Vaše věčná cesta President Thomas S. Monson První rádce v Prvním předsednictvu Zamysleme se nad svými povoláními, zapřemýšlejme nad svými zodpovědnostmi, určeme si své povinnosti a následujme Ježíše Krista, svého Pána. Jedna z mých nejživějších vzpomínek je ta, když jsem se účastnil kněžského shromáždění jako nově vysvěcený jáhen a zpíval úvodní píseň: „Pojďte, vy všichni synové Boží, kteří jste obdrželi kněžství.“1 Dnes večer opakuji veškerému publiku, které se shromáždilo v tomto velkolepém Konferenčním centru a v kaplích po celém světě, ducha této výjimečné náboženské písně a říkám vám: Pojďte, vy všichni synové Boží, kteří jste obdrželi kněžství, zamysleme se nad svými povoláními, zapřemýšlejme nad svými zodpovědnostmi, určeme si své povinnosti a následujme Ježíše Krista, svého Pána. I když se můžeme lišit věkem, kulturou nebo národností, jsme sjednoceni ve svých kněžských povoláních. Jako nositelé kněžství jsme byli umístěni na zem v neklidném období. Žijeme ve složitém světě, ve kterém lze všude nalézt tendence ke konfliktům. Politické intriky ničí stabilitu národů, despoti se chápají moci a některé části naší společnosti se zdají být navždy ušlapány, zbaveny příležitostí a ponechány s pocitem nezdaru. My, kteří jsme byli vysvěceni ke kněžství Božímu, můžeme mnohé změnit. Když budeme způsobilí pro přijetí pomoci od Pána, můžeme posilovat chlapce. Můžeme napravovat muže. V Jeho svaté službě můžeme uskutečňovat zázraky. Naše možnosti jsou neomezené. Ačkoliv se tento úkol zdá být velký, jsme posíleni touto pravdou: „Nejmocnější síla na tomto světě v dnešní době je moc Boží, která pracuje prostřednictvím člověka.“ Jsme-li v Pánově službě, máme nárok na Pánovu pomoc. Tato božská pomoc však závisí na tom, zda jsme toho hodni. K tomu, abychom bezpečně pluli moři smrtelnosti, abychom naplnili životní poslání zachraňovat lidi, potřebujeme vedení onoho věčného námořníka - samotného velkého Jehovy. Abychom mohli získat nebeskou pomoc, podáváme ruku druhým a natahujeme ji k Bohu. Je ruka, kterou podáváme, čistá? Je naše toužící srdce neposkvrněné? Když se ohlédneme v čase a projdeme stránkami historie, můžeme nalézt lekci o tom, co znamená být hoden, ve slovech umírajícího krále Daria. „Darius . . . byl po náležitých rituálech uznán jako zákonný král Egypta; jeho protivník Alexandr [Veliký] byl prohlášen . . . za zákonného syna Ammonova - také on byl faraon . . . Když Alexandr [nalezl] poraženého Daria ve chvíli jeho smrti, . . . vložil své ruce na jeho hlavu, aby ho uzdravil, a přikázal mu vstát a chopit se své královské moci, . . . a v závěru pronesl . . . : ,Přísahám ti, Darie, při všech bozích, že toto činím pravdivě a bez falše . . .‘ [Darius] odpověděl jemným pokáráním: ,Alexandře, můj chlapče, . . . myslíš, že se můžeš dotknout nebes rukama, jako máš ty?