Moc sebeovládání President James E. Faust Druhý rádce v Prvním předsednictvu Sebeovládání je . . . vrcholná zkouška našeho charakteru. Bratří, dnes večer jsme součástí historické události. Sešli jsme se v tomto největším ze všech kněžských shromáždění, které se kdy v nějaké dispenzaci konalo. Radujeme se z účasti všech těch, kteří sice nejsou v tomto velkém Konfe-renčním centru, ale kterých jsou sto-vky tisíc. První shromáždění v této nové velkolepé budově je důležitým momentem v historii lidstva. Jsme zavázáni Pánu, který inspiroval presidenta Gordona B. Hinckleyho prorockou vizí, která dala podnět k její stavbě a vše umožnila. Děkujeme biskupovi H. Davidu Burtonovi, biskupovi Richardu C. Edgleymu, biskupovi Keithu B. McMullinovi a všem, kteří se nějak na stavbě této budovy podíleli. Nyní, když ji máme, musíme ji využívat k posilování víry našich lidí. Dnes večer bych, bratří, rád hovořil o moci sebeovládání v jejím širším smyslu. Sebeovládání je nezbytné pro používání Božího kněžství. Je tomu tak proto, že tato velká božská síla může být používána pouze ve spravedlivosti. Sebeovládání vyžaduje svobodné rozhodování a sílu charakteru. Pozoruhodným způsobem obohacuje naše dary a talenty. Je to moc ušlechtilého mužství. Každá lidská duše, zejména nositelé kněžství, se musí vyrovnat s tím, aby ovládala své myšlenky, chutě, řeč, temperament a touhy. Jedním prvkem může být prchlivost. Jako chlapec jsem měl ryšavé vlasy. Maminka mě občas obviňovala, že mi s nimi narostla i prchlivost. Říkali mi „Zrzek“. To mě provokovalo. Myslím, že jsem se to naučil zvládat. Ti, kteří mají ryšavé vlasy, nejsou jediní, kteří se musejí naučit ovládat bouřlivou povahu. K tomu, aby podrážděnost neovládla naše emoce, je nutná síla vůle. Místní noviny nedávno přinesly zprávu o jevu, který doprovází nárůst provozu na našich silnicích: „Toto je normální scénář v dopravní špičce: troubení, jízda nárazník na nárazník, obscénní gesta. Dokonce se při našem řízení vzmáhá i otevřené násilí.“ Někdy se prchlivost vymkne kontrole a říkáme tomu „silniční zuřivost“. Často přemýšlím o tom, proč se mění osobnost některých lidí, když se octnou za volantem a jsou zaštítěni sklem a kovem. Určitým způsobem se zdá, že to omlouvá jejich hrubé chování. Silniční zuřivost není způsobena dopravní zácpou, ale postojem. Když začnou být někteří řidiči netrpěliví a nadměrně agresivní, mohou ztratit sebekontrolu a mohou přivodit závažné zranění, nebo dokonce smrt, druhým lidem na dálnici. Sebeovládání je výzvou pro každého jednotlivce. Pouze my sami můžeme ovládat své chutě a vášně. Sebeovládání nelze koupit za peníze nebo slávu. Je to vrcholná zkouška našeho charakteru. Vyžaduje vystoupat z nejhlubších údolí našeho života a vylézt na svůj Mount Everest. Jako misionáři na plný úvazek se učíme lekcím v sebeovládání. Učíme se vstávat tehdy, kdy vstávat máme, pracovat tehdy, kdy pracovat máme a chodit spát tehdy, kdy chodit spát máme. Misionáři na plný úvazek jsou všeobecně obdivováni, a dokonce ctěni, i když jejich poselství nemusí být přijímáno tak, jak bychom si přáli. První předsednictvo a další generální autority se setkávají s mnoha hlavami států, s velvyslanci a s ministry z celého světa. Často, když na to dojde řeč, tito muži velké moci a vlivu hovoří s obdivem a úctou o misionářích, které viděli ve svých domovských zemích. Naši mladí starší jsou vzorem mladého mužství. Když se vrátí domů, jsou někteří kritizováni jako upjatí proto, že si uchovávají slušný vzhled a udržují si vkusně zastřižené vlasy. Nemohu pochopit, proč je navrátivší se misionář považován za upjatého, když se snaží žít podle měřítek a zásad, kterým se naučil jako představitel Pána pro lidi tam, kde sloužil. Od navrátivších se misionářů se samozřejmě neočekává, že budou celou dobu nosit bílé košile a kravaty. Ale nošení nedbalého oděvu a výstředních účesů, aby domněle vypadal moderně, není vhodné pro někoho, kdo je nositelem božského pověření kněžství. Navrátivší se misionáři jsou příkladem mladým mužům v Aronově kněžství, kteří jsou budoucími misionáři. Často to, co Aronovo kněžství vidí, je mocnější a přesvědčivější než to, co slyší. Muži a ženy se často pokoušejí získat pozornost a souhlas skupiny, u které usilují o přijetí. Takový nátlak vrstevníků může způsobit, že dělají to, co by jinak nedělali. Toto jednání je projevem slabosti, nikoli síly. Pán nám skrze Moroniho slibuje: „A když lidé přijdou ke mně, pak jim ukáži slabost jejich. Dávám lidem slabost, aby byli pokorní; a moje milost postačí pro všechny lidi, jež se pokoří přede mnou; neboť když se přede mnou pokoří a mají víru ve mne, pak způsobím, že slabé věci budou pro ně silnými.