Starší Wayne S. Peterson
Sedmdesátník
„Ve vìtšinì pøípadù, kdy se setkáváme s druhými, mùžeme urèit, jaký bude náš zážitek tím, jak zareagujeme.“
Když jsem byl pøed mnoha lety se svou rodinou na dovolené, mìl jsem zážitek, díky kterému jsem se hodnì nauèil. V sobotu jsme se s manželkou rozhodli, že vezmeme dìti na projížïku a že pøitom nìco nakoupíme. Bìhem cesty dìti usnuly. Protože jsme je nechtìli probudit, dobrovolnì jsem zùstal v autì, zatímco moje žena odbìhla do obchodu.
Zatímco jsem èekal, zahledìl jsem se na auto zaparkované pøed námi. Bylo plné dìtí a všechny ty dìti se dívaly na mì. Oèima jsem zachytil pohled malého chlapce, kterému bylo asi šest nebo sedm let. Jakmile se naše oèi setkaly, okamžitì na mì vyplázl jazyk.
Mou první reakcí bylo vypláznout na nìj jazyk. Pomyslel jsem si: Co jsem udìlal, že jsem si toto zasloužil? Naštìstí, než jsem zareagoval, jsem si vzpomnìl na zásadu, kterou o týden døíve uèil na generální konferenci starší Marvin J. Ashton. (Viz Conference Report, Oct. 1970, 36-38; nebo Improvement Era, Dec. 1970, 59-60.) Uèil tomu, jak je dùležité na události kolem nás odpovídat akcí, a ne reakcí. A tak jsem na malého chlapce zamával. On opìt na mì vyplázl jazyk. Usmál jsem se a opìt jsem zamával. Tentokrát mnì zamával také.
Brzy se k nadšenému mávání pøipojili jeho malý bratr a sestra. Odpovídal jsem máváním tak i onak, dokud jsem si neunavil ruku. Pak jsem si ruku položil na volant a pokraèoval jsem v rozmanitých zpùsobech mávání, které mì jen napadly, a po celou dobu jsem doufal, že se buï rychle vrátí jejich rodièe, nebo moje manželka.
Rodièe koneènì pøišli, a když odjíždìli, moji noví pøátelé stále mávali, dokud je bylo vidìt.
Byl to malý zážitek, ale názornì ukázal, že ve vìtšinì pøípadù, kdy se setkáváme s druhými, mùžeme urèit, jaký bude náš zážitek tím, jak zareagujeme. Byl jsem vdìèný, že jsem se rozhodl reagovat na dìtinské chování svých malých kamarádù pøátelskou akcí, a ne reakcí. Tím jsem se vyhnul negativním pocitùm, které bych mìl, kdybych se øídil pøirozeným instinktem.
Spasitel ve svých pokynech Nefitùm øekl: „Všechno tedy co chcete, aby vám lidé èinili, èiòte vy jim.“ (3. Nefi 14:12.)
Pøedstavte si, jaký vliv by to mìlo na svìt, kdyby každý praktikoval toto „zlaté pravidlo“. Zdá se však, že se to pøíèí lidské povaze. Král Benjamin prohlásil, že „pøirozený èlovìk je nepøítelem Boha“ a zùstane takovým, dokud nebude „poslušen vnuknutí Ducha Svatého a [neodloží] pøirozeného èlovìka“ a nenauèí se být „poddajným, jemným, pokorným, trpìlivým a plným lásky“. (Mosiáš 3:19.)
Zdá se, že v dnešním uspìchaném svìtì mají lidé spíše sklon jednat jeden vùèi druhému agresivnì. Nìkteøí se snadno urazí a na skuteènou nebo domnìlou urážku reagují hnìvivì. Všichni jsme zažili rozbìsnìné øidièe nebo jiné pøíklady hrubého, necitlivého chování nebo jsme o tom slyšeli.
Naneštìstí se nìco z tohoto chování vtírá do našeho vlastního domova a vytváøí to neshody a napìtí mezi èleny rodiny.
Mùže se zdát, že je to pøirozené, když reagujeme na nìjakou situaci tím, že vracíme zpìt to, co je nám dáváno. Avšak tak tomu nemusí být. Viktor Frankl, když vzpomínal na své údìsné váleèné zážitky, vyprávìl: „My, kteøí jsme žili v koncentraèních táborech, si mùžeme vzpomenout na lidi, kteøí chodili po barácích, utìšovali druhé a vzdávali se svého posledního kousku chleba. Je jich možná jen málo, ale nabízejí dostateèný dùkaz, že èlovìku lze vzít všechno až na jednu vìc: To nejvyšší z lidské svobody -- zvolit si svùj postoj za jakýchkoli okolností, zvolit si svou vlastní cestu.“ (Man’s Search for Meaning [1985], 86; zvýraznìní pøidáno.)
