Vzhlížíme ke Kristu President Gordon B. Hinckley Jako polárka na nebi zůstává Vykupitel světa, Syn Boží, spolehlivý a jistý jako kotva našeho nesmrtelného života. Milovaní bratří a sestry, rád bych také vyjádřil hlubokou vděčnost za ohromnou službu sestře Smootové, sestře Jensenové, sestře Dewové a jejich komisi, které tak věrně a dobře sloužily v této nádherné a obrovské ženské organizaci. Je to úžasné sdružení, které má čtyři miliony devět set tisíc členek. Myslím, že na celém světě není nic podobného, a v životě žen na celé zemi působí nezměrné množství dobra. Děkuji vám, drahé sestry, za to, co jste vykonaly. Vítáme vás, sestro Parkinová, s vašimi rádkyněmi i s komisí, kterou si vyberete. Nyní uzavíráme tuto velkou konferenci. Těšili jsme se úžasné hostině u stolu Páně. Jeho způsobem jsme byli poučeni o Jeho cestách. Každý z nás má být díky tomuto bohatému zážitku trochu lepším. Jinak by naše shromáždění do velké míry vyznělo naprázdno. Až skončím, sbor zazpívá: Zůstaň se mnou, už se stmívá, dnešek už odchází. Stíny večera padají a noc už nadchází. V nitru srdce hosta vítám: ,V mém domově zůstaň,‘ Můj Spasiteli, stmívá se, Prosím Tebe, zůstaň. („Zůstaň se mnou, už se stmívá“, Zpěvník náboženských písní a písně pro děti 2, č. 33.) Tato slova dosti dobře shrnují pocity našeho srdce, když se vracíme do svých domovů. Kéž nás doprovází Duch našeho Pána a zůstává s námi. Nevíme, co leží před námi. Nevíme, co přinesou příští dny. Žijeme v nejistém světě. Někoho očekávají skvělé výsledky. Jiné zklamání. Někoho hodně radosti a veselí, dobré zdraví a příjemný život. Jiné možná nemoc a příděl zármutku. To nevíme. Víme ale jedno: bez ohledu na to, co skrývá budoucnost, jako polárka na nebi zůstává Vykupitel světa, Syn Boží, spolehlivý a jistý jako kotva našeho nesmrtelného života. On je skálou našeho spasení, naší síly, naší útěchy, skutečným ohniskem naší víry. Ve slunečním svitu i ve stínu k Němu vzhlížíme a On je tam, aby nás ujistil a usmál se na nás. On je ústředním bodem našeho uctívání. Je Synem živého Boha, Prvorozeným Otce, Jednorozeným v těle, který opustil královské dvory na výsosti, aby se narodil jako smrtelník v těch nejubožejších podmínkách. O osamělosti svého života řekl: „Lišky doupata mají, a ptactvo nebeské hnízda, ale Syn člověka nemá, kde by hlavu sklonil.“ (Mat. 8:20.) „Chodil, dobře čině.“ (Skutkové 10:38.) Byl mužem zázraků. Podal ruku těm, kteří byli v tísni. Uzdravoval nemocné a křísil mrtvé. A přesto přes veškerou lásku, kterou přinesl do světa, jím lidé opovrhovali a odmítali Ho, byl mužem bolestí a zakusil zármutek, pohrdali Jím a nevážili si Ho (viz Iz. 53 :3). Hledíme na Jeho život, kterému se žádný jiný nevyrovná, a říkáme s prorokem Izaiášem: „On nemoci naše vzal, a bolesti naše vlastní on nesl… On pak raněn jest pro přestoupení naše, potřín pro nepravosti naše; kázeň pokoje našeho na něj vzložena, a zsinalostí jeho lékařství nám způsobeno.“ (Iz. 53:4-5.) Když v nebi probíhala velká válka, Lucifer, syn jitra, přišel s plánem, který byl odmítnut. Otec nás všech s láskou ke Svým dětem nabídl lepší plán, ve kterém bychom měli svobodu rozhodovat o směru svého života. Jeho Jednorozený Syn, náš starší bratr, byl klíčem k tomuto plánu. Člověk bude mít svobodu jednání a z této svobody bude vyplývat zodpovědnost. Člověk bude kráčet cestami světa a hříchu a bude klopýtat. Ale Syn Boží na sebe vezme tělo a přinese se jako oběť na usmíření hříchů všech lidí. Skrze nevýslovné utrpení se stane velkým Vykupitelem, Spasitelem veškerého lidstva. S jistým malým porozuměním tomuto nesrovnatelnému daru, tomuto podivuhodnému daru vykoupení, poklekáme před Ním v uctivé lásce. Jako Církev máme kritiky, je jich mnoho. Říkají, že nevěříme v tradičního křesťanského Krista. Na tom, co říkají, něco je. Naše víra, naše znalost není založena na dávné tradici, vyznáních, která pocházejí z ohraničeného porozumění a z téměř nekonečných diskusí lidí snažících se dospět k definici vzkříšeného Krista. Naše víra, naše znalost pochází ze svědectví proroka v této dispenzaci, který před sebou spatřil velkého Boha vesmíru a Jeho milovaného Syna, vzkříšeného Pána Ježíše Krista. Promlouvali k němu. On hovořil s Nimi. Otevřeně, jasně a bez rozpaků o tomto velkém vidění svědčil. Bylo to vidění Všemohoucího a Vykupitele světa, jehož sláva přesahuje naše chápání, ale určité a jasné v poznání, které přineslo. Z tohoto poznání, hluboce zakořeněného v půdě moderního zjevení, slovy Nefiho „mluvíme o Kristu, a utěšujeme se v Kristu, kážeme o Kristu, prorokujeme o Kristu a píšeme podle svých proroctví, [abychom my a] naše dítky [zvěděli], ke kterému pramenu se [musíme] utíkati pro odpuštění hříchů svých.“ (2. Nefi 25:26.) A tak, bratři a sestry, když se s vámi na nějakou dobu loučíme, opakujeme své pevné a trvalé svědectví. Činíme to jako jednotlivci s jistou a určitou znalostí. Jak jsem řekl mnohokrát dříve a jak nyní říkám znovu, vím, že Bůh, náš Věčný Otec, žije. Je velkým Bohem vesmíru. Je Otcem našich duchů, se kterým můžeme hovořit v modlitbě. Vím, že Ježíš Kristus je Jeho Jednorozeným Synem, Vykupitelem světa, který dal svůj život, abychom my mohli mít život věčný, a který vládne a panuje se svým Otcem. Vím, že jsou individuálními bytostmi, oddělenými a odlišnými jedna od druhé, a přesto mají stejný tvar, podstatu a záměr. Vím, že dílem Všemohoucího je „uskutečniti nesmrtelnost člověka a život věčný“ (Mojžíš 1:39). Vím, že Joseph Smith byl prorok, velký Prorok této dispenzace, skrze kterého přišly tyto pravdy. Vím, že tato Církev je dílem Božím, že Církvi předsedá a vede ji Ježíš Kristus, jehož svaté jméno nese. O těchto věcech s vážností svědčím a zanechávám vám, moji milovaní přátelé, svou lásku a požehnání v posvátném jménu Ježíše Krista, amen. Bůh buď s vámi, než se sejdem zas.