Modlitba za dìti Starší Jeffrey R. Holland Kvorum dvanácti apoštolů Jako rodièe mùžeme udržovat život v rovnováze . . .  láskou a vírou, které pøedáváme dalšímu pokolení, každému dítìti individuálnì. Vzkøíšený Ježíš v závìru svého prvního dne, kdy uèil vìrné Nefity, obrátil svou pozornost ke zvláštnímu obecenstvu, které èasto stojí tìsnì pod úrovní našeho zraku a nìkdy témìø mimo nìj. Posvátný záznam øíká: „Pøikázal jim, aby pøivedli malé dítky svoje [dopøedu] . . .  A když byli . . .  poklekli,  . . .  poklekl také na zemi, a hle modlil se k Otci, a co se modlil, nemùže býti vypsáno,  . . .  tak veliké a podivuhodné [byly] vìci . . .  [které øíkal] Otci . . .  A když Ježíš byl ustal modliti se k Otci, povstal . . .  a . . .  plakal . . .  a . . .  vzal malé dìti jejich, jedno po druhém, a žehnal je a modlil se za nì k Otci. A když byl toto uèinil, plakal opìt; a mluvil k zástupu . . .  Vizte malièké svoje.“ Nemùžeme vìdìt pøesnì, co Spasitel v takovém pohnutém okamžiku cítil, ale víme, že byl „zarmoucen“ a že „povzdychl . . .  v nitru svém“ nad nièivými vlivy, které se neustále toèí kolem nevinných.1 Víme, že cítil velkou potøebu pomodlit se za dìti a požehnat jim. V takových dobách, ve kterých se nacházíme, a jsou hrozby celosvìtové nebo místní nebo v individuálním životì, se také modlím za dìti. Nìkdy se zdá, že je zaplavuje moøe pokušení a pøestupku, prostì se pøes nì pøelije døíve, než se mu mohou úspìšnì bránit, døíve než by mu mìly èelit. A èasto se pøinejmenším nìkteré z tìchto sil zdají být mimo naši osobní kontrolu. Pravda, nìkteré z nich mohou být mimo naši kontrolu, ale s vírou v živého Boha vydávám svìdectví, že nejsou mimo Jeho kontrolu. On žije a moc knìžství pùsobí na obou stranách závoje. Nejsme sami a netøeseme se, jako kdybychom byli opuštìni. Když dìláme svou èást, mùžeme žít podle evangelia a bránit jeho zásady. Mùžeme druhým hlásat jistou Cestu, spásnou Pravdu a radostný Život.2 Mùžeme èinit osobní pokání všude, kde to potøebujeme, a když jsme udìlali vše, mùžeme se modlit. Všemi tìmito zpùsoby mùžeme žehnat jeden druhého a zejména ty, kteøí naši ochranu potøebují nejvíce – dìti. Jako rodièe mùžeme udržovat život v rovnováze zpùsobem, který ho vždy držel v rovnováze – láskou a vírou, které pøedáváme dalšímu pokolení, každému dítìti individuálnì. Pøi takové modlitbì za mládež bych se chtìl zmínit spíše o konkrétním hledisku jejich bezpeènosti. V tomto hovoøím opatrnì a s láskou k jakýmkoli dospìlým v Církvi, rodièùm nebo jiným, kteøí mohou být cyniètí nebo skeptiètí, kteøí v záležitostech úplné oddanosti vždy, jak se zdá, zùstávají trochu pozadu, kteøí v táboøe církevní nauky vždy s oblibou rozbíjejí svùj stan na okraji náboženské víry. Tìm všem – které máme rádi a kterým pøejeme, aby táboøili pohodlnìji blíže k nám – øíkám, buïte si, prosím, vìdomi toho, že plná cena, kterou je nutné za takové stanovištì zaplatit, není vždy pøedložena ve vašem životì. Ne, naneštìstí nìkteré prvky toho lze pøirovnat k nekontrolovanému státnímu dluhu, jehož zaplacení pùjde z kapes vašich dìtí a