Stůjte zpříma a kráčejte společně Sheri L. Dewová Druhá rádkyně v generálním předsednictvu Pomocného sdružení „Žádná žena není účinnějším nástrojem v rukou Pána než žena Boží, která je nadšena tím, kdo je.“ Když jsem dosáhla věku 12 let, byla jsem 1 metr 78 centimetrů vysokou společenskou pohromou. To, že jsem vyčnívala jako věž nad svými přáteli, představovalo kletbu mého mládí. Nechtěla jsem vyčnívat -- alespoň ne tímto způsobem -- a tak jsem to řešila tím, že jsem se hrbila. V důsledku toho mě matka neustále napomínala, abych „stála vzpříma“. Tehdy jsem nechtěla stát zpříma, ale nyní již chci. Neboť všichni jsme byli nabádáni k tomu, abychom „povstali“ (2 Ne. 8:17) a stáli jako svědkové (viz. Mosiáš 18:9), abychom mohli „stát bez úhony před Bohem v poslední den“ (NaS 4:2). V písmech nemohu najít ani jeden příkaz, že bychom se měli v Sionu hrbit. Místo toho je nám často řečeno, abychom se postavili, abychom „vstali a stáli“ (3 Ne. 20:2). Když jsem dospívala, tak jsem si neuvědomovala, že mým údělem nikdy nebude splývat s davem. A není to ani vaším úkolem. Neboť jako ženy Boží musíme stát zpříma, abychom oproti zbytku světa vyčnívaly. Jedině když tak budeme činit, můžeme mít naději, že nalezneme radost. Neboť vzpřímený postoj (ne fyzický, měřený v metrech a centimetrech, ale jako postoj vyslanců Ježíše Krista) a nalezení radosti spolu přímo souvisejí. Moje rodina si to nedávno velmi bolestným způsobem připomněla. Mám 17 neteří a synovců, kteří jsou pro nás opravdovým potěšením. Společně jsme chodili na výlety, jezdili na kole, postili se a modlili. Nedávno jsme společně také plakali. Před několika týdny jsme utrpěli zdrcující ztrátu, když nehoda vzala život dvěma dětem mé sestry -- Amandě, které bylo 11, a Tannerovi, kterému bylo 15. Jelikož jsme společně žili v lásce, opravdu jsme plakali nad jejich ztrátou. (Viz NaS 42:45.) Přátelé v našem rodném městě, většina z nich nečlenové, plakali s námi a my jsme věděli, že už nikdy nemusejí mít srdce tak otevřené pravdě, jako toho dne, kdy dvě rakve ležely v naší malé kapli v Kansasu. Takže jsme celý pohřeb zasvětili vydávání svědectví o Ježíši a o znovuzřízeném evangeliu. Poté nám mnozí sdělili, jak byli pohnuti tím, co slyšeli a co cítili. Někteří dokonce projevili zájem se dozvědět více. Nevíme, zda někdo z těch, na koho zapůsobila smrt našich dětí, vstoupí do Církve. Ale víme jedno -- to, že jsme se postavili za to, v co věříme, a učili jsme evangeliu své přátele, do té doby nikdy ochotné nám naslouchat, pomohlo zmírnit naši bolest a přinést naší rodině radost. Jediná opravdová radost na tomto světě pochází z evangelia -- radost, která vyzařuje z usmíření a obřadů sahajících až za závoj a od Svatého Ducha utěšujícího naši duši. Nedávno se jedna kamarádka, která není členkou Církve, zeptala mé jedenáctileté sestřenice Aubrey, jejíž otec zemřel před pěti lety, proč není smutná ze smrti svého otce, a nedávno také svého bratrance a sestřenice. Její odpověď byla pamětihodná: „Že nejsem smutná? Věř tomu, že smutní jsme, ale víme, že jednou budeme znovu spolu, proto nás to tolik netrápí“. Jako rodina jsme také hodně plakali, ale netrápíme se tak, jak bychom se trápili, kdybychom necítili mimořádný dosah Ježíše Krista a Jeho moc uzdravovat. Evangelium je „okrasa místo popela“ (Iz. 61:3); je to olej veselosti (viz Židům 1:9); je to tak dobrá zpráva! I když naše děti nyní odešly, máme nádherné ujištění, že jsme je neztratili. Ale co děti našeho Otce, naši bratři a sestry, kteří se ztratili a kteří stojí nejen před fyzickou smrtí, ale i před smrtí duchovní? Evangelium Ježíše Krista se týká lidí. Spočívá v tom, že opustíme těch devadesát devět a vydáme se do pustiny za těmi, kteří se ztratili. Spočívá v tom, že si navzájem neseme své břímě včetně toho největšího -- to, když někdo kráčí v tomto životě bez