Usmíøení -- naše nejvìtší nadìje President James E. Faust Druhý rádce v Prvním pøedsednictvu „Naše spása závisí na tom, zda vìøíme v usmíøení a zda jej pøijímáme. Proto, abychom usmíøení pøijali, je nutné, abychom se neustále snažili je lépe pochopit.“ Moji milovaní bratøi, sestry a pøátelé, pøicházím dnes dopoledne pokornì k tomuto øeènickému pultu, protože bych rád hovoøil o nejvìtší události v celé historii. Touto neobyèejnou událostí bylo jedineèné usmíøení našeho Pána a Spasitele, Ježíše Krista. Toto usmíøení pøedstavovalo nejmimoøádnìjší èin, který se kdy stal, je však také nejobtížnìji pochopitelný. Dùvod, proè se chci dozvìdìt o usmíøení vše, co jen mohu, je zèásti sobecký: naše spása závisí na tom, zda vìøíme v usmíøení a zda jej pøijímáme.1Proto, abychom usmíøení pøijali, je nutné, abychom se neustále snažili je lépe pochopit. Usmíøení nám pomáhá zdokonalovat se bìhem našeho smrtelného vzdìlávacího kursu díky tomu, že umožòuje našemu charakteru stát se dokonalým.2Každý z nás zhøešil a potøebuje èinit pokání, aby zcela splatil svou èást dluhu. Èiníme-li upøímné pokání, Spasitelovo velkolepé usmíøení splatí zbytek tohoto dluhu.3 Pavel jednoduše vysvìtlil, proè potøebujeme usmíøení: „Nebo jakož v Adamovi všickni umírají, tak i skrze Krista všickni obživeni budou.“4Ježíš Kristus byl ustanoven a pøedurèen pøedtím, než byl zformován svìt, aby byl naším Vykupitelem. Díky tomu, že byl Boží Syn, díky svému bezhøíšnému životu, prolité krvi v zahradì getsemanské, muèivé smrti na køíži a následnému tìlesnému vzkøíšení z hrobu se stal pùvodcem našeho spasení a vykonal dokonalé usmíøení pro veškeré lidstvo.5 Porozumìní usmíøení a vzkøíšení Krista do té míry, do jaké jsme schopni, nám pomáhá získat poznání o Nìm a o Jeho poslání.6Jakékoli prohloubení našeho porozumìní Jeho usmiøující obìti nás pøibližuje k Nìmu. Usmíøení doslova znamená být „zajedno“ s Ním. Povaha usmíøení a jeho úèinky jsou natolik nekoneèné, natolik nezmìrné a natolik hluboké, že se vymykají poznání a chápání smrtelného èlovìka. Jsem hluboce vdìèný za zásadu spásné milosti. Mnozí lidé se domnívají, že potøebují pouze vyznat, že Ježíš je Kristus a že jsou poté spaseni pouze milostí. Nemùžeme být spaseni pouze milostí, nebo víme, že milostí jsme spaseni po všem, co my mùžeme uèiniti.7 Pøed nìkolika lety vyprávìl president Gordon B. Hinckley „nìco jako podobenství“ o malé škole -- jednotøídce v horách Virginie, „kde byli chlapci tak hrubí, že je žádný uèitel nebyl schopen zvládnout. Pak se jednoho dne ucházel o místo ve škole mladý nezkušený uèitel. Bylo mu øeèeno, že každý uèitel dostal pìknì zabrat, avšak tento uèitel s rizikem souhlasil. První školní den uèitel požádal chlapce, aby si stanovili vlastní pravidla a trest za porušování pravidel. Tøída navrhla 10 pravidel, která se napsala na tabuli. Pak se uèitel zeptal: ,Co udìláme s tím, kdo porušuje pravidla?‘ ,Dostane deset ran pøes záda bez kabátu,‘ odpovìdìla tøída. O nìkolik dní pozdìji . . . nìkdo ukradl obìd jednomu velkému studentovi, který se jmenoval Tom. ,Zlodìj byl odhalen -- malý hladový chlapec, asi desetiletý.‘ Když si malý Jim šel pro výprask, prosil uèitele, aby si nemusel sundávat kabát. ,Sundej si kabát,‘ øekl uèitel. ,Pomáhal jsi vytvoøit pravidla!