Povinnost volá President Thomas S. Monson První rádce v Prvním pøedsednictvu „Všichni máme posvátnou povinnost ctít knìžství a pracovat tak, abychom mohli pøivést mnoho drahocenných duší k Pánu.“ Moji drazí bratøí, to, že k vám dnes veèer mohu hovoøit, je velká zodpovìdnost, pøesto však vzácná výsada. Radost a oèekávání spojené s generální konferencí, vèetnì generálního knìžského shromáždìní -- a již se úèastníte osobnì nebo prostøednictvím satelitu èi televize -- naplòuje naše srdce radostí. Pán jasnì stanovil, jaké máme zodpovìdnosti, a dal nám ve 107. oddílu Knihy nauk a smluv závažné naøízení: „Nauète se tudíž každý svým povinnostem a vìnujte se s veškerou pílí úøadu, ku kterému jste byli povoláni.“1 Mnohdy není obtížné vykonávat povinnosti, pøijmout božské povolání nebo uposlechnout duchovní nabádání. Obèas je však povinnost pøijmout daný úkol naprosto pøemáhající. Zažil jsem podobnou situaci pøed generální konferencí v dubnu roku 1966. Je tomu 35 let, avšak stále si na to živì vzpomínám. Obdržel jsem povìøení hovoøit na jednom zasedání konference a pøipravil jsem si poselství nazvané „Utkání s osobním Goliášem“, které jsem se nauèil nazpamì. Toto poselství bylo založeno na známém pøíbìhu ze starých dob o bitvì mezi Davidem a Goliášem. Pak mnì zavolal president David O. McKay. Rozhovor, který následoval, se odvíjel asi takto: „Bratøe Monsone, tady president McKay. Jak se daøí?“ Zhluboka jsem se nadechl a odpovìdìl jsem: „Mám se skvìle, presidente, a tìším se na konferenci.“ „Kvùli tomu vám volám, bratøe Monsone. Sobotní dopolední zasedání bude znovu vysíláno v nedìli jako naše velikonoèní poselství svìtu. Budu hovoøit na velikonoèní téma a rád bych, abyste bìhem tohoto významného zasedání také hovoøil na podobné téma.“ „Samozøejmì, presidente. Velmi rád.“ V tom okamžiku jsem si uvìdomil dopad tohoto krátkého rozhovoru. Najednou se mé poselství „Utkání s osobním Goliášem“ nemohlo srovnávat s velikonoèním poselstvím. Vìdìl jsem, že se budu muset pøipravit úplnì znovu. Mìl jsem tak málo èasu. Mùj „Goliáš“ stál vskutku pøede mnou. Onoho veèera jsem všechno sklidil z kuchyòského stolu, položil na nìj psací stroj, vedle nìho stoh kanceláøského papíru a poblíž jsem postavil spolehlivý koš pro zachycení všech nezdaøených pokusù, které pøípravu na takový úkol doprovázejí. Zaèal jsem asi v 7 hodin veèer a do jedné hodiny ráno jsem nenapsal ani øádku, se kterou bych byl spokojen. Koš byl plný, ale má hlava rozhodnì ne. Co jsem mìl dìlat? Èas ubíhal -- ve skuteènosti pøímo letìl. Udìlal jsem si pøestávku, abych se pomodlil. Krátce poté jsem si v duchu vzpomnìl na smutek, který prožívali moji sousedé Mark a Wilma Shumwayovi nad nedávnou ztrátou jejich nejmladšího dítìte. Pomyslel jsem si: Možná bych mohl hovoøit pøímo k nim a nepøímo i ke všem ostatním, nebo kdo neztratil nìkoho jemu drahého a kdo kvùli tomu netruchlil? Prsty se mi rozbìhly po klávesnici psacího stroje a stìží staèily držet krok s mými myšlenkami. Když oknem v kuchyni pronikl první matný paprsek