Vítejte doma! Biskup Keith B. McMullin Druhý rádce v předsedajícím biskupstvu Mějte víru v Krista, důvěřujte Mu, přijďte k Němu, následujte Ho . . . Krok za krokem se před vámi bude odvíjet cesta, až se . . . nakonec vrátíte tam, kam patříte. Drazí bratři a sestry, na konci této generální konference se mé myšlenky obracejí k těm, kteří se cítí osamělí, kteří pociťují obavy nebo zabloudili. Jestliže vy sami nebo někdo jiný, koho znáte, jste „kdesi ve stínu“ (Gordon B. Hinckley, „Poselství Prvního předsednictva,“ Ensign červenec 1997, 48), prosím, naslouchejte! Pozemský život je možné přirovnat k poutníkovi, který se vrací domů. Míle se zdají dlouhé, minuty ubíhají pomalu, den se vleče a unavuje nás. Konečně se však před námi otevírá pohled na známá místa. Možná to jsou kopce či údolí, vesnická krajina nebo do výše se tyčící budovy, pulzující hlavní třída nebo poklidná ulice mezi domky. Ať už je to cokoli, známost toho místa zrychlí poutníkův krok, osvěží jeho zemdlenou duši a vdechne mu pocit příjemného očekávání a klidu. A konečně, po dlouhé době, je opět doma! V našem proměnlivém, rušném světě se tento zážitek cesty domů opakuje každý den v životě milionů lidí. Podíváme-li se na něj pozorněji, můžeme se z tohoto tak běžného jevu naučit mnohému o smrtelnosti. Jedno je jisté - dopouštíme se obrovské chyby, přistupujeme-li k této pozemské cestě lehkovážně nebo vydáváme-li se po jakékoli cestě, která se před námi objeví, aniž bychom pomysleli na to, kam vede. Jak jeden náš milovaný apoštol poznamenal: „Opravdu, ze všech těch chyb, kterých se smrtelníci mohou dopustit, je právě Boží plán spásy tím, v čem bychom se mýlit neměli! Žádná jiná chyba není tak hrozná a nemá tak trvalé následky!“ (Neal A. Maxwell, „The Great Plan of the Eternal God“, Ensign, May 1984, 22.) Úspěšný poutník chápe a správně používá čtyři věci: a sice věčnost života, podstatu hříchu, nádheru pokání a moc usmíření. Život je něco více než jen biologie. Předtím, než jsme přišli na tuto zem, jsme žili v přítomnosti Boha. Jeho nebesa byla naším domovem. Každý z nás jsme Jeho duchovním potomkem a On je naším Nebeským Otcem (viz Abraham 3:23-25; Job 38:4-7; Jeremiáš 1:5). Díky znovuzřízení evangelia Ježíše Krista víme, že zrození je božsky určené a že je to nezbytný krok na naší věčné cestě. Slovy Pánova proroka Gordona B. Hinckleyho: „Pravdou o veškerém životě je to, že je věčný. To je ta veliká, význačná pravda. Na tento svět jsme přišli za jistým účelem určeným božským plánem, a až tento život skončíme, postoupíme dále do něčeho, co bude lepší, pokud budeme žít tak, abychom toho byli hodni.“ (Priesthood leadership session, Charlotte North Carolina regional conference, 24 Feb. 1996, 5; zvýraznění přidáno.) Ze samé podstaty hříchu však vyplývá, že tato pozemská pouť není zdaleka snadným úkolem. Apoštol Pavel napsal: „Toto pak věz, že v posledních dnech nastanou časové nebezpeční. Nebo nastanou lidé sami sebe milující, peníze milující, chlubní, pyšní, zlolejcí, rodičů neposlušní, nevděční, bezbožní. Nelítostiví, smluv nezdrženliví, utrhači, nestředmí, plaší, kterýmž nic dobrého milo není. Zrádci, přívažčiví, nadutí, rozkoší milovníci více nežli milovníci Boha. Majíce způsob pobožnosti, ale moci její zapírajíce. A od takových se odvracuj.