světla. Proto tato Pánova úpěnlivá prosba v posledních dnech: „Neboť hle, pole je již bílé ke žním a je jedenáctá hodina a poslední doba, ve které budu volati pracovníky na svou vinici . . . . . . Proto začněte žít se vší mocí, myslí a silou“ (NaS 33:3, 7). Dávní proroci viděli den, „kdy bude vědomost o Vykupiteli rozšířena mezi všemi národy, pokoleními a jazyky“ (Mosiáš 3:20). Ten den již nastal. A je teď na nás, abychom začaly žít a pomohly se žní. To, že jsme nyní zde, není náhoda. Během věků nás Otec pozoroval a věděl, že nám může důvěřovat, až půjde opravdu o hodně. Byly jsme drženy v záloze, abychom přišly přesně v tutu hodinu. Musíme porozumět nejen tomu, kdo jsme, ale také tomu, kým jsme vždy byly. Neboť jsme ženy Boží a úkolem žen Božích vždy bylo pomáhat vybudovat Boží království. Starší John A. Widtsoe řekl, že když jsme v předpozemském životě přijaly plán našeho Otce, „tak jsme tehdy přímo tam [souhlasily], že budeme . . . spasiteli celého lidského rodu . . . Uskutečnění plánu se nestalo . . . jen záležitostí Otce a Spasitele, ale také naší záležitostí“ (Utah Genealogical and Historical Magazine, Oct. 1934, 189). Poté jsme zde byly pokřtěny a obnovily jsme svůj závazek a smlouvu s Pánem. Není divu, že president Gordon B. Hinckley prohlásil, že „jestliže má být svět spasen, tak to musíme udělat my . . . Žádní jiní lidé v historii světa . . . neobdrželi . . . závaznější pověření než my . . . a my bychom se toho měli chopit.“ („Church Is Really Doing Well,“ Church News, 3 July 1999, 3). Sestry, máme práci, kterou musíme vykonat. Prorok Joseph pověřil Pomocné sdružení prací na spáse duší (viz History of the Church, 5:25), neboť je nám vlastní vychovávat a hledat ty, kteří se ztratili. A přesto President Spencer W. Kimball naříkal, že v Pomocném sdružení existuje síla, „které dosud nebylo plně využito . . . k budování Božího království“ („Relief Society--Its Promise and Potential,“ Ensign, Mar. 1976, 4). Nehledě na všechno to dobré, co už v minulosti Pomocné sdružení vykonalo, musí ještě napomoci dílu posledních dnů, aby se kráčelo kupředu tak, jak má. Sestry, nadešel čas uvolnit moc spravedlivé radosti, která existuje mezi Božími ženami. Nadešel čas, abychom se dychtivě zapojily do práce na spáse duší. Nadešel čas, aby sestry z Pomocného sdružení podporovaly proroka a pomáhaly s ním budovat království. Nadešel čas, aby každá z nás stála zpříma a kráčela v jednotě s ostatními. Vzpřímený postoj začíná naším vlastním obrácením, protože když ochutnáme „neobyčejnou radost“ evangelia (Alma 36:24), chceme se o ni dělit s ostatními. Poskytnutí jídla a přikrývky, které jsme zhotovily, abychom někomu ulehčily utrpení, jsou velkolepými skutky laskavosti, ale žádná služba -- opakuji, žádná služba -- se nevyrovná tomu, když přivedeme někoho ke Kristu. Chcete být šťastné? Myslím tím opravdu šťastné? Pak se starejte o někoho během cesty vedoucí do chrámu a ke Kristu. Nejefektivnějším způsobem, jakým se můžeme dělit o evangelium, je žít podle něj. Když žijeme tak, jak by měli žít Kristovi učedníci, když nežijeme jen dobře, ale máme radost z tohoto dobrého života, bude to k nám druhé lidi přitahovat, protože jsme „odlišné a jiné -- v ohledech přinášejících štěstí“, jak prorokoval president Kimball. („The Role of Righteous Women,“ Ensign, Nov. 1979, 104.) Šťastné ze způsobu, jakým jsme se rozhodly žít, šťastné, protože se neustále nepřizpůsobujeme obrazu světa, šťastné, protože máme „dar a sílu Ducha Svatého“ (1 Ne. 13:17), šťastné, že stojíme zpříma, abychom vyčnívaly. Kdykoliv posílíme své vlastní svědectví, nebo v tom pomůžeme někomu jinému, budujeme Boží království. Kdykoliv poradíme nově pokřtěné sestře nebo se skamarádíme se sestrou, která bloudí, aniž abychom ji soudily, nebo pozveme rodinu, která není v Církvi, na rodinný domácí večer nebo darujeme někomu v práci Knihu Mormon nebo pozveme k sobě domů misionáře nebo pomůžeme někomu objevit sílu slova, budujeme tím Boží království. Zkuste si představit, jak to muselo ducha mé sestry pozvednout, když si přečetla tento zápis do deníku, který zapsal Tanner těsně před svou smrtí: „Díky, maminko a tatínku, za to, že mě učíte o Kristu.