Starší Neal A. Maxwell
z kvora dvanácti apoštolů
Nezbytné vymezující okamžiky života přicházejí v rámci našeho údělu. . . Podstatné jsou naše reakce. Dostiť má každý život na svých zkouškách!
S vámi všemi, bratři a sestry, vyjadřuji uznání presidentu Hinckleymu za jeho neúnavné formování budoucnosti Církve, pro něž je toto Konferenční centrum příznačné.
V pouhých několika slovech se skrze Almu dostalo svědomitým a obráceným důležitého porozumění: „Neboť mám býti spokojen s věcmi, které mi Pán dal.“ (Alma 29:3.) Bezprostředně předtím si však Alma dychtivě přál, aby byl „pozounem Božím“, aby tak mohl otřást zemí (viz Alma 29:1). Ale ne z domýšlivosti; ve skutečnosti chtěl Alma hlásat pokání a plán vykoupení všemu lidstvu, aby již nebylo lidského zármutku (viz Alma 29:2). Almova spokojenost se přesto zakládala na skutečnosti, že Bůh nám nakonec dává podle naší vůle (viz Alma 29:4). Co by mohlo být spravedlivější?
Proto Alma nalézá uspokojení ve svém povolání a pak pokorně doufá, že bude nástrojem, který pomůže k spasení některé duše (viz Alma 29:9). V pouhých devíti verších monologického rázu je zde tedy zobrazena významná duchovní cesta.
Tatáž spokojenost čeká i nás, dokážeme-li zpracovat a uspořádat svá přání.
Součástí toho, co je dáno některým smrtelníkům, jsou například velmi omezené možnosti z důvodů bídy: „A počali se lidé děliti ve třídy podle bohatství jejich a podle jejich příležitosti k učení se; ano někteří byli nevědomí pro chudobu svoji a jiní si získali velikou učenost pro bohatství svá.“ (3. Nefi 6:12.)
Mimoto, zlovolné struktury lidské společnosti s sebou v minulosti nesly taková tragická omezení, jako bylo otroctví nebo koncentrační tábory.
Nicméně máme dělat to, co můžeme, v rámci nám dané „výměry“ a využít přitom jakékoli možnosti v našem dosahu. V rámci toho, co je nám dáno, můžeme být duchovně spokojeni. Pavel toto popsal jako „pobožnost, s takovou myslí, kteráž na tom, což má, přestati umí“, což znamená, že v odpovídající míře jsou přítomny takové vlastnosti, jako je láska, naděje, mírnost, trpělivost a poddajnost (1. Timoteovi 6:6).
V životě však existují i jiné nezvratné hranice. Součástí údělu některých lidí jsou například tělesná, duševní nebo zeměpisná omezení. Také jsou lidé, kteří se ne svou vlastní vinou nikdy neprovdali či neoženili, a manželské páry, které touží po dětech, ale nemohou je mít. Jiní lidé se potýkají s dlouhodobě neurovnanými vztahy mezi svými nejbližšími, včetně potomků, kteří se stali „samostatnými“ a odmítají rodičovskou radu (3. Nefi 1:29). V takových situacích a jim podobných je tolik bodavých každodenních připomínek!
Být spokojený znamená přijímat daný stav bez sebelítosti. Mírné snášení takových strádání může mít o-všem podobný účinek jako výkopové práce, které vytvářejí prostor pro velké rozšíření duše.
Někteří lidé zažijí bleskový vývoj událostí, které se nenadále zaříznou do statu quo smrtelnosti. Někteří mají zkoušky, kterými musejí projít, a jiným jsou zase dány věci, s nimiž se musí žít. Pavel žil se svým ostnem v těle (viz 2. Korintským 12:7).
Postačí říci, že tyto smrtelné úděly se změní ve světě, který přijde. Výjimkou je hřích, ze kterého nečiníme pokání a který utváří naše postavení ve světě příštím.
Rozvoj větší spokojenosti v mezích určitých omezení a příležitostí, které máme, je jedním z našich náročných úkolů. Jinak můžeme mít pocit nevyužitých možností, nudy nebo sebepodcenění - zatímco jsou, paradoxně, všude kolem nás, v rámci toho, co je nám dáno, nevyužité příležitosti ke službě. Proto se nemáme trápit touhou po určitých věcech přesahujících to, co nám Bůh dal, například po mocném hlasu anděla, protože v rámci toho, co nám bylo dáno, máme toho na práci tolik (viz Alma 29:3-4). Navíc, nehledě na to, jak rozmanité okolnosti nám mohly být dány, můžeme stále dodržovat Boží přikázání!
Zároveň si i vzájemně sloužíme jako vědecký materiál v podobě konkrétního vzorku lidstva, spočívajícího v tom, „co je [nám] dáno“. Tento vzorek může zmenšit nebo zvětšit svůj objem, ale nejdůležitější je, co jsme a co děláme v rámci těchto svých rozmanitých přídělů a v konkrétním díle, ke kterému jsme byli povoláni (viz Alma 29:6).
