Výzva stát se Starší Dallin H. Oaks Kvorum dvanácti apoštolů „V kontrastu k institucím světa, které nás učí, abychom něco věděli, evangelium Ježíše Krista nás vyzývá, abychom se něčím stali.“ Apoštol Pavel učil, že Pánovo učení a učitelé byli dáni, abychom mohli všichni dorůst „v míru postavy plného věku Kristova“ (Efez. 4:13). Tento proces vyžaduje mnohem více než získat poznání. Dokonce ani nestačí, abychom byli přesvědčeni o evangeliu; musíme jednat a myslet tak, abychom jím byli obráceni. V kontrastu k institucím světa, které nás učí, abychom něco věděli, evangelium Ježíše Krista nás vyzývá, abychom se něčím stali. Mnohá biblická i současná písma mluví o konečném soudu, při kterém všechny osoby budou odměněny podle svých činů nebo skutků nebo přání svého srdce. Ale další písma to rozvádějí a poukazují na to, že budeme souzeni podle stavu, jehož jsme dosáhli. Prorok Nefi popisuje konečný soud slovy popisujícími to, čím jsme se stali: „A jestliže činili skutky nečisté, pak také musí býti nečistí; a jsou-li nečistí, pak nemohou přebývati v království božím“ (1. Nefi 15:33; zvýraznění přidáno). Moroni oznamuje: „Již jsou nečistí, mají zůstati nečistými, a kdo je spravedlivý, má také nadále býti spravedlivým“ (Morm. 9:14; zvýraznění přidáno; viz také Zjev. 22:11-12; 2. Nefi 9:16; NaS 88:35). Totéž bude pravdivé o „sobeckosti“ nebo „neposlušnosti“ nebo jakékoli jiné osobní vlastnosti, jež není v souladu s požadavky Božími. Když Alma mluví o „stavu“ zlých při konečném soudu, vysvětluje, že jsme-li zatraceni svými slovy, svými skutky a svými myšlenkami, „nebudeme nalezeni bez poskvrny . . . a v tomto strašlivém stavu se neodvážíme vzhlédnouti vzhůru k Bohu“ (Alma 12:14). Z tohoto učení docházíme k závěru, že konečný soud není pouze ohodnocení celkového součtu dobrých a zlých skutků -- co jsme učinili. Je to ocenění konečného účinku našich skutků a myšlenek -- čím jsme se stali. Nestačí, abychom jen konali skutky. Přikázání, obřady a smlouvy evangelia nejsou nějakým seznamem vkladů, jež jsou požadovány, aby byly vloženy na nějaký nebeský účet. Evangelium Ježíše Krista je plánem, který nám ukazuje, jak se stát takovými, jakými se podle přání Nebeského Otce máme stát. Toto vysvětlení znázorňuje podobenství. Bohatý otec věděl, že kdyby měl dát své bohatství dítěti, jež ještě nedosáhlo potřebné moudrosti a úrovně, dědictví by bylo pravděpodobně promrháno. Otec svému dítěti řekl: „Vše, co mám, si přeji ti dát -- nejen své bohatství, ale také své místo a postavení mezi lidmi. To, co mám, ti mohu dát snadno, ale to, co jsem, musíš získat sám. Oprávnění pro své dědictví získáš tím, že se naučíš to, co jsem se naučil já, a že budeš žít tak, jak jsem žil já. Dám ti zákony a zásady, jimiž jsem získal svou moudrost a úroveň. Následuj můj příklad, uč se tak, jak jsem se učil já, a staneš se takovým, jakým jsem já, a vše, co mám, bude tvé.“ Toto podobenství odpovídá obrazu nebe. Evangelium Ježíše Krista slibuje neporovnatelné dědictví věčného života, plnost Otcovu a zjevuje zákony a zásady, jimiž to může být získáno. Oprávnění na věčný život získáme skrze proces obrácení. Toto slovo mnoha významů, tak jak je použito zde, označuje nejen přesvědčení, ale i hlubokou změnu povahy. Ježíš použil tento význam, když učil svého hlavního apoštola rozdílu mezi svědectvím a obrácením. Ježíš se svých učedníků zeptal: „Kým praví lidé býti mne Syna člověka?