Druhý marnotratný syn Starší Jeffrey R. Holland Kvorum dvanácti apoštolů Bůh si nikoho z nás necení ani neopatruje méně než druhého. Svědčím o tom, že miluje každého z nás - obavy, úzkosti, to, jak se na sebe díváme, všechno. Mezi nejpozoruhodnější podobenství, jež kdy Spasitel vyprávěl, patří příběh o bláhovém mladším bratrovi, který šel k svému otci, požádal ho o svůj díl jmění a odešel z domova, aby své dědictví promrhal, jak se píše v písmech, „byv prostopášně živ“.1 Jeho peníze a přátelé se rozplynuli dříve, než si pomyslel - tak je tomu vždy - a poté se dostavil den děsivého zúčtování - i ten přichází vždy. V průběhu sestupné dráhy svého života se stal hlídačem vepřů a měl takový hlad a byl do té míry zbaven potravy a důstojnosti, že „žádal nasytiti břicho své mlátem, kteréž svině jedly“. Dokonce i tato útěcha však pro něj byla nedostupná. Poté písma povzbudivě říkají, že přišel „sám k sobě“. Rozhodl se vrátit domů v naději, že bude přijat alespoň jako služebník v domě svého otce. Cituplný obraz toho, jak starostlivý, věrný otec běží tomuto chlapci naproti a zasypává ho polibky, je jednou z nejdojemnějších a nejsoucitnějších scén v celých svatých písmech. Sděluje každému dítěti Božímu, ať svéhlavému, či nikoli, jak moc si Bůh přeje mít nás znovu v bezpečí svého náručí. Ponoříme-li se však do příběhu tohoto mladšího syna, můžeme opominout, nejsme-li opatrní, příběh staršího syna, neboť úvodní slova Spasitelova vyprávění znějí: „Člověk jeden měl dva syny“ - a mohl by dodat: „A oba byli ztraceni a oba se potřebovali vrátit domů.“ Mladší syn se vrátil, na jeho bedra bylo vloženo roucho a na ruku prsten, když na scénu vstupuje starší syn. Byl poslušný, poctivě pracoval na poli a nyní se vrací domů. Myšlenka souběžných návratů domů, třebaže z různých míst, je v tomto příběhu naprosto zásadní. Když se blíží k domovu, slyší hudbu a smích. „I povolav jednoho z služebníků, [všimněte si, že má služebníky] otázal se, co by to bylo. A [služebník] řekl jemu: Bratr tvůj přišel, i zabil otec tvůj tučné tele, že ho zdravého přijal. I rozhněval se [starší bratr], a nechtěl vjíti. Otec pak jeho vyšed, prosil ho.“ Však víte, jak se pak odvíjel jejich rozhovor. Bolest tohoto otce nad svéhlavým dítětem, které uteklo z domova a povalovalo se s vepři, se nyní dozajista mísí s tím, že si uvědomuje, že tento starší, moudřejší bratr, dětský hrdina mladšího chlapce, jak tomu v případě starších bratrů vždy bývá, je rozzloben kvůli tomu, že jeho bratr se vrátil domů. Ne, opravuji. Tento syn není ani tolik rozzloben kvůli tomu, že ten druhý se vrátil domů, jako kvůli tomu, že jeho rodiče z toho mají takovou radost. S pocity neuznání a možná s až přílišnými pocity sebelítosti tento poslušný syn - a on je skutečně velmi poslušný - na chvíli zapomíná, že nikdy nemusel poznat špínu či beznaděj, strach či sebeznechucení. Na chvíli zapomíná, že mu již patří každé telátko na statku, a stejně tak mu patří i všechna roucha ve skříni a všechny prsteny v zásuvce. Na chvíli zapomíná, že jeho věrnost je a bude vždy odměněna. Kdepak, jemu, který má prakticky vše a který si to usilovnou a znamenitou prací vydobyl, se nedostává jedna věc, která by z něho mohla učinit dokonalého muže Páně, kterým téměř je. Musí si ještě osvojit soucit a milosrdenství, šlechetnou velkorysost náhledu na věc, aby si uvědomil, že se nejedná o návrat rivala. Je to jeho bratr. Jak ho jeho otec prosil, aby si uvědomil, je to někdo, kdo umřel a nyní je naživu. Je to někdo, kdo byl ztracen a nyní je nalezen. Tento mladší bratr byl dozajista vězněm - vězněm hříchu, hlouposti a ohrady pro vepře. Avšak starší bratr také žije v jistém vězení. Dosud nebyl schopen dostat se z vězení vlastními silami. Pronásleduje ho zelenooká příšera žárlivosti.2 Domnívá se, že si ho jeho otec dostatečně necení a že ho bratr zbavil jeho zasloužených