Stezky k dokonalosti President Thomas S. Monson První rádce v Prvním předsednictvu Ztělesňujte ve svém životě čtyři vyzkoušené, konkrétní ctnosti: postoj vděčnosti, touhu po učení, oddanost kázni a ochotu pracovat. Naše předsednictvo Mladých žen odvedlo dobrou práci, že ano? Podporuji a schvaluji vše, co jste dnes od těchto skvělých žen slyšely. Jsou to skutečné služebnice Nebeského Otce a přednesly Jeho svaté slovo. „Štěstí,“ napsal prorok Joseph Smith, „je cíl a záměr naší existence; a bude jejím naplněním, budeme-li se držet cesty, která k němu vede; a touto cestou je ctnost, bezúhonnost, věrnost, svatost a dodržování všech Božích přikázání.“1 Jak ale člověk nalezne tuto stezku, a co více, jak zůstane na této stezce, která vede k dokonalosti? V klasickém díle Alenčina dobrodružství v říši divů od Lewise Carrolla přichází Alenka na křižovatku, kde před ní leží dvě cesty a každá vede dál, ale opačným směrem. Rozmlouvá s kočkou Šklíbou a ptá se jí: „Kterou cestou se mám vydat?“ Kočka odpovídá: „To záleží na tom, kam chceš jít. Pokud nevíš, kam chceš jít, tak ve skutečnosti nezáleží na tom, kterou cestou se dáš!“2 Na rozdíl od Alenky každá z vás ví, kam chce jít. Záleží na tom, kterou cestou jdete, neboť stezka, kterou jdete v tomto životě, povede na cestu, kterou půjdete v životě příštím. Veselý popěvek, který byl populární před mnoha lety, obsahuje provokativní slova: „Stačí-li si pouze něco přát, potom si to přej dál a starosti odplynou.“ Další návod na neúspěch pochází z novější písně: „Nedělej si starosti, buď šťastný!“ Téma dnešního večera „Stůjte na svatých místech“ je vhodnější. Oceňuji také slova, která následují - Stůjte na svatých místech a nepohněte se.3 President George Albert Smith, osmý president Církve, nabádal: „Kráčejme po cestě, která vede ke štěstí a celestiálnímu království, nejenom příležitostně, ale každý den a každou hodinu, protože zůstaneme-li na Pánově straně linie, zůstaneme-li pod vlivem Nebeského Otce, protivník nás nemůže ani pokoušet. Vstoupíme-li ale na ďáblovo území, … budeme nešťastní a toto neštěstí se s lety bude prohlubovat, dokud nebudeme činit pokání ze svých hříchů a neobrátíme se k Pánu.“4 Když hovořím k mladým mužům Aronova kněžství, často cituji radu jednoho otce svému drahému synovi: „Když někdy zjistíš, že jsi tam, kde být nemáš - tak odejdi!“ Stejná pravda platí i pro vás, mladé ženy zde v Konferenčním centru, i pro vás shromážděné ve sborových domech po celém světě. Vždy jsem měl pocit, že pokud hovoříme v obecných pojmech, zřídkakdy máme úspěch. Hovoříme-li ale konkrétně, zřídkakdy neuspějeme. Tudíž na vás naléhám, abyste ve svém životě ztělesňovaly čtyři vyzkoušené, konkrétní ctnosti. Jsou to: 1. postoj vděčnosti, 2. touha po učení, 3. oddanost kázni a 4. ochota pracovat. Zaprvé postoj vděčnosti. V knize Lukášově v 17. kapitole čteme příběh o deseti malomocných. Spasitel při pouti do Jeruzaléma procházel Galileou a Samařím a vstoupil do určité vesnice, na jejímž okraji potkal deset malomocných, kteří byli vzhledem ke svému stavu nuceni žít odděleně od ostatních. „Stáli zdaleka“ a volali: „Ježíši přikazateli, smiluj se nad námi.“ Spasitel naplněn soucitem a láskou k nim, řekl: „Jdouce, ukažte se kněžím.“ Když odešli, zjistili, že jsou uzdraveni. Písma nám říkají: „Jeden pak z nich uzřev, že jest uzdraven, navrátil se, s velikým hlasem velebě Boha. A padl na tvář k nohám [Mistrovým], díky čině jemu. A ten byl Samaritán.