Neboť jsem byl slepý, ale nyní vidím President Thomas S. Monson První rádce v Prvním předsednictvu Jestliže chcete dát světlo jiným, musíte sami zářit. Když Ježíš procházel mezi lidmi a učil je, mluvil jazykem snadným k porozumění. Ať cestoval po prašné cestě z Perei do Jeruzaléma a oslovoval zástupy na břehu Galilejského moře nebo odpočíval u Jákobovy studnice v Samaří, učil v podobenstvích. Ježíš často mluvil o tom, že máme mít srdce, které může chápat a cítit, uši, které jsou schopny slyšet, a oči, které mohou opravdově vidět. Jedním z těch, kteří nebyli tak požehnáni darem vidění, byl slepý muž, který ve snaze, aby se sám uživil, seděl dnem i nocí na obvyklém místě na okraji rušného chodníku jednoho z našich velkých měst. V jedné ruce držel plstěný klobouk plný tužek. V druhé ruce, kterou měl nataženou, držel plechový hrnek. Jeho prostá výzva ke kolemjdoucímu byla stručná a výstižná. Obsahovala určitou dávku neodvolatelnosti a téměř náznak zoufalství. Na malém štítku pověšeném na šňůrce na krku byla zpráva, která oznamovala: „Jsem slepý.“ Většina lidí se nezastavila, aby od něj koupila tužky nebo dala minci do plechového hrnku. Byli příliš zaneprázdněni, příliš zabráni do svých vlastních problémů. Ten plechový hrnek nebyl nikdy naplněn, dokonce ani z poloviny. Potom se jednoho krásného jarního dne nějaký muž zastavil a značkovacím fixem na odřený štítek připsal několik dalších slov. Už na něm nebylo napsáno: „Jsem slepý.“ Nyní zpráva zněla: „Je jaro a já jsem slepý.“ Hrnek byl brzy naplněn až po okraj. Snad byli ti zaneprázdnění lidé dotčeni zvoláním Charlese L. O’Donnella: „Nikdy jsem nebyl schopen vycvičit si oči pro modrý úžas na začátku dubna.“ Pro každého však byly mince ubohou náhražkou za žádoucí schopnost skutečně navrátit zrak. Každý z nás zná někoho, kdo nemá zrak. Také známe mnoho těch, kteří zrak mají, avšak uprostřed dne kráčejí v temnotě. Ti, kteří se řadí do této druhé skupiny, možná nikdy neponesou obvyklou bílou hůl a nebudou si opatrně razit cestu dobře známými zvuky „ťuk, ťuk, ťuk“. Možná, že nemají po svém boku věrného psa pro nevidomé ani na krku ceduli s nápisem: „Jsem slepý“, ale jistě slepí jsou. Někteří byli zaslepeni zlobou, jiní lhostejností, pomstou, nenávistí, zaujatostí, nezájmem, zanedbáním drahocenných příležitostí. O takových Pán řekl: „ . . . a ušima těžce slyšeli, a oči své zamhouřili, aby někdy neviděli očima, a ušima neslyšeli, a srdcem nesrozuměli, a neobrátili se, abych jich neuzdravil.“1 Každý by mohl právem naříkat: „Je jaro, evangelium Ježíše Krista bylo znovuzřízeno, a přece jsem slepý.“ Někteří, jako přítel Filipa ze starých dob, zvolali: „Kterakž bych mohl [nalézt cestu], leč by mi kdo vyložil?“2 Před mnoha lety, když jsem navštívil konferenci kůlu, jsem si všiml, že rádce v předsednictvu kůlu byl slepý. Sloužil obdivuhodně a vykonával své povinnosti, jako kdyby měl zrak. Když jsme se setkali v kanceláři kůlu ve druhém poschodí budovy, byla bouřlivá noc. Náhle se ozvalo silné zahřmění. Světla v budově téměř okamžitě zhasla. Instinktivně jsem natáhl ruku po našem nevidomém vůdci a řekl jsem: „Zde je moje ruka, chyťte se a já vám pomohu ze schodů.