Gayle M. Cleggová
Druhá rádkyně v generálním předsednictvu Primárek
Každé dítě potřebuje pravidelná ujišťující vysvědčení: „Víme o tobě. Ceníme si tě. Máš v sobě velké možnosti. Jsi dobrý.“
Když jsem byla mladou matkou, odstěhovali jsme se s manželem a pěti dětmi mladšími osmi let do Jižní Ameriky. Ačkoli nikdo z nás nehovořil místním jazykem, největší potíže s novou řečí měla moje šestiletá dcerka. Rozhodli jsme se, že ji dáme do předškolní přípravky se čtyřletými dětmi, i když již měla začít chodit do první třídy. Doufali jsme, že vzájemný kontakt s mladšími dětmi jí bude nahánět méně strachu a ona bude moci snáze rozví-jet svou schopnost komunikovat v portugalštině.
Ve skutečnosti však moje dcera byla pro děti stejně cizí, jako byly ony pro ni. Každý den byl zápasem a já jsem se pro ni každé ráno, když jsem ji vedla do školy, trápila a potom jsem na konci dne čekala, až se sklíčená vrátí.
Jednoho dne k ní byly některé děti obzvláště nelaskavé. Několik jich po ní o přestávce dokonce házelo kameny, týralo ji a hrubě se jí posmívalo. Byla vystrašená a zarmoucená a rozhodla se, že se do třídy nevrátí. Seděla sama na prázdném hřišti a vzpomněla si na to, co jsme ji učili o osamělosti. Vzpomněla si, že Nebeský Otec je vždy nablízku svým dětem a že s Ním může mluvit kdykoli, nejenom před spaním. On porozumí řeči jejího srdce. V rohu hřiště sklonila hlavu a pronesla modlitbu. Nevěděla, o co se má modlit, tak prosila o to, aby s ní mohli být její tatínek a maminka a ochraňovat ji. Když se vracela do třídy, napadla ji píseň z Primárek.
Často chodím po zelených lukách
a sbírám náruče modrých květů.
Sbírám květy z celé louky,
drahá maminko, všechny květy mi připomínají tebe.
(„I Often Go Walking“, Children’s Songbook, 202)
Když otevřela oči, všimla si malého kvítku rostoucího v prasklině v betonu. Utrhla ho a dala si ho do kapsy. Její trápení s ostatními dětmi nezmizelo, ale když šla zpět do školy, měla pocit, že jsou s ní její rodiče.
Každý z nás, stejně jako moje šestiletá dcera, se cítil ztracen nebo odcizen. Možná vaší cizí zemí bylo učení se řeči algebry nebo chemie. Když jste vstoupili do Církve, možná jste si mysleli, že jste přistáli na cizím břehu, i když se tak stalo v rodné zemi. Představte si sami sebe na místě nově obráceného. Slova jako povolání, Předsedající biskupstvo a dokonce generální autorita vyžadují výkladový slovník.
Co naši misionáři, kteří porozuměli nabádání Svatého Ducha, že Církev je pravdivá, a kteří na toto nabádání zareagovali, ale potom před nimi stojí úkol učit se ve stejné chvíli evangeliu i cizímu jazyku? Žasnu při pomyšlení na jejich odvahu.
Náš život je naplněn mnoha případy frustrace z učení se cizímu jazyku. Nicméně existuje jeden jazyk, který je univerzální. Pouze „drahá maminko, všechny květy mi připomínají tebe“ promluvilo k srdci malé dívky. Píseň z Primárek a divoký kvítek byly důvěrně známou řečí zodpověděné modlitby.
Poté, co Ježíš nějaký čas učil v chrámu v Zemi přebytku, povšiml si, že lidé možná nerozumějí všem slovům, která řekl. Požádal je, aby šli domů a přemítali a modlili se se svými rodinami a připravili se na to, že k Nim druhého dne přijde.
Ale když „pohlédl na všechen shromážděný lid… viděl, že plakali a stále se naň dívali, jako by jej chtěli prositi, aby u nich poněkud déle prodlel…
Vzal malé děti jejich, jedno po druhém, a žehnal je…
a mluvil k zástupu lidu a pravil k nim: Vizte maličké svoje;
a když se podívali… spatřovali anděle s nebes sestupující jako uprostřed ohně, kteří přicházeli a obklopovali ony maličké… i sloužili jim andělé.“ (3. Nefi 17:5, 21, 23-24.)
„Obklopovat“ ohněm svého svědectví je jazyk, kterým se musí naučit hovořit a kterému se musí naučit rozumět každý z nás.
První lekcí, které se učí každé dítě na světě, které navštěvuje Primárky, je „Já jsem dítě Boží“. Již osmnáctiměsíční děti mohou ukazovat na sebe a hrát tuto hru s prsty:
Nebeský Otec mě zná
a ví, co rád dělám.
Zná mé jméno a ví, kde žiji.
Vím, že mě také miluje.
(„Heavenly Father Knows Me“, in Primary 1: I Am a Child of God [1994], 2)
Když jsem před mnoha lety učila šestou třídu, vpochodoval do mé třídy čtrnáctiletý chlapec oblečený ve stylu člena gangu. Byl o dva roky starší a o čtyři roky větší než zbývajících třicet studentů. Rychle jsem zjistila, že Brian neumí číst, protože do školy chodil naprosto nepravidelně a žil s různými opatrovníky v mnoha městech.