“ (Mat. 16:13.) Potom se zeptal: „Vy pak kým mne býti pravíte? I odpověděv Šimon Petr, řekl: Ty jsi Kristus, ten Syn Boha živého. A odpovídaje Ježíš, řekl mu: Blahoslavený jsi, Šimone, synu Jonášův; nebo tělo a krev nezjevilo tobě, ale Otec můj, kterýž jest v nebesích.“ (Mat. 16:15-17.) Petr měl svědectví. Věděl, že Ježíš je Kristus, zaslíbený Mesiáš, a oznamoval to. Svědčit znamená vědět a oznamovat. Později Ježíš učil tytéž muže o obrácení, které je mnohem více než svědectví. Když se učedníci zeptali, kdo je největší v království nebeském, „zavolav Ježíš pacholátka, postavil je u prostřed nich, A řekl: Amen pravím vám: Neobrátíte-li se a nebudete-li jako pacholátka, nikoli nevejdete do království nebeského. Protož kdož by se koli ponížil jako pacholátko toto, tenť jest největší v království nebeském.“ (Mat. 18:2-4; zvýraznění přidáno.) Později Spasitel potvrdil, jak je důležité být obrácený dokonce i pro ty, kteří mají svědectví o pravdě. V jemných pokynech daných při poslední večeři Šimonu Petrovi řekl: „Jáť jsem prosil za tebe, aby nezhynula víra tvá. A ty někdy obrátě se, potvrzuj bratří svých.“ (Luk. 22:32.) Aby posiloval svých bratří -- aby pečoval o stádo Boží a vedl ho -- tento muž, jenž tři roky následoval Ježíše, jemuž byla dána pravomoc svatého apoštolství, jenž byl statečným učitelem a svědkem o křesťanském evangeliu a jehož svědectví přimělo Mistra, aby ho prohlásil za blahoslaveného, musel ještě být „obrácen“. Ježíšova výzva ukazuje, že obrácení, které vyžadoval od těch, kdož vstoupí do království nebeského (viz Mat. 18:3), bylo mnohem více než jen být obráceným ke svědčení o pravdivosti evangelia. Svědčit znamená vědět a oznamovat. Evangelium nás vyzývá, abychom byli „obrácenými“, což od nás vyžaduje činit a stát se. Jestliže se kdokoli z nás spoléhá pouze na svou znalost evangelia a na své svědectví o něm, je ve stejném postavení jako blahoslavený, ale ještě nedokončený apoštol, jehož Ježíš vyzval, aby „se obrátil“. My všichni známe někoho, kdo má silné svědectví, ale nejedná podle něho, aby mohl být obrácen. Například, bývalí misionáři, snažíte se stále, abyste byli obráceni, nebo jste uchváceni cestami světa? Potřebné obrácení skrze evangelium začíná počátečním zážitkem, jenž písma nazývají být „znovuzrozeni“ (např. Mosiáš 27:25; Alma 5:49; Jan 3:7; 1. Petr. 1:23). Ve vodách křtu a přijetím daru Ducha Svatého se stáváme duchovními „syny a dcerami“ Ježíše Krista, „novými tvory“, kteří mohou „zděditi království Boží“. (Mosiáš 27:25-26.) Když Spasitel učil Nefity, mluvil o tom, kým se musejí stát: Vyzval je, aby činili pokání a dali se pokřtít a byli posvěceni přijetím Ducha Svatého, aby „v den poslední stáli přede mnou bez poskvrny.“ (3. Nefi 27:20.) Na závěr řekl: „Jakými muži tedy měli byste býti? Vskutku, pravím vám, takovými jako já jsem.