vnouèat a bude daleko nákladnìjší, než jste si kdy mysleli. V této Církvi je ohromný prostor – a pøikázání z písem – pro studium a uèení se, pro srovnávání a uvažování, pro diskusi a oèekávání dalších zjevení. Všichni se uèíme „øádku za øádkou, pøedpis za pøedpisem“3 a naším cílem je opravdová náboženská víra vedoucí k pravému køesanskému životu. V tom není žádné místo pro donucování nebo manipulaci, žádné místo pro zastrašování nebo pokrytectví. Žádné dítì v této Církvi ale nemá být ponecháno v nejistotì ohlednì oddanosti svých rodièù Pánu Ježíši Kristu, znovuzøízení Jeho Církve a skuteènosti, že existují žijící proroci a apoštolové, kteøí nyní, stejnì jako v døívìjší dobì, vedou tuto Církev podle „vùle Pánì, . . .  úmysl[u] Pánì, . . .  slov[a] Pánì, . . .  a moc[i] Boží ke spáse“.4 V tìchto základních záležitostech víry se proroci nemusejí omlouvat za to, že vyžadují jednotu, vskutku pøizpùsobení se v pravém smyslu, ve kterém toto druhé slovo použil prorok Joseph Smith.5 V každém pøípadì, jak mi kdysi v neformálním rozhovoru øekl starší Neal Maxwell: „Zdá se, že nebyl žádný problém s pøizpùsobením se v den, kdy se otevøelo Rudé moøe.“ Rodièe prostì nemohou flirtovat se skepticismem nebo cynismem a potom být pøekvapeni, když jejich dìti toto flirtování rozšíøí na plnì rozdmýchanou romantickou lásku. Pokud v záležitostech víry a vìøení hrozí nebezpeèí, že dìti budou spláchnuty tímto intelektuálním proudem nebo touto kulturní bystøinou, my jako jejich rodièe si musíme být jisti více než kdy pøedtím, abychom byli ukotveni v bezpeèném kotvišti, které je pro èleny naší domácnosti jasnì rozpoznatelné. Nikomu nepomùže, poplaveme-li s nimi ke srázu a skrze øev vodopádu jim budeme celou cestu dolù vysvìtlovat, že ve skuteènosti víme, že je Církev pravdivá a že v ní skuteènì spoèívají klíèe knìžství, jenom nechceme potlaèovat nìèí svobodu myslet si nìco jiného. Ano, mùžeme stìží oèekávat, že se dìti dostanou bezpeènì na bøeh, pokud se zdá, že rodièe nevìdí, kde ukotvit svou vlastní loï. Izaiáš kdysi použil støídání tìchto obrazù, když o nevìøících øekl: „Oslábli jsou provazové [jejich], aniž budou moci utvrditi sloupu bárky své, ani roztáhnouti plachty.“6 Myslím, že nìkteøí rodièe možná nerozumìjí tomu, že i když se v mysli cítí jisti svým osobním svìdectvím, mohou mít nicménì vliv na to, že pro jejich dìti je pøíliš obtížné onu víru odhalit. Mùžeme být pøimìøenì aktivními Svatými posledních dnù, kteøí chodí na shromáždìní, když ale nežijeme bezúhonnì podle evangelia a nepøedáváme svým dìtem mocné a upøímné svìdectví o pravdivosti znovuzøízení a božského vedení Církve od prvního vidìní až do této doby, potom se tyto dìti, k naší lítosti, ale nikoli pøekvapivì, možná nestanou viditelnì aktivními Svatými posledních dnù, kteøí chodí na shromáždìní, a možná nebudou aktivní vùbec. Nedávno jsem se sestrou Hollandovou potkal pohledného mladého muže, který nás kontaktoval poté, co se zabýval okultismem a zkoumal rùzná východní náboženství, to vše ve snaze najít náboženskou víru. Pøiznal, že jeho otec nevìøí vùbec v nic. Øekl ale, že jeho dìdeèek je ve skuteènosti èlenem Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnù. „Ale nic moc s ní nedìlá,“ øekl mladík. „Mìl vùèi Církvi neustále nìjaké výhrady.