Povolání sloužit President Thomas S. Monson První rádce v Prvním předsednictvu „Vážím si kněžství Všemohoucího Boha. Byl jsem svědkem jeho moci. Viděl jsem jeho sílu. Žasl jsem nad zázraky, které vykonalo.“ Je pro mě výsadou stát dnes večer před vámi, kteří se nacházíte zde, v tomto nádherném Konferenčním centru, a kteří jste se shromáždili po celém světě. Jaké mocné shromáždění nositelů kněžství! Jako materiál ke svému proslovu použiji slova pronesená prorokem Josephem Smithem, která se nacházejí ve 107. oddíle Knihy nauk a smluv. Týkají se nás všech, ať jsme nositeli Aronova kněžství nebo kněžství Melchisedechova: „Naučte se tudíž každý svým povinnostem a věnujte se s veškerou pílí úřadu, ku kterému jste byli povoláni.“1 President Wilford Woodruff prohlásil: „Všechny organizace kněžství mají moc. Jáhen má moc díky kněžství, jehož je nositelem. Totéž se týká učitele. Mají moc předstoupit před Pána, který vyslyší a zodpoví jejich modlitby, stejně jako vyslyší a zodpoví modlitby proroka, vidoucího nebo zjevovatele . . . Právě skrze toto kněžství jsou lidem udíleny obřady, aby jejich hříchy byly odpuštěny a aby byli vykoupeni. Za tímto účelem bylo zjeveno a zpečetěno na naši hlavu.“2 Nositelé Aronova kněžství mají dostávat příležitosti ke zvelebování svých povolání v tomto kněžství. Například když jsem byl vysvěcen jáhnem, členové našeho biskupstva zdůrazňovali naši posvátnou zodpovědnost roznášet svátost. Kladli důraz na vhodné oblečení, na uctivé chování a na to, jak je důležité být čistý uvnitř i navenek. Když nás učili, jak roznášet svátost, řekli nám, že tak pomáháme každému členovi při obnově smlouvy křtu spolu s jejími zodpovědnostmi a požehnáními. Také nám řekli, že máme pomáhat jednomu bratrovi, Louisovi, který byl po obrně, aby měl také možnost přijímat tyto posvátné symboly. Pamatuji si, jak jsem byl pověřen roznášet svátost členům v řadě, kde seděl Louis. Byl jsem v rozpacích, když jsem přistoupil k tomuto skvělému bratrovi, a pak jsem spatřil jeho úsměv a dychtivý výraz vděčnosti, který prozrazoval jeho touhu přijímat svátost. Podržel jsem podnos levou rukou, vzal jsem kousek chleba a vtlačil jsem ho do jeho otevřených úst. Voda mu byla později podána stejným způsobem. Cítil jsem, že stojím na svaté půdě. A skutečně tomu tak bylo. Výsada podávat svátost Louisovi z nás všech učinila lepší jáhny. Vy, vznešení vedoucí mladých mužů, stojíte na životních křižovatkách těch, které učíte. Na stěně pamětní kaple stanfordské univerzity jsou vepsána tato pravdivá slova, která říkají, že musíme učit naši mládež tomu, že vše, co není věčné, je příliš krátkodobé, a vše, co není nekonečné, je příliš omezené.3 President Gordon B. Hinckley kladl důraz na naši zodpovědnost, když prohlásil: „V tomto díle nesmí chybět závazek. Nesmí zde chybět oddanost. Jsme zapojeni do velikého věčného zápasu, který se přímo týká duší synů a dcer Božích. My neprohráváme. My vyhráváme. Nepřestaneme vyhrávat, pokud budeme věrní a pravdiví . . . Neexistuje nic, co od nás Pán požaduje, čeho bychom s vírou nemohli dosáhnout.