Láska a služba Starší David B. Haight z kvora dvanácti apoštolů Dovolte mi, abych vám všem jenom připomenul velkou potřebu misionářských manželských párů, kterou máme . . . Jste-li v důchodu a přemýšlíte-li, co máte dělat s těmito roky navíc, tam venku je vzrušující svět. Drazí bratří a sestry, jaký nádherný den! Jaký úžasný den to je, jaká je to úžasná doba žít a jaká je to úžasná doba být členem Církve! I když nemám tak dobrý zrak jako dříve, jak stárnu, zjišťuji, že se mé vidění zlepšuje a že s postupujícím časem vidím jasněji větší obraz. Dívám se na Rubby, která sedí tady, požehnané to srdce, v tomto roce oslavíme 69. výročí sňatku. A tak v tento den je mé srdce naplněno vděčností za požehnání, která jsem obdržel, a za vliv, který Církev měla na mě i na můj život, s Rubby po boku, a za syny Bruceho a Roberta a dceru Karen, které jsme vychovali, a za jejich rodiny. V duchu také v této době vidím pravnoučata před televizí, nejenom zde v Utahu, ale i v Kalifornii, Texasu, Severní Karolíně a v Bostonu. Pravděpodobně říkají: „Tamhleten starý pán je dědeček. Vypadá staře, že? Ale je to náš dědeček.“ Všem jim vyjadřuji lásku a vděčnost. Jak stárnu a dívám se zpět na svět a na život, který jsem prožil, cítím, že největší odměnou je ve skutečnosti láska, o kterou se dělíme, a služba, kterou poskytujeme. Před několika lety, když jsem letěl vykonat nějaké povinnosti, k nám na konci letu přišla letuška a zeptala se, jaký nápoj si přejeme jako občerstvení. A já jsem jí řekl, že bych chtěl 7-Up nebo nějaký citronový nápoj. Když mi ho přinesla a podávala mi ho, povšimla si jehlice v mé kravatě. A na mé jehlici, kterou nyní držím v ruce - používali jsme je před lety ve Skotské misii - byl erb anglické královské rodiny. Ale střed tohoto erbu jsme měli ozdoben vyobrazením chrámu v Londýně. A tak na této jehlici byl chrám a okolo něho erb. Když mi letuška podávala 7-Up, řekla: „Teda to je ale zvláštní jehlice do kravaty. Co to na ní je?“ A já jsem řekl: „To je chrám.“ A ta mladá dáma řekla: „Chrám? Jaký chrám?“ A já jsem řekl: „Chrám Páně.“ A ona řekla: „Cože?“ A já jsem řekl: „To je chrám Páně.“ Viděl jsem, že jí to zaujalo. Zeptala se: „Ke které Církvi patříte?“ Pověděl jsem jí o naší Církvi a potom, protože jsem viděl, že ji to zajímá, jsem řekl: „Dáte-li mi vaše jméno a adresu, zařídím, aby se u vás zastavili nějací mladí muži, a ti vám povědí o tomto chrámu a o chrámech.“ Poněkud zvláštně se na mě podívala a odešla. Za několik okamžiků se vrátila a podávala mi lísteček papíru, na kterém bylo její jméno, Penny Harrymanová, a její adresa v Los Angeles. Zavolal jsem presidentovi misie a řekl jsem mu, jako to děláme vždy: „Pošlete dva nejlepší. Chci, abyste šli a navštívili tuto mladou dámu.“ Protože jsem jí řekl: „Zařídím, aby vás navštívili nějací mladí muži a uděláte-li to, o co vás požádají, a budete-li jim naslouchat, slibuji vám, že získáte ta největší požehnání, která vás mohou v životě potkat.“ O rok později jsem jednoho dne do své kanceláře dostal telefonní hovor. Dívčí hlas řekl: „Jmenuji se Penny Harrymanová. Vzpomínáte si na mě?“ A já jsem řekl: „Samozřejmě.“ Řekla: „Mohl byste zařídit můj sňatek se snoubencem v chrámu v Salt Lake City, pokud si my dohodneme dobu?“ Řekl jsem: „Samozřejmě že bych mohl.“ Když jsem pečetil tu mladou dámu k tomu mladému muži, se kterým se setkala v průběhu událostí, zjistil jsem, že její matka chodí kolem Chrámového náměstí v Salt Lake City a přemýšlí, co děláme s její dcerou v chrámu, protože jí nebylo dovoleno tam vstoupit. Jak plyne čas, je to právě láska, kterou dáváme, a služba, kterou poskytujeme, která se v našem životě stává tak důležitou. Všichni známe události, při kterých se po vzkříšení zjevil Spasitel - jednou z nich bylo jeho setkání s Petrem a s rybáři na pobřeží Galileje. Je zřejmé, že to bylo brzy ráno a On na ně zavolal a zeptal se jich, zda jim to jde. Řekli, že ne, a On jim řekl, aby vrhli sítě na druhou stranu. A oni potom podle této zprávy, kterou tak nádherně zachytil Jan, vrhli sítě a ulovili mnoho ryb. Spasitel tam byl. Byl tam oheň, podle Janovy zprávy, a oni jedli ryby a med nebo chléb. A při té příležitosti Spasitel řekl Petrovi: „Šimone Jonášův, miluješ-li mne více než tito?“ (Jan 21:15; viz verše 1-17.) Nepochybně ukázal na ryby, které sebou pravděpodobně stále mrskaly v síti. „Miluješ-li mne více než tito?“ Byli chudí. Mohli vzít ryby, prodat je, prodat je za peníze, něco s nimi udělat. Petr řekl - naznačuje, že Spasitel zná všechny věci - „Ty víš, že tě miluji.