Proto se prostor, který nám byl pro naše učednictví dán, nachází ve „svaté přítomnosti“. Proto, abychom vypracovali své vlastní spasení, nemusíme žít zrovna v té nejpříhodnější době, kdy je viditelnost nejlepší!
Naproti tomu v oblasti zdokonalování našeho chování neexistují žádné hranice, které bychom nesměli překročit, ani se to nezakazuje nikomu, kdo je ochoten se o to pokoušet!
Pokračující zdokonalování je proto na pořadu dne a naše úsilí získat nezbytné zkušenosti nepochybně potřebuje, aby bylo doprovázeno Pánovým strpením.
Maria se dozvěděla úžasné věci o sobě a o tom, co přijde, avšak „zachovávala všecky věci tyto, skládajici je v srdci svém“ (Lukáš 2:19). Přemítání často předchází spokojenosti.
Podstatný je náš výkon, ne velikost jeviště. Galilejské jezero o rozloze pouhých 20 krát 10 kilometrů stačilo k tomu, aby poskytlo učedníkům životně důležitou zkušenost s vírou a chozením po vodě (viz Matouš 14:22-33). Vítr vál prudce a šel z něj strach! Ano, můžeme porovnávat toto galilejské vlnobití a délku této bouře s tím, co musel snést Nefi a jeho výprava na širém oceánu! (Viz 1. Nefi 18:13-21.) Přesto obě příhody poskytly potřebnou poučnou zkušenost. Samozřejmě bych měl být opatrný v příměrech operujících s množstvím vody, vezmeme-li v úvahu, že mezi našimi historickými posluchači je i Noe!
Proto jsou i méně pozoruhodné příhody, stejně jako dobří jednotlivci se skromnějším profilem, neméně užiteční pro uskutečňování díla (viz Alma 48:19).
Ve větším měřítku si, například, prorok Mormon nejprve myslel, že smutek jeho lidí je přivede k pokání (viz Mormon 2:12-13). Brzy však poznal, že to nebyl smutek přivádějící k pokání, ale „smutek zatracených“, který je vrhl do bezvýchodné situace v „zemi nikoho“. Porovnejte tento příběh s tím, jak se k pokání sám propracoval marnotratný syn; protože jeho smutek byl opravdový, přišel skutečně sám k sobě (viz Lukáš 15:17). Někdy se ze smutné zkušenosti poučíme, ale někdy ne! (Viz NaS 121:39.)
Nezbytné vymezující okamžiky života přicházejí v rámci našeho údělu a my v rámci těchto údělů činíme rozhodnutí, která se zaznamenávají. Podstatné jsou naše reakce. Dostiť má každý život na svých zkouškách! (Viz Matouš 6:34.)
Zatím však lidé běžně prodávají svou duši za mnohem méně než za celý svět. V dramatu Roberta Bolta Člověk pro každé počasí má být sir Thomas More umučen zčásti proto, že ho jeho přítel Richard zradil kvůli úplatku z úředního místa. More pohlédne Richardovi do tváře a s bolestí i pobaveně říká: „Za Wales, Richarde? Vždyť člověku nic neprospěje, dá-li svou duši za celý svět . . . Ale za Wales!“ (Viz A Man for All Seasons [1960], 92.) Nechť se tatáž výtka vztahuje i na jakýkoli zájem, který si nás přivlastňuje na úkor věcí duchovních!
Zamyslete se nad tím, jak Ježíš byl a je Pán vesmíru (viz NaS 45:1; 76:24; Mojžíš 1:33; 2:1). Přesto, jak všichni víme, svou službu vykonal na geograficky velmi malém území. Jeho cesty během Jeho služby byly velmi omezené. Přesto tam Spasitel vykonal usmíření pro celé lidstvo! Zajisté byly i mnohem významnější hory než Golgota a mnohem honosnější zahrady než Getsemany. Přesto postačily k tomu, aby se staly dějištěm ústředního činu celé historie lidstva!
Z tohoto nádherného usmíření můžeme čerpat pomocí pokání. Můžeme se naučit sloužit a odpouštět v rámci našeho vzorku lidstva, včetně prostředí o nic většího než rodina nebo přátelské vztahy.
Při posledním soudu bude spravedlnost a milosrdenství Boží tak evidentně dokonalé, že si nikdo nebude stěžovat, ani ti, kteří kdysi zpochybňovali, co Bůh udělil v rámci smrtelnosti (viz 2. Nefi 9:14-15; Alma 5:15-19; 12:3-14; 42:23-26, 30).
Z tohoto důvodu můžeme a „máme být spokojeni s tím, co je nám dáno“, čili spokojeni s okolnostmi, aniž bychom byli samolibí nebo spokojeni sami se sebou s ohledem na své chování (viz 3. Nefi 12:48; 27:27; Matouš 5:48).
