President Thomas S. Monson
První rádce v Prvním pøedsednictvu
„Kéž žijeme tak, abychom, až uslyšíme závìreèné volání, nemuseli mít žádné vážné výèitky, žádné nedokonèené záležitosti.“
Když dnes ráno stojím pøed vámi, myšlenky se mi vracejí do doby mého mládí, kdy jsme v Nedìlní škole èasto zpívali pùvabnou náboženskou píseò:
Vítej, vítej, sabatní jitro,
nyní odpoèíváme od každé starosti.
Vítej, vítej, je tvùj úsvit,
svatý sabate, dni modlitby.1
V tento sabatní den se modlím o vaši víru a modlitby, když odpovídám na výzvu, abych k vám promluvil.
Na nás na všechny dramaticky zapùsobily tragické události onoho osudného dne, 11. záøí 2001. Pustošivé znièení náhle a bez varování za sebou zanechalo smrt a zhaslo život ohromného množství mužù, žen a dìtí. Dobøe promyšlené plány na pøíjemnou budoucnost vyprchaly. Nahradily je slzy zármutku a bolestný pláè zranìných duší.
V uplynulých tøech a pùl týdne jsme slyšeli bezpoèet zpráv o tìch, kteøí byli nìjak zasaženi -- buï pøímo, nebo nepøímo -- událostmi onoho dne. Rád bych se s vámi podìlil o slova jedné èlenky Církve, Rebeccy Sindarové, která v úterní ráno 11. záøí letìla ze Salt Lake City do Dallasu. Let byl pøerušen, stejnì jako všechny lety v dobì té tragédie, a letadlo pøistálo v Amarillu v Texasu. Sestra Sindarová vypráví: „Všichni jsme opustili letadlo a na letišti jsme vyhledali televize, kolem kterých jsme se shlukli, abychom mohli sledovat vysílání o tom, co se stalo. Lidé stáli ve frontì, aby zavolali svým blízkým a ujistili je, že jsou bezpeènì na zemi. Nikdy nezapomenu na asi dvanáct misionáøù, kteøí naším letadlem letìli do misijního pole. Zatelefonovali si a potom jsme vidìli, jak shromáždìni v kruhu spoleènì kleèí v modlitbì v rohu letištní haly. Jak bych si pøála zachytit tento okamžik, abych se o nìj mohla podìlit s matkami a otci tìchto milých mladých mužù, kdy vidìli potøebu pomodlit se pøímo na místì!“
Bratøi a sestry, smrt nakonec pøijde ke každému èlovìku. Pøichází ke starým, když kráèejí na nejistých nohou. Její volání slyší ti, kteøí sotva dorazili doprostøed životní pouti, a èasto utiší smích malých dìtí. Smrt je skuteènost, které nikdo nemùže uniknout nebo ji popøít.
Smrt pøijde èasto jako nezvaný host. Je to nepøítel, který se náhle objeví uprostøed radostí života a zhasne jeho svìtlo a radost. Smrt klade svou tìžkou ruku na ty, již nám jsou drazí, a nìkdy nás zanechá zmatené a tápající. V urèitých situacích, jako pøi velkém utrpení a nemoci, pøichází smrt jako milosrdný andìl. Vìtšinou ji ale chápeme jako nepøítele lidského štìstí.
Temnotu smrti lze vždy rozehnat svìtlem zjevené pravdy. „Já jsem vzkøíšení i život,“ øekl Mistr. „Kdo vìøí ve mne, by pak i umøel, živ bude. A každý, kdo jest živ, a vìøí ve mne, neumøe na vìky.“2
Toto ujištìní -- ano, dokonce svaté potvrzení -- o životì po smrti mùže poskytnout pokoj, který slíbil Spasitel, když své uèedlníky ujišoval: „Pokoj zùstavuji vám, pokoj svùj dávám vám; ne jako svìt dává, já dávám vám. Nermutiž se srdce vaše, ani strachuj.“3
Z temnoty a hrùzy Kalvárie se ozval Beránkùv hlas, økoucí: „Otèe, v ruce tvé porouèím ducha svého.“4A tma už nebyla temná, protože On byl se svým Otcem. Od Boha pøišel a k Nìmu se navrátil. Tak také ti, již kráèejí s Bohem na své pozemské pouti, vìdí z požehnané zkušenosti, že Bùh neopustí své dìti, které v Nìho dùvìøují. V noci smrti bude Jeho pøítomnost „lepší než svìtlo a bezpeènìjší než známá cesta“.5
Saul mìl na cestì do Damašku vidìní, v nìmž spatøil vzkøíšeného a oslaveného Krista. Pozdìji, už jako Pavel, obránce pravdy a neohrožený misionáø ve službì Mistra, vydal svìdectví o vzkøíšeném Pánovi, když promlouval k Svatým v Korintu: „Kristus umøel za høíchy naše podlé písem,
. . . jest pohøben, a . . . vstal z mrtvých tøetího dne podlé písem,
. . . vidín jest od Petra, potom od dvanácti.
