„Neníť ho tuto, ale vstalť jest“ President Gordon B. Hinckley Tato prostá slova - „Neníť ho tuto, ale vstalť jest“ - se stala tím nejopravdovějším, co bylo kdy napsáno . . . Jsou naplněním všeho, co řekl o tom, že opět vstane. Moji bratři a sestry, cítím nesmírnou vděčnost, když stojím před vámi. Připadám si nejbohatěji požehnán ze všech lidí. Jsem požehnán vaší láskou. Kamkoli jdu, jste ke mně tak laskaví. Jsem požehnán vaší vírou. Vaše obrovská služba, vaše nadšení, vaše oddanost, to vše se stává součástí mé víry. Jste opravdu nádherní! Je jasně vidět, že evangelium, pokud podle něj žijeme, činí lidi lepšími, než by jinak byli. Jak nesobecky nakládáte se svým časem a se svými prostředky! Po celém tomto širém světě sloužíte, abyste budovali Otcovo království a abyste Jeho dílem pohnuli kupředu. Minulý týden jsem telefonoval s jedním mužem. Už je v důchodu. Sloužil jako president misie a nyní slouží se svou ženou jako misionáři. Zeptal jsem se ho, zda by byli ochotni jít předsedat novému chrámu. Úplně ho to dojalo. Přemohlo ho to. Nemohl mluvit. Se svou ženou opustí děti a vnoučata na další dlouhé období, aby sloužili Pánu v jiném postavení. Bude se jim stýskat po vnoučatech? Samozřejmě že bude. Ale půjdou a budou věrně sloužit. Jsem hluboce vděčný za nadšení a oddanost členů Církve po celém světě, kteří přijímají každé povolání, bez ohledu na potíže, bez ohledu na pohodlí, kterého se musejí vzdát. Ale ze všech věcí, za které cítím vděčnost, jsem nejvíce vděčný v toto velikonoční ráno za dar svého Pána a svého Vykupitele. Toto jsou Velikonoce, kdy si se všemi křesťany připomínáme vzkříšení Ježíše Krista. To nebylo něco obyčejného. To byla ta největší událost v dějinách lidstva. Neváhám to prohlásit. „Když umře člověk, zdaliž zase ožive?“ zeptal se Job (Job 14:14). Neexistuje důležitější otázka, než je tato. Ti z nás, kteří žijí v pohodlí a bezpečí, zřídka pomyslí na smrt. Myslíme na jiné věci. Přesto není nic jistějšího, nic všeobecnějšího, nic definitivnějšího než ukončení smrtelného života. Nikdo tomu neunikne, nikdo. Stál jsem u hrobu Napoleona v Paříži, u hrobu Lenina v Moskvě a u míst posledního odpočinku mnoha dalších velkých vůdců země. Ve své době řídili armády, vládli téměř neomezenou mocí, samotná jejich slova vnášela hrůzu do srdcí lidí. S pocitem úcty jsem prošel některé významné hřbitovy světa. Tiše jsem přemýšlel, když jsem stál na vojenském hřbitově v Manile na Filipínách, kde je pohřbeno přibližně 17 000 Američanů, kteří položili život ve druhé světové válce, a kde je připomenuto dalších 35 000, kteří zemřeli během hrozivých bitev v Pacifiku a jejichž ostatky se nikdy nenašly. S úctou jsem prošel britský hřbitov na okraji Rangúnu v Barmě, a četl jsem jména stovek mladých mužů, kteří přišli z vesnic, měst i velkoměst Britských ostrovů a položili život na horkých a vzdálených místech. Chodil jsem po starých hřbitovech v Asii a v Evropě a ještě po dalších místech a přemýšlel o životě těch, kteří kdysi byli plni života a byli šťastni, kteří tvořili a byli významnými lidmi, kteří dali mnohé světu, ve kterém žili. Všichni upadli v zapomnění hrobu. Všichni, kteří žili na zemi před námi, již zde nejsou. Všechno opustili, když překročili práh tiché smrti. Nikdo neunikl. Všichni se vydali „na cestu do neobjevené země, od jejíchž hranic se žádný poutník nevrací.