Taková spokojenost představuje něco více než jen pasivní pokrčení rameny. Odráží se v ní naše ochota zapojit se, a ne jen lhostejná rezignace.
Pán zná naše okolnosti a záměry našeho srdce a nepochybně i talenty a dary, které nám dal. Dokáže přesně posoudit, jak jsme se projevili v rámci toho, co nám bylo dáno, i podle toho, jak jsme pozvedli některé z mnoha svěšených rukou, které jsou kolem nás. Toužíme-li proto po větších možnostech, aniž bychom využili těch, které máme k dispozici, svědčí to o špatné duchovní kondici.
To, co jsme mohli udělat, a co jsme udělali v rámci nám dané výměry, je Pánu vinice přesně známo.
Mírnost a větší schopnost k duchovní spokojenosti je možná jedním z důvodů, proč Pán užívá slabé světa k uskutečnění svého díla (viz NaS 1:19, 23; 35:13; 133:58-59; 1. Korintským 1:27). Světští lidé beztak nemají obvykle příliš zájem dělat to, co považují za Pánovu podřadnou práci.
Významné je také to, že Pán nechce jednotlivce nutit tím, že by poslal zástupy andělů, aby činili Jeho vůli (viz Matouš 26:47-53). Jeho vůli máme činit „pro slovo“, a ne z donucení (Alma 36:26). Pravidlo bylo, je a bude: „Přesto však můžeš pro sebe sám voliti.“ (Mojžíš 3:17.) Pán si přeje obrácení bez donucení.
Pamatujme si, že jediným obratem, který si Bůh v dnešní době plné zvratů přeje, je to, abychom se svobodně odvrátili od hříchu a obrátili se k Němu. Pán se nás tudíž nesnaží přemoci, ale naopak pomoci nám, abychom přemohli svět! (Viz NaS 64:2; Zjevení 3:21.)
Proto tedy ve svých údělech vidíme, jak ti, kteří jsou svatí, projevují laskavost i za ostnatým drátem, zatímco jiní zraňují i v hojnosti. A zatím si nespokojení nadále stavějí své bazény sebelítosti, některé přímo olympijských rozměrů.
V Almově inspirované a poučné příhodě vidíme ještě něco jiného. Alma uznává, že Bůh umístil do každého národa jednotlivce, kteří mohou kázat a učit Jeho slovo (viz Alma 29:8). Usilujeme-li tedy příliš a příliš často a příliš usilovně o větší osobní roli, můžeme tím ve skutečnosti zmenšit pole působnosti potřebné pro ostatní. Dále, naše důvěřující spokojenost poskytuje Duchu Svatému drahocenný čas, kdy může vykonávat svou jedinečnou práci.
Jsme-li duchovně zaměřeni, můžeme získat jistotu, i když neznáme význam všech věcí (viz 1. Nefi 11:17). Plodem takové spokojené jistoty není nadutost, ale tiché přijímání, které je jistou formou horlivé zaměstnanosti, ale bez bubnů a píšťal (viz NaS 58:27; viz také v. 28).
Tato duchovní spokojenost se však zakládá na našem přijetí Ježíšova usmíření, protože jsme „dospěli k poznání dobrotivosti Boží a jeho nekonečné moci, moudrosti a trpělivosti i jeho shovívavosti k člověčenstvu a také k poznání smíření, které jest připraveno od založení světa“ (Mosiáš 4:6).
Ano, bratři a sestry, sledujeme-li Almův posun od chtění být „pozounem“ k pokornému přání být „nástrojem“ a od chtění otřást zemí k přání, aby snad byl nástrojem k přivedení některé duše k pokání, je to ohromující přechod! A mimoto, není nádherné, že je nám dovoleno růst, ať už je tento růst vyjádřen v devíti verších, nebo vydá na celý život?!
S Colleen máme jednu výjimečnou vnučku, Annu Josephine, která se narodila bez levé ruky. Jednou jsme zaslechli, jak si Anna, již téměř pětiletá, povídá se svým tříletým bratrancem Talmagem. Talmage ji utěšoval: „Anno, až vyrosteš, budeš mít pět prstů.“ Anna mu odpověděla: „Ne, Talmagei, až vyrostu, nebudu mít pět prstů, ale až přijdu do nebe, budu mít ruku.“
Udrží-li si Anna, která má před sebou obtížné dny, vyrovnanost v rámci toho, co jí bylo dáno, bude i nadále pro mnoho lidí velkým požehnáním!
Je pro nás velkým požehnáním, že Almova slova byla pro nás pro všechny zachována. Kéž vztahujeme Almova slova na sebe (viz 1. Nefi 19:23)! O to se modlím ve jménu toho, kdo počítá všechny vrabečky a všechny prsty, a přesto je Pán vesmíru, dokonce Ježíše Krista, amen!
Previous
