Jako holubice k našim oknům Starší Jeffrey R. Holland z kvora dvanácti apoštolů Kéž můžeme s požehnáními, která jsme obdrželi, dokázat tolik, co dokázali [naši předci] uprostřed strádání, kterým mnozí z nich čelili. V tomto období nadbytku nechť nikdy nezapomínáme na Pána. Starší Maxwelli, děkujeme našemu Otci na nebesích za zázračné prodloužení vaší apoštolské služby. Jsme vděční, že prohlášení vašeho svědectví nepřestává znít i v tomto krásném novém stánku. Máme vás rádi a modlíme se za vás. A co se týče vás, presidente Hinckley, jménem téměř 11 milionů členů této Církve, kéž vyjádříme díky Pánu za prodloužení vaší služby. Zřetelně si vzpomínám na slavnost prvního výkopu pro tuto budovu, kterou jste vedl před necelými třemi lety. Během modlitby v závěru této slavnosti president Boyd K. Packer požádal o bezpečnost při stavbě, o krásu při dostavění a pak požádal ještě o jednu laskavost z nebes. Požádal o to, bratře presidente, aby vám bylo umožněno shlédnout to, co nyní vidime před sebou, abyste mohl předsedat u tohoto řečnického pultu a abyste zde mohl prohlašovat své svědectví. My všichni děkujeme nebesům za vás a za tuto odpověď na modlitbu. Toto jsou bezesporu některé ze dnů, které viděli naši věrní a prozíraví předkové v prvních letech znovuzřízení. Během generální konference Církve v dubnu 1844 bratří vzpomínali na ona první shromáždění v roce 1830. Jeden z nich řekl: „[Hovořili] jsme o království Božím, jako kdybychom dokázali přikázat světu; hovořili jsme s neobyčejnou sebedůvěrou a hovořili jsme o velkých věcech, ačkoli nás nebylo [početně] mnoho; . . . pohlédli jsme, [a] pokud jsme nespatřili toto [shromáždění], viděli jsme ve vidění církev Boží, tisíckrát větší [než byla tehdy], ačkoli [v té době] nás nebylo dost na to, abychom se dokázali postarat o farmu nebo abychom se mohli setkat s ženou roznášející mléko . . . Všichni členové [Církve] se setkali na konferenci v místnosti o velikosti 40 metrů čtverečních. Hovořili jsme o . . . lidech, kteří budou přicházet jako holubice k oknům, o tom, že všichni národové se budou shromažďovat do [Církve] . . . Pokud bychom lidem vyprávěli, co naše oči spatřily tohoto dne, nevěřili by nám.“1 Pokud toto tušili onoho osudného roku 1844 těsně před mučednickou smrtí Josepha Smitha, co musejí tito bratří a sestry vidět ze svého věčného domova dnes! Od té doby se toho stalo tolik, za co musejí být oni i my vděční. A to samozřejmě není konec. Máme stále mnoho práce, kterou musíme vykonat, co se týče kvality i kvantity naší věrnosti a naší služby. George A. Smith, rádce presidenta Brighama Younga v Prvním předsednictvu, jednou pronesl jako varování toto: „Můžeme budovat chrámy, stavět okázalé paláce, nádherné věžičky [a] velkolepé věže v úctě k našemu náboženství, avšak pokud opomeneme žít podle zásad tohoto náboženství . . . a opomeneme uznávat Boha v každé naší myšlence, připravíme se o požehnání, které by nám praktické uplatňování náboženství zajistilo.“2 Musíme být pokorní a svědomití. Čest a sláva ze všeho, co je dobré, patří Bohu, a před námi je ještě mnohé, co nás pročistí, co pro nás bude i těžké, tak jak nás On vede, abychom získali jednu sílu za druhou. Když jsem o tom všem uvažoval, vrátil jsem se v mysli k oněm prvním Svatým, kteří se tak často ztrácejí v historii, k těm, kteří tak tiše a věrně nesli království vpřed během mnohem těžších dnů. Tolik se jich nám dnes zdá být téměř bez jména. Mnozí z nich odešli do hrobu neověnčeni slávou - mnohdy do předčasného