‘2 Z článku v rubrice „Viewpoint“, který se před nějakým časem objevil v novinách Church News, se lze naučit inspirované lekci. Dovolte, abych ho citoval: „Některým se může zdát divné, když vidí lodě mnoha národů, jak nakládají a vykládají náklad v docích v Portlandu, ve státě Oregon. Toto město je od oceánu vzdáleno 160 kilometrů. Cesta tam vyžaduje obtížnou, často neklidnou plavbu přes mělčinu chránící řeku Columbia a dlouhou cestu po řekách Co-lumbia a Willamette. Lodní kapitáni však rádi zajíždějí se svými loděmi do doků v Portlandu. Vědí, že když se jejich lodě plaví po mořích, přichycuje se na trup lodi zvláštní druh korýše, který žije ve slané vodě a který se nazývá vilejš, a obklopen lasturou vypadající jako kámen tam zůstává celý život. Čím více [těchto] korýšů se k lodi přichytí, tím se zvětšuje odpor proudu vody podél lodi, zpomaluje ji a snižuje její výkonnost. Loď musí pravidelně zajíždět do suchých doků, kde jsou tito korýši namáhavě odsekáni nebo seškrábáni. Je to náročný, nákladný proces, který zdrží loď celé dny. To se však nestane, když kapitán dokáže dostat svou loď do Portlandu. Korýši nemohou žít v čerstvé vodě. Ve sladkých čerstvých vodách řek Willamete nebo Columbia korýši odumřou a někteří odpadnou a zbylí se snadno odstraní. Loď se pak vrací ke své práci odlehčená a obnovená. Hříchy jsou jako tito korýši. Sotva kdo prochází životem, aniž by nějaké nenabral. Zvyšují odpor, zpomalují náš postup, snižují naši výkonnost. Když z nich nečiníme pokání, narůstají jeden na druhý a mohou nás nakonec potopit. Pán nám ve své nekonečné lásce a milosti připravil přístav, kde prostřednictvím pokání mohou naši korýši odpadnout a kde na ně můžeme zapomenout. S odlehčenou a obnovenou duší se pak můžeme pustit do svého i do Jeho díla.“3 Nositelé kněžství představují mocnou armádu spravedlnosti - dokonce královskou armádu. Vede nás prorok Boží, samotný president Gordon B. Hinckley. Nejvyšší velení zastává náš Pán a Spasitel Ježíš Kristus. Naše rozkazy jsou jasné. Jsou stručné. Matouš popsal náš úkol těmito Mistrovými slovy: „Protož jdouce, učte všecky národy, křtíce je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého, učíce je zachovávati všecko, což jsem koli přikázal vám. A aj, já s vámi jsem po všecky dny, až do skonání světa.“4 „A oni vyšedše, kázali všudy, a Pán jim pomáhal.“5 Povolání ke službě je vždy typické pro Pánovo dílo. Zřídkakdy přichází ve vhodný čas. Vyvolává pokoru, vyzývá k modlitbě, inspiruje oddanost. Přišlo povolání - do Kirtlandu. Následovala zjevení. Přišlo povolání - do Missouri. Převládalo pronásledování. Přišlo povolání - do Nauvoo. Zemřeli proroci. Přišlo povolání - do údolí Velkého Solného jezera. Těžkosti byly na dosah ruky. Ta dlouhá cesta, podniknutá za tak obtížných podmínek, byla zkouškou víry. Avšak víra ukutá v peci utrpení a slz je vyznačena důvěrou a svědectvím. Pouze Bůh může ocenit oběť, pouze On může změřit utrpení, pouze On může znát srdce těch, kteří mu slouží - bylo tomu tak tehdy a je tomu tak nyní. Lekce z minulosti mohou oživit naše vzpomínky, dotknout se našeho života a řídit naše skutky. Jsme nabádáni, abychom se zastavili a připomněli si tento Bohem daný slib: „Proto tedy . . . jste v Pánově službě, a vše, co činíte podle vůle Páně, je záležitost Páně.