“ (3. Nefi 27:27.) Evangelium Ježíše Krista je plánem, podle něhož se můžeme stát těmi, kým se děti Boží mají stát. Tento dokonalý stav bez poskvrny bude výsledkem stálého postupu ve smlouvách, obřadech a skutcích, shromažďování správných rozhodnutí a stálého pokání. „Tento život jest dobou, kdy se lidé mají připravovati, aby předstoupili před Boha“ (Alma 34:32). Nyní je čas pro každého z nás, abychom pracovali na svém osobním obrácení, na tom, abychom se stali takovými, jakými se podle přání Nebeského Otce máme stát. Když to činíme, máme pamatovat na to, že naše rodinné vztahy -- dokonce více než naše církevní povolání -- jsou tím prostředím, kde může nastat nejdůležitější část našeho rozvoje. Obrácení, jehož musíme dosáhnout, od nás vyžaduje, abychom byli dobrým manželem a otcem nebo dobrou manželkou a matkou. Být úspěšným církevním vedoucím nestačí. Oslavení je zážitek věčné rodiny a zkušenosti v naší smrtelné rodině jsou nejlépe uzpůsobeny k tomu, aby nás na to připravily. Apoštol Jan mluvil o výzvě k tomu, jakými se máme stát, když řekl: „Nejmilejší, nyní synové Boží jsme, ale ještěť se neokázalo, co budeme. Vímeť pak, že když se okáže, podobni jemu budeme; nebo viděti jej budeme tak, jakž jest.“ (1. Jan. 3:2; viz též Moroni 7:48.) Doufám, že důležitost obrácení a toho, abychom se něčím stali, způsobí, že naši místní vedoucí budou věnovat méně pozornosti statistickému hodnocení akcí a zaměří se více na to, čím jsou naši bratři a sestry a čím se snaží stát. Našeho potřebného obrácení může být často dosaženo snadněji skrze utrpení a protivenství než skrze pohodlí a poklid, jak nás tomu ráno krásně učil starší Hales. Otec Lehi slíbil svému synu Jakobovi, že Bůh „posvětí strasti [jeho] a způsobí, aby [mu] byly požehnány.“ (2. Nefi 2:2.) Proroku Josephovi bylo přislíbeno, že „Tvé nepříjemnosti a zkoušky potrvají jen malinko; a pak, dobře-li vytrváš, Bůh tě povýší“ (NaS 121:7-8). Většina z nás zažila určitou míru toho, co písma nazývají „pecí soužení„ (viz Iz. 48:10; 1. Nefi 20:10). Někteří jsou ponořeni do služby členovi rodiny, který je v nepříznivé situaci. Jiné potkala smrt někoho milovaného nebo ztráta nebo pozdržení spravedlivého cíle, jako je manželství nebo porod dítěte. Jiní zase zápasí se zdravotními problémy nebo s pocity zavržení, nedostatečnosti nebo deprese. Skrze spravedlnost a milosrdenství milujícího Otce v nebi, tříbení a posvěcení možné skrze takové zkušenosti nám Bůh může pomoci dosáhnout toho, abychom se stali takovými, jakými si nás přeje mít. Jsme vyzýváni, abychom postupovali skrze proces obrácení k takové úrovni a stavu, který se nazývá věčný život. Činíme to nejenom tím, že činíme to, co je správné, ale i tím, že to činíme ze správných pohnutek -- s čistou láskou Kristovou. Apoštol Pavel to znázornil ve svém slavném učení o důležitosti pravé lásky (viz 1. Kor. 13). Důvod, proč pravá láska nikdy nepomíjí, a důvod, proč je pravá láska větší než dokonce nejdůležitější skutky dobrotivosti, jež on citoval, je ten, že pravá láska, „čistá láska Kristova“ (Moroni 7:47), není skutkem, ale stavem neboli úrovní bytí. Pravé lásky je dosaženo skrze řadu skutků, jejichž výsledkem je obrácení. Pravá láska je něco, čím se jeden stává. Tudíž, tak jak Moroni oznámil, nemají-li lidé pravé lásky, nemohou zděditi místo připravené pro ně v příbytcích Otce (viz Ether 12:34). Toto všechno nám pomáhá porozumět důležitému významu podobenství o dělnících na vinici, které Spasitel uvedl, aby