hrobu. Několik málo z nich našlo své místo v jedné nebo ve dvou řádcích církevní historie, a- však většina z nich přišla a odešla, aniž by zastávala nějaký vysoký úřad nebo získala pozornost historie. Tito lidé, naši společní předci, vklouzli do věčnosti tak tiše a bezejmenně, jak žili podle svého náboženství. Tito lidé jsou oněmi tichými Svatými, o kterých jednou hovořil president J. Reuben Clark, když jim všem poděkoval. „Zvláště těm nejpokornějším a nejskromnějším,“ řekl, „těm [většinou] neznámým [a] zapomenutým, [kromě] v domovech jejich dětí a dětí jejich dětí, které předávají příběh jejich víry z generace na generaci.“3 Ať jsme členové dlouho nebo jsme právě obrácení, všichni čerpáme z těchto věrných předchůdců. V této krásné nové budově a během této historické konference, která se zde schází, jsem pocítil, nakolik jsem zavázán těm, kteří měli o tolik méně než já, ale kteří, zdá se, udělali pro vybudování království prakticky ve všech případech více než já. Asi tomu tak bylo i v předchozích dispenzacích. Ježíš jednou připomněl svým učedlníkům, že sklízeli na polích, na kterých nepracovali.4 Mojžíš dříve řekl svému lidu: „Když tě uvede Hospodin Bůh tvůj do země, kterouž s přísahou zaslíbil otcům tvým, . . . že ji tobě dá, i města veliká a výborná, kterýchžs nestavěl, A domy plné všech dobrých věcí, kterýchž jsi nenaplnil, a studnice vykopané, kterýchž jsi nekopal, a vinice i olivoví, jichž jsi neštípil.“5 Vracím se v myšlenkách o 167 let zpět, k hrstce žen, starších mužů a dětí, které byly schopny pracovat, která byla ponechána, aby pokračovala ve stavbě chrámu v Kirtlandu, když prakticky každý muž, který mohl, podnikl 1 600 kilometrový pochod na pomoc Svatým v Missouri. Záznamy ukazují, že skutečně každá žena v Kirtlandu byla zapojena do pletení a spřádání, aby muži a chlapci, kteří pracovali na chrámu, měli oblečení. Starší Heber C. Kimball napsal: „Jen Pán zná výjevy chudoby, utrpení a nouze, kterými jsme prošli, abychom toto vykonali.“ Bylo zaznamenáno, že když jistý vedoucí v té době shlížel na strádání a chudobu Církve, často chodil ve dne i v noci ke zdem té budovy, plakal a nahlas volal k Všemohoucímu, aby poslal prostředky k tomu, aby tu budovu mohli dokončit.6 Když se Svatí přestěhovali na západ a začali se usazovat v těchto údolích, nebylo to o nic snazší. Jako mladý muž ve věku, kdy jsem navštěvoval Primárky a Aronovo kněžství, jsem chodil na shromáždění do vznešeného starého tabernáklu v St. George, jehož stavba byla zahájena v roce 1863. Během velmi dlouhých kázání jsem si krátil čas tím, že jsem si upřeně prohlížel budovu a obdivoval úžasnou mistrovskou práci pionýrů, kteří postavili tuto pozoruhodnou stavbu. Mimochodem, věděli jste, že na stropních římsách té budovy je vyřezáno 184 vinných hroznů? (Některá kázání byla opravdu dlouhá!) Nejvíce ze všeho mě však bavilo počítat okenní tabulky - všech 2 244 - protože když jsem vyrůstal, slýchával jsem příběh Petera Neilsona, jednoho z oněch málo povšimnutých a nyní zapomenutých Svatých, o kterých hovoříme. Během stavby tohoto tabernáklu místní bratří objednali okenní sklo z New Yorku a nechali si ho poslat lodí, která musela plout kolem mysu až do Kalifornie. Než však mohly být okenní tabulky vyzvednuty a dopraveny do St. George, musel být zaplacen šek na 800 dolarů. Bratr David H. Cannon, který později předsedal chrámu v St. George, který se stavěl v téže době, byl pověřen zodpovědností opatřit potřebnou hotovost. Po velkém úsilím byla celá