Biskup H. David Burton
Předsedající biskup
Kněžství není něco, co si přes týden svlékneme a oblékneme na neděli. Je to čtyřiadvacetihodinová a sedmidenní výsada a požehnání, čili 24 hodin denně a sedm dní v týdnu.
Dobrý večer, bratří. Po mnoho měsíců jsme si dělali starosti s připraveností této budovy na generální konferenci. Stal se zázrak - zázrak umožněný tím, že profesionálové, stejně jako obyčejní, běžní muži a ženy, projevili neobyčejnou oddanost, obětavost a inspiraci daleko přesahující běžné pracovní nasazení. Chtěl bych vyjádřit hluboké uznání svým rádcům a všem jednotlivcům, kteří se svými talenty na tomto projektu podíleli.
Byl jsem v této budově mnohokrát během její stavby, ale když ji dnes večer vidím naplněnou nositeli kněžství, žasnu nad její velikostí a krásou. Pro vás, kteří se zajímáte o fotbal evropského typu: vzdálenost mezi místem, kde stojím, a úplně poslední řadou na balkoně se rovná asi třem čtvrtinám délky jednoho hřiště. Tato vzdálenost odpovídá také třem basketbalovým hřištím seřazeným za sebou nebo téměř čtyřem tenisovým kurtům uspořádaným stejným způsobem. Pokud by chtěl hráč golfu přestřelit míčkem poslední řadu balkonu, vybral by si hůl s nejdelším dostřelem a špičkový sprintér by tuto vzdálenost uběhl přibližně za devět vteřin. Mám-li použít slovo, které slyším často - je úžasná!
Příležitostně mám to potěšení účastnit se sportovních utkání nebo je sledovat. Má žena naznačuje, že toto „příležitostně“ je až příliš časté. V mnoha sportech platí, že přiloží-li hráč nebo trenér napnuté prsty jedné ruky kolmo k dlani druhé ruky, je to signál pro „timeout“. Utkání se dočasně přeruší a hráči s trenérem prodiskutují svou strategii. Termín „timeout“ používají také někteří rodiče, chtějí-li dětem popsat, co je čeká, budou-li se nadále chovat v rozporu s přáními svých rodičů. „Timeout“ člověku poskytuje příležitost přemýšlet nad svým chováním.
Moji kolegové z Aronova kněžství, dejme si dnes večer „timeout“, abychom mohli prodiskutovat několik kněžských záležitostí.
Před několika týdny jsem hovořil se svou šestnáctiletou vnučkou. Zeptal jsem se jí, co by řekla mladým mužům z Aronova kněžství, kdyby k nim mohla promluvit. Odpověděla: „Požádala bych je, dědečku, aby projevovali úctu ke kněžství a aby byli nositeli kněžství sedm dní v týdnu, a ne jen jeden den, v neděli. Někteří kluci neprojevují ke kněžství úctu, protože klejí; někteří z nich se zabývají pornografií; a několik jich bere drogy.“ Jistě budete, mladí bratří, souhlasit, že klení, pornografie a drogy nemají být součástí života nositele kněžství.
Kněžství není něco, co si přes týden svlékneme a oblékneme na neděli. Je to čtyřiadvacetihodinová a sedmidenní výsada a požehnání, čili 24 hodin denně a sedm dní v týdnu.
Klení a hrubost se staly běžným jevem a mnozí je přijímají jako normální součást své mluvy. Náš smysl pro dobré a zlé byl zakalen neustálým bombardováním klení a hrubostí. Jejich útokům jsme vystaveni v hudbě, ve škole, při sportu, v obchodních střediscích a na pracovištích. Mnoho každodenních rozhovorů je okořeněno hrubými slovy a prošpikováno otevřeným klením, někdy pod rouškou humoru.
Nedávno jsem si v jednom obchodním domě zkoušel boty. Čtyři mladí muži si tam prohlíželi to, čemu říkali misionářské boty. Bylo zřejmé, že nejméně dva z těchto mladých mužů obdrželi povolání na misii a že shánějí boty vhodné pro misionářskou službu. Překvapil mě příval hrubých slov a několika nadávek, které jim z úst plynuly očividně přirozeně. Když si všimli, že blízko nich někdo je, uslyšel jsem, jak jeden řekl: „Pánové, měli bychom se radši mírnit ve výrazech,“ a ukázal hlavou směrem ke mně.
President Hinckley řekl: „Rozhovor je podstatou přátelské společenské aktivity. Může být veselý. Může být lehký. Může být upřímný. Může být humorný. Ale nesmí být nečistý nebo obhroublý nebo obscénní, jsme-li upřímnými věřícími v Krista.“ (Teachings of Gordon B. Hinckley [1997], 494.] Klení a kněžství nejsou slučitelné. Stejně tak není klení slučitelné s misionářskou službou. Jsou-li nadávky a hrubá slova součástí naší řeči, je třeba, abychom je ze svého slovníku odstranili. Rozhovor je jedním z oken do naší duše.
Pohovořme si během „timeoutu“ o pornografii. V posledních letech se pornografie rozšířila jako oheň. Jsme jí vystaveni každý den. Pornografie je stejně návyková jako mnoho látek, které by nás ani nenapadlo užít. Následky pornografie jsou katastrofální. Mějte na mysli, že Satan si nepřeje, abychom byli ve službě v Aronově kněžství šťastní a úspěšní. Aby bylo jasno: on chce, abychom byli nešťastní. Snaží se zmocnit našeho srdce sváděním k tak strašným věcem, jako je pornografie. Vyhněte se jí. Musíme se ukáznit a vyhnout se knihám, časopisům, hudbě, obrázkům, videokazetám, digitálním videodiskům, filmům, internetovým stránkám, televizním programům - čemukoli, v čem je pornografie nebo něco smyslného. Pornografie a kněžství nejsou slučitelné. Ctěte kněžství; vyhlaste permanentní „timeout“ jakémukoli pornografickému vlivu.