vysvětlil, čemu se podobá království nebeské. Jak si pamatujete, majitel vinice najal dělníky v různé denní době. Některé poslal na vinici brzy ráno, další kolem třetí hodiny a další v šesté a deváté hodině. Nakonec, v jedenácté hodině, poslal na vinici další a slíbil jim, že jim také zaplatí to, „což by bylo spravedlivého“ (Mat. 20:7). Na konci dne dal majitel vinice stejnou mzdu každému pracovníkovi, dokonce i těm, kteří přišli v jedenácté hodině. Když to uviděli ti, kteří pracovali celý den, „reptali proti hospodáři“ (Mat. 20:11). Majitel neustoupil, ale pouze poukázal na to, že nikomu neučinil nic nesprávného, jelikož zaplatil každému dohodnutou částku. Toto podobenství, podobně jako jiná, nás může naučit několika různým a důležitým zásadám. Pro momentální účely jeho poučením je, že Mistrova odměna při konečném soudu nebude založena na tom, jak dlouho jsme pracovali na vinici. Svou nebeskou odměnu nezískáváme skrze odpíchnutí na píchacích hodinách. Důležité je to, aby naše práce na Pánově pracovišti způsobila, že jsme se něčím stali. Pro některé z nás to vyžaduje delší čas než pro jiné. Důležité na konci je to, čím jsme se skrze svou práci stali. Mnozí, kteří přicházejí v jedenácté hodině, byli tříbeni a připravováni Pánem jinými způsoby, než formálním zaměstnáním na vinici. Tito pracovníci jsou jako připravená suchá směs, do které je nutné pouze „přidat vodu“ -- zdokonalující obřad křtu a daru Ducha Svatého. S tímto přídavkem -- dokonce i v jedenácté hodině -- jsou tito pracovníci ve stejném stavu rozvoje a jsou oprávněni přijmout stejnou odměnu jako ti, kteří na vinici pracovali dlouho. Toto podobenství nás učí, že se nikdy nemáme vzdát naděje a láskyplného vztahu ke členům rodiny a přátelům, jejichž dobré vlastnosti (viz Moroni 7:5-14) prokazují jejich pokrok k tomu, aby se stali takovými, jakými je chce milující Otec mít. Podobně moc usmíření a zásada pokání ukazují, že se nikdy nemáme vzdát milovaných, kteří, jak se zdá nyní, se často rozhodují nesprávně. Místo toho, abychom posuzovali druhé, máme mít starost o sebe. Nesmíme se vzdát naděje. Nesmíme se přestat snažit. Jsme děti Boží a je možné, abychom se staly takovými, jakými nás Nebeský Otec chce mít. Jak můžeme měřit svůj pokrok? Písma navrhují různé způsoby. Já se zmíním pouze o dvou. Po velikém kázání krále Benjamina zvolalo mnoho jeho posluchačů, že Duch Páně „způsobil v našich srdcích velikou změnu, takže již nemáme sklonu činiti zlo, nýbrž chceme stále činiti dobro“ (Mosiáš 5:2). Jestliže ztrácíme touhu činit zlo, postupujeme směrem k svému nebeskému cíli. Apoštol Pavel řekl, že osoby, jež přijaly Ducha Božího, mají mysl Kristovu (viz 1. Kor. 2:16). Myslím, že to znamená, že osoby, jež pokračují směrem k potřebnému obrácení, začínají vidět věci tak, jak je vidí Nebeský Otec a Jeho Syn, Ježíš Kristus. Slyší Jeho hlas namísto hlasu světa a činí věci Jeho způsobem, namísto toho, aby je činily podle způsobů světa. Svědčím o Ježíši Kristu, našem Spasiteli a našem Vykupiteli, jehož tato Církev je. Svědčím s vděčností o plánu Otce, v němž, skrze vzkříšení a usmíření našeho Spasitele, máme ujištění o nesmrtelnosti a příležitosti stát se takovými, jakými je nutné pro věčný život. Ve jménu Ježíše Krista, amen.