Potom vidín více než od pìti set bratøí spolu, . . .
Potom vidín jest od Jakuba, potom ode všech apoštolù.
Nejposléze pak ze všech, . . . ukázal se i mnì.“6
V naší dispensaci totéž svìdectví neohroženì pronesl prorok Joseph Smith, když spolu se Sidneym Rigdonem svìdèili:
„A nyní, po mnohých svìdectvích, jež o nìm byla vydána, toto je svìdectví poslední ze všech, jež my o nìm dáváme: že On žije.
Nebo jsme Ho vidìli, ano, po pravici Boží, a slyšeli jsme Jeho hlas dosvìdèující, že je Jednorozeným Otce --
že jím, skrze nìho a od nìho svìty byly a jsou stvoøeny, a že jejich obyvatelé jsou syny a dcerami Bohu zplozenými.“7
Toto je znalost, která nás podporuje. Toto je pravda, která utìšuje. Toto je ujištìní, které vede ty, již jsou zdrceni žalem, ze stínu do svìtla. Je dostupná všem.
Jak køehký je život, jak jistá je smrt! Nevíme, kdy budeme požádáni, abychom opustili tuto smrtelnou existenci. A tak se ptám: „Co dìláme s dneškem?“ Žijeme-li pouze pro zítøek, budeme mít dnes mnoho prázdných vèerejškù. Proviòujeme se prohlašováním: „Pøemýšlím o tom, že podniknu ve svém životì nìjakou nápravu. Plánuji, že udìlám první krok -- zítra?“ S takovým myšlením je zítra navìky. Takové zítra pøichází zøídka, pokud pro to dnes nìco neudìláme. Jak uèí známá náboženská píseò:
Všude kolem jsou právì nyní pøíležitosti k práci,
pøímo nám leží v cestì.
Nenechej je utéci se slovy „nìkdy se pokusím“,
ale jdi dnes a nìco udìlej.8
Sami si položme otázku: „Udìlal jsem dnes ve svìtì nìco dobrého? Pomohl jsem nìkomu, kdo to potøeboval?“ Jaký návod na úspìch! Jaký pøedpis na spokojenost, na vnitøní mír -- vzbudit vdìènost v jiné lidské bytosti!
Naše pøíležitosti dávat ze sebe sama jsou vskutku neomezené, jsou ale také pomíjivé. Existují srdce, která mohou být potìšena. Existují laskavá slova, která mohou být vyslovena. Existují dary, které mohou být dány. Existují skutky, které mohou být vykonány. Existují duše, které mohou být spaseny.