“ A Spasitel řekl Petrovi: „Pasiž beránky mé.“ (V. 15.) Potom Spasitel podruhé řekl Petrovi: „Miluješ-li mne?“ Petr se zarmoutil, protože se ho Spasitel zeptal podruhé, a Spasitel řekl: „Pasiž ovce mé.“ (V. 16.) Potom se ho zeptal potřetí: „Miluješ-li mne?“ . . . „Pasiž ovce mé.“ (V. 17.) Co děláme? Ve snaze dokázat Spasiteli, v tento den, který je tak drahý pro každého z nás, kdy oslavujeme vzkříšení a Spasitelovo zlomení okovů smrti a kdy o tom kážeme a učíme, co děláme a jak projevujeme Spasiteli lásku, kterou k Němu chováme? Není to prostřednictvím naší poslušnosti a naší služby a toho, jak nakládáme s časem, který máme? Nedávno jsem dostal zajímavý dopis od presidenta kůlu z oblasti Phoenixu v Arizoně. Ptal se, zda bych mohl zařídit, abych tam někdy přijel, on že by zařídil fireside. Chtěl, abych promluvil o „tažných ptácích“. Upozorňoval, že do Arizony přilétají v zimě stovky lidí, „tažných ptáků“, kteří pocházejí z různých částí Spojených států, aby se zde usadili po dobu zimních měsíců. A řekl: „Nyní jsou v důchodu, jsou to úžasní a dobře kvalifikovaní lidé. Přicházejí a nyní jsou ve sborech.“ Pokud jste „tažní ptáci“, víte, že můžete strávit část doby v Arizoně a část doby někde jinde a tak máte určitou volnost dělat, co se vám líbí. Dovolte mi, abych vám všem jenom připomenul velkou potřebu misionářských manželských párů, kterou máme ve světě, protože misionářský program jde stále kupředu a je potřeba, aby po celém světě pomáhaly posilovat odbočky a kůly, když do Církve přivádíme stále více lidí. Všichni jste pravděpodobně slyšeli mnohé o příběhu, který se stal v Mongolsku, když tam byl Ken Beesley a pomáhal vládě se zakládáním instituce vyššího vzdělávání, učil je o osnovách a správě a přitom začal otevírat dveře pro Církev. Pravděpodobně jste také slyšeli o presidentu Garym Coxovi a jeho ženě, sestře Joyce Coxové, kteří byli povoláni, aby tam šli jako misionáři a později jako misijní president, a o úžasné službě, kterou poskytovali. A později přišel Dr. John Bennett a jeho žena Carolyn, kteří sloužili v Mongolsku a kteří vyprávěli, že si mysleli, že budou povoláni na Kanárské ostrovy, protože je tam někdo pozval, ale když přišlo jejich povolání na misii, bylo do Mongolska. Byli udiveni. Později jsem četl některé jejich poznámky o tom, co se jim přihodilo v Mongolsku, o všech životech, kterých se dotkli, a o službě, kterou poskytli. A i když jim doma zemřel bratr a děti uzavíraly sňatky a pořádaly hostiny, oni řekli: „Během všech těchto událostí jsme s nimi mohli být v kontaktu prostřednictvím telefonu.“ Myslete na to, co se událo v Mongolsku, kde máme 1 300 členů a devět odboček. Myslím také na bratra Kena Woolstenhulmea a jeho ženu, sestru Karren Woolstenhulmeovou z Oakley v Utahu, kteří chtěli jít někam, kde se něco děje, a kteří byli posláni do Perthu v Austrálii. Nyní jsou v malé odbočce více než 300 mil na sever od Perthu v oblasti, odkud píší a vyprávějí o nadšení, které jim vstupuje do života, když sledují rozvoj Církve v této části světa a když se tohoto rozvoje účastní. Jste-li v důchodu a přemýšlíte-li, co máte dělat s těmito roky navíc, tam venku je vzrušující svět. Myslím na Talmage Nielsena, lékaře v důchodu, a na jeho ženu, odsud ze Salt Lake City, kteří sloužili na misii v Jižní Americe i ve Frankfurtu v Německu a kteří nám tam pomáhali se zdravotnickými problémy, stejně jako pomáhali se zdravotnickými problémy v Rusku. Poté, co byli doma sotva tak dlouho, aby políbili vnoučata a přivítali a rozloučili se, byli povoláni, aby sloužili na Havaji, kde byl bratr Nielsen ředitelem návštěvnického střediska. Vím o skvělé době, zkušenostech a požehnáních, která měli, když společně sloužili na těchto třech misiích. Když jsem s ním nedávno hovořil, řekl jsem: „Co chceš nyní udělat se zbytkem života?“ A on řekl: „No, je mi 72 let.“ A já jsem řekl: „Tobě je 72 let? No, mně je o 20 let víc! A když pomyslím na to, co se mi přihodilo za posledních 20 let, Talmagi, mysli, na to, co ještě můžeš vykonat, když půjdeš do světa.“ Zanechávám vám své svědectví, že evangelium je pravdivé, že Bůh žije, že je naším Otcem a že se určitými zázračnými způsoby dotýká našeho srdce a našeho svědomí ohledně pravdivosti této práce. Pociťujeme to, cítíme to a cítíme Jeho lásku a Jeho milosrdenství, které chová ke každému z nás. Kéž žijeme podle zásad evangelia. Kéž účinně využíváme svůj čas, veškerý čas, který máme, o to se pokorně modlím, když s vámi zanechávám svou lásku a své svědectví o pravdivosti tohoto díla, ve jménu našeho Pána a Spasitele, Ježíše Krista, amen.