“ Jsem si jist, že musel mít úsměv na tváři, když odpověděl: „Ne, bratře Monsone, podejte mi svou ruku, abych já mohl pomoci vám.“ A dodal: „Vy jste nyní na mém uzemí.“ Bouře se utišila, světla se opět rozsvítila, ale nikdy nezapomenu na cestu ze schodů, kdy mě vedl muž, který byl nevidomý, a přesto naplněn světlem. Je tomu již dávno a stalo se to na vzdáleném místě. Když tudy Ježíš procházel, uviděl člověka slepého od narození. Učedníci se Mistra tázali, proč je tento člověk slepý. Zhřešil on nebo jeho rodiče a způsobili mu tím toto neštěstí? „Odpověděl Ježíš: Ani tento zhřešil, ani rodičové jeho, ale aby zjeveni byli skutkové Boží na něm . . . Dokudž jsem na světě, světlo jsem světa. To pověděv, plinul na zemi, a učinil bláto z sliny, i pomazal tím blátem oči slepého. A řekl jemu: Jdi, umej se v rybníku Siloe . . . A on šel a umyl se, i přišel, vida.“3 Tento zázrak vyvolal mezi farizeji velkou rozepři. „Tedy zavolali po druhé člověka toho, kterýž býval slepý, a řekli jemu: Vzdej chválu Bohu. My víme, že člověk ten [Ježíš] hříšník jest. I odpověděl on a řekl: Jest-li hříšník, nevím, než to vím, že byv slepý, nyní vidím.“4 Vzpomeňme na rybáře, který se jmenoval Šimon a který je mně i vám lépe znám jako Petr, přední mezi apoštoly. Pochybovačný, nevěřící, zbrklý Petr vskutku Mistra třikrát zapřel a tak se naplnilo Jeho proroctví. Uprostřed nátlaku, posměšků a úderů, „v mukách svého ponížení, ve vznešenosti své mlčenlivosti se Pán ‚obrátiv . . . pohleděl na Petra.‘“5 Jeden chronolog popsal tuto změnu takto: „To bylo postačující . . . [Petr] ‚již neznal nebezpečí a nebál se smrti.‘ . . . Vyrazil do noci, . . . ‚aby se setkal s ranním rozbřeskem.‘ . . . Tento zkroušený kajícník [stál] před soudnou stolicí svého vlastního svědomí a jeho minulý život, jeho minulá hanba, jeho minulá slabost, jeho minulé já bylo odsouzeno k smrti Božího zármutku, který měl vyústit v nové a [ušlechtilejší] narození.“6 Apoštol Pavel měl podobnou zkušenost jako Petr. Ode dne svého obrácení až do dne své smrti Pavel vyzýval lidi: „ . . . vám náleží složiti . . . toho starého člověka“ a „obléci toho nového člověka, podlé Boha stvořeného, v spravedlnosti a v svatosti pravdy.“7 Z rybáře Šimona se stal apoštol Petr. Z pronásledovatele Saula se stal Pavel, který obracel na víru. Tok času nezměnil schopnost Vykupitele měnit život lidí. Jak On řekl mrtvému Lazarovi, tak říká vám i mně: „ . . . poď ven.“8 President Harold B. Lee řekl: „Každá duše, která kráčí po zemi, ať žije kdekoli, ať se narodila v jakémkoli národě, nehledě na to, zda žije v přepychu nebo v chudobě, byla při narození obdarována oním prvním světlem, které se nazývá světlo Kristovo, Duch pravdy nebo Duch Boží - toto univerzální světlo inteligence, kterým je každá duše požehnána. Moroni o tomto Duchu mluvil, když řekl: ‚Neboť vizte, duch Kristův je každému člověku dán, aby rozlišoval dobro od zla, proto vám ukazuji, jak máte usuzovati; neboť všechno, co nabádá konati dobro a přesvědčuje k víře v Krista, jest vysláno mocí a darem Kristovým; proto můžete s dokonalou znalostí věděti, že to od Boha jest.