Blížilo se vysvědčení a já jsem ve svůj volný den přišla do školy, abych dokončila hodnocení dětí a zapsala známky na vysvědčení. Když jsem vešla do třídy, abych si vysvědčení vyzvedla, uviděla jsem Briana, jak vyvolává ve třídě rozruch. Vděčné kolegyni jsem nabídla, že si vezmu Briana s sebou. S několika slabikáři pro první třídu plnými obrázků jsme zamířili do knihovny a cestou jsme trochu mluvili o fotbalu.
Posadili jsme se u stolu, kde jsem psala vysvědčení. Zeptala jsem se ho, zda měl někdy vysvědčení.
Zavrtěl hlavou a řekl „Ne“. Zeptala jsem se, zda by chtěl vysvědčení.
Podíval se přímo na mě a řekl: „Jenom když v něm bude, že jsem dobrý chlapec.“
Zhotovila jsem pro něho zvláštní vysvědčení, které zdůrazňovalo jeho silné stránky. Napsala jsem na něj jeho celé jméno a jeho schopnost každého zapojit a rozesmávat lidi. Konkrétně jsem se zmínila o jeho lásce ke sportu. Nebylo to tradiční vysvědčení, ale zdálo se, že z něj má radost. Zanedlouho poté Brian zmizel z naší školy a naposledy jsem o něm slyšela, že žije v jiném státě. Doufala jsem, že mé vysvědčení, na němž stálo, že je dobrý chlapec, má v kapse, ať je kdekoli.
Jednou všichni dostaneme závěrečné vysvědčení. Možná budeme známkováni za to, jak dobře jsme podávali zprávu o dobrotě druhých. Každé dítě potřebuje pravidelná ujišťující vysvědčení: „Víme o tobě. Ceníme si tě. Máš v sobě velké možnosti. Jsi dobrý.“
Mám ráda příběhy o dětech pionýrů. Vždy slyšíme o jejich rodičích, jak šli do údolí Solného jezera. Ale slovy písně z Primárek:
Kdykoli myslím na pionýry,
myslím na statečné ženy a muže.
Rád si vzpomenu, že děti šly také;
rád bych byl tehdy dítětem.
(„Whenever I Think about Pioneers“, Children’s Songbook, 222.)
Susan Madsenová vypráví příběh o Agnes Caldwellové z Willieho výpravy ručních vozíků. Byli zastiženi silnými bouřemi a trpěli hrozným hladem a zimou. Na pomoc přijely vozy s jídlem a pokrývkami, ale nebylo jich dost, aby pobraly všechny lidi. I poté, co přijela pomoc, se většina lidí musela trmácet ještě mnoho dalších mil do bezpečí údolí.
Malá devítiletá Agnes byla příliš unavená na to, aby šla dál. Vozka si povšiml jejího odhodlání udržet krok s vozem a zeptal se, zda by se chtěla svézt. Vlastními slovy vypráví, co následovalo:
„Na to natáhl paži, uchopil mě za ruku, pobídl koně, abych musela běžet, přitom mé nohy… již nemohly dál. Zdálo se mi, že jsme takto ujeli míle. V té době se mi honilo hlavou, že to je ten nejničemnější člověk, který kdy žil, nebo o kterém jsem slyšela. Právě když se mi zdálo, že již doopravdy nemůžu, zastavil [a vytáhl mě do vozu]. Vzal pokrývku a … teple a pohodlně mě do ní zabalil. Ve voze jsem měla čas změnit názor, což jsem jistě udělala, když jsem se dozvěděla, že mě tím zachránil před zmrznutím, k němuž by došlo, když by mě vzal jen tak do vozu.“ (I Walked to Zion, [1994], 59.)
Vozka tohoto vozu s pomocí donutil tuto malou dívku běžet tak daleko a tak rychle, jak mohla, aby se jí znovu rozproudila krev ve zmrzlých nohách. Zachránil jí nohy, a možná i život, tím, že jí dovolil, aby si pomohla sama.
Naše děti dnes musejí putovat stejně hrozivě a obtížně, jako při stěhování na západ. Cestou čelí všem druhům pohrom. Potřebujeme jim posílit záda, aby nesly svá břemena, a nohy, aby tancovaly pod hvězdným nebem. Někdy musíme běžet, abychom udrželi krok s vírou našich dětí.
Na jiném místě ve 3. Nefim, když Kristus žehnal učedníkům, „pohlížel na ně přátelsky a světlo obličeje jeho zářilo na ně“ (3. Nefi 19:25).
Usměvavá tvář říká, že jste dobří. Děti se snaží být takovými jako Ježíš. Chtějí se podobat někomu, kdo se usmívá. Chtějí být s někým, kdo na ně reaguje s radostí.
President Hinckley řekl: „Děti potřebují sluneční svit. Potřebují štěstí. Potřebují lásku a výchovu.“ („Save the Children“, Ensign, Nov. 1994, 54.)
Toto má být jazyk, kterým své děti učíme evangeliu. Ať je vaše mateřská řeč jakákoli, učte se učit a hovořit jazykem srdečných modliteb a radostného svědectví tak, aby andělé, pozemští i nebeští, nás mohli obklopit a sloužit nám. Potřebujeme vyučující evangelia, kteří hovoří jazykem chvály a přátelství. Potřebujeme rozdávat duchovní vysvědčení, která potvrzují naši dobrotu v očích druhých. Je požehnáním dovolit dětem, aby běžely tak daleko, jak mohou, z vlastních sil, aby získaly sílu pro vlastní svědectví, a máme se na ně usmívat a zabalit je do pokrývky své lásky na celé velké cestě v univerzální řeči lásky.
Vzdávám díky za velké požehnání „vidět [naše] maličké“. Ráda vzpomínám na to, že děti šly také, ve jménu Ježíše Krista, amen.
Previous