obec, která dala prakticky vše na tyto dva monumentální stavební projekty, schopna shromáždit pouze částku 200 dolarů v hotovosti. Bratr Cannon jednal na základě pouhé víry a pověřil skupinu dopravců, aby se připravili na cestu do Kalifornie, aby přivezli sklo. Nepřestával se modlit, aby nesmírně velkou částku 600 dolarů před jejich odjezdem nějakým způsobem sehnali. Poblíž Washingtonu v Utahu žil Peter Neilson, dánský přistěhovalec, který dlouhá léta šetřil na to, aby ke svému dvoupokojovému domu z nepálených cihel mohl přistavět další místnosti. Večer před odjezdem dopravců do Kalifornie nemohl Peter ve svém maličkém domku usnout. Myslel na své obrácení v dalekém Dánsku a na své následné shromáždění se Svatými v Americe. Poté, co přišel na západ, usadil se a s obtížemi si vydělával na živobytí v Sanpete. A pak, zrovna když se zdálo, že se blíží jakási prosperita, přijal povolání opustit své místo a odejít do misie Cotton, kde podporoval žalostné a upadající úsilí osadníků jižního Utahu, kteří museli zápasit se zásaditou půdou, malárií a záplavami. Když toho večera ulehl na postel a přemýšlel o letech strávených v Církvi, zvažoval oběti, o které byl požádán, v porovnání s úžasnými požehnáními, která obdržel. Někdy během těchto soukromých chvil dospěl k rozhodnutí. Někteří říkají, že to byl sen, jiní říkají, že to bylo vnuknutí, a ještě jiní, že to bylo prostě volání povinnosti. Ať přišel tento pokyn jakkoli, Peter Neilson vstal před rozbřeskem dne, kdy měly skupiny dopravců vyrazit do Kalifornie. Pouze s pomocí svíčky a světla evangelia vynesl Peter z tajného úkrytu 600 dolarů ve zlatých mincích - mincí v hodnotě 5, 10 a 20 dolarů. Jeho žena Karen, která se vzbudila tímto ruchem ještě před rozbřeskem, se ho zeptala, proč vstává tak brzo. On jen řekl, že se musí pěšky rychle vydat na jedenáctikilometrovou cestu do St. George. Když první ranní paprsky ozářily nádherné červené skalní stěny jižního Utahu, ozvalo se u dveří Davida H. Cannona zaklepání. Stál tam Peter Neilson a držel červený šátek, který se prohýbal tíhou. „Dobré ráno Davide,“ řekl Peter, „doufám, že nejdu příliš pozdě. Ty budeš vědět, co udělat s těmito penězi.“ Poté se otočil na patě a vrátil se stejnou cestou do Washingtonu, zpátky ke své věrné a nic nenamítající ženě a zpátky do svého malého dvoupokojového domu z nepálených cihel, ve kterém zůstaly jen dva pokoje po celý zbytek jeho života.7 Ještě jeden příběh ze života těchto prvních, věrných budovatelů novodobého Sionu. John R. Moyle žil v Alpine v Utahu, asi 35 kilometrů vzdušnou čarou od chrámu v Salt Lake City, během jehož stavby byl hlavním vedoucím kamenických prací. Aby měl bratr Moyle jistotu, že bude vždy v práci v 8 hodin, vyrážel pěšky okolo 2. hodiny v pondělí ráno. V práci končíval v pátek v 5 hodin odpoledne a pak se vydal na cestu domů, kam dorazil krátce před půlnocí. Tohoto režimu se držel každý týden během celé doby, kdy sloužil na stavbě chrámu. Když byl bratr Moyle jednou o víkendu doma, jedna z jeho krav se při dojení splašila a kopla ho do nohy, přičemž mu roztříštila kost těsně pod kolenem. Protože v takové zemědělské oblasti nebyla žádná lepší lékařská pomoc, jeho rodina a přátelé vysadili dveře z pantů a přivázali ho na tento provizorní operační stůl. Pak vzali pilu, kterou používali na odřezávání větví z nedalekého stromu, a amputovali mu nohu pouze několik centimetrů pod kolenem. Když se navzdory veškeré lékařské prognóze noha konečně začala uzdravovat, bratr Moyle