President Thomas S. Monson
První rádce v Prvním předsednictvu
Kéž jako mocná skupina nositelů kněžství jsme činiteli slova a nikoli pouze posluchači. Kéž se modlíme a potom vyrazíme a konáme.
Bratří, jsem poctěn výsadou hovořit k vám dnes večer. Je to radost vidět toto velkolepé Konferenční centrum zcela zaplněno mladými i staršími nositeli kněžství Božího. Když si uvědomuji, že podobné zástupy jsou shromážděny po celém světě, přivádí mě to k ohromnému pocitu zodpovědnosti. Modlím se o to, aby Pánova inspirace vedla mé myšlenky a inspirovala má slova.
Před mnoha lety jsem při plnění úkolu na Tahiti hovořil k našemu misijnímu presidentovi Raymondu Baudinovi o Tahiťanech. Jsou známi jako jedni z nejlepších mořeplavců na celém světě. Bratr Baudin, který mluví francouzsky a tahitsky, ale jen málo anglicky, se mi snažil popsat tajemství úspěchu tahitských námořních kapitánů. Řekl: „Jsou úžasní. Počasí může být hrozné, plavidla mohou být děravá, nemusejí mít žádné navigační pomůcky kromě vnitřního cítění a hvězd na nebi, oni se ale pomodlí a vyrazí.“ Tuto větu opakoval třikrát. V tomto prohlášení se skrývá poučení. Musíme se modlit a potom musíme jednat. Obojí je důležité.
Slib z knihy Přísloví nám dodává odvahy:
„Doufej v Hospodina celým srdcem svým, na rozumnost pak svou nezpoléhej. Na všech cestách svých snažuj se jej poznávati, a onť spravovati bude stezky tvé.“1
Stačí jen podívat se na verše, které se nacházejí v 1. Královské, abychom si znovu připomněli zásadu, že když se řídíme radou Páně, když se pomodlíme a potom vyrazíme, výsledky prospějí všem. Dočteme se tam, že zemi sužovalo hrozné sucho. Následoval hladomor. Prorok Eliáš obdržel od Pána pokyn, který se mu musel zdát udivující: „Jdi do Sarepty… Aj, přikázal jsem ženě vdově, aby tě živila.“ Když Eliáš vdovu našel, prohlásil: „Medle, přines mi trochu vody v nádobě, abych se napil.
A když šla, aby přinesla, zavolal jí zase a řekl: Medle, přines mi také kousek chleba v ruce své.“
Její odpověď popsala její žalostnou situaci, když vysvětlovala, že připravuje poslední a skrovné jídlo pro svého syna a pro sebe a že potom zemřou.
Jak nepravděpodobně jí musela znít Eliášova odpověď: „Neboj se. Jdi a učiň, jakž jsi řekla, a však udělej mi prvé z toho malý chléb podpopelný a přines mi; potom sobě a synu svému uděláš.
Neboť toto praví Hospodin Bůh Izraelský: Mouka z kbelíka toho nebude strávena, aniž oleje v nádobce té ubude až do toho dne, když dá Hospodin déšť na zemi.
I šla a učinila vedlé řeči Eliášovy, a jedla ona i on i čeled její až do těch dní.
Z kbelíka toho mouka nebyla strávena, aniž oleje v nádobce ubylo.“2
Kdybych se vás zeptal, která ze všech pasáží Knihy Mormon je nejčtenější, myslím, že by to bylo vyprávění, které se nachází v 1. Nefim o Nefim, jeho bratrech, jeho otci a o příkazu, aby od Labana získal mosazné desky. Je tomu tak pravděpodobně proto, že většina z nás se čas od času zaváže znovu přečíst Knihu Mormon. Obvykle začínáme 1. Nefim. Ve skutečnosti pasáže, které se v ní nacházejí, nádherně zobrazují potřebu pomodlit se a potom jít a konat. Nefi řekl: „Půjdu tam a učiním, co rozkázal Pán, neboť vím, že Pán nadává lidem příkazů, aniž by pro ně připravil cestu, aby bylo lze splniti, co přikázal.“3
Pamatujeme si ono přikázání. Pamatujeme si Nefiovu odpověď. Pamatujeme si výsledek.
V naší době existuje mnoho příkladů týkajících se zkušeností těch, kteří se pomodlí a potom vyrazí a konají. Podělím se s vámi o dojímavý příběh jedné skvělé rodiny, která žila v nádherném městě Perth v Austrálii. V roce 1957, čtyři měsíce před zasvěcením chrámu na Novém Zélandu, byl Donald Cummings, otec této rodiny, presidentem členského okrsku v Perthu. Se ženou a s rodinou byli rozhodnuti navštívit zasvěcení chrámu, i když měli velmi málo finančních prostředků. Začali se modlit, pracovat a spořit. Prodali své jediné auto a shromáždili každé penny, které mohli, ale týden před plánovaným odjezdem jim stále chybělo 200 liber. Díky dvěma neočekávaným darům, z nichž každý měl hodnotu 100 liber, dosáhli jen tak tak svého cíle. Protože bratr Cummings nemohl na cestu získat volno v zaměstnání, rozhodl se dát výpověď.
