Ruce otců Starší Jeffrey R. Holland z kvora dvanácti apoštolů Bezpochyby tím nejdůležitějším, [co se po otcích požaduje], bude, aby pro štěstí a duchovní bezpečí dětí, které mají vychovávat, udělali vše, co mohou. Chtěl bych o tomto velikonočním víkendu poděkovat nejen vzkříšenému Pánu Ježíši Kristu, ale též jeho skutečnému Otci, našemu duchovnímu Otci a Bohu, který tím, že přijal oběť svého Prvorozeného, dokonalého Syna, požehnal všechny své děti během oněch hodin usmíření a vykoupení. Nikdy jindy než o Velikonocích nemá prohlášení Jana, milovaného učedníka, které chválí Otce i Syna, větší význam: „Nebo tak Bůh miloval svět, že Syna svého jednorozeného dal, aby každý, kdož věří v něho, nezahynul, ale měl život věčný.“1 Jsem otec a cítím se zaručeně nepřiměřeně, nemohu však pochopit, jaké břemeno musel Bůh v nebi cítit, když sledoval, jak hluboce jeho milovaný Syn trpí a je ukřižován takovým způsobem. Celou svou bytostí musel být puzen a nutkán k tomu, aby to zastavil, aby poslal anděly, kteří by zakročili - On však nezakročil. Přetrpěl, co viděl, protože to byl jediný způsob, jak mohla být zaplacena spásná, zástupná mzda za hříchy všech jeho dalších dětí, od Adama a Evy až do konce světa. Jsem navěky vděčný za dokonalého Otce a jeho dokonalého Syna, z nichž ani jeden necouvl před hořkým kalichem, ani se nezřekl nás ostatních, kteří jsme nedokonalí, kteří zůstáváme pozadu a klopýtáme, kteří příliš často míjíme cíl. Když přemýšlíme nad nádherou usmíření během onoho prvního velikonočního období, připomínáme si, že tento vztah mezi Kristem a Jeho Otcem je jedním z nejněžnějších a nejdojemnějších motivů, které se prolínají Spasitelovou službou. Celá Ježíšova bytost, celý jeho záměr a veškerá radost byly soustředěny na to, aby potěšil svého Otce a byl poslušný Jeho vůle. Zdálo se, že na něho stále myslí; že se k němu stále modlí. Na rozdíl od nás On nepotřeboval žádnou krizovou situaci, žádnou neradostnou změnu událostí, aby upíral své naděje k nebesům. Tímto směrem se již instinktivně toužebně díval. Zdá se, že během celé Kristovy smrtelné služby se mu nikdy ani na okamžik nestalo, aby byl domýšlivý nebo sobecký. Když se ho jeden mladík snažil nazvat „dobrým“, odvrátil poklonu se slovy, že pouze jediný si zasluhuje takovou chválu - Jeho Otec. Během prvních dnů své služby pokorně prohlásil: „Nemohuť já sám od sebe nic činiti . . . Nehledám vůle své, ale vůle toho, kterýž mne poslal, Otcovy.“2 Poté, co předal své učení, které ohromilo posluchače svou silou a pravomocí, řekl: „Mé učení neníť mé, ale toho, kterýž mne poslal . . . Nepřišelť jsem sám od sebe, ale jestiť pravdomluvný ten, kterýž mne poslal.“3 Později opět řekl: „Já sám od sebe jsem nemluvil, ale ten, kterýž mne poslal, Otec, on mi přikázání dal, co bych měl praviti a mluviti.“4 Těm, kteří chtěli vidět Otce, aby tak od Boha přímo slyšeli, že Ježíš je tím, za koho se vydává, On odpověděl: „Byste znali mne, také i Otce mého znali byste; . . . kdož vidí mne, vidí Otce.“5 Když chtěl Ježíš uchovat jednotu mezi svými učedníky, modlil se a použil přitom příkladu svého vztahu s Bohem: „Otče Svatý, ostříhejž jich ve jménu svém, kteréž jsi mi dal, aťby byli jedno jako [jsme jedno] my.“6 Dokonce i když se přiblížil ukřižování, zarazil své apoštoly, kteří by jinak zasáhli, slovy: „Což nemám píti kalicha, kterýž mi dal Otec?“7 Když skončila ona nevyslovitelná muka, pronesl slova, která musela být těmi nejklidnějšími a nejzaslouženějšími slovy jeho smrtelného působení. Na závěr své agónie zašeptal: „Dokonánoť jest . . . Otče, v ruce tvé poroučím ducha svého.