‘ Chlapec si sundal kabát. Byl bez košile a jeho malé tìlo bylo vyzáblé a zmrzaèené. Když uèitel s rákoskou váhal, Velký Tom vyskoèil a dobrovolnì se nabídl, že na sebe vezme chlapcùv výprask. ,Dobrá tedy, existuje urèitý zákon, že jeden èlovìk mùže zastoupit druhého. Souhlasíte všichni?‘ zeptal se uèitel. Po pìti ranách pøes Tomùv høbet se rákoska zlomila. Tøída plakala. ,Malý Jim se natáhl vzhùru a chytil Toma obìma rukama kolem krku. ,Tome, je mi líto, že jsem ti ukradl svaèinu, ale mìl jsem hrozný hlad. Tome, za to, že jsi na sebe vzal mùj výprask, tì budu mít rád až do konce života! Ano, budu tì mít navždy rád!‘“8 President Hinckley poté citoval Izaiáše: „Ještotì on nemoci naše vzal, a bolesti naše vlastní on nesl. . . Ranìn jest pro pøestoupení naše, potøín pro nepravosti naše; kázeò pokoje našeho na nìj vzložena, a zsinalostí jeho lékaøství nám zpùsobeno.“9 Žádný èlovìk nezná plnou míru toho, co náš Spasitel vytrpìl, avšak mocí Ducha Svatého mùžeme do urèité míry poznat tento nadpozemský dar, který nám vìnoval.10Slovy naší náboženské písnì ke svátosti: Ten, který sám byl bez viny, høíchy na sebe vzal. Z lásky k nám trpìl nesmírnì, z lásky se v obì dal.11 Vytrpìl kvùli nám tolik bolesti, „nepopsatelné trýznì“ a „pøemáhajícího utrpení“.12Jeho nesmírné utrpení v zahradì getsemanské, kde na sebe vzal všechny høíchy všech ostatních smrtelníkù, zpùsobilo, že „se chvìl bolestí a krvácel z každého póru, trpìl tìlesnì i duchovnì.“13„A jsa v boji, horlivìji se modlil“14slovy: „Otèe mùj, nemùže-li tento kalich minouti mne, než abych jej pil, staniž se vùle tvá.“15Jidáš Iškariotský ho zradil a Petr ho zapøel. Nejvyšší knìží a hodnostáøi se mu vysmívali; strhli z nìho šat, bili ho, plivali na nìj a bièovali ho v soudní síni.16 Vedli ho na Golgotu, kde mu do rukou a nohou vrazili høeby. Visel nìkolik hodin v agónii na døevìném køíži, na kterém byl nápis napsaný Pilátem: „JeŽÍŠ NazaretskÝ, krÁl ŽidovskÝ.“17Nastala temnota a „pøi hodinì deváté zvolal Ježíš hlasem velikým, øka: Eli, Eli, lama zabachtani? To jest: Bože mùj, Bože mùj, proè jsi mne opustil?“18Nikdo mu nemohl pomoci; šlapal vinný lis sám.19Poté „Ježíš . . . opìt zvolav hlasem velikým, vypustil duši.“20A „jeden z žoldnéøù bok jeho kopím otevøel, a hned vyšla krev a voda.“21„Zemì se tøásla,“ a když „centurio a ti, kteøíž s ním ostøíhali Ježíše, vidouce zemì tøesení a to, co se dálo, báli se velmi, økouce: Jistì Syn Boží byl tento.“22Slovy náboženské písnì: „Nech je dáno nám nezapomenout, žes krvácel a zemøel pro nás.“23Pøemýšlím, kolik kapek prolil za mne. To, co vykonal, mohlo být vykonáno pouze božstvem. Jako Jednorozený Syn Otcùv v tìle, Ježíš zdìdil božské vlastnosti. Byl jediným èlovìkem, který se kdy narodil do smrtelnosti, který mohl vykonat tento naprosto pozoruhodný a nadpozemský èin. Jako jediný bezhøíšný èlovìk, který kdy žil na této zemi, nebyl podroben duchovní smrti. Díky svému božství také vlastnil moc nad fyzickou smrtí. A tak pro nás vykonal to, co sami pro sebe vykonat nemùžeme. Zlomil chladné okovy smrti. Také nám umožnil, abychom pociovali klidný a utìšující vliv daru Ducha Svatého.24 Díky usmíøení a vzkøíšení bylo dosaženo mnohého. Usmíøení nás oèišuje od høíchu pod podmínkou, že èiníme pokání. Pokání je podmínkou, na jehož základì je poskytováno milosrdenství.25Po všem, co mùžeme èinit, abychom zaplatili poslední haléø a napravili své chyby, pùsobí v našem životì Spasitelova milost prostøednictvím usmíøení, které nás oèišuje a které nás mùže uèinit dokonalými.26Díky Kristovì vzkøíšení byla pøekonána smrt a dostalo se nám ujištìní života po smrti. On øekl: „Já jsem vzkøíšení i život. Kdo vìøí ve mne, by pak i umøel, živ bude.