Sharon G. Larsenová
Druhá rádkynì v generálním pøedsednictvu Mladých žen
„Nejsme osamoceni v posvátném poslání být rodièem, milovat a vést. Není vìtší radosti. Vynahradí jakoukoli obì.“
Jako rodièe a vedoucí mládeže mùžeme nìkdy snadno pociovat úbytek víry a máme chu zaèít lomit rukama nad jejich osudem ve svìtì, který je obklopuje.
Naše souèasné podmínky však nejsou bez pøíkladù z minulosti ani bez nadìje. V dobì, kdy žil prorok Enoch, nebesa plakala pro bezbožnost svìta (viz Mojžíš 7:28-37). Není pochyb, že v dnešní dobì nebesa pláèí také.
Prorok Elizeus byl obklíèen syrským vojskem, které mìlo za úkol ho zabít. Ujistil svého vylekaného a jediného prùvodce, který byl zaujat poèítáním syrských vojákù, že pokud jsme na Pánovì stranì, bez ohledu na poèty nebo svìtskou sílu, máme pøevahu. Dosvìdèuji, že utìšující Elizeova slova urèená jeho mladému pøíteli jsou pravdivá i dnes „mnohem více jich s námi jest, než s nimi“ (2. Královská 6:16). Pán obklopí a ochrání naše mladé lidi ohnivými vozy, jako to udìlal v Elizeovì pøípadì, vozy, které budou mít podobu rodièù, prarodièù, tet, strýcù, sousedù, vedoucích a pøátel, kteøí je budou usilovnì milovat a povedou je.
Bìhem posledních ètyø let jsem byla plnì vytížena prací s mladými ženami. Na cestách po svìtì, když navštìvujeme mladé ženy, se dozvídáme, do urèité míry, o jejich nadìjích a snech, obavách a zklamáních. Opakuji slova presidenta Hinckleyho: „Toto je nejlepší generace, jakou kdy Církev mìla.“ (Church News, 15. února 1997, 3.) Jako celek se tito mladí lidé udatnì a rozhodnì stavìjí na stranu dobra a umírnìnosti.
Bez ohledu na svou dobrotu a sílu naše mládež potøebuje naši pomoc. A tato pomoc je nablízku. Program Osobní pokrok Mladých žen, Aronovo knìžství: plnìní naší povinnosti vùèi Bohu, Pøíruèka pro rodièe a vedoucí mládeže a pøepracovaný materiál Pro posílení mládeže mohou rodièùm i vedoucím pomáhat pøi aktivní a pøímé obranì proti upadající morálce. Naše mládež potøebuje více než jen nìkoho, kdo jim zajistí jídlo a støechu nad hlavou. Potøebují lidi, kteøí je milují a kteøí je povedou.
Naprosto nezbytnou souèástí tìchto projevù lásky je umìní naslouchat. Vím, co to znamená skuteènì naslouchat, nebo sama jsem tím byla požehnána.
Zamlada jsem pracovala na farmì se svým otcem. Ne vždy mne to bavilo, ale když pøišla polední pøestávka, posadili jsme se vždy do stínu vysokých topolù, obìdvali jsme a povídali si. Mùj tatínek nevyužíval tyto okamžiky pro pouèování a napravování své dcery. Jen tak jsme si povídali -- o všem možném.
V takových okamžicích jsem se také mohla na leccos ptát. Mìla jsem takový pocit bezpeèí, že jsem se ptala i na vìci, které ho mohly rozzlobit. Pamatuji si, že jsem se jednou zeptala: „Proè jsi mne minulý týden shodil pøed mými pøáteli, když jsem veèer zùstala venku déle a ty jsi mne šel hledat a odvedl jsi mne domù?“
Jeho odpovìï ukazuje na další rozmìr lásky. Neomlouval se. Byly urèité zásady chování, jejichž dodržování ode mne oèekával. Øekl: „Mìl jsem strach, když jsi byla dlouho venku. Pøedevším chci, abys vždy byla v bezpeèí.“ Uvìdomila jsem si, že jeho láska vùèi mnì byla silnìjší než touha spát nebo nepohodlí spojené s tím, jak mne hledal.
A již jsme na poli nebo kdekoli jinde, takové spoleèné chvíle mohou naplnit naše zásobnice pro èasy, které nejsou tak idylické a poklidné. S tímto druhem investic zùstávají vztahy nenarušené -- bez ohledu na pøísná pravidla a jejich vyžadování -- nebo možná právì kvùli nim.
Láska znamená naslouchat, když oni chtìjí mluvit -- o pùlnoci, v šest ráno cestou na semináø nebo když právì máme plné ruce práce. Vidìli jste v televizi církevní reklamu, která ukazuje ztemnìlou ložnici? Otevøou se dveøe a dovnitø vejde malá holèièka s knihou v podpaží. Dojde ke svému spícímu otci a ptá se: „Tatínku, pøeèteš mi pohádku?“ Tatínek ani neotevøe oèi a v polospánku zamumlá: „Miláèku, tatínek je strašnì unavený. Zeptej se maminky.“ Dívenka pøejde k maminèinì posteli a zeptá se: „Maminko, mùže mi tatínek pøeèíst pohádku?“ Následuje pohled na otce, jak se okamžitì probouzí a v dalším zábìru již všichni tøi sedí vedle sebe a tatínek ète pohádku.