‘“9 Vy i já známe ty, kteří jsou oprávněni získat Spasitelovo požehnání podle této definice. Takový byl Walter Stover ze Salt Lake City. Narodil se v Německu, přijal poselství evangelia a přišel do Ameriky. Založil si svůj vlastní podnik. Ochotně dával ze svého času i prostředků. Po druhé světové válce byl Walter Stover povolán, aby se vrátil do své rodné vlasti. Řídil tam Církev a požehnal život všech, se kterými se setkal a se kterými sloužil. Ze svých vlastních prostředků postavil dvě kaple v Berlíně - krásném městě, které bylo válkou zničeno. Naplánoval v Drážďanech setkání pro všechny členy Církve z tohoto národa a pak pronajal vlak, aby je z celé země přivezl, aby se mohli setkat, přijmout svátost a vydat svědectví o tom, jak je k nim Bůh laskavý. Na pohřebním obřadu za Waltera Stovera o něm jeho zeť Thomas C. LeDuc řekl: „Měl schopnost vidět Krista v každém obličeji, se kterým se setkal, a podle toho jednal.“ Básník napsal: Cizince jsem potkal jda noční tmou, jehož lampa byla vyhaslou; tedy jsem zastavil a nový život jeho lampě vlil. Poté přišla bouře, která otřásla světem, a když vítr přestal dout, tu má lampa nebyla již světlem. Ale cizinec přišel ke mně zpět, jehož lampa žhnula dál; on držel drahý plamen a mému též život dal.10 Snad mravním ponaučením této básně je jednoduše to, že chcete-li dát světlo druhým, musíte sami zářit. Když se Joseph Smith odebral do lesa, který se stal posvátným díky tomu, co se tam přihodilo, popsal tu událost takto: „Bylo to zrána krásného jasného dne, časně na jaře, roku osmnáct set dvacet. Bylo to poprvé v mém životě, kdy jsem se o něco takového pokusil, neboť přese všechny své úzkosti jsem se byl do té doby nikdy nepokusil modliti se nahlas.“11 Poté, co Joseph vytrpěl mučivou zkušenost způsobenou neviditelnou silou, pokračoval: „Viděl jsem bezprostředně nad svou hlavou světelný sloup, jasnější nad slunce, který se ponenáhlu blížil, až spočinul na mně . . . Když světlo spočívalo nyní na mně, zřel jsem dvé postav státi ve vzduchu nad sebou, jejichž nádhera a zář vymyká se jakémukoliv popisu. Jedna z nich ke mně promlouvala, jmenujíc mne jménem a pravila, ukazujíc na druhou: ‚Totoť jest můj milovaný syn. Slyš jej!‘“12 Joseph naslouchal. Joseph se učil. Příležitostně bývám otázán: „Bratře Monsone, kdyby se vám zjevil Spasitel, na co byste se Ho zeptal?“ Má odpověď zní vždy stejně: „Já bych se Ho na nic neptal. Raději bych poslouchal!“ Jednou pozdě večer na jednom tichomořském ostrově tiše přirazil k přístavišti malý člun u primitivní přístavní hráze. Dvě Polynésanky pomáhaly Melimu Mulipolaovi ze člunu a vedly ho na vyšlapanou stezku směřující k vesnické cestě. Ženy obdivovaly jasné hvězdy, které se třpytily na noční obloze. Po cestě je vedlo přívětivé měsíční světlo. Avšak Meli Mulipola nemohl ocenit tyto radosti přírody - měsíc, hvězdy, oblohu - neboť byl slepý. Měl normální zrak až do toho osudného dne, kdy se při práci na ananasové plantáži světlo náhle změnilo v temnotu a den se stal věčnou nocí. Dověděl se o znovuzřízení evangelia a o učení Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů. Jeho život byl uveden v soulad s tímto učením. On a jeho milovaní podstoupili tuto dlouhou cestu, protože se dověděli, že