“27Vzkøíšení je bezpodmíneèné a vztahuje se na všechny, kteøí kdy žili a kteøí kdy budou žít.28Je to bezplatný dar. President John Taylor to dobøe popsal, když øekl: „Hroby se otevøou a mrtví uslyší hlas Syna Božího a vyjdou. Ti, kteøí èinili dobro, ke vzkøíšení spravedlivých a ti, kteøí èinili zlo, ke vzkøíšení nespravedlivých.“29 President J. Reuben Clark ml. pøispìl k tomu, co se týèe našich smrtelných èinù a usmíøení, tímto hodnotným postøehem: „Myslím, že trest, který [Spasitel] udìlí, bude tím nejmenším trestem, který ospravedlní naše pøestupky. Vìøím, že do své spravedlnosti vnese veškerou nekoneènou lásku, požehnání, milosrdenství, laskavost a porozumìní, kterou vlastní. . . Na druhé stranì vìøím, že když dojde k odmìòování za naše dobré chování, dá nám maximum toho, co je schopen dát, maje na pamìti pøestupky, kterých jsme se dopustili.“30 Jak napsal Izaiáš: pokud se navrátíme k Pánu, bude „hojný k odpuštìní“.31 Je nám pøikázáno, abychom na tyto jedineèné události týkající se zprostøedkování, ukøižování a usmíøení pamatovali tím, že každý týden pøijímáme svátost. V duchu modliteb ke svátosti pøijímáme chléb a vodu na památku tìla a krve, které za nás byly obìtovány, a máme Ho mít na pamìti a dodržovat Jeho pøikázání, aby Jeho duch byl stále s námi. Náš Vykupitel na sebe vzal všechny høíchy, bolesti, slabosti a nemoci všech, kteøí kdy žili a kteøí kdy budou žít.32Nikdo netrpìl ani v nejmenší míøe tak, jak trpìl On. Zná naše smrtelné zkoušky z vlastní zkušenosti. Je to, jako bychom se snažili vylézt na Mount Everest a vystoupali do výše pouhých nìkolika málo metrù. On však vystoupal všech 8 800 metrù až na vrchol hory. Vytrpìl více, než by dokázal jakýkoli jiný smrtelník. Usmíøení pøináší užitek nejen høíšníkovi, ale také tìm, vùèi kterým se zhøešilo -- to jest obìtem. Když ti, kteøí se stali nevinnými obìmi høíchù druhých, odpustí tìm, „kteøí proti nim zhøešili,“ (JST, Matt. 6:13) pøináší jim usmíøení, pokoj a útìchu. Základním prostøedkem pro uzdravení duše je usmíøení Ježíše Krista. To platí v pøípadì bolesti z osobní tragédie, i v pøípadì takové národní katastrofy, jakou jsme nedávno zažili v New Yorku, ve Washingtonu D.C. a poblíž Pittsburghu. Jedna sestra, která prošla bolestivým rozvodem, napsala o své zkušenosti s èerpáním síly z usmíøení toto: „Náš rozvod . . . mì nezprostil povinnosti odpustit. Skuteènì jsem chtìla odpustit, ale cítila jsem se, jako by mi nìkdo pøikazoval udìlat nìco, èeho jsem prostì nebyla schopna.“ Její biskup jí dal jednu dobrou radu: „Ponechte si v srdci místo na odpuštìní, a až odpuštìní pøijde, pozvìte jej dál.