President Hinckley nám připomněl, že „novodobá drogová pohroma se stala celosvětovým morem. Ve většině případů se dostavuje po dlouhé době prožité v utrpení, bolesti a lítosti. Na rozdíl od moru v minulosti, před nímž neexistovala žádná známá ochrana, je v případě drog ochrana jasná a relativně snadná. Spočívá jednoduše v tom, že se jich nebudeme dotýkat.“ („The Scourge of Illicit Drugs“ v Speaking Out on Moral Issues [1992], 127.) Svůj život bychom neohrozili hraním si s jedovatým hadem. Drogy jsou stejně nebezpečné jako smrtelný jed tohoto plaza.
Když se náš syn nedávno vrátil domů z práce, jeden jeho malý syn seděl v kuchyni u stolu, lokty na stole, bradu v dlaních. Druhý syn seděl v obývacím pokoji, díval se netečně z okna a vypadal smutně. Matku nebylo vidět. Náš syn se zeptal chlapců, kde může být. Ukázali na koupelnu. Tiše zaklepal a zeptal se: „Miláčku, jsi tam?“ Odpověděla: „Dala jsem si timeout.“ Dospělí občas potřebují „timeout“.
Bratří z Melchisedechova kněžství, prosím připojte se k našemu „timeoutu“. V bitvě každodenního života snadno ztratíme ze zřetele svou službu jako otce a nositele kněžství. Nedáme-li si pozor, naše práce, koníčky, volný čas a snad i služba v Církvi mohou mít na naši zodpovědnost otce a manžela negativní vliv.
President Howard W. Hunter měl jen jednou příležitost promluvit ke kněžskému shromáždění na generální konferenci jako president Církve. Tehdy, v říjnu 1994, svůj proslov nazval „Spravedlivý manžel a otec“. V tomto mistrovském proslovu nastínil několik měřítek a očekávání pro všechny, kteří jsou nositeli Melchisedechova kněžství. Doporučuji vám, abyste si celý tento proslov znovu prošli. Dnes večer se však zmíním jen o dvou z nich. President Hunter řekl: „Muž, který je nositelem kněžství, považuje rodinu za ustanovenou Bohem. Vůdcovství ve vaší rodině je nanejvýše důležitá a posvátná zodpovědnost. Rodina je nejdůležitější jednotka v čase a na věčnosti a jako taková převyšuje všechny ostatní zájmy v životě.“ (General Conference Report, Oct. 1994, 68; nebo Ensign, Nov. 1994, 50.)
President Harold B. Lee řekl: „Nejdůležitější Pánovo dílo, které budeme vy i já kdy vykonávat, bude za stěnami našeho domova.“ (Stand Ye in Holy Places [1974], 255.) Musíme poctivě zkoumat a čistit všechna zákoutí své duše. Děláme vše, co máme dělat, abychom své rodině poskytli poučení o evangeliu a řízení, nebo tuto zodpovědnost necháváme na druhých? Vedení v rodině od nás často vyžaduje přeskupení svých priorit, tak abychom našli onen nutný čas. Nejpodstatnější je dostatek kvalitního času.
President Hunter nám také připomněl: „Muž, který je nositelem kněžství, vede svou rodinu v aktivitě v Církvi, tak aby znala evangelium a byla pod ochranou smluv a obřadů.“ (Conference Report, Oct. 1994, 64; nebo Ensign, Nov. 1994, 51.) Abychom toto splnili, musíme zajistit, aby náš osobní život byl v pořádku. Pokrytectví nikdy nefungovalo a nebude fungovat ani dnes. Máme vést ve spravedlivosti a povzbuzovat rodinu k následování svého příkladu. Vést při rodinném domácím večeru. Vést při studiu Písem. Poskytovat kněžská požehnání. Vést při osobních a rodinných modlitbách. President Monson řekl: „Pamatujte, že nikdy nejsme větší, než když klečíme“. (Conference Report, Apr. 1964, 130.)
„Timeout“ obvykle končí krátkým povzbudivým rozhovorem. Bratří, můžeme obstát a nakonec v utkání zvítězit. Můžeme mít ke kněžství úctu a ctít ho sedm dní v týdnu a dvacet čtyři hodin denně. Můžeme ze svého života vykázat klení, pornografii a drogy, stejně jako jakoukoli jinou škodlivou a nečistou činnost. Můžeme své rodině poskytnout kněžské vedení a duchovní řízení, které vyžaduje. Můžeme dělat všechno toto a mnohem více, pokud přilneme ke Spasiteli, budeme ctít svaté kněžství, jehož jsme nositeli, a budeme věrni smlouvám, které jsme uzavřeli.
Svědčím vám, že jsme v Pánově službě. On je náš Spasitel. Je to náš Vykupitel a usmířil naše hříchy. Je to náš Přímluvce u Otce. On žije. Miluje nás bez podmínek. Jsme nositeli Jeho kněžství. Cítím velikou lásku k presidentu Hinckleymu, k jeho rádcům a k Dvanácti a k svým spolubratřím generálním autoritám a svědčím vám o jejich dobrotě, jejich velikosti a jejich pravomoci. Miluji vás, moji spolunositelé kněžství, a modlím se za náš úspěch. Ve svatém jménu Ježíše Krista, amen.
Previous