někdo, kdo je nositelem Božího kněžství, byl na ostrovech na návštěvě. Usiloval o požehnání z rukou těch, kteří byli nositeli posvátného kněžství. Jeho přání se mu splnilo. Z nevidomých očí se mu řinuly slzy a stékaly po hnědých tvářích, až se konečně skutálely na jeho domorodý oděv. Padl na kolena a modlil se: „Ó, Bože, ty víš, že jsem slepý. Tví služebníci mi požehnali, že pokud to bude tvá vůle, zrak se mi může vrátit. Ať již podle tvé moudrosti uzřím světlo nebo ať již budu vidět po všechny dny svého života temnotu, budu navěky vděčný za pravdu tvého evangelia, kterou nyní vidím a která mi dává světlo života.“ Postavil se na nohy, poděkoval nám za udělení požehnání a zmizel ve tmě noci. Tiše přišel, tiše odešel. Ale na jeho přítomnost nikdy nezapomenu. Vzpomněl jsem si na Mistrovo poselství: „Já jsem světlo světa. Kdož mne následuje, nebude choditi v temnostech, ale bude míti světlo života.“13 Dnešek je dnem stavby chrámů. Nikdy předtím nebylo postaveno a zasvěceno tolik chrámů. President Gordon B. Hinckley, Boží prorok na této zemi, má zjevení ohledně nezbytných obřadů vykonávaných v těchto domech Páně. Chrámy budou požehnáním všem těm, kteří je navštěvují a přinášejí oběti na jejich dokončení. Světlo Kristovo osvítí všechny - dokonce i ty, kteří odešli na věčnost. Když mluvil president Joseph F. Smith o práci za mrtvé, prohlásil: „Prostřednictvím našeho úsilí v jejich prospěch z nich řetězy otroctví spadnou a temnota, která je obklopuje, se rozplyne, aby na ně mohlo svítit světlo, a v duchovním světě uslyší o práci, kterou zde pro ně vykonaly jejich děti, a budou se s vámi radovat ve vašem vykonávání těchto povinností.“14 Apoštol Pavel naléhal: „Buď příkladem věrných.“15 A v Jakubovi čteme: „Buďtež pak činitelé slova, a ne posluchači toliko, oklamávajíce sami sebe.“16 Zakončím slovy básníka Minnie Louise Haskinse, který napsal: A muži, který stál u brány roku, jsem řekl: „Dej mi světlo, abych mohl bezpečně jít do neznáma.“ A on odpověděl: „Vyjdi do temnoty a vlož ruku do ruky Boha. Ta pro tebe bude lepší než světlo a bezpečnější než známá cesta.“ A tak jsem kráčel kupředu a našel jsem ruku Boha a vesele jsem vykročil do noci. A On mně vedl k vrcholkům a dennímu rozbřesku na osamělém Východě.17 Nechť naše světlo září v toto velikonoční ráno a vždy tak, abychom oslavovali našeho Nebeského Otce a Jeho Syna, Ježíše Krista, jehož jméno je jediným jménem pod nebesy, prostřednictvím kterého můžeme být spaseni. Nechť můžeme vždy kráčet v šlépějích Ježíše Krista, to je moje pokorná modlitba. V Jeho svatém jménu, amen. ODKAZY 1. Mat. 13:15. 2. Skutkové 8:31. 3. Jan 9:3, 5-7. 4. Jan 9:24, 25. 5. Frederic W. Farrar, The Life of Christ (1874), 580; Lukáš 22:61. 6. Farrar, The Life of Christ, 581. 7. Efezským 4:22, 24. 8. Jan 11:43. 9. Harold B. Lee, Stand Ye in Holy Places, (1974), 115; Moroni 7:16. 10. Autor neznámý. 11. Životopis Josepha Smitha 1:14. 12. Životopis Josepha Smitha 1:16, 17; zvýraznění je v originále. 13. Jan 8:12. 14. Conference Report, October 1916, 6. 15. 1. Tim. 4:12. 16. Jakub 1:22. 17. Z „The Gate of the Year,“ v James Dalton Morrison, ed., Masterpieces of Religious Verse (1948), 92.