“ Spasitel odpověděl: „Zdaliž jich deset není očištěno? A kdež jich devět? Nenalezli se, aby vrátíce se, chválu Bohu vzdali, jediné cizozemec tento? I řekl jemu: Vstana, jdi, víra tvá tě uzdravila.“5 Božským zásahem byli ti, kteří byli malomocní, ušetřeni od kruté, pomalé smrti a jejich život byl prodloužen. Vděčnost vyjádřená jedním si vysloužila Mistrovo požehnání, nevděčnost devíti Jeho zklamání. Dnešní epidemie se podobají malomocenství v dávných dobách. Vlečou se, ochromují, ničí. Lze je nalézt všude. Jejich pronikání nezná hranic. Známe je jako sobectví, chtivost, požitkářství, krutost a zločin - abych se zmínil alespoň o některých. Na jedné regionální konferenci president Gordon B. Hinckley prohlásil: „Žijeme ve světě, kde je tolik špíny. Je všude. Je na ulicích. Je v televizi. Je v knihách a časopisech… Je jako velká povodeň, odporná, špinavá a hnusná, zaplavující svět. Musíme se nad ni povznést… Svět upouští od svých morálních měřítek. To může přivodit pouze neštěstí. Cesta ke štěstí spočívá v návratu k silnému rodinnému životu a k zachovávání morálních měřítek, hodnot, které byly vyzkoušeny během celých staletí.“6 Následováním rady presidenta Hinckleyho můžeme z této doby učinit úžasnou příležitost pro život zde na zemi. Naše možnosti jsou neomezené. Je tolik správných věcí - například učitelé, kteří učí, přátelé, kteří pomáhají, manželství, která fungují, a rodiče, kteří se obětují. Buďte vděčné za svou matku, svého otce, svou rodinu a své přátele. Vyjadřujte vděčnost svým učitelkám v Mladých ženách. Ony vás milují, modlí se za vás, slouží vám. Jste v jejich očích i v očích Nebeského Otce drahocenné. On slyší vaše modlitby. Dává vám svůj pokoj a svou lásku. Stůjte nablízku Jemu i Jeho Synovi a nebudete kráčet samy. Zadruhé touha po učení. Apoštol Pavel řekl Timoteovi: „Nižádný mladostí tvou nepohrdej, ale buď příkladem věrných.“7 President Stephen L Richards, který byl před mnoha roky rádcem v Prvním předsednictvu, byl hlubokým myslitelem. Řekl: „Víra a pochybnosti nemohou existovat ve stejné mysli současně, neboť jedno zahání druhé.“ Radím vám, abyste usilovaly o víru a zaháněly pochybnosti. Pán radil: „Učte se… slova moudrosti z nejlepších knih, bádejte po moudrosti studiem a vírou.“8 Pravdu můžeme najít v písmech, učení proroků, poučení od svých rodičů a inspiraci, která k nám přichází, když poklekáme a žádáme Boha o pomoc. Musíme být věrní svým ideálům, neboť ideály jsou jako hvězdy: nemůžete se jich dotknout rukama, ale tím, že je následujete, dosáhnete svého cíle.9 Mnohé vaše učitelky se zde dnes večer shromáždily s vámi. Věřím, že na každou učitelku se bude hodit popis věnovaný jedné z nich: „Vytvořila ve své třídě atmosféru, ve které vřelost a přijetí vytvářejí svou magickou přitažlivost a ve které je zaručen růst a vzdělávání, vzlet představivosti a duch mládí.“10 Zatřetí diskutujme o oddanosti kázni. Nebeský Otec dal každému z nás moc myslet, usuzovat a rozhodovat se. S touto mocí se sebekázeň stává nutností. Každý z nás má zodpovědnost se rozhodovat. Možná se zeptáte: „Je rozhodování skutečně tak důležité?“ Říkám vám, rozhodování určují osud. Nemůžete činit věčná rozhodování bez věčných následků. Dovolte, abych vám poskytl jednoduchý návod, jehož prostřednictvím můžete poměřovat rozhodnutí, se kterými jste konfrontovány. Je snadno zapamatovatelný: „Nemůžete udělat nic správného, když budete dělat to, co je špatné, a nemůžete udělat nic špatného, když budete dělat to, co je správné.