Máme-li na pamìti, že „jste jenom tehdy ve službì svého Boha, jste-li ve službì svých bližních“9, nebudeme se nacházet v nezávidìníhodném postavení ducha Jakuba Vodrala, který hovoøí k Ebenezeru Vydøigrošovi v Dickensovì nesmrtelné Vánoèní koledì. Vodral smutnì hovoøil o promarnìných pøíležitostech. Øekl: „Kdo neví, že každé køesanské duši, která pracuje s láskou ve svém malém okruhu, a už to je to, nebo ono, pøipadá její smrtelný život pøíliš krátký na nezmìrné možnosti, v èem všem by mohla být užiteèná! Kdo neví, že ani sebevìtší lítost nemùže odèinit to, jestliže èlovìk promrhá i jen jedinou z pøíležitostí, které mu dává život! A pøece i já byl tak nevìdomý! Och, i já byl takový!“
Vodral dodal: „Proè jsem jen chodil mezi davy svých spolubližních s oèima upøenýma do zemì a nikdy je nezvedl k oné požehnané hvìzdì, která vedla mudrce od východu k chudé chýši? Což nebyly žádné chudé pøíbytky, kam by její svìtlo bylo zavedlo mne?“
Naštìstí, jak víme, se Ebenezer Vydøigroš polepšil. Miluji jeho slova: „Nejsem už ten èlovìk, co jsem býval!“10
Proè je tento pøíbìh, Vánoèní koleda, tak oblíbený? Proè je stále souèasný? Osobnì cítím, že je inspirovaný Bohem. Povzbuzuje lidskou povahu k tomu, aby ze sebe vydala to nejlepší. Dodává nadìji. Motivuje ke zmìnì. Mùžeme se odvrátit od cest, které nás vedou dolù, a s písní v srdci následovat hvìzdu a kráèet smìrem ke svìtlu. Mùžeme zrychlit svùj krok, posílit svou odvahu a vyhøívat se na slunci pravdy. Mùžeme slyšet jasnìji smích malých dìtí. Mùžeme osušit slzy plaèících. Mùžeme utìšit umírající tím, že se podìlíme o slib vìèného života. Pozvedneme-li jedinou unavenou ruku, která ochabuje, pøineseme-li klid jediné zápasící duši, budeme-li dávat, jako dával Mistr, mùžeme se -- tím, že ukazujeme cestu -- stát vedoucí hvìzdou pro nìkterého ztraceného námoøníka.
Protože je život køehký a smrt je nevyhnutelná, musíme využít každého dne co nejvíce.
Je mnoho zpùsobù, jak mùžeme špatnì zacházet se svými pøíležitosti. Pøed èasem jsem èetl dojemný pøíbìh, který napsala Louise Dickinsonová -- Richová a který tuto pravdu živì znázoròuje. Píše:
„Moje babièka mìla nepøítelkyni, paní Wilcoxovou. Babièka a paní Wilcoxová se jako nevìsty nastìhovaly do sousedních domù na hlavní ulici malého mìsteèka, ve kterém mìly prožít svùj život. Nevím, co odstartovalo válku mezi nimi -- a nemyslím, že by si v dobì, kdy jsem se o tøicet let pozdìji narodila, samy ještì pamatovaly, èím zaèala. Nebylo to žádné zdvoøilé tréninkové utkání, byla to totální válka. . .
Nic ve mìstì pøed ní neuniklo. Tøi sta let starý kostel, který pøežil Revoluci, Obèanskou válku i Španìlsko-americkou válku se témìø zøítil, když babièka a paní Wilcoxová bojovaly bitvu o pøedsednictví dámské pomocné organizace. Babièka v tomto støetnutí zvítìzila, ale bylo to bezcenné vítìzství. Paní Wilcoxová, protože nemohla být pøedsedkyní, rozzlobenì rezignovala. Jenže, jaká je to zábava mít nìco na starosti, když svého nepøítele nemùžete donutit, aby pøišel ke køížku? Paní Wilcoxová zvítìzila v bitvì o veøejnou knihovnu tím, že prosadila svou neteø Gertrude, aby byla jmenována knihovnicí místo tety Phylis. V ten den, kdy se Gertrude ujala práce, babièka pøestala èíst knihy z knihovny. Pøes noc se z nich staly „špinavé zavšivené vìci“. Bitva o støední školu skonèila nerozhodnì. Øeditel získal lepší místo a odešel døíve, než ho paní Wilcoxová staèila vystrnadit nebo babièka mu udìlit doživotní místo.
Když jsme, jako dìti, babièku navštìvovali, souèástí zábavy bylo dìlat oblièeje na vnouèata paní Wilcoxové. Jednoho pamìtihodného dne jsme Wilcoxovým dali hada do sudu na dešovou vodu. Babièka na oko protestovala, ale cítili jsme mlèenlivý souhlas.