práv, ačkoli ani jedno není pravda. Stal se obětí fiktivní potupy. Je podobný Tantalovi z řecké mytologie - je až po bradu ve vodě, ale přesto má stále žízeň. Ten, který měl být až doposud podle všeho v životě velmi šťastný a spokojený se svým příznivým osudem, je náhle velmi nešťastný jen kvůli tomu, že někoho jiného také potkalo trochu přízně. Kdo nám to tak úlisně šeptá do ucha, že dar daný někomu jinému z nějakého důvodu snižuje požehnání, která jsme obdrželi my? Kdo nám namlouvá, že pokud se Bůh usmívá na jiného, pak se dozajista musí z nějakých důvodů mračit na nás? Vy i já společně víme, kdo to dělá - je to otec všech lží.3 Je to Lucifer, náš společný nepřítel, jehož zvolání po všechny věky je stále totéž a je určeno všem: „Dej mi slávu svou.“4 Říká se, že závist je hříchem, ke kterému se nikdo ochotně nepřizná, avšak tomu, jak všeobecně rozšířený tento sklon může být, nasvědčuje jedno staré dánské přísloví: „Kdyby byla závist horečkou, byl by nemocný celý svět.“ Kaplan v Chaucerových Povídkách Canterburských běduje nad závistí, protože má tak dalekosáhlý dosah - dokáže mít odpor ke všemu, včetně jakékoli ctnosti a talentu, a může ji urazit cokoli, včetně veškeré dobroty a radosti.5 Když se nám z našeho pohledu zdá, že ostatní rostou, domníváme se, že my se proto musíme zmenšovat. A tak se na neštěstí podle toho občas chováme. Jak k tomu dochází, zvlášť když si tolik přejeme, aby k tomu nedocházelo? Myslím, že jedním z důvodů může být to, že každý den se setkáváme s různými lákavými svody, které nám říkají, že toho, co máme, není dost. Někdo nebo něco nám neustále říká, že musíme být pohlednější nebo bohatší, že musíme být populárnější a obdivovanější než jak se sami vidíme. Je nám řečeno, že jsme neshromáždili dost majetku nebo že jsme nebyli na dost zábavných místech. Jsme bombardováni sdělením, že když jsme byli zváženi na světských vahách, zjistilo se, že se nám něčeho nedostává.6 Některé dny to vypadá, jako bychom byli zamčeni v pokojíku velikého a prostorného stavení, kde jediné, co televize vysílá, je nikdy nekončící seriál nazvaný Marnivé představy.7 Bůh však takto nepracuje. Otec v tomto příběhu netrápí své děti. Nesrovnává je bez milosti s jejich bližními. Dokonce je nesrovnává ani mezi sebou. Kvůli projevům soucitu vůči jednomu nemusí dávat stranou či odpírat lásku druhému. Je božsky šlechetný k oběma synům. Oběma dětem prokazuje pravou lásku. Domnívám se, že Bůh s námi jedná podobně,jako má drahá žena Pat, když se snažím zpívat. Moje žena je talentovaný hudebník, něco jako hudební génius, ale já nejsem schopen správně zazpívat ani notu. A přesto vím, že když se snažím zpívat, miluje mě výjimečnou láskou. Vím to, protože jí to vidím na očích. Jsou to oči plné lásky. Jistý pozorovatel napsal: „Ve světě, který neustále porovnává lidi a třídí je podle toho, jak jsou více či méně inteligentní, více či méně atraktivní, více či méně úspěšní, není těžké skutečně uvěřit tomu, že [božská] láska činí totéž. Když slyším, jak je někdo chválen,“ říká, „není těžké si o sobě pomyslet, že mně náleží méně chvály; když čtu o tom, jak jsou druzí dobří a laskaví, je těžké nepřemýšlet o tom, zda jsem i já tak dobrý a laskavý jako oni; když jsem svědkem toho, jak se předávají trofeje, odměny a vítězné ceny výjimečným lidem, nemohu se vyhnout otázce, proč se totéž nepřihodilo i mně.