“8 Konečně bylo po všem. Konečně mohl odejít domů. Přiznám se, že jsem hodně uvažoval o tomto okamžiku a o vzkříšení, které mělo krátce nato následovat. Přemýšlel jsem, jak muselo vypadat ono opětné shledání: Otec, který svého Syna tolik miloval, Syn, který každým slovem a činem ctil svého Otce a vážil si ho. Jak muselo vypadat objetí dvou lidí, kteří byli tak jednotni jako tito dva? Jak musí vypadat ono božské společenství nyní? Můžeme se jen podivovat a obdivovat. A my sami můžeme o velikonočním víkendu toužit po tom, abychom žili tak, abychom byli do určité míry hodni tohoto vztahu. Jako otec přemýšlím o tom, zda bychom já i všichni ostatní otcové mohli udělat více pro vybudování něžnějšího, pevnějšího vztahu se svými syny a dcerami zde na zemi. Tátové, je příliš odvážné doufat, že naše děti by k nám mohly do určité malé míry cítit, co božský Syn cítil k svému Otci? Mohli bychom si zasloužit více takové lásky tak, že se budeme snažit být více tím, kým byl Bůh pro své dítě? V každém případě skutečně víme, že pojetí Boha, které si mladý člověk vytváří, se soustřeďuje na vlastnosti, které vypozoroval u svých pozemských rodičů.9 Z tohoto, i mnoha dalších důvodů, mě žádná jiná kniha, kterou jsem v uplynulých měsících četl, nevyburcovala více než dílo, které nese název Amerika bez otců [Fatherless America]. V této studii autor hovoří o „rodinách bez otce“ jako o „nejzhoubnějším demografickém trendu této generace,“ který je hlavní příčinou narušení dětí. Je přesvědčen, že toto je hnací síla nejnaléhavějších sociálních problémů, od chudoby k zločinnosti, k mladistvému těhotenství, k zneužívání dětí, k násilí v rodinách. Mezi přední sociální problémy naší doby patří útěk otců ze života svých dětí.10 Mnohem závažnější záležitostí než fyzická absence některých otců je duchovně nebo citově nepřítomný otec. Tyto hříchy zanedbání, kterými jsou otcové vinni, jsou pravděpodobně ničivější než hříchy úmyslné. Proč nás nepřekvapuje, že 2 000 dětí všech věkových kategorií a z různých prostředí, když byly dotázány, čeho si nejvíce cenily na svém otci, vesměs odpovědělo: „Má pro mě čas.“?11 Jedna mladá Vavřínová dívka, kterou jsem potkal při nedávném plnění úkolu na konferenci, mně po naší návštěvě napsala tato slova: „Přála bych si, aby můj táta věděl, jak moc ho potřebuji, duchovně i citově. Dychtím po jakékoli laskavé poznámce, po jakémkoli osobním posuňku. Nemyslím, že si uvědomuje, jak moc by to pro mě znamenalo, kdyby se skutečně zajímal, jak se mi daří, kdyby mi nabídl, že mně dá požehnání, nebo kdyby se mnou jen strávil pár hodin. Vím, že si dělá starosti s tím, že něco neudělá správně nebo že se dobře nevyjádří. Kdyby to však jen zkusil, znamenalo by to pro mě víc, než by si dokázal představit. Nechci, aby to znělo, že jsem nevděčná, protože vím, že mě má rád. Jednou mně poslal lístek a podepsal ho: ,S láskou táta.‘ Cením si toho lístku jako pokladu. Patří mezi to nejdražší, co mám.“12 Nuže, stejně jako ta dívka ani já nechci, aby tento proslov zněl nevděčně, ani není jeho cílem, aby se otcové cítili, že neuspěli. Většina otců je úžasná. Většina tátů je báječná. Nevím, kdo napsal tyto verše z povídkové knížky, na které si pamatuji z mládí, ale znějí asi takto: „Prostě jen táta stváří unavenou vrací se domů zkaždodenního shonu, pracuje, snaží se, každý den potýká se se vším, co mu přijde do cesty, těší ho, že se rodina raduje, když ho vidí přicházet domů a když slyší jeho hlas. Prostě jen táta dává však vše, připravuje cestu pro své malé děti, s nezlomnou a pevnou odvahou dělá to, co jeho otec dělal pro něho. Tyto verše píšu pro něho, prostě jen táta - ale nejlepší ze všech.“ Bratří, i když nejsme „nejlepší ze všech,“ i se svými nedostatky a pocity neschopnosti, přesto se díky povzbuzujícímu učení, které vydal božský Otec a které názorně předvedl božský Syn, můžeme vytrvale ubírat správným směrem. S pomocí Nebeského Otce můžeme jako otcové zanechat větší odkaz, než jaký si připouštíme. Jeden novopečený otec napsal: „Když sleduji, jak mě můj syn pozoruje, často se ve vzpomínkách vracím k okamžikům, které jsem strávil se svým tátou, a vzpomínám si, jak moc jsem se mu chtěl podobat. Vzpomínám si, že jsem měl holicí strojek z umělé hmoty a svou pěnu na holení, a když se každé ráno holil, holil jsem se i já. Vzpomínám si, jak jsem po trávě chodil v jeho stopách sem a tam, když v létě sekal trávník. Teď chci, aby můj syn následoval můj příklad, a přesto mě děsí vědomost toho, že pravděpodobně bude. Když chovám tohoto malého chlapečka v náručí, cítím ,stesk po nebesích‘, touhu milovat tak, jako miluje Bůh, utěšovat tak, jak utěšuje On, ochraňovat tak, jak ochraňuje On. Odpovědí na každou obavu mého mládí byla vždy otázka: ,Co by udělal tatínek?