“ Uplynulo mnoho mìsícù, bìhem kterých tato sestra stále zápolila se snahou odpustit. Vzpomíná na to takto: „Bìhem onìch dlouhých chvil naplnìných modlitbou . . . jsem èerpala z životodárného zdroje útìchy pocházejícího od mého milujícího Nebeského Otce. Cítím, že nestál opodál a nedíval se na mì rozzlobenì, protože jsem ještì nedokázala odpustit; spíše se mnou sdílel smutek, když jsem plakala. . . Když celkovì shrnu, co probìhlo v mém srdci, je to pro mì úžasný a zázraèný dùkaz o Kristovì usmíøení. Považovala jsem vždy usmíøení za prostøedek k tomu, aby høíšník mohl èinit pokání. Neuvìdomila jsem si, že usmíøení také umožòuje tomu, vùèi komu se zhøešilo, aby do svého srdce vpustil nádherný klid pramenící z odpuštìní.“33 Ti, kterým bylo ublíženo, se mají ze všech sil snažit pøekonat své zkoušky, nebo Spasitel uzdraví „svùj lid dle neduhù jeho“.34Pomùže nám nést naše bøímì. Nìkterá zranìní jsou tak bolestivá a hluboká, že je nelze vyléèit bez pomoci vyšší moci a nadìje na dokonalou spravedlnost a odškodnìní v pøíštím životì. Vzhledem k tomu, že Spasitel vytrpìl vše, co bychom kdy mohli pocítit nebo zažít,35mùže pomoci slabým, aby se stali silnými. Prožil osobnì vše. Rozumí naší bolesti a bude pøi nás i v našich nejtìžších chvílích. Toužíme po nejvìtším požehnání usmíøení -- být jedno s Ním, pøebývat v Jeho božské pøítomnosti, být osobnì voláni jménem, až nás vøele a s radostným úsmìvem pøivítá domù a zavolá na nás s otevøenou náruèí, abychom byli objati Jeho nezmìrnou láskou.36Jak úžasnì povznášející bude tento zážitek, budeme-li se moci cítit dostateènì hodni, abychom pøebývali v Jeho pøítomnosti! Bezplatný dar Jeho velkého usmíøení za každého z nás je jedinou možností, jak mùžeme být natolik oslaveni, abychom pøed Ním mohli stát a spatøit ho tváøí v tváø. Vše pøesahující význam usmíøení se nachází v dokonalé lásce, kterou Spasitel chová ke každému jednotlivì. Je to láska, která je plná milosrdenství, trpìlivosti, milosti, spravedlivosti, snášenlivosti, a pøedevším odpuštìní. Zlovolné Satanovo pùsobení chce znièit jakoukoli nadìji na pøekonání našich chyb. Chce, abychom se cítili ztraceni a nemìli žádnou nadìji. V protikladu s tím se k nám Ježíš sklání, aby nás pozvedl. Díky pokání a daru usmíøení se mùžeme pøipravit na to, abychom byli hodni stát v Jeho pøítomnosti. O tom svìdèím ve jménu Ježíše Krista, amen. ODKAZY 1. Viz Mosiáš 4:6-7. 2. Viz Moroni 10:32. 3. Viz 2. Nefi 25:23. 4. 1. Kor. 15:22. 5. Viz Bible Dictionary, „Atonement“, 617. 6. Viz Jakob 4:12. 7. Viz 2. Nefi 25:23. 8. „President Hinckley: Christmas a Result of Redeeming Christ“, Church News, 10 Dec. 1994, 4. 9. Izaiáš 53:4-5. 10. Viz 1. Kor. 12:3. 11. „Tam na zeleném pahorku“, Zpìvník náboženských písní a písnì pro dìti 1, str. 41. 12. John Taylor, The Meditation and Atonement (1892), 150. 13. NaS 19:18. 14. Lukáš 22:44. 15. Mat. 26:42. 16. Viz Mat. 26:47-75, 27:28-31. 17. Jan 19:19. 18. Mat. 27:46. 19. Viz NaS 133:50. 20. Mat. 27:50. 21. Jan 19:34. 22. Mat. 27:51, 54. 23. „Spasiteli, vroucnì tì žádáme“, Zpìvník náboženských písní a písnì pro dìti 1, str. 44. 24. Viz Jan 15:26. 25. Viz Alma 42:22-25. 26. Viz 2. Nefi 25:23; Alma 34:15-16, 42:22-24; Moroni 10:32-33. 27. Jan 11:25. 28. Viz Skutky 24:15. 29. The Gospel Kingdom, sel. G. Homer Durham (1943), 118. Viz též Jan 5:28-29. 30. „As Ye sow . . .“, Brigham Young University Speeches of the Year, (3 May 1955), 7. 31. Izaiáš 55:7. 32. Viz Alma 7:11-12. 33. Name Witheld, „My Journey to Forgiving“, Ensign, Feb. 1997, 42-43. 34. Alma 7:12. 35. Viz Alma 7:11. 36. Viz Alma 26:15; Mormon 5:11; 6:17; Mojžíš 7:63.