“ (2. Timoteovi 3:1-5; zvýraznění přidáno.) Kvůli našim slabostem a zranitelnosti se hřích stává součástí cesty každého poutníka. Je to důsledek naší zatěžkávací zkoušky zákonem, protivenstvím a svobodou jednání (viz Alma 42:17-24; 12:31-34; 2. Nefi 2:11, 15-16, 25-27). „A protož kdo umí dobře činiti, a nečiní, hřích má.“ (Jakub 4:17.) Navíc, nehledě na to, jak dobré úmysly máme a jak moc jsme opatrní, musíme na této cestě vytrpět pokušení. Neunikl jim ani Spasitel a tato pokušení, která na počátku své služby vytrpěl, jsou předobrazem pokušení, která postihují i nás. President David O. McKay o těchto pokušeních - proměnit kameny v chleby, vrhnout se dolů z vrcholku chrámu a prodat svou duši za poklady světa (Matouš 4:2-10) - řekl: „Rozdělte si je do skupin a zjistíte, že téměř každé existující pokušení, které poskvrňuje mě i vás, k nám přichází v podobě jednoho z těchto tří pokušení . . . jako 1) pokušení žádostí; 2) podlehnutí pýše a způsobům a marnostem těch, kteří se odcizili Bohu; 3) uspokojování . . . touhy po bohatstvích světa nebo moci mezi lidmi“ (in Conference Report, Apr. 1911, 59). Když nás zachvátí pokušení, prožíváme bolest svědomí. Citlivé svědomí je důkazem zdravého ducha. Bolest nebo vina, kterou cítíme, jsou reakcemi našeho ducha na pokušení, nedokonalost nebo hřích. Svědomí doprovází každého poutníka (viz Moroni 7:16-19). Může nám cestu také notně znepříjemnit, protože „všickni . . . zhřešili“ a Pán nemůže „pohlížeti na hřích ani s nejmenší shovívavostí“ (Římanům 3:23; NaS 1:31). Díky Bohu za tento nebeský dar, protože nás může vést k pokání a ke klidu svědomí (viz Mosiáš 4:1-3). Nebeský Otec věděl, jakým závažným nebezpečím budeme na své cestě životem čelit, ale neústupně trvá na svém přání, aby se Jeho každé jednotlivé dítě vrátilo k Němu domů. Proto nám dal čas - čas napravit své chyby, čas překonat své hříchy, čas připravit se na opětné setkání s Ním. „Přece však bylo popřáno člověku lhůty, ve které se může obrátiti; proto se stal tento život stavem zkušebním, dobou, ve které se člověk má připraviti na dobu, až stane před Bohem.“ (Alma 12:24.) Ale Nebeský Otec věděl, že i kdybychom vynaložili všechnu svou energii do poslední trošky, bez božské pomoci bychom se domů nedokázali vrátit. Proto slíbil: „Poskytneme vám spasitele!“ (Viz 1. Nefi 10:4; 13:40 Mojžíš 1:6; 2. Nefi 25:23.) Tento slib se splnil tím, že uprostřed časů přišel Ježíš Kristus, Jednorozený Syn Boha, Věčného Otce, v těle. Kráčel po cestách a cestičkách smrtelnosti, aby tak mohl „podle těla věděti, jak může svůj lid dle neduhů jeho uzdraviti“ (Alma 7:12; viz také v. 11; Ether 12:27; NaS 20:22; 62:1). Neexistuje ani jedno trápení, úzkost nebo utrpení, které by nepoznal. Přestože je bez hříchu, zná každý náš bol, tak aby nám uměl pomoci (viz Izaiáš 53:3-6). Kristus překonal onu propast mezi smrtelností a nesmrtelností. Hrob už nezadržuje své vězně. Spravedlnost může být uspokojena milostí. Podivuhodné usmíření, nekonečné a věčné svým rozsahem, se uskutečnilo (viz Alma 34:8-10, 14-16). Kristus je vzkříšený Pán, náš Spasitel a Vykupitel. Proto nečekejte už ani chvíli (viz Alma 13:27; 34:33-35). Mějte víru v Krista, důvěřujte Mu, přijďte k Němu, následujte Ho (viz 3. Nefi 27:13-16; Moroni 10:32-33). Udělejte si pomyslný seznam