“ Svědomí vás vždy varuje jako přítel předtím, než vás trestá jako soudce. Pán ve zjevení daném skrze proroka Josepha Smitha radil: „Co… nepovzbuzuje, není od Boha, nýbrž je to temnota. Co přichází od Boha, je světlo.“11 Někteří pošetilí lidé se stavějí zády k moudrosti Boží a vydávají se za kouzlem vrtkavé módy, přitažlivostí falešné popularity a vzrušením okamžiku. Správně myslet, správně se rozhodovat a správně jednat vyžaduje odvahu, protože tato cesta bude jen zřídkakdy, pokud vůbec někdy, cestou nejsnazší. Po bitvě o sebekázeň můžete být trochu potlučené a pohmožděné, vždy ale budete lepším člověkem. Sebekázeň je zprvu nanejvýš přísný proces; příliš mnoho z nás si přeje, aby nevyžadovala námahu a aby nebolela. Pokud nás zastihnou dočasné nezdary, je velmi důležitou součástí našeho úsilí o sebekázeň odhodlanost a odvaha zkusit to znovu. Drahé mladé sestry, neznám nic, co by vás popisovalo věrněji než to, co vyjádřilo První předsednictvo 6. dubna 1942: „Jak úžasná je mládež, která je čistá, a jak moc se podobá andělům; taková mládež prožívá nevýslovnou radost zde a věčné štěstí ve světě příštím.“12 Vaším cílem je věčný život v království našeho Otce, a máte-li ho dosáhnout, bude to od vás určitě vyžadovat sebekázeň. Nakonec nechť každý z nás pěstuje ochotu pracovat. President J. Reuben Clark, který byl před mnoha lety rádcem v Prvním předsednictvu, řekl: „Věřím, že jsme zde, abychom pracovali, a věřím, že před tím není úniku. Myslím, že si tuto myšlenku nemůžeme vštípit do duše a do své bytosti příliš brzy. Máme-li uspět nebo pokročit vpřed, musíme pracovat. Není žádné jiné cesty.“13 „Přilož ruku k dílu, přičiň se s námi“14 nejsou jen slova z oblíbené náboženské písně; je to výzva k práci. Možná bude užitečné, když uvedu jeden příklad. Otálení je vskutku zloděj času - zejména když se jedná o poctivou tvrdou práci. Mám na mysli potřebu pilně studovat, když se připravujete na zkoušky ve škole, a samozřejmě i na zkoušky v životě. Slyšel jsem o univerzitní studentce, která byla tak zaměstnaná radostmi studentského života, že odkládala přípravu na zkoušku. Noc před zkouškou si uvědomila, že je hodně hodin a že se na nic nepřipravila. Rozumově si zdůvodňovala: „Co je důležitější - mé zdraví, které vyžaduje, abych spala, nebo studijní dřina?“ Pravděpodobně uhádnete výsledek. Spánek zvítězil, studium bylo zanedbáno a zkouška byla osobní katastrofou. Pracovat musíme. Toto je tedy doporučený návod: 1. postoj vděčnosti, 2. touha po učení, 3. oddanost kázni a 4. ochota pracovat. Do každého života vstoupí okamžik zoufalství a potřeba vedení z božského zdroje - dokonce nevyslovená prosba o pomoc. Z celého srdce a duše vám svědčím, že vás Nebeský Otec miluje, že o vás ví a že vás neopustí. Dovolte mi, abych to ilustroval na osobním, drahocenném zážitku. Po mnoho let jsem díky svým úkolům jezdíval do oné části Německa, která ležela za tím, co se nazývalo železná opona. Pod komunistickou nadvládou ti, kteří v této oblasti žili, ztratili téměř všechny své svobody. Činnosti mládeže byly omezeny, všechny akce byly monitorovány. Krátce poté, co jsem převzal zodpovědnost za tuto oblast, jsem se zúčastnil nanejvýš povznášející konference, která se zde konala. Po inspirujících písních a proslovech