“4 Bratří, dostal každý vysvěcený učitel příležitost vykonávat domácí učení? Jaká to příležitost připravit se na misii! Jaká to výsada naučit se povinnosti! Když je chlapec pověřen, aby „bděl“ nad druhými, automaticky se přestane zajímat jen sám o sebe. A co kněží? Tito mladí muži mají příležitost žehnat svátost, nadále vykonávat povinnosti domácího učení a účastnit se posvátného obřadu křtu. Máme možnost se navzájem posilovat; máme schopnost všímat si nepovšimnutých. Když máme oči, které vidí, uši, které slyší a srdce, které ví a cítí, můžeme podat pomocnou ruku a zachránit ty, za které jsme zodpovědni. Z Přísloví pochází tato rada, kterou mám velmi rád: „Zvaž stezku noh svých.“5 Vážím si kněžství Všemohoucího Boha. Byl jsem svědkem jeho moci. Viděl jsem jeho sílu. Žasl jsem nad zázraky, které vykonalo. Před padesáti lety jsem znal jednoho mladého muže, kněze, který byl nositelem pravomoci Aronova kněžství. Jako biskup jsem byl presidentem jeho kvora. Robert se zakoktával a zadrhával, nedokázal kontrolovat svou řeč. Byl nesmělý, plachý, měl strach sám ze sebe i z ostatních -- tato vada řeči ho ničila. Nikdy nevykonal žádný úkol; nikdy se nepodíval druhému do očí; vždy hleděl do země. Pak jednoho dne, díky neobvyklé souhře okolností, přijal pověření vykonat zodpovědnost kněze -- provést křest. Seděl jsem vedle Roberta v křtitelnici Tabernaclu v Salt Lake City. Byl oblečen v čistě bílém a připraven na obřad, který měl vykonat. Naklonil jsem se k němu a zeptal se ho, jak se cítí. Podíval se na podlahu a téměř nekontrolovatelně zakoktal, že se cítí hrozně, skutečně hrozně. Oba jsme se vroucně pomodlili, aby měl sílu svůj úkol zvládnout. Náhle referent sboru oznámil: „Nancy Ann McArthurová bude nyní pokřtěna knězem Robertem Williamsem.“ Robert opustil místo po mém boku, vstoupil do křtitelnice, vzal malou Nancy za ruku a pomohl jí do vody, která očišťuje lidský život a umožňuje duchovně se znovuzrodit. Vyřkl tato slova: „Nancy Ann McArthurová, z pověření Ježíše Krista křtím tě ve jménu Otce a Syna a Ducha Svatého. Amen.“ Ani jednou se nezadrhl! Ani jednou se nezajíkl! Byl jsem svědkem novodobého zázraku. Robert pak stejným způsobem vykonal obřad křtu pro další dvě nebo tři děti. Když jsem v šatně Robertovi gratuloval, očekával jsem, že uslyším tutéž plynulou řeč. Mýlil jsem se. Robert pohlédl dolů a zakoktal pár slov vděčnosti. Svědčím dnes večer vám všem, bratří, o tom, že když Robert jednal s pravomocí Aronova kněžství, tak promluvil s mocí, s přesvědčením a s nebeskou pomocí. Musíme umožnit našim mladým mužům Aronova kněžství, aby měli zážitky, které budují víru. Usilují o to, co nám bylo již dáno -- o příležitost pocítit, jak jim pomáhá Duch Páně. Vzpomínám na to, jak jsem byl pověřen, abych si připravil svůj první proslov na shromáždění. Mohl jsem si zvolit vlastní téma. Měl jsem vždy rád ptáky, takže jsem myslel na památník racků -- Seagull Monument. V rámci přípravy jsem zašel na Chrámové náměstí podívat se na tento památník. Nejprve mě upoutaly všechny ty mince ve vodní nádrži, která obklopuje památník. Přemýšlel jsem, jak by se daly vylovit a kdo je vyloví. Rozhodně se nepřiznám, že jsem myslel i na to, jak je vzít. Pak jsem se podíval vzhůru na racka, který je na vrcholu památníku. Ve své chlapecké mysli jsem se snažil představit si, jaké by to bylo být pionýrem, který se dívá, jak první úrodu drahocenného obilí ničí kobylky, a jak pak vidí tyto racky se vznešenými křídly, jak se