Stálé a neochvìjné Mary Ellen W. Smootová Generální presidentka Pomocného sdružení „Nemùžeme opustit svou víru, když nám do cesty pøicházejí obtíže. Neuhneme; neustoupíme; neztratíme odvahu.“ Nìkdy nám do života vstoupí lidé nebo události, které nám v srdci zanechají otisk, a my už nikdy nebude takoví jako pøedtím. Dnes veèer se s pøedsednictvem modlíme o to, aby nám slova, která zde tohoto veèera zaznìjí, zanechala v srdci otisk a pomohla nám, abychom zùstaly neochvìjné, stálé a pevné jako dcery Boží. Na mých cestách po svìtì zanechaly v mém srdci otisk vìrné sestry z Pomocného sdružení. Sledovala jsem jejich obìtavé úsilí vzájemnì si pomáhat a sloužit zde i po celém svìtì. Již nikdy nebudu jako pøedtím. Prosím, aby mì doprovázely vaše modlitby, až budu hovoøit o nìkolika vìcech, které vám, jak doufám, proniknou do srdce a pøivedou vás blíže k našemu Spasiteli a Vykupiteli. Rozhodujeme se, že ve své víøe budeme stálé a neochvìjné, díky slibùm vìèné slávy, vìèného rozrùstání a pokraèujících rodinných vztahù v celestiálním království. Milujeme svou rodinu a víme, že nejvìtší radost a klid pociujeme, když sledujeme, jak každý èlen rodiny èelí životním zkouškám a jak svými spravedlivými rozhodnutími pøemáhá svìt. Obèas, když nìkteré mé dítì nebo vnouèe dìlá nìco, co mu bezprostøednì nebo postupem èasu ublíží, vezmu jeho oblièej do dlaní. Podívám se mu hluboko do oèí a podrobnì mu vysvìtlím, jak moc je milováno a opatrováno. Pak mu popíši, jak by mu mohlo ublížit to, co chce udìlat. Dokáži si pøedstavit, jak Spasitel bere náš oblièej do dlaní a prosí každého z nás jednotlivì, abychom zùstali stálí a neochvìjní a vìrní vùèi Bohu, který nás stvoøil. Sestry, ráda bych vzala váš oblièej do dlaní, podívala se vám hluboko do oèí a pøedala vám jasnou vizi vaší životnì dùležité úlohy, kterou máte jako milované dcery Boží, jejichž „život má smysl, cíl a smìr“. Jako ženy „posilujeme své svìdectví o Ježíši Kristu modlitbou a studiem Písma“ a „usilujeme o duchovní sílu tím, že se øídíme nabádáním Ducha Svatého“. „Zasvìcujeme se posilování manželství, rodiny a domova“ a „nacházíme vznešenost v mateøství a radost v ženství“.1Jsme ženy z organizace Pomocného sdružení Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnù. Než jsme pøišly na tento smrtelný svìt, žily jsme spoleènì v pøítomnosti milujícího Nebeského Otce. Pøedstavuji si, že jedním z oblíbených témat našich rozhovorù bylo, co se stane, až projdeme závojem a vstoupíme do této pozemské existence. Nyní jsme zde. I když jsme byly pouèeny o tìžkostech, které nás na zemi potkají, pochybuji, že jsme chápaly nebo že jsme si umìly pøedstavit, jak nároèná a nesnadná, jak vyèerpávající a obèas i truchlivá tato pozemská existence bude. Každá jsme jistì nìkdy mìla pocit, že to, co prožíváme, se už nedá snést. Pøesto prorok Joseph Smith uèil: „Když [jsme] vstoupili do této Církve, pøihlásili [jsme] se do služby Bohu. Když [jsme] to uèinili, opustili [jsme]. . . neutrální pùdu a už se na ni nikdy nemùžeme vrátit. Kdybychom opustili Mistra, do Jehož služby [jsme] se pøihlásili, bylo by to na podnìt toho zlého a [my] bychom se øídili jeho pøíkazy a sloužili bychom jemu.