‘ Teď, když mám vychovávat dítě, spoléhám na Nebeského Otce, že mi přesně na toto odpoví.“13 Jeden přítel z vysoké školy mi nedávno napsal: „Většina mého chaotického dětství byla nejistá, ale zaručeně jsem věděl jedno - že mě má táta rád. Tato jistota byla kotvou mého života, když jsem byl mladý. Poznal jsem Pána a měl jsem ho rád, protože ho měl rád můj otec. Nikdy jsem nikomu nenadával ani jsem nebral jméno Páně nadarmo, protože mi řekl, že v Bibli se píše, že to dělat nemám. Vždy jsem platil desátek, protože mi řekl, že je výsadou ho platit. Vždy jsem se snažil přijmout zodpovědnost za své chyby, protože můj otec to tak dělal. I když se na určitou [dobu] vzdálil od Církve, ke konci svého života sloužil na misii a pracoval věrně v chrámu. Ve své závěti napsal, že všechny peníze, které zbudou po zaopatření jeho [rodiny], se mají věnovat Církvi. Měl rád Církev z celého srdce. A protože ji měl rád on, mám ji rád já.“14 Toto musí být nepochybně duchovní aplikace dvojverší od lorda Byrona: „Přesto v mých rysech zřejmé jsou stopy / vzhledu a rysů tváře otcovy.“15 Když mladý Nefi řekl ve zranitelném okamžiku svého života: „Uvěřil [jsem všem] slovům, která byl mluvil můj otec“,16 o jeho prorocké budoucnosti bylo rozhodnuto. Prorok Enos řekl ve zlomovém okamžiku svého života, že „slova, která jsem často slýchal svého otce promlouvati“,17 byla tím, co vyvolalo jedno z významných zjevení zaznamenaných v Knize Mormon. A když Alma mladší se zármutkem čelil trýznivým vzpomínkám na své hříchy, „vzpomněl [si], že [jeho] otec . . . prorokoval o příchodu Ježíše Krista, Syna Božího, který má přijíti, aby usmířil hříchy světa.“18 Tato krátká vzpomínka, toto osobní svědectví, které mu vydal jeho otec v době, kdy se možná domníval, že na něho nic nepůsobí, nejen zachránila duchovní život jeho syna, ale navždy změnila dějiny lidí v Knize Mormon. O velkém patriarchovi Abrahamovi Bůh řekl: „Znám jej; . . . přikáže synům svým a domu svému po sobě, aby ostříhali cesty Hospodinovy.“19 Během tohoto velikonočního víkendu vydávám svědectví, že „Velké věci [budou] požadovány z [ruky] . . . otců“, jak prohlásil Pán proroku Josephu Smithovi.20 Bezpochyby tím nejdůležitějším bude, aby pro štěstí a duchovní bezpečí dětí, které mají vychovávat, udělali vše, co mohou. Kristus, v nejtíživějším okamžiku lidských dějin, s krví vycházející z každého póru a s bolestným nářkem na rtech, hledal toho, kterého hledal vždy - svého Otce. „Abba,“ zvolal, „tati,“ nebo jak by řeklo mladší dítě: „Tatínku“.21 Toto je tak osobní okamžik, že je téměř svatokrádeží ho citovat. Syn v neutěšující bolesti, Otec, jeho jediný zdroj síly, oba snášejí utrpení a zvládají onu noc - pospolu. Otcové, kéž bychom během tohoto velikonočního víkendu nabrali sílu pro své rodičovské povinnosti a byli posíleni myšlenkou na tohoto Otce a tohoto Syna, když objímáme své děti a stojíme navždy při nich, o to se modlím ve jménu Ježíše Krista, amen. ODKAZY 1. Jan 3:16. 2. Jan 5:30. 3. Jan 7:16, 28. 4. Jan 12:49. 5. Jan 14:7, 9. 6. Jan 17:11. 7. Jan 18:11. 8. Jan 19:30; Lukáš 23:46. 9. Viz „Parent-Child Relationships and Children’s Images of God,“ Journal for the Scientific Study of Religion, Mar. 1997, 25-43. 10. David Blankenhorn, Fatherless America: Confronting Our Most Urgent Social Problem (1995), 1. 11. Viz „Becoming a Better Father,“ Ensign, Jan. 1983, 27. 12. Osobní korespondence. 13. Osobní korespondence. 14. Osobní korespondence od Roberta A. Reese. 15. „Parisina,“ in Byron: Poetical Works (1970), 333. 16. 1. Nefi 2:16. 17. Enos 1:3. 18. Alma 36:17. 19. Genesis 18:19; zvýraznění přidáno. 20. NaS 29:48. 21. Marek 14:36.