„Veď světlo dál“ Virginia U. Jensenová První rádkyně v generálním předsednictvu Pomocného sdružení „Světlo Ježíše Krista je silnější než jakákoli temnota, které čelíme v tomto životě, pokud v Něho máme víru, hledáme Ho a jsme Ho poslušni.“ Když bylo Joshuovi Dennisovi pouhých 10 let, strávil pět dní uvězněný v černočerné temnotě opuštěného dolu. Když záchranáři konečně uslyšeli jeho slabé volání o pomoc a vytáhli ho z té hrozné temnoty, byl dezorientovaný, prochladlý a vyčerpaný. K jejich velkému údivu však nebyl vylekaný. Josh strávil tu dobu spaním, voláním o pomoc a modlitbou. „Někdo mě chránil,“ vysvětlil, „věděl jsem, že mě lidé najdou.“ Joshuova prostá, ale hluboká víra byla vyživována rodiči, kteří ho učili, že má Nebeského Otce, který v každé době ví, kde je. Učili ho, že se narodil se Světlem Kristovým v sobě. Josh byl skutečně vychováván ve světle a v pravdě (viz NaS 93:40), takže když se choulil na důlní římse v hloubce 600 metrů, spolehl se na toto světlo, že ho podpoří a utěší a že mu dodá odvahu a naději. Josh zažil to, čemu učil Abinadi, když hovořil o Kristu: „On jest světlem a životem světa; ano, nekonečným světlem, které nikdy nemůže býti zatemněno.“ (Mosiáš 16:9.) Je velmi příznačné, že Spasitelovo narození v Betlémě bylo na západní polokouli doprovázeno zázračnými světelnými projevy! V době Jeho narození „při západu slunce nenastalo žádné temnoty; a lid se divil, že . . . nenastala tma po celou noc“ (3. Nefi 1:15, 19). Tato slavnost světla byla v přímém kontrastu s tím, co se událo při Jeho ukřižování, kdy „hustá temnota ležela na celém povrchu země, takže obyvatelé . . . mohli pociťovati mlhu temnoty“ (3. Nefi 8:20-23). V tomto světě existuje mnoho druhů temnoty: temnota, která pochází z hříchu; temnota, která pochází ze ztráty odvahy, ze zklamání a zoufalství; temnota, která pochází z osamělosti a z pocitů nedostatečnosti. Stejně jako světlo hořící v srdci Joshe Dennise bylo silnější než ona dusivá temnota, která ho pohlcovala, světlo Ježíše Krista je silnější než jakákoli temnota, které čelíme v tomto životě, pokud v Něho máme víru, hledáme Ho a jsme Ho poslušni. Neboť jak zjevil prorok Joseph Smith: „Jestliže se vaše oko přizpůsobí pro přijetí mé slávy, bude tím světlem celá vaše bytost prosvícena a nebude ve vás temnoty.“ (NaS 88:67.) Kristovo světlo a evangelijní poselství světla a spásy může být v našem vlastním životě zatemněno jen naší neposlušností a nedostatkem víry. Stejně tak Spasitelovo světlo roste v našem životě tím, že dodržujeme přikázání a neustále se snažíme být Mu podobnější. Neboť „co přichází od Boha, je světlo, a kdo přijme světlo a zůstane v Bohu, obdrží více světla a toto světlo se stává jasnější a jasnější“ (NaS 50:24). Jak se světlo Ježíše Krista a Jeho evangelia stává jasnější v našem obličeji a v našem srdci, je pro nás jednodušší rozlišit to, co je doopravdy cenné, od padělků, které nabízí svět. Znalost, že Kristus nás miloval natolik, že ochotně nesl tíhu našich hříchů, odstraňuje potřebu pýchy a nejisté důvěřování v rámě těla. Víra, že usmíření nám obnovuje vše, co na cestě životem ztrácíme kvůli hříchu a chybným krokům, vytváří větší naději než jakékoli časné potěšení nebo chvilkové smrtelné nadšení. Zvažte zkušenost krále Lamoniho. Ačkoli měl neomezenou moc, velká pozemská bohatství a služebníky, kteří mu byli k dispozici na každém kroku, žil v duchovní temnotě. Když dovolil Ammonovi, aby ho učil evangeliu, stalo se něco velmi pozoruhodného: Lamoni „padl jako mrtvý na zem“ (Alma 18:42). Ammon „věděl, že král Lamoni jest pod vlivem moci Boží; věděl, že temný závoj nevěry byl sňat s jeho ducha a světlo, které jej osvítilo, . . . bylo světlo slávy Boží, . . . a toto světlo naplnilo duši jeho takovou radostí.