ranního svìtla, mìl jsem poselství hotové. Zbývalo mi nauèit se ho a pak ho pøednést svìtu. Zøídkakdy jsem se tak usilovnì snažil splnit úkol daný prorokem. Nebeský Otec však vyslyšel mou modlitbu. Na tento zážitek nikdy nezapomenu. Když se konference chýlila ke konci, mou duši naplnily dvì významné pasáže z písma. Obì velmi dobøe znáte, bratøí. Nemají žádné datum ukonèení platnosti. První pasáž pochází od Nefiho ze starých dob: „Pùjdu tam a uèiním, co rozkázal Pán, nebo vím, že Pán nedává lidem pøíkazù, aniž by pro nì nepøipravil cestu, aby bylo lze splniti, co pøikázal.“2 Druhá pasáž obsahuje zaslíbení obsažené v Knize nauk a smluv, které dal sám Pán vám i mnì: „Pøedejdu [vás]; budu s vámi po pravici i po levici. Ducha mého budete míti ve svých srdcích a andìlé moji budou kolem vás, aby vás posilovali.“3 Mnozí z nás, kteøí jsme se dnes veèer shromáždili, jsou nositeli Melchisedechova knìžství, zatímco jiní mají knìžství Aronovo. Všichni máme posvátnou povinnost ctít knìžství a pracovat tak, abychom mohli pøivést mnoho drahocenných duší k Pánu. Máme na pamìti Jeho prohlášení: „Cena duše je velká v oèích Božích.“4Dìláme vše, co máme? Pamatujeme na slova presidenta Johna Taylora: „Pokud nezvelebujete své povolání, Bùh vás uèiní zodpovìdnými za ty, které jste mohli spasit, kdybyste vykonávali svou povinnost?“5 Tato touha pomoci druhým, snaha najít ztracenou ovci, nemusí vždy okamžitì pøinést úspìch. Obèas je pokrok pomalý -- až nepostøehnutelný. Podobnou zkušenost mìl mùj dlouholetý pøítel Gill Warner. Byl zrovna novì povolán biskupem, když Douglas, èlen jeho sboru, který sloužil na misii, spáchal pøestupek a byl zbaven èlenství v Církvi. Otec byl zarmoucen, matka byla naprosto sklíèena. Douglas se krátce na to pøestìhoval do jiného státu. Roky plynuly, avšak biskup Warner, který byl nyní èlenem vysoké rady, nikdy nepøestal myslet na to, co se s Douglasem stalo. V roce 1975 jsem navštívil konferenci kùlu bratra Warnera a v nedìli èasnì ráno jsem vedl shromáždìní pro vedoucí knìžství. Hovoøil jsem o církevním disciplinárním systému a o potøebì pracovat usilovnì a s láskou, abychom pomohli komukoli, kdo sešel z cesty. Gill Warner se pøihlásil a struènì popsal Douglasùv pøíbìh. Nakonec se mì zeptal: „Mám nìjakou zodpovìdnost pracovat s Douglasem a pomoci mu získat opìt èlenství v Církvi?“ Gill mi pozdìji pøipomnìl, že jsem na jeho otázku odpovìdìl pøímo a bez zaváhání. Øekl jsem: „Pøedpokládal bych, že jako jeho bývalý biskup a jako nìkdo, kdo ho zná a má ho rád, udìláte všechno pro to, abyste ho pøivedl zpìt.“ Aniž by to Gill Warner tušil, Douglasova matka se pøedešlý týden postila a modlila, aby se našel nìkdo, kdo by pomohl zachránit jejího syna. Gill to zjistil, když se po shromáždìní cítil inspirován, aby jí øekl o svém rozhodnutí nabídnout svou pomoc. Gill se vydal na záchrannou odyseu. Kontaktoval Douglase. Zavzpomínali na staré dobré èasy. Vydal mu svìdectví, vyjádøil svou lásku a obnovil dùvìru. Vše pokraèovalo nesmírnì pomalu. Èasto ztrácel