“ (Hamlet, act 3, scene 1, lines 79-80.) Tak to popsal Shakespeare. Ježíš Kristus to ale všechno změnil. Jedině Bůh mohl učinit, co On učinil. Zlomil okovy smrti. Musel také zemřít, ale třetího dne po svém pohřbení vstal z hrobu, „prvotiny těch, kteří zesnuli“ (1. Kor. 15:20) a tím přinesl požehnání vzkříšení každému z nás. Když Pavel přemýšlel o tomto divu, řekl: „Kde jest, ó smrti, osten tvůj? Kde jest, ó peklo, vítězství tvé?“ (1. Kor. 15:55.) Před dvěma týdny jsem byl v Jeruzalémě, v tom velkém a starodávném městě, ve kterém kráčel Ježíš před 2 000 lety. Když jsem stanul na vyvýšeném místě, pohlédl jsem dolů na Staré Město. Pomyslel jsem na Betlém, ležící několik mil jižněji, kde se Ježíš narodil v prostých jeslích. On, který byl Syn Boží, Jednorozený Syn, opustil celestiální příbytky svého Otce, aby na sebe vzal smrtelnost. Při Jeho narození zpívali andělé a mudrci mu přinesli dary. Vyrůstal jako ostatní chlapci v Nazarétu v Galilei. Tam „ . . . prospíval moudrostí, a věkem, a milostí, u Boha i u lidí.“ (Lukáš 2:52.) S Marií a s Jozefem navštívil Jeruzalém, když mu bylo 12 let. Na cestě domů Ho začali postrádat. Vrátili se do Jeruzaléma a našli Ho, jak v chrámu rozmlouvá s učenými doktory. Když Ho Maria kárala za to, že nešel s nimi, odpověděl: „Zdaliž jste nevěděli, že v těch věcech, kteréž jsou Otce mého, musím já býti?“ (Lukáš 2:49.) Jeho slova byla předznamenáním Jeho budoucí služby. Tuto službu započal křtem v řece Jordán, který vykonal Jeho bratranec Jan. Když povstal z vody, Duch Svatý na Něho sestoupil v podobě holubice a bylo slyšet hlas Jeho Otce, jak říká: „Tentoť jest ten můj milý Syn, v němž mi se dobře zalíbilo.“ (Matouš 3:17.) Toto prohlášení se stalo potvrzením Jeho božskosti. Postil se po 40 dní a byl pokoušen ďáblem, který se Ho snažil odvrátit od Jeho božsky předurčeného poslání. Na protivníkovo lákání odpověděl: „Nebudeš pokoušeti Pána Boha svého.“ (Matouš 4:7), čímž opět potvrdil své božské synovství. Kráčel po prašných cestách Palestiny. Neměl domov, který by mohl nazvat svým, neměl, kde by hlavu složil. Jeho poselstvím bylo evangelium pokoje. Jeho učení bylo o štědrosti a lásce. „A tomu, kdož se s tebou chce souditi a sukni tvou vzíti, nech mu i pláště.“ (Matouš 5:40.) Učil v podobenstvích. Činil takové zázraky, jaké nebyly nikdy předtím ani potom vykonány. Uzdravil ty, které trápila vleklá nemoc. Způsobil, že slepí viděli, hluší slyšeli a kulhaví chodili. Vzkřísil mrtvé a ti znovu žili, aby Mu vzdávali chválu. Vskutku, nikdo nic takového předtím nevykonal. Několik lidí Ho následovalo, ale většina Ho nenáviděla. O zákonících a farizejích mluvil jako o pokrytcích připodobňujících se k hrobům zbíleným. Spikli se proti Němu. Penězoměnce vyhnal z domu Páně. Bez pochyb se přidali k těm, kteří Ho chtěli zničit. On se ale nedal zastrašit: „ . . . chodil, dobře čině, . . . “ (Skutkové 10:38.) Nebylo by toto dostatečným důvodem, aby to učinilo Jeho památku nesmrtelnou? Nebylo by toto dostatečným důvodem, aby to zaneslo Jeho jméno mezi, nebo i nad, jména velkých lidí, kteří kdy kráčeli po zemi a