“2 Dokáži si pøedstavit, jak Spasitel bere náš oblièej do dlaní, dívá se nám hluboko do oèí a slibuje nám organizaci sester, Pomocné sdružení, které nám v našich zkouškách bude pomáhat. Posláním této organizace pro všechny ženy Církve je pomáhat nám pøijít ke Kristu a vzájemnì si pomáhat v péèi o nemocné a chudé. Sestry Pomocného sdružení obejmou nové èlenky a pomohou každé, aby se cítila potøebná a vyživovaná, a už je její momentální životní postavení jakékoli. Uvítají nové mladé ženy, které k nim pøicházejí, a zapojí je plnì do každé èinnosti. Využívejme je. Nemùžeme si dovolit je ztratit. Každá bude posílena a milována. Každá bude následovat své vedoucí knìžství a oni nás povedou úzkým prùchodem do bezpeèného pøístavu èisté pravdy a životního stylu hodného dcer Božích. President Gordon B. Hinckley ženám Církve radil: „Pozvednìte se k tomu velkému potenciálu, který se ve vás skrývá. Nežádám vás, abyste se namáhaly nad své možnosti. Doufám, že se nebudete trápit myšlenkami, že nejste úspìšné. Doufám, že se nebudete snažit dávat si cíle zdaleka pøesahující to, èeho mùžete dosáhnout. Doufám, že jednoduše budete dìlat to, co mùžete, jak nejlépe umíte. Budete-li to dìlat, budete svìdky zázrakù.“3 Když slyším, jak sestry øíkají: „Pro mì je pøíliš obtížné chodit na navštìvující uèení.“ nebo „Na modlitbu a ètení písem prostì nemám èas!“ nebo „Na veèer obohacování domova, rodiny a jednotlivce nemohu pøijít, protože mám moc práce.“, mám chu øíci to, co radil president Hinckley: „Pozvednìte se k tomu velkému potenciálu, který se ve vás skrývá.“ Možná se potøebujeme na chvíli zastavit a zamyslet se, zda jsou naše èiny v souladu s tím, co je pro nás nejdùležitìjší. Dáme-li nejdùležitìjší vìci v životì na první místo, mùžeme prožít každý den bez výèitek. Do Pomocného sdružení chodíme každý týden nejen proto, aby se nám dostalo výživy, péèe a lásky, ale také abychom se nabídly k službì. Nìkdy ta nejdùležitìjší služba probíhá za stìnami našeho domova. Lucifer se nás ze všech sil snaží odchýlit od vìcí, které jsou nejdùležitìjší. Jedním z jeho nejúèinnìjších nástrojù je jeho pøesvìdèování, že není možné soustøedit se na duchovní vìci, když na nás tolik tlaèí požadavky života. Když se jeden zákoník zeptal Spasitele, které pøikázání je nejvìtší, Ježíš bez váhání odpovìdìl: „Milovati budeš Pána Boha svého z celého srdce svého, a ze vší duše své, a ze vší mysli své. . . Druhé pak jest podobné tomu: Milovati budeš bližního svého jako sebe samého.“4Toto jsou ona velká pøikázání. Na nich závisí celý zákon a proroci. To je to, co je nejdùležitìjší. Snažíme-li se žít podle tìchto pøikázání, automaticky tím dodržujeme i ta ostatní. Jaký máme vztah k Nebeskému Otci? Milujeme Ho celým svým srdcem, mocí, myslí a silou? Jak milujeme svou rodinu, sousedy, sestry z Pomocného sdružení, svého bližního? Tyto otázky nám pomáhají rozpoznat, co je pro nás nejdùležitìjší, a slouží nám jako vzor, s nímž mùžeme pomìøovat své každodenní èinnosti, abychom zjistili, jak si stojíme. Projevujeme Pánovi lásku, trávíme-li èas sledováním nevhodných filmù, ètením pornografického materiálu nebo tím, že se úèastníme èinností, které jsou pro dceru Boží ponižující nebo jí nejsou dùstojné? Projevujeme Pánovi lásku, oblékáme-li se neslušnì? Nedávno jsem hovoøila ke skupinì mladých lidí a po shromáždìní mi jeden mladý muž podal tento lístek: „Mohla byste, prosím, øíci ženám Církve, jak moc si vážím toho, že se oblékají slušnì? Vím, že v souèasném svìtì je tìžké slušné obleèení sehnat. Øeknìte jim však, prosím, že to stojí za to kvùli mì a tìm zpùsobilým mužùm, které si vezmou za manžely.