odvahu, avšak krok za krokem Douglas postupoval vpøed. Po dlouhé dobì byly modlitby nakonec zodpovìdìny, úsilí odmìnìno a vítìzství dosaženo. Douglas mohl být pokøtìn. Bylo stanoveno datum køtu, shromáždili se èlenové rodiny a bývalý biskup Gill Warner odletìl do mìsta, kde Douglas bydlel, a obøad vykonal. Biskup Warner se díky lásce v srdci a pocitu zodpovìdnosti za bývalého knìze v Aronovì knìžství -- za kvorum, kterému pøedsedal -- vydal na záchrannou akci, aby tak nikdo nebyl ztracen. Možná jsou i další takoví biskupové, já jsem však osobnì znal tøi, kteøí, když pøedsedali svému sboru, mìli v kvoru knìží 48 nebo více mladých mužù, nebo jinými slovy, toto kvorum mìlo podle definice z písma plný poèet knìží. Tito tøi biskupové se jmenovali: Alvin R. Dyer, Joseph B. Wirthlin a Alfred B. Smith. Cítili, že jejich úkol je nad jejich síly? Vùbec ne. Tito biskupové díky svému vytrvalému úsilí a s pomocí starostlivých rodièù a požehnání Pánì dovedli každého èlena svého kvora knìží -- témìø bez výjimky -- k vysvìcení starším v Melchisedechovì knìžství, ke službì na misijním poli a ke sòatku v chrámu Pánì. Bratøi Dyer a Smith již odešli, aby získali svou vìènou odmìnu, a starší Joseph B. Wirthlin, èlen kvora dvanácti apoštolù, je zde veèer s námi. Starší Wirthline, nikdy nezapomeneme na vaši službu a vedení tìchto mladých mužù, kteøí jsou nyní dospìlí. Jako 12letý chlapec jsem mìl výsadu sloužit jako tajemník kvora jáhnù. Vzpomínám s radostí na mnohé úkoly, které jsme jako èlenové tohoto kvora mìli možnost vykonávat. V mysli mi okamžitì vytane roznášení posvátné svátosti, vybírání postních obìtí každý mìsíc a péèe jeden o druhého. Úkol, který mnì však nahnal nejvíc strachu, jsem dostal na zasedání vedoucích bìhem konference našeho sboru. Èlen pøedsednictva kùlu, který pøedsedal, se jmenoval William F. Perschon. Vyzval nìkolik úøedníkù sboru, aby promluvili. Pak president Perschon bez jakéhokoli varování vstal a øekl: „A nyní k nám promluví Thomas S. Monson, tajemník kvora jáhnù, a podá nám zprávu o své službì a vydá svìdectví.“ Nevzpomínám si na jediné slovo, které jsem øekl, nikdy jsem však na tento zážitek nezapomnìl. Bratøí, pamatujte na nabádání apoštola Petra: „Hotovi pak buïte vždycky k vydání poètu všelikému, kdož by od vás požádal zprávu z nadìje té, kteráž je v vás.“6 Bìhem druhé svìtové války jsem mìl jako dospívající chlapec výsadu sloužit jako president kvora uèitelù. Byl jsem požádán, abych se nauèil a pak používal radu ze 107. oddílu Knihy nauk a smluv, 86. verš: „Povinností pøedsedy nad úøadem uèitelù jest, aby byl nadøízen . . . uèitelùm, a s nimi se radil a pouèoval je o povinnostech jejich úøadu, jak to vyžadují Smlouvy.