toho, o čem víte, že to nemáte dělat. Dnes přestaňte dělat alespoň jednu z těchto věcí a nahraďte ji tím, co dělat máte. Modlete se k Nebeskému Otci o odpuštění a o sílu, abyste dokázali tuto cestu vykonat. Když budete překonávat překážky postupně jednu za druhou, krok za krokem půjdete vpřed svou cestou a já vám slibuji, že se, stejně jako zemdlený poutník, nakonec vrátíte tam, kam patříte. Thomas (ve skutečnosti se tak nejmenoval) byl jedním z těch, kteří na cestě zabloudili. Seznámili jsme se na zvláštním setkání, kterého se účastnili členové, které běžně v neděli nevidíte. Bylo mu tehdy 35 let a v Církvi nebyl aktivní již asi 20 let. Den předtím ho jeho otec pozval, aby na toto setkání přišel. Thomas mu odpověděl: „Rozmyslím si to.“ Budu nyní citovat z dopisu, který napsal jeho otec: „Půl hodiny před setkáním mi [Thomas] zavolal a poprosil mě, abych pro něj dojel. Nemohu vyjádřit to očekávání, které jsem cítil, když jsme vstupovali do místnosti, [kde jsme se měli připojit] k vám a 40 ostatním. Onen zvláštní pocit a duch, kterého tam bylo cítit, se dotkl [Tomova] srdce a on odešel domů s odhodláním, že si znovu přečte pasáže v Knize Mormon, které jste doporučoval. To vedlo k tomu, že přečetl celou knihu a začal platit desátky. Začal svůj život vidět v jiném světle . . . Přestal užívat drogy a kofein. A četl dále, nejen Knihu Mormon, ale také Knihu nauk a smluv. Začal navštěvovat shromáždění svátosti a . . . doslova se z něj stal jiný člověk. Z legrace jsme se ho ptali: ,Co jsi to s naším synem udělal?‘ Velkým požehnáním pro nás bylo, když s ním biskup provedl pohovor . . . k přijetí Melchisedechova kněžství. Toto byla opravdu odpověď na modlitby, které byly v jeho prospěch pronášeny téměř 20 let.“ (Personal letter, 1 Aug. 1997.) Toto vyprávění nám připomíná slova jiného rodiče: „Nebo tento syn můj byl umřel, a zase ožil; byl zahynul, a nalezen jest.“ (Lukáš 15:24.) President Brigham Young řekl: „Neexistuje žádný duch, který by v době, kdy sem z celestiálního světa přišel, nebyl čistý a svatý . . . On je Otec našich duchů. Kdybychom znali Jeho vůli, rozuměli jí a činili ji, každá duše by byla připravená na návrat do Jeho přítomnosti. A až by se tam dostali, viděli by, že tam předtím žili věky, že tam kdysi znali každý výklenek a kout, s paláci, zahradami, chodníky a zahradami. A objali by svého Otce a On by objal je a řekl by: ,Můj synu, má dcero, tak už jsi tady.‘ A dítě by řeklo: ,Můj Otče, můj Otče, už jsem tady.‘“ (Journal of Discourses, 4:268.) Se vší silou, kterou mám, vám svědčím o pravdivosti těchto věcí. Vyjděte ze stínu! Vstupte naplno do světla evangelia. Radujte se ze sladkých plodů pokání, klidu svědomí a útěchy Ducha Svatého. Kéž vás tato cesta zavede zpět tam, kam patříte. Zanechávám vám toto svědectví v podobě známých veršů: „Otče můj, jenž vnebes jasu trůn máš slunci obklopen,“ toužím znovu spatřit Tebe a zřít Tvoji tvář. S úctou pak se skloním před svým drahým Spasitelem, s díkem za Jeho velké usmíření mnohými slzami zkropím Jeho nohy. A svděčností vsrdci uvidím, že nejsem sám, pocítím Tvoji lásku a uslyším Tvoje slova: „Synové a dcery, vítejte doma!“ (Upraveno z Eliza R. Snowová, „Nebeská vlast“, Zpěvník náboženských písní a písní pro děti, str. 71.) Ve jménu Ježíše Krista, amen.