“ Co přispívá více k budování království než výchova dítěte Pánu? S výjimkou těch, kteří slouží na misii na plný úvazek, si nepotřebujeme nasazovat cedulky se jménem nebo klepat na dveře, abychom pomohly v budování království. I když se na nás někdo dívá spíše jako na staromódní a ovládané ženy než jako na dynamické a rozzářené, jakými ve skutečnostmi jsme, žádná žena není přesvědčivější, žádná žena více neovlivňuje ostatní ke konání dobra, žádná žena není účinnějším nástrojem v rukou Pána než žena Boží, která je nadšena tím, kdo je. Ráda o nás přemýšlím jako o Pánově tajné zbrani. Kdybychom měly jmenovky, chtěla bych, aby na mé stálo: „Sheri Dewová, žena Boží, zaneprázdněna budováním království Božího.“ Představte si, co by se stalo v této Církvi, kdyby nás každé ráno 4,5 milionu pokleklo a zeptalo se Nebeského Otce, komu potřebuje, abychom podaly pomocnou ruku. A potom si představte, kdybychom to udělaly. Představte si, kdybychom hromadně soustředily svou energii a pozornost na největší službu ze všech, na přivádění svých bratrů a sester ke Kristu. Představte si, co se stane, když zmobilizujeme všechny sestry Pomocného sdružení, aby kráčely společně a pomohly tak budovat království. Uvidíme, jak se obr, který spal a hrbil se, probouzí a vstává. Dnes večer vás všechny vyzývám, abyste stály zpříma, abyste začaly žít a s elánem se zapojily do této práce. Vyzývám vás, abyste znovu zasvětily svůj život budování království. Podaly pomocnou ruku někomu, kdo bloudil. Vzaly pod své ochranné křídlo nového člena nebo členku. Zvážily, zda byste se svým manželem nesloužily na misii. Vyhledávaly a modlily se o misionářské zážitky. Ovlivnily něčí duchovní život, hlavně členů své vlastní rodiny. Nikdo z nás se nemusí dotknout všech lidí. Ale co kdybychom se všechny dotkly někoho? A poté někoho jiného? A tak dále. President Hinckley nás požádal, abychom se staly „obrovskou armádou s nadšením pro toto dílo“ („Vyhledávejte beránky, paste ovce,“ Liahona, červenec 1999, 124). Když tak učiníme, staneme se jednou z nejmocnějších sil dobra, které tento svět kdy viděl. Neboť my, sestry Pomocného sdružení, jsme ženy Boží. Věřím, že můžeme udělat více v pomoci našim vedoucím kněžství, než jsme kdykoliv udělaly. Na kvoru mého synovce, jen několik hodin předtím, než zemřel, Tanner řekl toto: „Víte, že kdybych měl brzy zemřít, chtěl bych, aby můj pohřeb byl shromážděním na rozloučenou s misionářem.“ Mou modlitbou dnes večer je, abychom mohly mít stejně jasno ve svém poslání jako žen Božích. Toto není jenom velice pěkná církev, která učí velice pěkným myšlenkám, abychom mohly žít velice pěkný život. Toto je Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů, obdařena Jeho mocí a pověřena nést Jeho pravdu koncům světa. Miluji našeho Otce. Miluji Jeho Syna. Sama jsem nabyla znalosti, že toto je Jejich práce a Jejich sláva a že my jsme tím, že se toho můžeme účastnit, ze všech žen na zemi nejvíce požehnány. Kéž bychom pozvedly své „hlasy jako zvuk pozounu“ (NaS 42:6). Kéž nacházíme radost, když stojíme zpříma a kráčíme společně. Kéž bychom „s radostí [konaly] všechny věci, které je [nám] možno vykonati“ (NaS 123:17) a potom tiše stály, abychom viděly, jak se zjeví Boží rámě a jak Jeho dílo směle a vznešeně postupuje kupředu, dokud „nezaplaví každou zemi, a dokud [Boží pravdu] každý neuslyší, dokud nebude dosaženo Božích záměrů a velký Jehova neřekne, že dílo je dokonáno.“ (History of the Church, 4:540) V posvátném a svatém jménu Ježíše Krista, amen.