“6 Mnozí z vás v tomto ohromném publiku nositelů kněžství jste nositelé Aronova kněžství - jste jáhni, učitelé a kněží. Mladí muži, některým lekcím v životě se naučíte od svých rodičů, kdežto jiným se naučíte ve škole nebo v Církvi. Existují však určité momenty, kdy víte, že vás učí náš Nebeský Otec a že vy jste Jeho žákem. Myšlenky, o kterých přemýšlíme, pocity, které máme - dokonce skutky, které činíme v chlapeckých letech - mohou navždy ovlivnit náš život. Když jsem byl jáhnem, měl jsem rád baseball. Vlastně ho mám rád stále. Měl jsem rukavici pro hráče v poli, na které bylo napsáno jméno Mel Ott. V té době to byl vynikající hráč. Spolu s přáteli jsme hrávali baseball na úzké průchozí cestě za domy, kde jsme bydleli. Hrací pole bylo stísněné, ale stačilo za předpokladu, že jste odpálkovali přímo do středu pole. Když jste však odpálkovali míč napravo od středu, následovala katastrofa. Tam bydlela paní Shinasová, která z okna v kuchyni sledovala, jak hrajeme, a jakmile se míček dokutálel na její verandu, její velký pes pro něj doběhl, a když otevřela dveře, tak jí ho předal. Paní Shinasová se pak vrátila do domu a přidala míček k mnoha dalším, které zkonfiskovala již dříve. Byla naší bohyní pomsty, ničitelkou naší zábavy - samotnou kletbou našeho života. Nikdo z nás nemohl o paní Shinasové říci nic dobrého, říkali jsme však o ní mnoho ošklivého. Nikdo z nás by s ní nepromluvil a ona nikdy nepromluvila s námi. Měla ztuhlou jednu nohu, což zhoršovalo její chůzi a muselo jí působit velkou bolest. Neměli s manželem žádné děti, žili v ústraní a zřídkakdy vycházeli z domu. Tato soukromá válka pokračovala nějaký čas - asi dva roky - a poté inspirovaná obleva rozmrazila zimní led a vnesla jaro laskavých pocitů do této bezvýchodné situace. Jednoho večera, když jsem plnil svůj každodenní úkol kropit trávník před naším domem a držel jsem trysku hadice v ruce, jak bylo tehdy zvykem, jsem si všiml, že trávník paní Shinasové byl suchý a začínal hnědnout. Skutečně nevím, bratří, co mě to napadlo, ale zdržel jsem se o pár minut déle a pokropil jsem hadicí i její trávník. To jsem dělal celé léto, a když přišel podzim kropil jsem jí trávník, který byl zbavený listí, stejně jako ten náš, a shrabal jsem listí do kup na okraji ulice, aby se mohlo odvézt. Během celého léta jsem paní Shinasovou neviděl. My chlapci jsme už dávno přestali hrát baseball na průchozí cestě. Došly nám míčky a neměli jsme peníze na nákup dalších. Jednou navečer otevřela paní Shinasová přední dveře a zavolala na mě, abych přeskočil nízký plot a přišel k ní na verandu. Když jsem k ní přišel, pozvala mě do obývacího pokoje, kde mě požádala, abych se posadil do pohodlného křesla. Pohostila mě sušenkami a mlékem. Pak odešla do kuchyně a vrátila se s velkou krabicí plnou baseballových a softbalových míčků, které představovaly několik let jejího konfiskačního úsilí. Tuto naplněnou krabici mně předala. Poklad se však nenacházel v tomto daru, ale spíše v jejích slovech. Poprvé jsem spatřil, jak se na tváři paní Shinasové objevil úsměv, a ona řekla: „Tommy, chci, aby sis tyto míčky vzal, a chci ti poděkovat za to, že jsi ke mně laskavý.