na které se pamatuje pro to, co řekli nebo co udělali? Zajisté by byl řazen mezi veliké proroky všech dob. Ale to vše nebylo dostatečné pro Syna Všemohoucího. Byla to pouhá předehra větších věcí, které měly přijít. Přišly, podivným a hrozným způsobem. Zradili ho, vsadili do žaláře, odsoudili k smrti, ke skonání takovým hrůzu nahánějícím utrpením, jakým je ukřižování. Jeho živoucí tělo bylo přibito k dřevěnému kříži. Jeho život pomalu vyprchal v nepopsatelné bolesti. Zatímco ještě dýchal, zvolal: „Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí.“ (Lukáš 23:34.) Když Jeho duch odešel, země se otřásla. Centurio, který to vše viděl, s vážností zvolal: „Jistě Syn Boží byl tento.“ (Matouš 27:54.) Ti, kteří Ho milovali, sňali Jeho tělo z kříže. Oděli je a uložili v novém hrobě poskytnutém Jozefem z Arimatie. Vchod do hrobu zavalili velkým kamenem a postavili k němu stráž. Jeho přátelé určitě plakali. Apoštolové, které miloval a které povolal za svědky o svém božství, plakali. Ženy, které Ho milovaly, plakaly. Nikdo nepochopil to, co předtím řekl o tom, že třetího dne povstane. Jak by tomu mohli rozumět? Nikdy předtím se to nestalo. Bylo to naprosto neslýchané. Bylo to neuvěřitelné, i pro ně. Když mysleli na to, že jim vzali jejich Pána a zabili Ho, určitě pociťovali hrozný pocit sklíčenosti a beznaděje a bědy. To ale nebylo vše. Ráno třetího dne se Maria Magdaléna a druhá Maria vrátily k hrobu. K jejich naprostému údivu byl kámen odvalen a hrob byl otevřen. Nahlédly dovnitř. Uvnitř, na obou stranách, seděly dvě bytosti oděné v bílém. Zjevil se jim anděl a řekl: „Co hledáte živého s mrtvými? Neníť ho tuto, ale vstalť jest. Rozmpomeňte se, kterak mluvil vám, když ještě v Galilei byl, Řka: Že Syn člověka musí vydán býti v ruce hříšných lidí, a ukřižován býti, a v třetí den z mrtvých vstáti.“ (Lukáš 24:5-7.) Tato prostá slova - „Neníť ho tuto, ale vstalť jest“ - se stala tím nejopravdovějším, co bylo kdy napsáno. Jsou prohlášením o prázdném hrobě. Jsou naplněním všeho, co řekl o tom, že opět vstane. Jsou triumfální odpovědí na otázku, které čelí každý muž, každá žena a každé dítě, kteří se kdy narodili na zemi. Vzkříšený Pán promluvil k Marii a ona odpověděla. Nebyl to jen přízrak. To nebyl výplod fantazie. Byl skutečný, tak skutečný, jako byl v pozemském životě. Nedovolil jí, aby se Ho dotkla. Ještě nevystoupil ke svému Otci v nebi. K tomu mělo brzy dojít. Jaké to muselo být opětné shledání, když Ho objal Otec, který ho miloval a který pro něho jistě plakal během hodin jeho smrtelného zápasu. Zjevil se dvěma mužům na cestě do Emaus. Hovořil s nimi a pojedl s nimi. Setkával se s apoštoly za zavřenými dveřmi a učil je. Tomáš tam poprvé nebyl. Při druhé příležitosti ho Pán vyzval, aby se dotkl Jeho rukou a Jeho boku. V naprostém úžasu zvolal: „Pán můj a Bůh můj.