“8 Pokud se těmto pocitům nevzepřeme, můžeme být svědky toho, jak tyto sklony, které svět tolik okrašluje, nakonec vyústí v rozmrzelý, ponižující pohled na Boha a děsivě zničující pohled na sama sebe. Většina přikázání, která nám říkají, co nemáme dělat, nás má chránit před tím, abychom neublížili druhým, jsem však přesvědčen, že přikázání „nepožádáš“ nás má chránit před tím, abychom ublížili sobě. Jak můžeme překonat tento sklon, který se tak běžně nachází téměř v každém z nás? Nejprve můžeme učinit to, co udělali tito dva synové a vydat se na cestu zpět k Otci. Máme tak učinit s takovým spěchem a pokorou, jakou jsme schopni v sobě nalézt. Na cestě můžeme sčítat svá mnohá požehnání a tleskat úspěchům, kterých dosáhli druzí. Co je však nejlepší, můžeme sloužit druhým, což je to nejlepší cvičení na srdce, které kdy bylo předepsáno. To však nakonec nebude stačit. Když jsme ztraceni, můžeme „přijít k sobě“, avšak ne vždy budeme možná schopni „najít sami sebe“ a, na věky věků, nemůžeme „spasit sami sebe“. To může uskutečnit pouze Otec a Jeho Jednorozený Syn. Spása spočívá pouze v nich. A tak se modlíme, aby nám pomohli, aby nám „vyšli“ naproti a objali nás a přivedli nás k hostině, kterou připravili. Oni tak učiní! Písma jsou plná zaslíbení, že Boží milost je dostačující.9 To je oblast, ve které se nikdo nemusí snažit něco urvat nebo soupeřit. Nefi prohlašuje, že Pán miluje celý svět a že spása je volně k dispozici. „Rozkázal… komukoli, aby neměl podílu na dobrotivosti jeho?“ ptá se Nefi. Ne! „Všichni… mají stejné právo a nikdo není vyloučen.“ „Pojďte ke mně všechny konce světa“, žádá nás, a kupujte mléko bez peněz a med bez ceny.10 Všichni mají stejné právo, jeden jako druhý. Kráčejte v klidu. Kráčejte s důvěrou. Kráčejte bez obav a bez závisti. Buďte si jisti, že Nebeský Otec má pro vás vždy hojnost všeho. Když tak budeme činit, můžeme pomáhat druhým, můžeme na ně svolávat požehnání, stejně jako se oni modlí za nás. Můžeme se radovat z každé vlohy a schopnosti, ať je dána komukoli, a tak můžeme zdejší život více přiblížit tomu, jaké to bude v nebi. Pomůže nám, když budeme vždy pamatovat na Pavlovo stručné seřazení ctností - „Nyní pak zůstává víra, naděje, láska, to tré, ale největší z nich jestiť láska.“11 Pavel nám připomíná, že jsme všichni tělo Kristovo a že všichni členové, ať vzhlední či mdlí, jsou hluboce milováni, jsou nezbytní a důležití. Cítíme hloubku jeho naléhavé prosby, aby nebyla žádna „roztržitost v těle, ale aby oudové jedni o druhé vespolek pečovali. A [když]… trpí jeden oud, spolu s ním trpí všickni oudové; [když] jest v slávě jeden oud, radují se spolu s ním všickni oudové.“12 Tato jedinečná rada nám pomáhá pamatovat na to, že anglické slovo generosity, nebo-li šlechetnost, má stejný původ jako slovo genealogie, přičemž obě slova pocházejí z latinského genus, což znamená stejného rodu nebo druhu, ze stejné rodiny nebo stejného pohlaví.13 Bude pro nás vždy snazší být šlechetnými, když budeme pamatovat na to, že daný jedinec, kterému je prokazována přízeň, je vskutku jedním z nás. Bratři a sestry, svědčím o tom, že Bůh si nikoho z nás necení ani neopatruje méně než druhého. Svědčím o tom, že miluje každého z nás - obavy, úzkosti, to, jak se na sebe díváme, všechno. Neposuzuje naše talenty či to, jak vypadáme; neposuzuje naši profesi či náš majetek. Povzbuzuje každého běžce a volá na nás, že závodíme proti hříchu, nikoli proti sobě navzájem. Vím, že pokud budeme věrni, čeká na každého z nás připraveno dokonale ušité roucho spravedlnosti,14 „roucha [zbělená v] krvi Beránkově“.15 Kéž se navzájem povzbuzujeme v našem úsilí získat tuto vítěznou cenu, o to se upřímně modlím ve jménu Ježíše Krista, amen. ODKAZY 1. Viz Lukáš 15:1-32. 2. Viz William Shakespeare, The Merchant of Venice [Kupec benátský], act 3, scene 2, line 110. 3. Viz 2. Nefi 2:18. 4. Mojžíš 4:1. 5. Viz Geoffrey Chaucer, The Canterbury Tales, ed. Walter W. Skeat (1929), 534-535. 6. Viz Dan. 5:27. (Dvojí význam zamýšlen.) 7. Viz 1. Nefi 12:18. 8. Henri J. M. Nouwen, The Return of the Prodigal Son (1992), 103. 9. Viz Ether 12:26; Moroni 10:32; NaS 17:8. 10. Viz 2. Nefi 26:24-28. 11. 1. Kor. 13:13. 12. Viz 1. Kor. 12:25-26. 13. Jsem zavázán Henrimu Nouwenovi za to, že mi ukázal tuto etymologickou vazbu. 14. Viz Iz. 61:10; 2. Nefi 4:33; 9:14. 15. Zjevení 7:14.