“1 Nejjednodušeji řečeno sebeovládání znamená dělat to, co se dělat má, a nedělat to, co se dělat nemá. Vyžaduje sílu, sílu vůle a čestnost. Jak se provoz na komunikační dálnici stává parkovištěm, musíme spoléhat stále více na své vlastní osobní morální filtry, aby oddělily dobro od zla. I když je internet v mnoha směrech úžasný, je na jeho používání něco hypnotického. Mám na mysli zejména trávení nekonečného času v chat rooms nebo navštěvování pornografických stránek. Nyní se obracím k ovládání svých soukromých myšlenek. V této oblasti je jediným rozhodčím, který může zapískat na píšťalku, když se přestaneme ovládat, svědomí. Nejsou-li naše myšlenky kroceny, mohou divoce běhat. Naše mysl je část nás samotných a vyžaduje skutečnou disciplínu a ovládání. Věřím, že četba Písem je nejlepší pračkou nečistých nebo nekontrolovaných myšlenek. Těm, kteří připadají v úvahu a kteří toho jsou hodni, může posvátnost svatého chrámu pozvednout myšlenky výše, než jsou ty světské. Když jsem sportoval a sloužil v armádě, slyšel jsem výrazy, za které jsem se styděl, i když jsem je jen zaslechl. Pokud, jak naznačil Samuel Johnson, je „řeč oděvem myšlení,“2 potom řeč, kterou slyšíme v televizi, ve filmech, a dokonce i ve školách, je ubohým komentářem našeho současného myšlení. Dělám si starosti o mladé lidi, kteří přestávají být citliví, když tuto řeč neustále slyší nebo používají. Věřím, že charakterní mladý muž není hrubý ve své řeči. Nositelé svatého Božího kněžství nemají užívat odpornou řeč nebo obscénní gesta. Nyní hovořím o absolutní nutnosti ovládání všech fyzických chutí. Ty mohou být v určitém smyslu nazvány „ostnem v těle“.3 Harry Emerson Fosdick poskytuje sebeovládání důležitou souvislost: „Sebezapření není něčím negativním, zakazujícím, nad čím často otřásáme hlavou. V určitém smyslu neexistuje nic takového jako sebezapření, protože to, co tak nazýváme, je nutnou cenou, kterou platíme za to, po čem toužíme.“4 Jedním z největších základů osobní moci je čistota. Alfred, Lord Tennyson, to vyjádřil takto, když napsal: „Moje síla je jako síla deseti, pro-tože mé srdce je čisté.“5 Celým svým srdcem na vás, úžasní mladí lidé, naléhám, abyste s sebou do manželství nebrali nějakou tajnou skvrnu. Možná na ni nikdy nebudete moci zapomenout. Budete chtít projít životem se silou, která pochází z čistého svědomí, které vám jednoho dne dovolí postavit se před svého Mistra a říci: „Moje duše je čistá“. Sebezapření není omezující. Je osvobozující. Je to stezka ke svobodě. Je to síla. Je to nezbytná součást čistoty. Dobře to vyjádřil Shakespeare prostřednictvím své postavy Hamleta: Ovládni se dnes večer; a to dodá určitou snadnost dalšímu ovládnutí; a to další bude ještě snazší, protože používání může skoro úplně změnit charakter povahy, a buď odolat ďáblu, nebo ho vypudit s úžasnou mocí.6   Heber J. Grant byl prvním presidentem Církve, se kterým jsem měl výsadu se setkat. Byl to skutečně velký muž. Obdivovali jsme ho, protože součástí jeho síly bylo velké odhodlání pro sebeovládání. Když mu byl rok, zemřel mu otec a matka musela tvrdě pracovat, aby ho vychovala. On jí svědomitě pomáhal a snažil se o ni pečovat. „Když byl starší a chtěl vstoupit do baseballového družstva, . . . druzí [chlapci se mu smáli] . . . říkali mu, že je ,padavka‘, protože nepřehodí míčem vzdálenost mezi základnami. Spoluhráči ho zlobili natolik, že . . . se . . . rozhodl, že bude hrát s devítkou, která zvítězí v mistrovství teritoria Utah. Koupil si baseballový míč a hodinu za hodinou cvičil a házel na sousedovu starou stodolu. Ruka ho často bolela tak, že v noci nemohl . . . spát. Stále cvičil a . . . zlepšoval se a postupoval z jednoho družstva do druhého, až nakonec [uspěl a] hrál [za] družstvo, které zvítězilo v teritoriálním mistrovství!