“ (Jan 20:28.) Při jedné příležitosti promlouval k zástupu 500 lidí. Kdo může pochybovat o řádném doložení těchto faktů? Neexituje jediný záznam o tom, že by ti, kteří se toho účastnili, někdy popřeli své svědectví. Máme dostatek důkazů o tom, že o těchto událostech vydávali svědectví po celý život, dokonce pokládali život na potvrzení skutečnosti toho, co zažili. Jejich slova jsou jasná a jejich svědectví spolehlivé. Muži a ženy přijímali po milionech v průběhu staletí toto svědectví. Nespočetné množství jich žilo a zemřelo na potvrzení pravdy tohoto svědectví, které získali mocí Ducha Svatého a jehož pravdivost nemohli popřít. Vskutku, hodnověrnost kterékoli události v dějinách lidstva nebyla tak rozsáhle prověřena. A máme další svědectví. Tento společník Bible, Kniha Mormon, o Něm svědčí, že se zjevil nejenom lidem ve Starém světě, ale také lidem v Novém světě. Cožpak při jedné příležitosti neprohlásil: „Mámť i jiné ovce, kteréž nejsou z tohoto ovčince. I tyť musím přivésti; nebo hlas můj slyšeti budou. A budeť jeden ovčinec a jeden pastýř.“? (Jan 10:16.) Lidem na této polokouli se zjevil po svém vzkříšení. Když sestupoval nebeskými oblaky, bylo opět slyšet hlas Boha Věčného Otce, jak s vážností prohlašuje: „Vizte milovaného syna mého, v kterém mám zalíbení, ve kterém jsem oslavil jméno svoje - slyšte jej.“ (3. Nefi 11:7.) Zde opět povolal dvanáct apoštolů, kteří se měli stát svědky o Jeho jménu a božství. Učil lidi a žehnal jim a uzdravoval je, stejně jako to činil v Palestině, a mír panoval v zemi po 200 let, protože se lidé snažili žít podle toho, čemu je učil. A pokud toto vše nestačí, máme svědectví velikého proroka této dispenzace, Josepha Smitha, svědectví nesporné a jisté a jednoznačné. Jako chlapec odešel do lesa, aby tam v modlitbě hledal světlo a pochopení. A tehdy se mu zjevily dvě bytosti, jejichž jasnost a sláva se vymyká jakémukoli popisu a které stály ve vzduchu nad ním. Jedna z nich k němu promluvila, jmenujíc ho „jménem a pravila, ukazujíc na druhou: Totoť jest můj milovaný syn. Slyš jej!“ (Viz JS - Životopis 2:17.) Tentýž Joseph při pozdější příležitosti prohlásil: „My jsme spatřili slávu Syna na pravici Otcově a přijali jsme z jeho plnosti . . . A nyní, po mnohých svědectvích, jež o něm byla vydána, toto je svědectví poslední ze všech, jež my o něm dáváme: že On žije.“ (NaS 76:20, 22.) A tak toto nádherné velikonoční ráno, jako služebníci Všemohoucího, jako proroci a apoštolové v Jeho velkém díle, pozvedáme hlas na svědectví o našem nesmrtelném Spasiteli. Přišel na zem jako Syn Věčného Otce. Učinil tak, jak Izaiáš prorokoval, že musí učinit. „On nemoci naše vzal, a bolesti naše vlastní on nesl . . . On pak raněn jest pro přestoupení naše, potřín pro nepravosti naše; kázeň pokoje našeho na něj vzložena, a zsinalostí jeho lékařství nám způsobeno.“ (Izaiáš 53:4-5.) Ve věčné nesmrtelnosti vstal třetího dne z hrobu vytesaného do skály. Mluvil s mnohými. Jeho Otec opakovaně potvrdil Jeho božské synovství. Díky budiž vzdány Všemohoucímu. Jeho oslavený Syn zlomil okovy smrti tím největším vítězstvím. Jak prohlásil Pavel: „Nebo jakož v Adamovi všickni umírají, tak i skrze Krista všickni obživeni budou.“ (1. Korintským 15:22.) On je naším vítězným Pánem. On je naším Vykupitelem, který usmířil naše hříchy. Prostřednictvím Jeho usmiřující oběti všichni lidé vstanou z hrobu. Připravil cestu, díky které můžeme získat nejenom nesmrtelnost, ale také život věčný. Jako apoštol Pána Ježíše Krista vydávám v tento velikonoční den svědectví o těchto věcech. Hovořím s vážností, úctou a s vděčností, ve jménu Ježíše Krista, amen.