snášejí na pole a kobylky požírají. Měl jsem moc rád tento příběh. Sedl jsem si a tužkou jsem napsal dvouapůlminutový proslov. Nikdy jsem nezapomněl na racky. Nikdy jsem nezapomněl na kobylky. Nikdy jsem nezapomněl na to, jak se mně během proslovu klepala kolena. Nikdy jsem nezapomněl na onu zkušenost, když jsem u řečnického pultu vyjádřil nahlas některé své nejniternější pocity. Vybízím vás k tomu, abychom dávali nositelům Aronova kněžství příležitost přemýšlet, uvažovat a sloužit. President David O. McKay poznamenal: „Bůh nám pomáhej, abychom byli věrní ideálům kněžství -- Aronova a Melchisedechova. Kéž nám pomáhá zvelebovat naše povolání a inspirovat druhé našimi skutky -- nejen členy Církve, ale všechny lidi kdekoli -- aby žili plněji a lépe, a pomáhat jim všem, aby byli za všech okolností lepšími manželi, lepšími sousedy, lepšími vedoucími.“6 Zdá se, že svět se vysmekl z bezpečného kotviště a je unášen z přístavu pokoje. Nevázanost, nemravnost, pornografie a nátlak vrstevníků způsobují, že mnozí jsou hnáni sem a tam po moři hříchu a jsou tříštěni o rozeklané útesy ztracených příležitostí, pozbylých požehnání a rozbitých snů. Někteří se mohou zneklidněně ptát: „Existuje cesta vedoucí do bezpečí?“ „Může mě někdo vést?“ „Existuje východisko z hrozící zkázy?“ Odpovědí je, bratří, hlasité: „Ano!“ Hleďte na maják Páně. Neexistuje žádná mlha, která by byla tak hustá, žádná noc tak temná, žádná vichřice tak silná, žádný námořník tak ztracený, aby ho signální světlo majáku nemohlo zachránit. Ukazuje nám cestu skrze životní bouře. Maják Páně vysílá signály, které lze snadno rozeznat a které nikdy neselhávají. Existuje mnoho takových signálů. Uvedu pouze tři. Věnujte jim pečlivou pozornost; může na nich záviset vaše i mé oslavení. Zaprvé: Modlitba přináší klid. Zadruhé: Víra předchází zázrak. A zatřetí: S poctivostí nejdál dojdeš. Nejprve k modlitbě -- Adam se modlil; Ježíš se modlil; Joseph se modlil. Známe výsledky jejich modliteb. Ten, který si všímá toho, když vrabec spadne na zem, dozajista slyší volání našeho srdce. Pamatujte na slib: „Jestliže pak komu z vás nedostává se moudrosti, žádejž jí od Boha, kterýž všechněm dává ochotně a neomlouvá, i budeť dána jemu.“7 Dále, víra předchází zázrak. Vždy tomu tak bylo a vždy tomu tak bude. Když bylo Noemovi přikázáno postavit archu, nepršelo. Když se Abraham připravoval obětovat svého syna Izáka, v dohledu nebyl žádný skopec v trní. Když Joseph poklekl a modlil se, neviděl ještě žádné dvě nebeské bytosti. Nejprve přišla zkouška víry -- a poté zázrak. Pamatujte na to, že víra a pochyby nemohou existovat v téže mysli v témže okamžiku, neboť jedno rozptýlí druhé. Odvrhněte pochyby. Rozvíjejte víru. Nakonec, s poctivostí nejdál dojdeš. Této pravdě jsem se naučil dramatickým způsobem ve výcvikovém táboře, když jsem před 55 lety sloužil u námořnictva. Po prvních třech týdnech izolovaného výcviku přišla dobrá zpráva, že budeme mít své první volno a budeme moci zajet do San Diega. Žádný z mužů se nemohl dočkat této změny tempa. Když jsme se chystali nasednout na autobus do města, velitel rozkázal: „Teď se každý, kdo umí plavat, postaví sem. Vy pojedete do San Diega na vycházku. Ti, kteří neumí plavat, se seřadí tam. Vy půjdete do bazénu a budete se učit plavat. Až se naučíte plavat, budete mít volno.