“ Vyjádřil jsem jí své poděkování a odešel jsem z jejího domu jako lepší chlapec, než když jsem vešel. Už jsme nebyli nepřátelé. Nyní jsme byli přátelé. „Zlaté pravidlo“ opět slavilo úspěch. Otcové, biskupové, poradci v kvorech - vaší zodpovědností je připravovat tuto generaci misionářů, vzbuzovat v srdci těchto jáhnů, učitelů a kněží nejen vědomí svého závazku sloužit, ale také vizi možností a požehnání, které je čekají díky povolání na misii. Práce je to náročná, dosah věčný. V Pánově armádě není čas na „víkendové vojáky“. Každý misionář, který jde kupředu v odpovědi na posvátné povolání, se stává služebníkem Páně, jehož dílo toto skutečně je. Nemějte strach, mladí muži, neboť On bude s vámi. On nikdy nezklame. On slíbil: „Já . . . vás předejdu; budu s vámi po pravici i po levici. Ducha mého budete míti ve svých srdcích a andělé moji budou kolem vás, aby vás posilovali.“7 Bratří, neexistuje žádný způsob, jak poznat, kdy se před námi objeví výsada nabídnout pomocnou ruku. Cesta do Jericha, po které každý z nás putuje, nemá žádné jméno a vyčerpaný poutník, který potřebuje naši pomoc, může být neznámý člověk. Příjemce projevené laskavosti příliš často zapomene vyjádřit své pocity, a tak jsme zbaveni záblesku velikosti a nádechu jemnosti, který nás motivuje, abychom šli a činili totéž. Před dvěma tisíci lety se Ježíš z Nazareta posadil u studny v Samaří a hovořil s ženou, která tam přišla: „Řekl jí [Ježíš]: Každý, kdož pije vodu tuto, žízniti bude opět. Ale kdož by se napil vody té, kterouž já dám jemu, nežíznil by na věky, ale voda ta, kterouž já dám jemu, bude v něm studnicí vody prýštící se k životu věčnému.“8 Je-li někdo, kdo si myslí, že je příliš slabý na to, aby změnil pokračující sestupný směr svého života, nebo jsou-li takoví, kterým se nedaří rozhodnout se změnit k lepšímu kvůli největšímu ze strachů - strachu z neúspěchu - neexistuje větší útěcha a ujištění než tato Pánova slova: „Moje milost,“ řekl, „postačí pro všechny lidi, již se pokoří přede mnou; neboť když se přede mnou pokoří a mají víru ve mne, pak způsobím, že slabé věci budou pro ně silnými.“9 Prostřednictvím pokorné modlitby, pečlivé přípravy a věrné služby můžeme uspět ve svých posvátných povoláních. Pamatujete si, jak kapitáni zaoceánských plavidel, obtížených vahou korýšů, plují k čerstvým vodám řek Columbia a Willamete, aby se zbavili těchto překážek v pohybu? Zbavme se ve svém životě a během své služby na Pánově díle korýšů pochyb, lenosti, strachu a hříchu tím, že budeme pravidelně proplouvat živými vodami evangelia Ježíše Krista. Víme, jak se jmenují: víra, modlitba, pravá láska, poslušnost a láska - uvádím jich jen několik. Maják, který představuje Pána Ježíše Krista, vyznačuje cestu. Jeho signální světlo nás povede po naší cestě do celestiální slávy. Kéž jsme moudrými námořníky, když se vydáváme na tuto cestu. Buďme čistými nádobami před Pánem. Všimněme si potřeby vdovy, pláče dítěte, nesnáze nezaměstnaného, břemene nemocného, spoutaného, zestárlého, chudého, hladového, chromého a zapomenutého a reagujme na ně a pomozme. Náš Nebeský Otec a Jeho milovaný Syn Ježíš Kristus na ně pamatují. Kéž vy i já následujeme jejich božský příklad. Nebeský klid pak bude naším požehnáním, ve jménu Ježíše Krista, amen. ODKAZY 1. „Come, All Ye Sons of God“, Hymns, no. 322, text by Thomas Davenport. 2. Citováno v Hugh Nibley, Abraham in Egypt (1981), 192. 3. „Harbor of Forgiveness“, Church News, 30 Jan. 1988, 16. 4. Matouš 28:19-20. 5. Marek 16:20. 6. NaS 64:29. 7. NaS 84:88. 8. Jan 4:13-14. 9. Ether 12:27.