jsem pocítil, že se mám mimo starou budovu krátce sejít s drahocennou dospívající mládeží. Bylo jich relativně málo, ale naslouchali každému mému slovu. Hladověli po slově a povzbuzení od apoštola Páně. Před konferencí, ještě ve Spojených státech, jsem pocítil nabádáni koupit tři krabice žvýkaček. Koupil jsem tři příchuti: Doublemint, Spearmint a Juicy Fruit. Když shromáždění mládeže skončilo, pečlivě jsem každému rozdal dvě žvýkačky - něco, co předtím nikdy neochutnali. Dárek přijali s radostí. Uplynuly roky. Vrátil jsem se do Drážďan - na místo naší dřívější konference. Nyní tam máme kaple, lidé mají nyní svobodu. Mají chrám. Německo již není rozděleno politickými hranicemi, ale stalo se jedním státem. Mládež je nyní dospělá a má vlastní děti. Po velké a inspirující konferenci mě vyhledala jedna matka s dcerou, aby si se mnou promluvily. Dcera, která byla asi ve vašem věku a která hovořila trochu anglicky, mi řekla: „Presidente Monsone, vzpomínáte si, jak jste před dlouhou dobou měl po okrskové konferenci krátké shromáždění mládeže, kde jste každému chlapci a každé dívce dal dvě žvýkačky?“ Odpověděl jsem: „Ano, samozřejmě si to pamatuji.“ Pokračovala: „Moje matka byla jednou z těch, kterým jste dal ten dárek. Řekla mi, že si jednu žvýkačku rozdělila na malé kousky. Vzpomínala, jak sladce chutnala a jak byla pro ni vzácná.“ Potom mi se souhlasným úsměvem své drahé matky podala malou krabičku. Když jsem otevřel její víčko, spatřil jsem druhou žvýkačku, po téměř dvaceti letech stále zabalenou. A potom řekla: „Maminka i já si přejeme, abyste si ji vzal.“ Vytryskly slzy, následovalo objetí. Matka mi potom řekla: „Předtím, než jste před mnoha lety přijel na naši konferenci, jsem se modlila k Nebeskému Otci, abych poznala, zda mě má skutečně rád. Šetřila jsem si tento dárek, abych si mohla pamatovat, že Nebeský Otec skutečně slyší naše modlitby, a abych tomu mohla učit i svou dceru.“ Dnes večer před vámi držím tento dárek - symbol víry a ujištění o nebeské pomoci, kterou vám poskytne náš Otec a Jeho Syn Ježíš Kristus. Kéž se v tento předvečer Velikonoc naše myšlenky obrátí k Tomu, který usmířil naše hříchy, který nám ukázal, jak žít, jak se modlit, a který nám svými vlastními skutky ukázal, jak tak můžeme činit. Narozen ve chlévě, položen v jeslích, tento Syn Boží - Pán Ježíš Kristus - kyne na každého z nás, abychom Ho následovali. „Ó, ta sladká radost, kterou přinášejí tato slova: ,Vím, že můj Vykupitel žije!‘“15 Ve jménu Ježíše Krista, amen. ODKAZY 1. Teachings of the Prophet Joseph Smith, ed. Joseph Fielding Smith (1970), 255-256. 2. Upraveno z Lewis Carroll, Alice’s Adventures in Wonderland (1992), 76. 3. Viz NaS 87:8. 4. In Conference Report, Apr. 1944, 31-32. 5. Lukáš 17:11-19. 6. Berlin Germany Regional Conference, 16 June 1996. 7. 1. Tim. 4:12. 8. NaS 88:118. 9. Viz Carl Schurz, 1859, in John Bartlett, comp., Familiar Quotations, 15th ed. (1980), 602. 10. From Grand Street Boys Club and Foundation, quoted in the New York Times. 11. NaS 50:23-24. 12. In James R. Clark, comp., Messages of the First Presidency of The Church of Jesus Christ of Latter-day Saints, 6 vols. (1965-75), 6:150. 13. J. Reuben Clark Jr., Work - Work Always! BYU Speeches of the Year (25 May 1960), 4. 14. Will L. Thompson, „Put Your Shoulder to the Wheel“, Hymns, no. 252. 15. Samuel Medley, „I Know That My Redeemer Lives“, Hymns, no. 136.