Ani na minutu si nemyslete, že to byla jednostranná kampaò. Paní Wilcoxová mìla také vnouèata. Babièka také nezùstala ušetøena. Den prádla se nikdy neobešel bez toho, aby se prádelní šòùry tajemnì nepøetrhly a prádlo nespadlo do bláta.
Nevím, jak by babièka mohla své trápení tak dlouho vydržet, kdyby její deník Bostonské noviny nemìl stránku vìnovanou domácnosti. Tato stránka byla úžasnou institucí. Kromì obvyklých kuchaøských receptù a rad o uklízení mìla rubriku, kterou tvoøily dopisy, které si navzájem psali ètenáøi. Myšlenka byla v tom, že když jste mìli problém -- nebo si jen potøebovali na nìco postìžovat -- napsali jste dopis do novin a podepsali ho nìjakým podivným jménem jako Arbutus. To byl babièèin pseudonym. Potom vám nìkteré další dámy, které mìly stejný problém, odepsaly a øekly vám, co s tím udìlaly, a podepsaly se jako Ta, která ví, nebo Xantipa nebo nìjak jinak. Když byl problém vyøešen, velmi èasto si po léta prostøednictvím novinové rubriky vzájemnì dopisovaly a vyprávìly si o svých dìtech a svém zavaøování a nové soupravì v jídelnì. To se pøihodilo i babièce. Ona a žena zvaná Racek spolu ètvrt století korespondovaly. Racek byla babièèina opravdová pøítelkynì.
Když mi bylo asi šestnáct let, paní Wilcoxová zemøela. Na malém mìstì je bez ohledu na to, jak jste svého souseda nenávidìli, obyèejnou slušností krátce se zastavit a podívat se, jakou praktickou službu byste mohli pozùstalým poskytnout. Babièka upravená a v bavlnìné zástìøe, aby ukázala, že myslí doopravdy to, co øíká, a že udìlá vše, co po ní bude požadováno, zamíøila pøes trávník k domu Wilcoxových, kde ji jejich dcery požádaly o uklizení už tak bezvadnì èistého pøedního salonku pro pohøeb. A tam na stole na èestném místì byla ohromná kniha výstøižkù a v ní byly v soubìžných sloupcích úhlednì nalepeny babièèiny dopisy Rackovi a Rackovy dopisy babièce, které si za mnoho let vymìnily. Aèkoli to žádná z žen nevìdìla, byla babièèina úhlavní nepøítelkynì její [skuteènì] nejlepší pøítelkyní. Pokud si vzpomínám, to bylo poprvé a naposledy, co jsem vidìla babièku plakat. Tehdy jsem nevìdìla, co pøesnì oplakává, ale nyní to vím. Oplakávala všechny ty promarnìné roky, které nebylo možné vrátit.“
Bratøi a sestry, kéž se rozhodneme, že od dnešního dne naplníme své srdce láskou. Kéž jdeme míli navíc, abychom do svého života zahrnuli kohokoli, kdo je osamìlý nebo sklíèený nebo který jakýmkoli zpùsobem trpí. Kéž „[povzbudíme] smutné a [zpùsobíme], aby nìkdo pocítil radost“.11Kéž žijeme tak, abychom, až uslyšíme závìreèné volání, nemuseli mít žádné vážné výèitky, žádné nedokonèené záležitosti, ale abychom mohli øíci s apoštolem Pavlem: „Boj výborný bojoval jsem, bìh jsem dokonal, víru jsem zachoval.“12Ve jménu Ježíše Krista, amen.
ODKAZY
1. Robert B. Baird, „Welcome, Welcome, Sabbath Morning“, Hymns, no. 280.
2. Jan 11:25-26.
3. Jan 14:27.
4. Lukáš 23:46.
5. Minnie Louise Haskins, „The Gate of the Year“, in Masterpieces of Religious Verse, ed. James Dalton Morrison (1948), 92.
6. 1. Kor. 15:3-8.
7. NaS 76:22-24.
8. Will L. Thompson, „Have I Done Any Good?“, Hymns, no. 223.
9. Mosiáš 2:17.
10. Charles Dickens, Vánoèní povídky, Albatros (1984), pøel. Emanuela Tilschová a Emanuel Tilsch, 32.
11. Hymns, no. 223.
12. 2. Tim. 4:7.
Previous