“ Uměl jsem plavat většinu svého života a tak jsem se chystal nastoupit na autobus do města; ale pak tento velitel řekl naší skupině: „Ještě něco, než nastoupíme do autobusů. Za mnou. Pochodem vchod!“ Nechal nás napochodovat až k bazénu, přikázal nám, abychom odložili oblečení a postavili se na okraj hlubšího konce bazénu. Pak nařídil: „Skočte do vody a přeplavte bazén.“ V této skupině, ve které měli umět všichni plavat, bylo asi 10 těch, kteří si mysleli, že mohou někoho oklamat. Ve skutečnosti plavat neuměli. Skočili do vody, ať již dobrovolně nebo jinak. Schylovalo se k neštěstí. Velitelé je nechali, aby se jednou nebo dvakrát potopili, a pak jim podali bambusové tyče a vytáhli je do bezpečí. Pak k nim pronesli těchto několik vybraných slov: „To vás naučí mluvit pravdu!“ Jak jsem byl vděčný, že jsem řekl pravdu, že jsem uměl plavat a přeplaval jsem lehce na druhý konec bazénu! Taková ponaučení nás učí být pravdiví -- pravdiví k víře, pravdiví k Pánu, pravdiví ke svým společníkům, pravdiví ke všemu, co je nám posvátné a drahé. Na toto ponaučení jsem nikdy nezapomněl. Maják Páně nám ukazuje cestu do bezpečí a k věčné radosti, a vede nás svými nikdy neselhávajícími signály: Modlitba přináší klid. Víra předchází zázrak. S poctivostí nejdál dojdeš. Svědčím vám dnes večer o tom, že Ježíš je vskutku Kristus, náš milovaný Vykupitel a Spasitel. Jsme vedeni prorokem všemohoucího Boha -- presidentem Gordonem B. Hinckleym. Vím, že sdílíte totéž přesvědčení. Zakončím tím, že přečtu prostý, avšak upřímný dopis, který odráží naši lásku k našemu prorokovi a k jeho vedení: „Drahý presidente Monsone, před pěti lety byla presidentu Hinckleymu vyjádřena podpora jako prorokovi, vidoucímu a zjevovateli. Pro mě to byla výjimečná událost, která měla co do činění s vaší výzvou pro vyjádření podpory členů Církve. Toho rána jsem potřeboval složit seno pro svůj dobytek. Poslouchal jsem konferenci v autorádiu. Naložil jsem seno, zacouval jsem do stodoly a shazoval jsem balíky sena z nákladního prostoru auta. Když jste vyzval bratry v kněžství, ‚ať jste kdekoli‘, aby se připravili vyjádřit podporu prorokovi, nebyl jsem si jist, zda jste myslel mě. Nebyl jsem si jist, zda se Pána nedotkne, že jsem byl zpocený a celý zaprášený. Ale vzal jsem vás za slovo a slezl jsem z auta. Nikdy nezapomenu, jak jsem stál sám ve stodole, s kloboukem v ruce, pot mně stékal po tváři a s pozdviženou rukou jsem vyjádřil podporu presidentu Hinckleymu. Na pár minut jsem se posadil a rozjímal o této posvátné události, a mé slzy se smísily s potem.“ Dále pokračuje: „V životě se nacházíme na zvláštních místech, když se stanou události, které mají velký význam. To se stalo i mně, ale žádná událost nebyla duchovnější ani dojemnější ani pamětihodnější než ono ráno ve stodole, kterého byly svědky pouze krávy a jeden grošák. Upřímně Clark Cederlof“ Presidente Hinckley, my, bratři a nositelé kněžství v Církvi, vás máme rádi a podporujeme vás. O tom svědčím ve jménu Ježíše Krista, amen. ODKAZY 1. NaS 107:99. 2. Millennial Star, 22 Sept. 1890, 595-96. 3. Viz Conference Report, Oct. 1952, 17. 4. „The War We Are Winning“, Ensign, Nov. 1986, 44. 5. Přísloví 4:26. 6. Conference Report, Oct. 1967, 97. 7. Jakub 1:5.