vzal kus dřeva a vyřezal si náhradní nohu. Nejprve chodil doma. Pak obešel dvůr. Nakonec se odvážil obejít svůj pozemek. Když cítil, že může snést tu bolest, nasadil si nohu, došel pěšky k chrámu v Salt Lake City vzdáleném 35 kilometrů, vylezl na lešení a s dlátem v ruce vytesal nápis „Holiness to the Lord“ („Svatost Pánu“).8 Vzhledem k víře našich otců a matek, která je dnes všude tak zjevná, mi dovolte, abych zakončil zbylými verši z pasáže, kterou jsem citoval v úvodu svého proslovu. Tyto verše se zdají být obzvláště významné v úžasných podmínkách naší doby. Poté, co Mojžíš pověděl oné dávné generaci o požehnáních, ze kterých se těšili díky věrnosti těch, kteří je předešli, řekl: „Varuj se, abys nezapomenul na Hospodina, kterýž tě vyvedl . . . Neodejdeš po bozích cizích, z bohů jiných národů, kteříž vůkol vás jsou . . . Nebo ty lid svatý jsi Hospodinu Bohu svému; tebe vyvolil . . . abys jemu byl lidem zvláštním . . . Ne proto, že by vás více bylo nad jiné národy . . . vyvolil vás, (nebo menší vás počet byl nežli jiných národů,) Ale proto, že [on] miloval vás . . . a splniti chtěl přísahu, kterouž přisáhl otcům vašim . . . [Věz], že Hospodin . . . jest Bůh, Bůh silný a pravdomluvný, ostříhající smlouvy a milosrdenství těm, kteříž ho milují a ostříhají přikázání jeho, až do tisícího kolena.“9 Touto láskou od Boha a věrností našich duchovních i skutečných předků během uplynulého tisíce generací jsme my stále žehnáni. Kéž můžeme s požehnáními, která jsme obdrželi, dokázat tolik, co dokázali oni uprostřed strádání, kterým mnozí z nich čelili. V tomto období nadbytku nechť nikdy nezapomínáme na Pána, ani nechodíme „po bozích cizích“, ale nechť jsme vždy „lid svatý . . . Hospodinu“. Pokud tak budeme činit, ti, kteří hladoví a žízní po slovu Páně, nepřestanou přicházet „jako holubice k [našim] oknům“. Budou přicházet a hledat klid, růst a spásu. Budeme-li žít podle našeho náboženství, naleznou toto všechno, i více. Jsme požehnaným lidem. V této úžasné době pociťuji ohromující dluh vděčnosti. Děkuji svému Otci na nebesích za nespočetná a nevypočitatelná požehnání, z nichž první a nejpřednější požehnání je dar Jeho Jednorozeného Syna, Ježíše z Nazaretu, našeho Spasitele a Krále. Svědčím o tom, že Kristův dokonalý život a milující oběť doslova znamenala Královo výkupné, usmíření, které ochotně zaplatil, aby nás vyvedl nejen z vězení smrti, ale také z vězení utrpení, hříchu a pohodlnosti. Vím, že Joseph Smith spatřil Otce a Syna a že tento den je přímým prodloužením onoho dne. Dlužím mnoho za tuto drahocennou znalost, o které zde svědčím. Dlužím mnoho za nesmírné dědictví, které mně bylo předáno. Vskutku dlužím vše a zavazuji zbytek svého života, že budu dávat vše - ve jménu Ježíše Krista, amen. ODKAZY 1. Times and Seasons, 1 May 1844, 522-23; viz též History of the Church, 6:288-89. 2. Deseret News Weekly, 17 July 1872, 348. 3. Conference Report, Oct. 1947, 155; nebo „To Them of the Last Wagon“, Ensign, July 1997, 35-36. 4. Viz Jan 4:38. 5. Deut. 6:10-11. 6. „Extracts from H. C. Kimball’s Journal“, Times and Seasons, 15 Apr. 1845, 867; viz též Orson F. Whitney, Life of Heber C. Kimball (1945), 67-68. 7. Viz Andrew Karl Larson, Red Hills of November (1957), 311-13. 8. Viz Biographies and Reminiscences, from the James Henry Moyle Collection, The Archives of the Church of Jesus Christ of Latter-day Saints, ed. Gene A. Sessions (1974), 202-03; Vaughn J. Featherstone, Man of Holiness (1998), 140-41. 9. Deut. 6:12, 14; 7:6-9.