“ Snažil jsem se, jak nejlépe jsem jen dovedl, abych tuto popsanou povinnost plnil. Èlenem onoho kvora byl i mladý muž Fritz Hoerold. Mìl malou postavu, ale velkou odvahu. Krátce poté, co Fritzovi bylo 17 let, se nechal odvést k námoønictvu Spojených státù a odešel na výcvik. Sloužil pak na velké bitevní lodi, která se zapojila do mnoha krvavých bojù v Pacifiku. Loï, na které sloužil, byla vážnì poškozena a mnoho námoøníkù bylo zabito nebo zranìno. Fritz se po bitvì vrátil na pár dní domù a pøišel k nám do kvora uèitelù. Poradce v kvoru ho vyzval, aby k nám promluvil. Mìl na sobì modrou námoønickou uniformu ozdobenou váleènými stužkami a vypadal skvìle. Vzpomínám si, že jsem Fritze požádal, aby nám øekl nìjakou užiteènou myšlenku. Koneckoncù jsme byli vrstevníci. Ironicky se usmál a odvìtil: „Nikdy se k nièemu dobrovolnì nehlaste!“ Fritze jsem pak už od doby, kdy nám bylo 17 let, nevidìl -- až do doby pøed nìkolika lety, kdy jsem v èasopise èetl èlánek o onìch námoøních bitvách. Zajímalo mì, zda je Fritz Hoerold stále naživu, a pokud ano, zda bydlí nìkde v Salt Lake City. Našel jsem ho, zavolal jsem mu a poslal jsem mu daný èasopis. Podìkoval mi se svou manželkou. Když jsem se dozvìdìl, že Fritz ještì nebyl vysvìcen starším, a tudíž ještì nebyl v chrámu, napsal jsem mu dopis a vyzval jsem ho, aby se stal zpùsobilým pro získání chrámových požehnání. Dvakrát jsme se náhodou potkali v restauraci. Jeho drahá manželka Joyce mì vždy pobízela: „Nepøestávejte pracovat s mým manželem.“ Jeho dcery souhlasily s matèinou prosbou. Nepøestával jsem ho povzbuzovat. Pøed nìkolika týdny jsem vidìl v novinách úmrtní oznámení o tom, že Fritzova žena Joyce zemøela. Tolik jsem si pøál, abych byl úspìšnìjší ve svém osobním poèinu dostat Fritze do chrámu. Poznamenal jsem si èas a místo pohøbu sestry Hoeroldové, pøeložil jsem jiné schùzky a vydal jsem se na pohøební bohoslužbu. Když mì Frizt spatøil, okamžitì šel rovnou ke mnì. Oba jsme prolili pár slz. Požádal mì, abych byl závìreèným øeèníkem. Když jsem vstal, abych promluvil, podíval jsem se na Fritze a na jeho rodinu a øekl jsem: „Fritzi, dnes jsem zde jako president kvora knìží, kterého jsme kdysi byli spoleènì èleny.“ Øekl jsem mu, jak se jeho rodina mùže stát „vìènou rodinou“ díky chrámovým obøadùm -- obøadùm, které jsem mu slíbil vykonat, až na nì pøijde èas. V závìru svého proslovu, kdy jsem stìží zadržoval slzy, jsem øekl Fritzovi tak, aby to slyšela a vidìla jeho rodina i všichni pøítomní: „Fritzi, drahý pøíteli a námoøníku, máš odvahu i odhodlání. V èasech nebezpeèí jsi riskoval život za svou zemi. Teï musíš uposlechnout volání loïmistrovy píšalky: ,Všichni na palubu a zvednout kotvy‘ -- a vyrazit na cestu k svému oslavení. Joyce tam na tebe èeká. Vím, že tvé drahé dìti a vnouèata se za tebe modlí. Fritzi, jako president tvého dávného kvora knìží se budu celým srdcem a duší snažit zajistit, abys nezmeškal loï, která doveze tebe a tvé milované do celestiální slávy.“ Vzdal jsem mu námoønickou poctu. Fritz se postavil a zasalutoval. Bratøí, kéž je každý z nás poslušný tohoto snadno zapamatovatelného dvojverší: „Svou povinnost vždy vykonej, zbytek Pánovi na starost dej.“ O to se modlím ve jménu Ježíše Krista, amen. ODKAZY 1. NaS 107:99. 2. 1. Nefi 3:7. 3. NaS 84:88. 4. NaS 18:10. 5. Deseret News Semiweekly, 6 Aug. 1878, 1. 6. 1. Petr. 3:15.