“ Nemùžeme opustit svou víru, když nám do cesty pøicházejí obtíže. Neuhneme; neustoupíme; neztratíme odvahu. Budeme postupovat stateènì a pøímo a pro všechny lidi kolem sebe budeme pøíkladem zdrženlivosti, pokory a víry. Být stálá a neochvìjná je osobní úkol, který pøináší vìènou odmìnu, nebo èiníme-li tak, „Kristus Pán, Všemohoucí Bùh, vás jako své [mùže zpeèetit], abyste se dostali do nebe a mohli míti neustálou blaženost a vìèný život“.5 Když se pøed lety sestra Belle Spaffordová louèila se sestrami v Pomocném sdružení, øekla: „Domnívám se, že dnešní prùmìrná žena by udìlala dobøe, kdyby ocenila své zájmy, zhodnotila èinnosti, kterými se zabývá, a pak uèinila opatøení ke zjednodušení svého života, tak aby upøednostnila to, co má nejvìtší dùležitost, kladla dùraz na to, co pøináší nejvìtší a nejtrvalejší odmìnu, a aby se osvobodila od èinností ménì prospìšných.“6 Nìkdy nám až tragická událost pomùže porozumìt tomu, co je nejdùležitìjší. Pøed nìkolika týdny jsme zažili jednu z tìchto dramatických událostí, která nám navždy zmìnila život a pomohla nám uvìdomit si, že musíme být pøipravení. Lidé, kterých se nedávné teroristické útoky na východním pobøeží Spojených státù dotkly pøímo, nejèastìji vyjadøovali, že by si nejvíce pøáli, aby jejich rodina byla zase pohromadì. Chápu tuto reakci. V tomto roce jsem podstoupila závažnou operaci a mnoho dní jsem strávila v nemocnici. Když jsem pøemítala o svém životì a o tom, jakou zprávu bych mohla podat Pánovi, kdybych byla odvolána domù, naprosto jasnì jsem si uvìdomila, že rodina je jednou z nejdùležitìjších zodpovìdností, které máme. Vìdìla jsem, že nejvìtší radost bych mìla z toho, kdyby mé dìti, má vnouèata a budoucí pravnouèata zùstaly pevné, stálé a neochvìjné v evangeliu. V tìchto chvílích o samotì v temném nemocnièním pokoji jsem si uvìdomila, že to, co dìláme za stìnami svého domova, má daleko vìtší vážnost než to, co dìláme mimo nì. Ano, obèas nás sužují problémy a bolesti a smutky. Nesmíme to však vzdávat. Nesmíme ustoupit. Eliza R. Snowová, druhá presidentka Pomocného sdružení, napsala tato slova: „Pùjdu kupøedu . . . Budu se usmívat, i když bude zuøit bouøe, a popluji beze strachu a vítìznì pøes rozbouøený oceán okolností . . . A ‚svìdectví o Ježíši‘ mi rozsvítí lampu, která mou vizi provede branami nesmrtelnosti a pøedá mému porozumìní slávy celestiálního království.“7 Kéž bych mohla tváøí v tváø pohlédnout do oèí každé sestøe a pomoci jí zachytit sílu tìchto slov a skuteènì pochopit, kým je a co mùže dokázat! Kéž v nás slova našeho prohlášení zapustí hluboké koøeny: „Jsme milované . . . dcery Boží . . . Jsme spojeny v oddanosti Ježíši Kristu . . . Jsme ženy víry, ctnosti, vize a pravé lásky.“8 Obavy, smutek, bolest a zármutek nás mohou trápit a sužovat. Avšak, milované sestry, i když je pozdì obrátit se v evangeliu zpìt, mùžeme být pevné a stálé a zanechat otisk v srdci lidí, jejichž života se dotkneme. Mùžeme se usmívat, i když zuøí bouøe, a plout vítìznì po rozbouøeném oceánu okolností. Svìdectví o Ježíši Kristu nám mùže rozsvìcet lampu, která nás provede branami nesmrtelnosti. Kéž se slávou dospìjeme do konce, kéž svou energii soustøedíme na to, co je nejdùležitìjší, a kéž se znovu shledáme na druhé stranì závoje a jedna druhou obejmeme s vítìzným vìdomím, že jste zùstaly stálé a neochvìjné, to je moje nadìje a modlitba za vás, drahé sestry, ve jménu Ježíše Krista, amen. ODKAZY 1. Prohlášení Pomocného sdružení, Mary Ellen Smootová, „Radujte se, sestry Sionské“, Liahona, leden 2000, 111. 2. „Recollections of the Prophet Joseph Smith,“ Juvenile Instructor, 15 Aug. 1892, 492. 3. Motherhood: A Heritage of Faith (1995), 9. 4. Matouš 22:37, 39. 5. Mosiáš 5:15. 6. A Woman’s Reach (1974), 23. 7. „The Lord Is My Trust,“ Poems, Religious, Historical, and Political, vol. 1 (1856), 148-49; zdùraznìno v originále. 8. Liahona, leden 2000, 112.