Láska mùže pøicházet pøirozenì, ale vedení je vytøíbená dovednost, kterou možná dostateènì nedoceòujeme. Pøíkladem vedeme více než jakýmkoli jiným zpùsobem. To je velké bøímì pro rodièe i vedoucí mládeže.
Jsme schopni mladým lidem øíci tím, jak žijeme a mluvíme a modlíme se, že milujeme Pána? Vìdí, že jejich Otec na nebesích je Bùh lásky podle toho, co cítí v naší pøítomnosti? Mohou si být jisti, že nás nezviklá každý vítr uèení nebo vychytralost spoleèenského tlaku a uznání ve svìtì (viz Efezským 4:14)?
Máme-li vést spravedlivì, nesmí být pochyb o tom, na èí stranì jsme. Drobné nejistoty v nás mohou vyvolat velké nejistoty v naší mládeži.
Nìkdy se ptám sama sebe, zda právì my, matky, nedáváme dìtem pocítit nutkání být oblíbený a uznávaný. Usmìrnìním svých tužeb tak, aby naše pravidla byla shodná s pravidly Pánovými, dáváme jasný signál, že v Pánovì království není pro dvojí pravidla místo.
Po proslovu presidenta Hinckleyho k mládeži v minulém listopadu jedna mladá žena sdìlila své matce, že její vedoucí Mladých žen pøestala nosit druhé náušnice. Mladí lidé si peèlivì všímají, co se kolem nich dìje. Vìdí, jak dlouhé nosíte suknì nebo co vše odhaluje vaše blùzka, všimnou si, co nosíte (èi co nenosíte) na sobì, když pracujete na zahradì, vìdí, na které filmy chodíte do kina.
Uzavøeli jsme úmluvy s Pánem a vedoucí pozice v Církvi jsou èasto testem naší oddanosti tìmto úmluvám.
Jedna maminka malých dìtí øekla: „Být dobrým rodièem je nesmírnì nároèné na èas i energii. Je snadnìjší nechat dìti usnout, když se dívají na televizi, a zatím uklízet v kuchyni a potom je pøenést do postele, než s nimi èíst z písem, modlit se s nimi, vyprávìt jim pohádky a mazlit se s nimi. Ale dìti se na tento veèerní rituál tìší a já vím, že bez ohledu na to, že se už sotva držím na nohou, se takové úsilí ve vìèném pohledu vyplatí.“ Konsistentní vedení pomáhá mládeži rozhodovat se moudøe a poroste i naše dùvìra v nì.
Když mi bylo 16 let, zaslechla jsem jednou rozhovor mezi maminkou a tatínkem. Maminka mìla obavy ohlednì nìkterých mých rozhodnutí. Neprovinila jsem se žádným závažným høíchem, jednalo se pouze o nezralost mládí, maminka však pøesto mìla obavy. Tatínkova odpovìï mi pronikla hluboko do srdce: „Neboj se,“ øekl mamince, „já Sharon dùvìøuji a vím, že neudìlá nic nesprávného.“ Právì tyto okamžiky byly ovocem chvil, které jsme s tatínkem strávili prací na poli. Od tohoto okamžiku jsem se cítila zavázána svým milujícím a dùvìøujícím rodièùm.
Jednou z nejvìtších zkoušek pro rodièe i vedoucí je milovat nìkoho, koho snad milovat ani nelze. To je nároèná povinnost. Vyèerpává srdce a stísòuje duši. Když se zklamaní rodièe modlí o pomoc, pomoc se èasto dostaví jako andìl v podobì tety nebo strýce, babièky nebo dìdeèka, dobrého pøítele nebo vedoucího, kteøí obklopí našeho milovaného. Mohou podpoøit naše úsilí a pomoci našemu dítìti v návratu na cestu, o kterou se modlíme.
Moudré milování a smysluplné vedení pomùže odvrátit pøíliv zlovolnosti a my budeme moci pøipravovat dorùstající generaci na úžasná potìšení z rodièovství. Nikdy nezapomeneme na radost našeho dvanáctiletého syna, když poprvé roznášel svátost nebo pozdìji když svátost poprvé žehnal. Je vùbec možné popsat pocity, které máte, když slyšíte svou dceru vydávat svìdectví o Spasiteli nebo když ji vidíte pøebírat ocenìní Mladých žen?
Jaké je to v nebi, pochopíme, když jsme v chrámu se svým dítìtem, které kleèí u oltáøe a uzavírá manželství se zpùsobilým partnerem. Jsou pøipraveni na spoleèný start do života plného zaslíbení a úspìchù, na který jsme jim pomohli se pøipravit. Takový je èas skliznì.
Na závìr se chci podìlit o své svìdectví, že nejsme osamoceni v posvátném poslání být rodièem, milovat a vést. Není vìtší radosti. Vynahradí jakoukoli obì, jakoukoli chvíli nepohodlí, každou kapku trpìlivosti, sebekáznì a vytrvalosti. „Když jest Bùh s námi, i kdo proti nám?“ (Øímanùm 8:31.) Ve jménu Ježíše Krista, amen.
Previous