“ Od dìdeèka, který má výhrady, pøes syna, který je bezvìrec, k vnukovi, který nyní zoufale hledá to, co Bùh jeho rodinì již jednou poskytl! Jak klasický pøíklad varování, které kdysi uvedl starší Richard L. Evans. Øekl: „Obèas si nìkteøí rodièe chybnì myslí, že mohou trochu polevit, pokud se týèe jednání a pøizpùsobení se, nebo že snad mohou zaujmout takzvaný liberální pohled na zásadní a základní vìci – myslí si, že na troše uvolnìnosti nebo shovívavosti nezáleží – nebo možná neuèí své dìti, nebo nechodí na shromáždìní nebo možná vyjadøují kritické názory. Zdá se, že si nìkteøí rodièe  . . .  myslí, že mohou trochu ubrat v základních vìcech, aniž by to ovlivnilo jejich rodinu nebo její budoucnost. Pokud ale rodièe trochu sejdou z cesty,“ uvádí, „dìti na základì jejich pøíkladu sejdou pravdìpodobnì ještì dále.“7 Odvést dítì (nebo nìkoho jiného!), by neúmyslnì, pryè od vìrnosti, pryè od oddanosti a pevné víry prostì proto, že chceme být chytøejší nebo nezávislí, je povolení, které žádnému rodièi nebo nìjaké jiné osobì nebylo nikdy dáno. V záležitostech náboženství není skeptická mysl vyšším projevem ctnosti než vìøící srdce a analytické zpochybòování významu a zámìrù používané tøeba na poli literární fikce mùže být jednoduše znièující, když je použito na rodinu toužící mít doma víru. A taková odchylka od správného smìru mùže být klamavì pomalá a zákeøná ve svém úèinku. Jak øekl jeden pozorovatel: „Když mi ve vanì zvýšíte teplotu vody každých deset minut o pouhý jeden stupeò, jak poznám, kdy mám køièet?“8 Když dávné dìti Izraele vztyèovaly v poušti Sinaj svùj svatostánek, bylo jim pøikázáno, aby pøipravily pevná podpùrná lana a posílily kùly, které je držely.9 Dùvod? V životì pøicházejí bouøe – pravidelnì. Tak ho opravujte, upevòujte a potom ho znovu opravujte a upevòujte. Víme, že i tehdy budou nìkteré dìti èinit rozhodnutí, která jejich rodièùm zlomí srdce. Maminky a tatínkové mohou dìlat vše správnì, a pøesto mohou mít dìti, které bloudí. Morální svoboda jednání stále platí. Ale i v tìchto bolestných hodinách bude pro vás útìchou vìdìt, že vaše dìti znají vaši trvalou víru v Krista, v Jeho pravou Církev, v klíèe knìžství a v ty, kteøí jsou jejich držiteli. Potom pro vás bude útìchou vìdìt, že když se vaše dìti rozhodly opustit pøímou a úzkou stezku, opouštìjí ji s jasným vìdomím, že jejich rodièe se jí pevnì drží. Dále bude mnohem vìtší pravdìpodobnost, že se na tuto stezku vrátí, až pøijdou k sobì10 a vzpomenou si na láskyplný pøíklad a jemné uèení, které jste jim tam nabízeli. Žijte podle evangelia tak zøetelnì, jak mùžete. Dodržujte smlouvy, o kterých vaše dìti vìdí, že jste je uzavøeli. Udìlujte knìžská požehnání. A vydávejte své svìdectví!11 Nepøedpokládejte jenom, že vaše dìti nìjak samy porozumìjí vaší víøe. Prorok Nefi na konci svého života øekl, že psali svùj záznam o Kristu a zachovávali své pøesvìdèení týkající se Jeho evangelia, aby „svoje dìti . . .  