Kněžství a domov Starší D. Lee Tobler Sedmdesátník Pro každý sbor existuje prostřednictvím rad způsob, jak podat pomocnou ruku . . . rodinám [které nemají nositele kněžství] a jak jim otevřít cesty do chrámu. Milovaní bratří v Aronově a Melchisedechově kněžství, je zvláštním požehnáním stát u tohoto řečnického pultu, odkud Boží proroci a apoštolové a spravedliví a schopní muži a ženy po mnoho desítek let učili členy Církve a radili jim. Dnes večer je mou pokornou touhou být hlasem povzbuzení pro vedoucí kněžství, zejména pro rady kůlů a sborů, aby zvýšili svou pozornost rodinám v Církvi, které ještě neobdržely požehnání Melchisedechova kněžství ve svém domově. Jsou to rodiny, kde otec ještě neobdržel kněžství, které je tak důležité při žehnání a vedení rodiny. Získání plnosti evangelia - zejména chrámových požehnání - pro tyto rodiny předpokládá nejen vynaložení vlastního úsilí, ale také láskyplnou snahu členů Církve, kteří už rozumějí tomu, co chrámové obřady pro rodinu znamenají. V dětství jsme byli vychováváni v domově, kde jsme jasně rozuměli tomu, že kněžství je pro život tak nezbytné jako voda, kterou pijeme, abychom uhasili svou žízeň. Moje matka prožila ve vlastní rodině radost, když se její velká rodina stala plně aktivní v Církvi a když šli jako rodina do chrámu v Salt Lake City. Ve 47 letech se stal můj dědeček Shoell nositelem kněžství se všemi jeho doprovodnými požehnáními. Když matka dokončila misii na plný úvazek, usilovala o zvláštní kněžské požehnání a žádala, aby mohla být vedena k čestnému nositeli kněžství, který by jí byl nejen manželem, ale také dobrým otcem majícím kněžství pro její děti. Po tomto kněžském požehnání se všechny spravedlivé touhy pro ni i pro nás, rodinu v jižní Nevadě, naplnily. Od začátku byla naše rodina postavena na kněžství a obřadech znovuzřízeného evangelia, zvláště na posvátných chrámových obřadech. Toto dodalo nám dětem pocit celistvosti a sounáležitosti ne pouze s naší nejužší rodinou, ale také s rozsáhlými rodinami matky a otce. Hned od počátku jsme se učili o uzdravovací moci kněžství, když otec, někdy sám a jindy za asistence mužů sboru, toto kněžství uplatňoval v našem domově. V roce 1930 nebyli v tomto malém pionýrském nevadském městě lékaři. Nejbližší lékaři byli v Las Vegas nebo v St. George. První myšlenkou při nehodách a v nemoci bylo obdržet požehnání uplatňující tuto kněžskou moc. Pamatuji si, jak matka čas od času říkávala: „Nemáme tady v Bunkerville lékaře, ale máme kněžství, aby nám žehnalo, a to stačí.“ Ta požehnání, která utišovala a vracela klid jak mladým, tak starým, byla mocná. Když jsme měli kněžství, nikdy jsme nebyli bezmocní. Vždy jsem byl vděčný za brzké poznání moci Božího kněžství v našem domově. Náš domov dnes čelí nebývalým problémům, které ničí strukturu rodiny - které z domova odnímají pocit klidu a důvěru v budoucnost. Zdá se, že zlé síly, které stařejí na odiv nemorální chování a nepoctivost a které činí z lidí otroky drog, nabírají na síle. Tyto morální otázky a problémy zajisté nepominou. Také zjistíme, že zesílí dočasné těžkosti v našem každodenním životě. Všichni si plně uvědomujeme, že zaměstnání už není tak bezpečné jako dříve, protože obchodní a neobchodní instituce po celém světě se spojují a sjednocují, aby více konkurovaly. Rodinná farma je stále více vystavena spíše celosvětovému trhu a všeobecným ekonomickým podmínkám než jen místním nebo národním podmínkám, jak tomu bylo v dobách minulých. Takřka ve všech oblastech doléhají na rodiny rychle se měnící podmínky ve světě. Jsou příčinou neklidu pro rodiče i pro děti. Tyto podmínky spojené s vytrvalým narušováním morálních hodnot mohou být nejlépe zvládnuty v rodině. Toho se dosáhne tehdy, když se moci spravedlnosti v domově uspořádají pod způsobilým kněžským vedením dobrého otce a toto vedení je rovnoměrně spojeno s dobrou a spravedlivou matkou. Však také 11. února 1999 v dopise všem členům na celém světě První předsednictvo opět vyzvalo otce a matky, aby zasvětili své největší úsilí k učení a výchově svých dětí v zásadách evangelia. Dále radili, aby byl domov základem spravedlivého života, který žádná jiná instituce nemůže nahradit nebo naplnit jeho hlavní poslání. Tam, kde jsou v rodině položeny základy kněžství, aby se vypořádaly s těmito úkoly, tam se nemusíme obávat konečného výsledku v budoucích letech. Možná se nám udělají modřiny a budeme vyčerpáni, ale výsledkem bude ocenění, které má věčnou hodnotu. Rodiny, ve kterých se kněžství ctí a uplatňuje, budou schopny vydržet současný tlak a stanou se věčnými rodinami. A v tomto procesu budou jednotliví členové rodin zdokonaleni a připraveni na odměny věrných. V každém sboru a v každé odbočce je mnoho rodin, které nemají kněžství. V těchto rodinách jsou manželé a otcové, kteří jednoduše čekají na povzbudivé vyzvání, aby se připravili nést Melchisedechovo kněžství. Jejich manželky se modlí a čekají na tu podanou ruku. Jsou to muži, kteří prostřednictvím našeho učení a vyživování mohou být schopni stát se nositeli kněžství. Mohou se stát otci, kteří mají zjevení a kteří vedou svou rodinu. Mohou se stát otci, kteří dávají požehnání svým dětem, kteří je křtí a ustanovují. Manžel a manželka půjdou do chrámu a vezmou své děti do chrámu, aby byli společně zpečetěni na čas a na věčnost. Budou ustanovovat své syny ke kněžství a budou žehnat svým synům a dcerám ve zdraví. Většina z nich se již dobře stará o svou rodinu ve světském smyslu. Nyní se musí učit, jak zaopatřit svou rodinu ve věčném duchovním smyslu. Pro každý sbor existuje prostřednictvím rad způsob, jak podat pomocnou ruku těmto mužům a ženám a jejich rodinám a jak jim otevřít cesty do chrámu. Jak jinak dosáhneme my nebo oni povýšení nebo jak jinak se vypořádáme s úkoly, které leží před námi? Rád bych vyzval biskupy a presidenty odboček, kvora Melchisedechova kněžství, rady sborů a odboček, aby s velkou naléhavostí podávali pomocnou ruku těmto rodinám a činili tak s modlitbou v srdci a byli pozorní. Kristova Církev povstane do své plné velikosti, až budou tyto rodiny bezpečně přivedeny pod roucho kněžství. O Něm a o Jeho velkém díle svědčím ve svatém jménu Ježíše Krista, amen.