zjevení, v kázání evangelia a v provádění obřadů oslavení jak za žijící, tak za mrtvé. Být nositelem Božího kněžství je vskutku úžasná věc.
Bylo nám řečeno, že „práva kněžství jsou nerozlučně spojena s mocnostmi nebes a že moci nebeské jen podle zásad počestnosti lze ovládati a použíti“ (NaS 121:36). President Spencer W. Kimball nám připomíná: „V moci kněžství . . . kterého jste nositeli, neexistuje žádné omezení. Omezení k vám přicházejí, pokud nežijete v souladu s Duchem Páně a omezujete sami sebe v moci, kterou používáte.“ (The Teachings of Spencer W. Kimball, ed. Edward L. Kimball [1982], 498; zvýraznění přidáno.)
Jako nositelé Božího kněžství si musíme pamatovat, že my „jsme rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid vydobytý“ (1. Petr. 2:9). Je nám přikázáno, „ . . . vyjděte od bezbožných a oddělte se . . . a nedotýkejte se . . . věcí nečistých;“ (Alma 5:57).
Když muž, mladý nebo starý, přijme a obdrží kněžství, pak přichází posvátná zodpovědnost toto kněžství zvelebovat. To vyžaduje, aby každý z nás sloužil horlivě, učil s vírou a svědectvím, pozvedal a posiloval ty, jejichž života se dotýkáme. To znamená, že nemůžeme žít pouze pro sebe, ale jsme také odpovědni za růst, rozvoj a blaho ostatních.
Na vysvěcení do jakéhokoli úřadu kněžství nemá být nic automatického, ať se to týká věku či okolností. Kéž je požehnán vedoucí kněžství, který svědomitě koná pohovor s každým uchazečem o kněžský úřad a který obdrží od tohoto uchazeče zprávu o předchozí čestné službě, ujištění o osobní čistotě a o tom, že je toho hoden, a potvrzení o zesílené snaze a budoucím záměru ochotně nést a naplňovat velkou zodpovědnost kněžského úřadu.
Co se týče toho, být nositelem kněžství, nemá s tím být spojeno nic nedbalého, lhostejného nebo netečného. Jakmile je jednou přijato, nemá být ignorováno, zanedbáváno nebo zavrhováno. Je to plášť cti a moci, který má být navždy náš.
Přijetím povolání ke kněžství se každý muž svou vlastní čestností zavazuje jednat určitým způsobem. To přináší smysl pro zodpovědnost, která v každém z nás budí moc posilovat kladné jednání a odrazovat lenost.
Před těmi, kteří berou tyto posvátné a svaté výzvy lehkovážně, nás starší George Q. Cannon varuje: „Musíme mít v úctě kněžství, kterého jsme nositeli, nebo kněžství bude namísto povýšení prostředkem našeho odsouzení . . . Je hrozné obdržet Boží kněžství a nezvelebovat je“ (Gospel Truth, sel. Jerreld L. Newquist, 2 vols. [1957], 1:229).
Když přemýšlíme o kněžství, nezapomeňme na jeho pravý název: „svaté kněžství podle řádu Syna Božího. Ježíš Kristus je ten mocný vysoký kněz Boží. On je tím pramenem veškeré kněžské pravomoci a moci na této zemi. Jako náš Spasitel, Zprostředkovatel a Vykupitel, je (On) naším skvělým příkladem na cestě, kterou máme následovat - ve slově, ve skutku, ve vyznání, v nauce, ve víře, v obřadech a v osobní spravedlnosti. „Nebo i k tomu povoláni [jsme], jako i Kristus trpěl za nás, nám pozůstaviv příklad, abyste následovali šlépějí jeho“ (1. Petr. 2:21).
Slíbil nám slávu, věčný život, povýšení, dokonce vše, co má On, pokud budeme věrnými nositeli Jeho kněžství a budeme zvelebovat všechna svá povolání. Staneme se společně s ním dědici v království jeho Otce. Apoštol Pavel to řekl dobře: „ . . . a všichni ti, kteří jsou vysvěceni k tomuto kněžství, jsou učiněni podobnými Synu Božímu, zůstávají knězem věčně“ (PJS, Žid. 7:3, Bible appendix.)
Vydávám své slavnostní svědectví, že se tak může stát, když se „[spoléháme] zcela na zásluhy toho, jenž je tak mocný, že může udělovati spasení“ (2. Nefi 31:19), dokonce na našeho Pána a Spasitele, Ježíše Krista. V Jeho posvátném jménu Ježíše Krista, amen.
Previous