“7 Dalším příkladem jeho sebeovládání bylo jeho odhodlání stát se dobrým písařem. Měl tak nehezký rukopis, že když se na něj podívali dva jeho přátelé, jeden z nich řekl: „To vypadá jako slepičí stopy.“ „Ne,“ řekl druhý, „to vypadá, jako když blesk udeří do kalamáře.“ To se samozřejmě dotklo hrdosti mladého Hebera Granta. Již v době svého dospívání byl pojišťovacím úředníkem v kanceláři H. R. Mann and Co. a byl mu nabídnut trojnásobný plat, aby šel do San Franciska jako písař. Později se stal učitelem krasopisu a účetnictví na University of Utah. S ukázkou, kterou napsal, když mu ještě nebylo sedmnáct let, získal první cenu na teritoriální výstavě v soutěži, které se účastnili čtyři profesionální písaři.8 Další výzvou byl pro presidenta Granta zpěv. Jako malé dítě neudržel tón. Když mu bylo deset, učitel hudby se ho snažil naučit nejjednodušší píseň, ale nakonec to v zoufalství vzdal. Když se ve věku 26 let stal apoštolem, požádal profesora Simse, zda by ho mohl naučit zpívat. Poté, co si ho profesor poslechl, odpověděl: „Ano, můžete se naučit zpívat, ale když se to budete učit, rád bych byl čtyřicet mil daleko.“ To ho jenom povzbudilo, aby se více snažil.9 President Grant jednou řekl: „Nacvičoval jsem ,Doxology‘10 asi třistakrát nebo čtyřistakrát. Jsou to jenom čtyři řádky, ale já to stále neumím zazpívat.“11 Je zaznamenáno, že na cestě do Arizony se staršími Rudgerem Clawsonem a Goldenem J. Kimballem se president Grant „zeptal, zda si cestou může zazpívat sto písní. Mysleli si, že žertuje, a řekli: ,Dobrá, jen do toho.‘ Po první čtyřicítce ho ujistili, že pokud zazpívá dalších šedesát, oba se nervově zhroutí. Zazpíval dalších šedesát.“12 Celoživotním nacvičováním se poněkud zlepšil ve zpěvu, ale pravděpodobně ne tolik jako v baseballu nebo krasopisu, které ovládl dokonale. President Grant měl oblíbený citát od Ralpha Waldo Emersona, podle kterého žil: „To, co děláme a v čem vytrváváme, se pro nás stává snadnějším ne proto, že by se změnila podstata věci samé, ale protože se zvýšila naše schopnost ji vykonávat.“ Jako nositelé kněžství nemáme hledat výmluvy, když se přestaneme ovládat. I když naše podmínky mohou být náročné, všichni můžeme usilovat o sebeovládání. Když to budeme dělat, získáme velká požehnání osobního uspokojení. Sebeovládání je spojeno s duchovností, jejíž hledání je ústředním bodem smrtelnosti. Jak kdysi řekl president David O. McKay: „Duchovnost je vědomí vítězství nad sebou samým a spojení s Nekonečným. Duchovnost člověka nutí, aby přemáhal obtíže a získával více a více síly. Cítit, jak se odkrývají schopnosti a pravda rozšiřuje duši, je jedním z největších životních zážitků.“13 William Ernest Henley, jako beznadějně postižený, odvážně pohlédl za svůj vnější fyzický stav, aby triumfoval ve svém srdci a mysli, když napsal „Invictus“: Z noci, která mě pokrývá, černá jako jáma od pólu k pólu, děkuji všem bohům, kteří mohou být, za svou neporazitelnou duši. V krutém sevření okolností jsem neuhýbal, ani hlasitě nekřičel: pod ranami osudu je má hlava zkrvavená, ale neskloněná . . .   Nezáleží na tom, jak úzká je brána, jak obtížený tresty pergamen, jsem pánem svého osudu: jsem kapitánem své duše.14 Bratří, z celého srdce a duše svědčím, že prostřednictvím moci sebeovládání zdědíme požehnání, která má Nebeský Otec pro své věrné syny. Ve jménu Ježíše Krista, amen. ODKAZY 1. Ether 12:27. 2. The Oxford Dictionary of Quotations, 4th ed. Angela Partington, 368. 3. 2. Kor. 12:7. 4. The Meaning of Service (1920), 83. 5. Oxford Dictionary of Quotations, 689. 6. Hamlet 3.4.166-71. 7. Roderick L. Cameron, Tenacity, Brigham Young University Speeches of the Year, (1 Dec. 1964), 3. 8. David C. Call, Success - Spiritual and Temporal, Brigham Young University Speeches of the Year (30 Nov. 1965), 6. 9. Viz Cameron, Tenacity, 2. 10. „Praise God, from Whom All Blessings Flow,“ Hymns, no. 242. 11. Conference Report, Apr. 1900, 61. 12. Cameron, Tenacity, 3. 13. Gospel Ideals (1953), 390. 14. „Invictus. In Mem. R.T.H.B.“, as quoted in Oxford Dictionary of Quotations, 332.