pøesvìdèili,“ øekl, aby „naše dítky zvìdìly . . .  [a vìøily v] pravou cestu“.12 Podobnì jako Nefi bychom si mohli položit otázku: „Co naše dìti vìdí?“ Od nás? Osobnì? Vìdí naše dìti, že máme rádi písma? Vidí nás, že je èteme, podtrháváme si v nich a lpíme na nich v každodenním životì? Otevøely naše dìti nìkdy neoèekávanì zavøené dveøe a nalezly nás na kolenou v modlitbì? Slyšely nás, že se modlíme nejenom s nimi, ale že se také modlíme za nì z nièeho jiného než z ryzí rodièovské lásky? Vìdí naše dìti, že vìøíme v pùst jako v nìco, co znamená více než pouhou povinnou nepøíjemnost o první nedìli v mìsíci? Vìdí, že jsme se za nì a za jejich budoucnost postili ve dnech, o kterých nic nevìdìly? Vìdí, že jsme rádi v chrámu, a to z toho dùležitého dùvodu, že nás s nimi spojuje poutem, které ani smrt ani legie pekla nemohou zlomit? Vìdí, že máme rádi a podporujeme místní a generální vedoucí, i když nejsou dokonalí, pro jejich ochotu pøijmout povolání, o která neusilovali, aby zachovávali mìøítko spravedlivosti, které nevytvoøili? Vìdí tyto dìti, že z celého srdce milujeme Boha a že toužíme spatøit tváø – a padnout k nohám – Jeho Jednorozeného Syna? Modlím se, aby to vìdìly. Bratøi a sestry, naše dìti poletí do budoucnosti tak, jak my napneme luk a zacílíme šíp. A i když tento šíp sledujeme úzkostlivì v jeho letu a známe všechno zlo, které mùže odchýlit jeho smìr poté, co ho vypustíme z ruky, pøesto èerpáme odvahu z toho, když si pøipomeneme, že nejdùležitìjším faktorem ve smrtelnosti, který urèuje jeho cíl, bude stabilita, síla a neochvìjná jistota toho, kdo luk drží.13 Carl Sandburg jednou øekl: „Nemluvnì je Boží mínìní, že život má jít dál.“14 Pro budoucnost onoho nemluvnìte, stejnì jako pro svou budoucnost, buïte silní. Vìøte. Stále mìjte rádi a stále vydávejte svìdectví. Stále se modlete. Tyto modlitby budou vyslyšeny a zodpovìdìny v nejménì oèekávanou hodinu. Bùh nikomu nesešle pomoc ochotnìji než dítìti – a rodièi dítìte. „A pravil k nim [Ježíš]: Vizte malièké svoje; a . . .  obrátili svoje oèi k nebi a vidìli nebesa otevøena a spatøovali andìle s nebes sestupující jako uprostøed ohnì, kteøí pøicházeli a obklopovali ony malièké, kteøí byli obklopeni ohnìm; i sloužili jim andìlé.“15 Kéž je tomu tak vždy, o to se naléhavì modlím – za dìti – ve jménu Ježíše Krista, amen. ODKAZY 1. 3. Nefi 17:11, 14-16, 18, 21-23. 2. Viz Jan 14:6. 3. 2. Nefi 28:30. 4. NaS 68:4. 5. Viz NaS 128:13. 6. Izaiáš 33:23. 7. Conference Report, Oct. 1964, 135-136; zvýraznìní pøidáno. 8. Marshall McLuhan, quoted in John Leo, „The Proper Place for Commercials“, U.S. News and World Report, 30 Oct. 1989, 71. 9. Viz Izaiáš 54:2; 3. Nefi 22:2. 10. Viz Lukáš 15:17. 11. Definující prohlášení o rodièovské moci lidského svìdectví viz Joseph Smith, comp. Lectures on Faith, (1985), 37. 12. 2. Nefi 25:23, 26, 28; zvýraznìní pøidáno. 13. Za návrh této metafory jsem zavázán Prorokovi od Chalíla Džibrána. 14. In The Columbia World of Quotations (1996), no. 48047. 15. 3. Nefi 17:23-24.