Cestovali vlakem přes rozlehlý australský kontinent a přijeli do Sydney, kde se připojili k dalším členům, kteří také cestovali na Nový Zéland. Bratr Cummings a jeho rodina byli mezi prvními Australany, kteří byli pokřtěni za mrtvé v chrámu na Novém Zélandu. Byli mezi prvními ze vzdáleného Perthu v Austrálii, již byli obdarováni v chrámu na Novém Zélandu. Modlili se, připravovali se a potom jeli.
Když se rodina Cummingsových vrátila do Perthu, bratr Cummings získal novou a lepší práci. Když jsem měl o devět let později výsadu povolat ho jako prvního presidenta australského kůlu Perth, sloužil tehdy stále jako president okrsku.4 Myslím, že je významné, že je nyní presidentem chrámu v Perthu v Austrálii.
Ve filmu Shenandoah zní tato inspirující slova: „Pokud se o nic nepokusíme, pak nic nevykonáme; a pokud nic nevykonáme, k čemu zde tedy jsme?“
Po celém světě nyní Pánu slouží více než 60 000 misionářů na plný úvazek. Mnozí z tohoto ohromného zástupu dnes večer poslouchají a sledují toto kněžské zasedání generální konference. Modlí se a potom vyrazí a důvěřují Pánu v tom, kam jsou posláni, i svému misijnímu presidentovi, pokud se týče toho, kde budou v rámci své misie sloužit. Mezi mnoha zjeveními o jejich posvátném povolání jsou dvě pasáže, které jsem si oblíbil. Obě jsou z Knihy nauk a smluv.
První je z oddílu 100. Vzpomínáte si, že Joseph Smith a Sidney Rigdon byli na nějaký čas odloučeni od svých rodin a dělali si o ně starosti. Pán jim zjevil toto ujištění, které je útěchou pro misionáře v celé Církvi: „V pravdě, takto mluví k vám Pán, svým přátelům… Vašim rodinám se daří dobře, jsou v mých rukou a chci na ně vylíti svou milost, neboť veškerá moc je mi dána.“5
Druhý je z 84. oddílu Knihy nauk a smluv: „Kdekoli vás přijmou, tam budu já, neboť vás předejdu; budu s vámi po pravici i po levici. Ducha mého budete míti ve svých srdcích a andělé moji budou kolem vás, aby vás posilovali.“6
Inspirující je misionářská služba, kterou poskytl Walter Krause, který žije v Prenzlau v Německu. Bratru Krausemu, jehož oddanost Pánu je legendární, je nyní 92 let. Jako patriarcha udělil více než tisíc patriarchálních požehnání členům žijícím v mnoha částech Evropy.
Po druhé světové válce byl, tak jako mnozí jiní v oné době, bez domova a žil se svou rodinou v utečeneckém táboře v Cottbusu, kde začal navštěvovat Církev. Ihned byl povolán, aby vedl tamní odbočku Církve. O čtyři měsíce později, v listopadu 1945, kdy byla země stále ještě v troskách, za ním přišel president okrsku Richard Ranglack a zeptal se ho, co by řekl na to, kdyby měl jít na misii. Odpověď bratra Krauseho odráží jeho oddanost Církvi. Řekl: „Nemusím o tom vůbec přemýšlet. Pokud mě Pán potřebuje, půjdu.“
Vyrazil 1. prosince 1945 s dvaceti německými markami v kapse a s kusem suchého chleba. Jeden ze členů odbočky mu daroval zimní kabát, který mu zbyl po synovi, který padl ve válce. Další člen, který byl švec, mu dal pár bot. S tímto a dvěma košilemi, dvěma kapesníky a dvěma páry ponožek odešel na misii.
Jednou uprostřed zimy šel pěšky z Prenzlau do Kamminu, vesničky v Meklenbursku, kde chodilo na shromáždění, která se tam konala, čtyřicet šest lidí. Dorazil večer dlouho po setmění po šestihodinovém pochodu po cestách, stezkách a nakonec po zoraných polích. Krátce předtím, než dorazil do vesnice, přišel k velké bílé rovné ploše, po které se dobře šlo, a brzy došel k domu jednoho člena, u kterého zůstal přes noc.
Ráno přišel lesní správce, zaklepal na dveře členova domu a zeptal se: „Máte hosta?“
„Ano,“ zněla odpověď.
Správce pokračoval: „Tak se pojďte podívat na jeho stopy.“ Velká rovná plocha, po které bratr Krause šel, byla ve skutečnosti zamrzlé jezero, v jehož prostředku správce před nějakou dobou vysekal velkou díru kvůli rybaření. Vítr zavál díru sněhem a zakryl ji, takže bratr Krause nemohl vidět, jaké nebezpečí mu hrozilo. Jeho stopy vedly těsně vedle okraje díry a přímo k domu člena, aniž by o tom cokoli věděl. Zatížen svým batohem a gumovými botami by jistě utonul, kdyby udělal o jeden krok více směrem k díře, kterou neviděl. Později poznamenal, že tato událost v té době způsobila ve vesnici úplné pozdvižení.7
Celý život bratra Krauseho se řídil vzorem pomodlit se a potom vyrazit.