“ (Alma 19:6.) Jen sláva Boží a světlo života věčného vyvolávají radost hlubokou natolik, aby nás zcela přemohla a odstranila „temný závoj nevěry“. Všude v písmech a rozhodně i ve spisech pozorných křesťanů během staletí nacházíme příklady toho, jak nás může Kristovo poselství světla a spásy duchovně a fyzicky podporovat. Angličan John Henry Newman se jako mladý kněz cestující v roce 1833 po Itálii střetl s citovou a fyzickou temnotou, když ho tam na několik týdnů zadržela nemoc. Cítil se velmi sklíčený a ošetřovatelka, která uviděla jeho slzy, se zeptala, co ho trápí. Jediná odpověď, na kterou se zmohl, zněla, že si je jist, že Bůh má pro něj v Anglii práci. Kvůli své touze vrátit se domů nakonec nalezl místo na jedné menší lodi. Nedlouho poté, co loď vyplula, padla hustá mlha a zahalila nebezpečné útesy, které je obklopovaly. Newman, týden uvězněný ve vlhké, šedivé temnotě, na lodi, která nemohla plout vpřed ani vzad, prosil o pomoc svého Spasitele a přitom sepsal slova, která nyní známe jako náboženskou píseň „Veď světlo dál“. Veď světlo dál, svou jasnost rozšiřuj, . . . noc tmavá jest, a vzdálen domov můj, . . . V bezpečí jsem, dokud mne vedeš Ty, i když do dáli nelze viděti. (Zpěvník náboženských písní a písně pro děti II, č. 43.) V této náboženské písni se ozývá pravda, kterou potvrzuje naše srdce: i když utrpení může uhasit ostatní zdroje světla, Kristus nám bude ozařovat cestu, „budeme v bezpečí“ a On nám ukáže cestu domů. Neboť jak Spasitel slíbil: „Kdož mne následuje, nebude choditi v temnostech.“ (Jan 8:12.) Všichni se čas od času můžeme ocitnout na temných místech. Můžeme zabloudit do temných, duchovních jeskyní, když učiníme nerozumná rozhodnutí, pustíme do svého života škodlivé vlivy nebo se odvrátíme od světla evangelia, abychom se ještě na chvíli drželi světa. Zpočátku se to může zdát neškodné -- jen to trochu prozkoumáme, nic víc. Než si to stačíme uvědomit, jsme odloučeni od světla a ponecháni o samotě v temnotě. Proč zůstáváme v temnotě, když nás očekává tak osvobozující světlo? Vyhřívejme se v onom teplém a osvěcujícím světle, které poskytuje evangelium Ježíše Krista. Ať nás Spasitelovo laskavé světlo vede krok za krokem. Ať nás ochraňují smlouvy a přikázání přitom, jak kráčíme po cestě evangelia ke svému nebeskému domovu. Pamatujte na malého Joshe Dennise. Nyní je starším Dennisem, který slouží na misii daleko od onoho temného dolu, který ho držel v zajetí. Nyní si starší Dennis hledá cestu na úzkých a neznámých cestách Hondurasu a přináší tam poselství naděje, spasení a světla. Každý den učí tomu paradoxu, který zažil jako malý chlapec ztracený v dole: že „i když do dáli nelze viděti“, za těch nejtemnějších okolností, které jsou možné, můžeme cítit naději, klid a útěchu -- to vše díky světlu, které je silnější než veškerá temnota, světlu Ježíše Krista. Vím z vlastní zkušenosti, stejně jistě jako Josh z té jeho, že ona úžasná bytost světla -- náš Spasitel -- je skutečná. Kéž přijmeme Jeho světlo a žijeme tak, aby nám ozařovalo cestu a vedlo nás do nebeského domova, ve jménu Ježíše Krista, amen.