To je vznešené chování a vysoko nastavená laka, ale Ježíš od nás neoèekává nic menšího. „Milujte nepøáteli své,“ øekl, „dobroøeète tìm, kteøíž vás proklínají, dobøe èiòte nenávidícím vás, a modlte se za ty, kteøíž vás utiskují a vám se protiví.“ (Mat. 5:44.)
Oblíbená náboženská píseò toto uèení podtrhuje:
Ovládej své city bratøe,
zadrž temné prudkosti,
nedej pøemoci se zlobou,
oddávej se moudrosti.
(Zpìvník náboženských písní a písnì pro dìti 2, è. 23.)
Rozhodnutí, která èiníme, a zpùsob, jakým se chováme, jsou tím, co nakonec utváøí náš charakter. Charles A. Hall výstižnì popsal tento proces v tìchto øádcích: „Zaséváme své myšlenky, a sklízíme své skutky. Zaséváme své skutky, a sklízíme své zvyky. Zaséváme své zvyky, a sklízíme svùj charakter. Zaséváme svùj charakter, a sklízíme svùj osud.“ (Citováno z The Home Book of Quotations, sel. Burton Stevenson [1934], 845.)
Naše chování má nejvìtší význam v našem domovì. Je to místo, kde naše èiny mají nejvìtší vliv, z dobrého i špatného hlediska. Nìkdy se až pøíliš cítíme „jako doma“, že již nestøežíme svá slova. Zapomínáme na jednoduchou slušnost. Nejsme ve støehu, mùžeme sklouznout do zlozvyku vzájemnì se kritizovat, pøestat se ovládat nebo se chovat sobecky. Protože nás naše manželka a dìti milují, mohou nám rychle odpustit, ale èasto si v tichosti odnášejí neviditelná zranìní a nevyslovenou bolest v srdci.
Je pøíliš mnoho domovù, kde se dìti bojí svých rodièù nebo kde se manželka bojí svého manžela. Naši vedoucí nám pøipomínají, že „otcové mají v lásce a spravedlnosti pøedsedat svým rodinám“, a varují, že jedinci, „kteøí zneužívají manželky nebo své potomstvo, . . . [se] jednoho dne budou zodpovídat pøed Bohem.“ („Rodina: Prohlášení svìtu“, Liahona, øíjen 1998, 24.) Protivník ví, že pokud mùže v domovì živit atmosféru nesváru, konfliktu a strachu, Duch je zarmoucen a pouta, která mají držet rodinu pohromadì, jsou oslabena.
Sám vzkøíšený Pán prohlásil: „Nebo amen, amen, pravím vám, kdo má ducha rozbroje, není ode mne, nýbrž jest od ïábla, který jest otcem rozbroje a dráždí srdce èlovìèenstva ke hnìvu, aby se mezi sebou sváøili.“ (3. Nefi 11:29.)
Když cítíme hnìv nebo nesvár ve svém domovì, máme si okamžitì uvìdomit, jaká moc nás ovládla a co se Satan snaží uskuteènit. Šalomoun nám poskytl tento moudrý recept: „Odpovìï mìkká odvracuje hnìv, ale øeè vzpurná vzbuzuje prchlivost.“ (Pøísl. 15:1.)
Ideálnì má být náš domov útoèištìm, kde se každý èlen cítí v bezpeèí, zajištìný, milovaný a chránìný pøed ostrou kritikou a nesvárem, s kterými se tak èasto setkáváme ve svìtì.
Kristus nám dal dokonalý pøíklad toho, jak ovládat své emoce za všech okolností. Když byl pøedveden pøed Kaifáše a Piláta, jeho trýznitelé ho tloukli, pohlavkovali, plivali na nìj a vysmívali se mu. (Viz Mat. 26; Lukáš 23.) Je velkou ironií, že ponižovali svého Stvoøitele, který podstoupil své utrpení z lásky k nim.
Ježíš si tváøí v tváø tomuto nespravedlivému týrání zachoval svou vyrovnanost a odmítl jednat nelaskavì. Dokonce i na køíži, uprostøed oné nevyslovitelné agónie, prosil: „Otèe, odpus jim, nebo nevìdí, co èiní.“ (Lukáš 23:34.)
Totéž oèekává od nás. Tìm, kteøí ho budou následovat, øekl: „Po tom poznají všickni, že jste moji uèedlníci, budete-li míti lásku jedni k druhým.“ (Jan 13:35.)
Kéž bychom projevovali své uèednictví tím, že budeme posilovat svùj domov laskavými a láskyplnými zpùsoby. Kéž bychom pamatovali na to, že „odpovìï mìkká odvracuje hnìv“ a snažili se prostøednictvím svých vztahù s lidmi a svých setkání s nimi utváøet charakter, který dojde u Spasitele uznání.
Ježíš Kristus je dokonalý pøíklad. Je náš Spasitel a náš Vykupitel. Vydávám o Nìm svìdectví! Jsme vedeni žijícím prorokem. Ve jménu Ježíše Krista, amen.
Previous