Kdyby se kdokoli z nás cítil neschopný nebo měl sklon k pochybám o své schopnosti přijmout kněžské povolání ke službě, nechť si vzpomene na tuto božskou pravdu: „U Boha všecko jest možné.“8
Nedávno jsem se dozvěděl o úmrtí Jamese Womacka, patriarchy kůlu Shreveport v Louisianě. Sloužil dlouho a požehnal mnoho životů. Před lety president Spencer W. Kimball vyprávěl presidentu Gordonu B. Hinckleymu, staršímu Bruci R. McConkiemu a mně o zážitku, který se mu stal při ustanovování patriarchy pro kůl Církve Shreveport Louisiana. President Kimball popisoval, jak vedl pohovory, jak hledal, jak se modlil, aby poznal Pánovu vůli ohledně volby patriarchy. Z nějakého důvodu žádný z navrhovaných kandidátů nebyl vhodným mužem pro toto pověření v dané době.
Den se protahoval. Večerní schůze začaly. Náhle se president Kimball obrátil k presidentovi kůlu a požádal ho, aby mu řekl, kdo je jistý muž, který seděl asi ve dvou třetinách délky kaple od něho. President kůlu odvětil, že to je James Womack, načež president Kimball řekl: „On je tím mužem, kterého Pán vybral, aby byl patriarchou vašeho kůlu. Požádejte ho, prosím, aby se se mnou po shromáždění setkal v místnosti vysoké rady.“
President kůlu Charles Cagle byl překvapen, protože James Womack nebyl typickým mužem. Při bojové akci během druhé světové války utrpěl těžká zranění. Ztratil obě ruce a část paže a většinu zraku a částečně i sluch. Když se vrátil, nikdo ho nechtěl připustit na právnickou fakultu, a přesto skončil jako třetí nejlepší ve své třídě na univerzitě Louisiana State University.
Když se toho večera president Kimball setkal s bratrem Womackem a informoval ho, že Pán ho určil, aby byl patriarchou, v místnosti se rozhostilo dlouhé ticho. Poté bratr Womack řekl: „Bratře Kimballe, pokud tomu rozumím správně, patriarcha má vkládat své ruce na hlavu osoby, kterou žehná. Jak vidíte, já nemám ruce, které bych mohl vložit někomu na hlavu.“
Bratr Kimball laskavým a trpělivým způsobem, který byl pro něj typický, vyzval bratra Womacka, aby si zezadu stoupl k židli, na které bratr Kimball seděl. Pak řekl: „Teď se nakloňte, bratře Womacku, a zkuste dosáhnout konci svých paží na mou hlavu.“ K radosti bratra Womacka se jeho paže dotkly bratra Kimballa a zvolal: „Já na vás dosáhnu! Já na vás dosáhnu!“
„Samozřejmě, že na mě dosáhnete,“ odvětil bratr Kimball. „A pokud dosáhnete na mě, můžete dosáhnout na kohokoli, koho budete žehnat. Já jsem pravděpodobně ta nejmenší osoba, která kdy před vámi bude sedět.“
President Kimball nám řekl, že když bylo jméno Jamese Womacka oznámeno na konferenci kůlu „ruce členů vystřelily vzhůru na znamení nadšeného souhlasu“.
Připomenula se nám slova Páně k proroku Samuelovi v době, kdy byl David určen, aby se stal budoucím králem Izraele: „Člověk zajisté hledí na to, což jest před očima, ale Hospodin hledí k srdci.“9
Bratří, ať je naše povolání jakékoli, nehledě na naše obavy nebo úzkosti, modleme se a potom vyražme a konejme a mějme na paměti slova Mistra, dokonce Pána Ježíše Krista, který slíbil: „Já s vámi jsem po všecky dny, až do skonání světa.“10
V epištole Jakubově dostáváme radu: „Buďtež pak činitelé slova, a ne posluchači toliko, oklamávajíce sami sebe.“11
Kéž jako mocná skupina nositelů kněžství jsme činiteli slova, a nikoli pouze posluchači. Kéž se modlíme a potom vyrazíme a konáme.
Ve jménu Ježíše Krista, amen.
ODKAZY
1. Přísl. 3:5-6.
2. Král. 17:9-11, 13-16; viz také v. 12.
3. 1. Nefi 3:7.
4. Viz Richard J. Marshall, „Saga of Sacrifice“, Ensign, Aug. 1974, 66-67.
5. NaS 100:1.
6. NaS 84:88.
7. Viz Garold N. Davis and Norma S. Davis, „Behind the Iron Curtain: Recollections of Latter-day Saints in East Germany, 1945-1989“, Brigham Young University Studies 35, no. 1 (1995): 54-55.
8. Mat. 19:26.
9. 1. Sam. 16:7.
10. Mat. 28:20.
11. Jakub 1:22.
Previous
