Slova, jimiž máme být živi Starší James M. Dunn Sedmdesátník Úspìšné zdolávání naší cesty životem se zrakem upøeným ke správnému smyslu života nám žehná jak zde, tak v životì pøíštím. Svìt je plný slov. Mnohá slova jsou ostrá a obviòující a mnohá jsou sarkastická. Spoleènì vytváøejí šum, nejasný zvuk, kterému nenasloucháme ani o nìm vážnì nepøemýšlíme. Potom ale, jednou za èas, jakoby pøes tento hluk, slyšíme vzácná slova, jimiž máme být živi, jako na této konferenci. President Thomas S. Monson na generální konferenci v dubnu 1988 prohlásil: „Ceníme si inspirované myšlenky: Bùh je Otec. Èlovìk je bratr. Život je poslání a ne kariéra.“ (Citován Stephen L Richards v „An Invitation to Exaltation,“ Ensign, May 1988, 54.) To jsou slova, jimiž máme být živi. Bùh je náš Nebeský Otec. My jsme jeho duchovnì zplozené dìti. Porozumìní našemu vztahu k Bohu nám pomáhá lépe chápat, odkud jsme pøišli a jaké jsou naše možnosti na vìènosti. Když ho poznáme, nauèíme se lépe tomu, jak se Mu pøiblížit a jak máme žít, abychom Mu dìlali radost. Náš pozemský pobyt je èástí Jím sestaveného božského plánu štìstí, který nás pobízí, abychom žili s vírou, získávali zkušenosti v tomto smrtelném životì a stali se zpùsobilými, skrze poslušnost a sílu usmíøení, k návratu do Jeho pøítomnosti, kde budeme navìky. Žijeme ve svìtì, který je nápadný velikou rozmanitostí: rozdílnými zemìmi, kulturami, národy a jazyky. Musíme vìøit, že je to, alespoò do urèité míry, tak, jak to Bùh zamýšlel. Evangelium nás uèí, že navzdory tìmto rozdílùm jsme všichni dìtmi téhož Nebeského Otce. Lidská rasa je jedna rodina a tudíž my všichni jsme bratøi a sestry. Jako sourozenci musíme pochopit, že Nebeský Otec miluje všechny své dìti stejnou mìrou, jako kterýkoli dobrý pozemský otec. Zdvoøilost, laskavost, štìdrost a shovívavost – to všechno jsou prvky vhodného chování mezi èleny rodiny. Pøedstavte si zklamání dokonalého milujícího Otce, když vidí, jak zle se k sobì chovají Jeho dìti. Život je krátký. „Pára zajisté jest, kteráž se na malièko ukáže, a potom zmizí“ (Jakub 4:14). V tom pøevzácném èase, který máme v tomto životì, je mnoho vìcí, které mají být vykonány. Nìkteré vìci jsou dùležitìjší než jiné a my se musíme moudøe rozhodovat. Nìkteré vìci jsou zjevnì špatné. Nìkteré jsou dobré. Ale nìkteré jsou nezbytné, máme-li naplnit oèekávání našeho Otce a uspìt ve své zkušební lhùtì v tomto smrtelném životì. Tato Otcova oèekávání zdaleka pøevyšují pouhé vytváøení plánu, jak se uživit, nebo libování si v krásách a potìšeních této zemì, tøebaže nás Pán ujišuje: „A líbilo se Bohu dát všechny tyto vìci èlovìku, nebo k tomu úèelu byly uèinìny, aby byly používány, s rozvahou, nikoliv s nestøídmostí nebo plýtváním“ (NaS 59:20). Úspìšné zdolávání naší cesty životem se zrakem upøeným ke správnému smyslu života nám žehná jak zde, tak v životì pøíštím. Poslušnost pøikázání, dodržování posvátných smluv a to, že jsme „horlivì zamìstnáni v dobré vìci“ (NaS 58:27) nám umožòuje pociovat radost, která je úèelem naší pozemské existence (viz 2. Nefi 2:25). Pán nám dal další ujištìní: „Ale nauè se, že ten, kdo koná díla spravedlnosti, dostane svou odmìnu, ano, mír na tomto svìtì a vìèný život ve svìtì pøíštím“ (NaS 59:23). Naše pozemské poslání tedy nemá naprosto nic spoleèného s naší kariérou v tomto životì. Je však naprosto zásadní pøi pøípravì na naše nesmrtelné urèení. Svìdèím vám, že zbožný život nás pøivede zpìt k Otci, který nám dal život zde a který nás pøijme zpìt a dá nám život vìèný. Mnoho dìtí Božích žije tak, jako by nikdy nemìl pøijít zítøek, jako by nikdy nemìl pøijít den zúètování. Svùj život tráví hledáním zábavy, zisku a potìšení. Nefi o takových prohlásil: „Ano, a budou mnozí, kteøí øeknou: Jezte a pijte a buïte veselí, nebo zítra zemøeme; a bude s námi dobøe.“ (2. Nefi 28:7.) Mnozí si ospravedlòují své chybné úvahy tímto závìrem: „ . . . avšak bojte se Boha – on vás ospravedlní, dopustíte-li se malých høíchù; ano, lžete trochu, ošizujte svého bližního pro slova jeho, kopejte jámu svému sousedu; ve všem tom nespoèívá nic zlého, a èiòte všechny tyto vìci, nebo zítra zemøeme; a kdybychom byli nalezeni vinnými, pak nás Bùh potrestá nìkolika málo ranami a koneènì budeme v království božím spaseni“ (2. Nefi 28:8). Výsledkem takových chybných myšlenek je svìt plný køiklavých a smyslných lákadel. Vidíme mladé muže odmítající sòatek; mladé ženy, které se pošetile vzdávají své poèestnosti pro vztah založený na chtíèi; páry, které cílevìdomì odmítají mít dìti nebo které se rozhodují pro „dítì-trofej“ protože „rodina“ se nehodí do jejich plánù na dobrodružné zážitky, zábavu nebo nabývání maximálního zisku. Na svìtì jsou nicménì miliony vìrných bratrù a sester, kteøí se dennì snaží „býti živi z každého slova vycházejícího z úst Božích“ (NaS 84:44). Oni plánují a žijí svùj život v souladu se zjeveným slovem Nebeského Otce. Pilnì pracují, pilnì studují a pilnì se modlí. Umìjí být vážní a dokáží se bavit. Slyší slovo a jsou slova poslušni. Rozumìjí zákonu obìti a znají požehnání, která pøicházejí, když podle zákona žijeme. Tito vìrní lidé pomáhají druhým a mají na nì ohled. Mají rádi malé dìti i starší generaci a peèují o nì. Jejich charakteristickými znaky jsou dobré zpùsoby a vysoká morálka a jsou pøíkladem doma, v sousedství i na veøejnosti. Bùh je miluje a žehná jim. Jsou živi Jeho slovy, slovy, která „jsou jistá a nepominou“ (NaS 64:31). Slova, jimiž máme být živi. Jsou obvykle prostá a výstižná. Pomáhají nám vzpomenout si. Udržují nás na cestì. Dovedou nás zpìt k Nebeskému Otci a Jeho klidu. Kéž máme na pamìti: Bùh je Otec. Èlovìk je bratr. Život je poslání a ne kariéra. Ve jménu Ježíše Krista, amen.