STARŠÍ W. CRAIG ZWICK
Kvorum Sedmdesáti
Budeme-li ... kráčet s Ním ruku v ruce po Jeho stezkách, půjdeme vpřed s vírou a nikdy se nebudeme cítit osamělí.
V očích a v srdci mnoha lidí v dnešním světě jsou zřejmé pochybnosti, strach a beznaděj. Mnoho z nejistoty ve světě proniklo do našich domovů a osobního života. Bez ohledu na náš věk nebo okolnosti, všichni potřebujeme vědět, že máme sílu v současnosti a naději do budoucnosti.
Naslouchejte slovům Mormona: „Nevíte, že jste v rukou Božích? Nevíte, že má veškerou moc?“ (Mormon 5:23.)
Ruce jsou jednou ze symbolicky výmluvných částí těla. V hebrejštině yad, nejběžnější slovo pro „ruku“, se také užívá metaforicky ve významu moc a síla (viz William Wilson, Old Testament Word Studies [1978], 205). A tak ruce znamenají moc a sílu.
Podaná ruka našeho žijícího proroka, presidenta Gordona B. Hinckleyho, posiluje, pozvedá a inspiruje lidi na celém světě.
Být v rukou Božích naznačuje, že jsme nejenom pod Jeho bdělou péčí, ale že jsme také stráženi a ochraňováni jeho zázračnou mocí.
V celých písmech jsou činěny odkazy na ruku Páně. Jeho Božská pomoc je znovu a znovu zřejmá. Jeho mocné ruce stvořily světy, a přesto byly dostatečně jemné, aby žehnaly malým dětem.
Uvažujte o Janových slovech popisujících vzkříšeného a oslaveného Spasitele: „A jakž jsem jej uzřel, ... položil ruku svou pravou na mne, řka ke mně: Neboj se. Já jsem ten ... živý, ješto jsem byl mrtvý, a aj, živý jsem na věky věků“ (Zjevení 1:17–18). Když na nás vkládá svou ruku, můžeme, podobně jako Jan, v Něm ožít.
Před dvaceti čtyřmi roky náš maličký novorozený syn bojoval v nemocnici o život na jednotce intenzivní péče. Protože se narodil předčasně, neměl zcela vyvinuté plíce a zoufale bojoval o každý nádech vzduchu. Byl velmi malý, ale měl velice silnou vůli žít. Jako mladí a nezkušení rodiče jsme se s mou odvážnou a vždy věrnou manželkou Jan modlili, aby Pán vztáhl ruku a nějak našemu chlapečkovi pomohl, aby mohl dál dýchat. Když jsem prostrčil chvějící se ruku malým otvorem v inkubátoru, cítil jsem se velmi neschopný a bezmocný. Uchopil jsem slaboučkou, ale dokonalou ručku našeho novorozeného synáčka a došlo k mocnému duchovnímu spojení, na které nikdy nezapomenu. Dvěma prsty každé ruky jsem zakryl jeho maličkou hlavičku a udělil jsem mu požehnání.
Přání, které jsme ohledně něho měli, bylo čisté, ale věděli jsme, že jeho pozemská zkouška spočívá v Pánových rukou, a nikoli v našich nebo v rukou zdravotnického týmu, který o něho pečoval. Tehdy jsem si pokorně uvědomil, že moje chvějící se ruce drží moc a pravomoc daleko přesahující mou vlastní. Moje prsty na jeho hlavičce symbolizovaly vložení Božích rukou a moci na našeho syna. Po onom požehnání, ve chvilce citového klidu, jsme se na sebe s mou věčnou společnicí podívali přes inkubátor a pocítili jsme ducha obnovené naděje a útěchy, zrozeného z víry v Pána Ježíše Krista a v osobní účinek Jeho usmíření. Bylo to mocné svědectví o Jeho lásce k jednomu malému synkovi, který právě odešel z Jeho přítomnosti. Potom jsme byli lépe připraveni přijmout Jeho vůli ohledně našeho syna. Doopravdy jsme cítili, že jsme vložili své ruce do rukou Spasitele. Bylo to, jako by vlastní ruce Spasitele poskytly životně důležitý dýchací přístroj a dovolily našemu synovi dýchat a získat výživu. S každým nadechnutím a s každým zvětšujícím se pokrokem jsme v modlitbě vyjadřovali díky. Dnes je náš zdravý syn a jeho zavázaní rodiče i nadále velmi vděčný za Spasitelovy ochotné ruce.
Mezi Božskými zaslíbeními o vyjití v jitru prvního vzkříšení a zdědění trůnů, království, knížectví a mocí jsou další zaslíbení všech výšin a hlubin (viz NaS 132:19). Velký plán štěstí zahrnuje příslovečnou horskou dráhu, kde se střídají náročné časy s časy nejradostnějšími. Ano, všichni máme své chvíle obtíží a zlomeného srdce. Někdy jsou pro nás natolik obtížné, že se chceme vzdát. Jsou období, kdy jsou naše kroky nejisté, kdy se cítíme skleslí a dokonce zoufale hledáme pomoc.
Starší Holland nám připomíná, že „symbol kalicha, který nelze odejmout, je kalich, který přichází do našeho života, stejně jako přišel do života [Spasitele]. Je to mnohem menším způsobem, v mnohem menším stupni, ale přichází dostatečně často, aby nás učil, že musíme poslouchat“ (Trusting Jesus [2003], 42).
Každý z nás potřebuje vědět, že můžeme jít dál v síle Páně. Můžeme vložit svou ruku do té Jeho a pocítíme Jeho podporující přítomnost pozvedající nás k výšinám, jichž bychom sami nedosáhli.
Když sklíčený otec přivedl svého strašlivě postiženého syna k Ježíšovi, Marek zaznamenává, že „Ježíš ujav jej za ruku, pozdvihl ho. I vstal“ (Marek 9:27).
Musíme důvěřovat v Pána. Dáme-li Mu upřímně sami sebe, naše břemena budou ulehčena a naše srdce bude utěšeno.
Starší Scott nedávno radil: „Důvěřujte v Boha ... ať je situace sebenáročnější ... Váš duševní klid, vaše jistota ohledně odpovědí na znepokojující problémy a vaše konečná radost závisejí na vaší důvěře v Nebeského Otce a Jeho Syna Ježíše Krista“ („Posilující moc víry v dobách nejistoty a zkoušek,“ Liahona, květen 2003, 76, 78).
Jak se naučíme důvěřovat? Jak se naučíme podávat svou ruku a připojovat se k útěše, kterou poskytuje Pán?
Joseph Smith obdržel od Pána jasný pokyn: „Uč se ode mne a naslouchej mým slovům. Kráčej v pokoře mého Ducha a budeš míti mír ve mně ... Modli se ustavičně a já vyliji svého Ducha na tebe.“ (NaS 19:23, 38.)
Zde jsou čtyři klíče:
- • Učte se
- • Naslouchejte
- • Usilujte o Ducha
- • Ustavičně se modlete
Pán poskytne oporu a podporu, budeme-li ochotni otevřít dveře a přijmout Jeho ruku božské pomoci.
President Thomas S. Monson nám připomíná, že ruka Spasitele ochotně zachraňuje: „Uctívána je ruka, která zachraňuje – a to ruka Ježíše Krista, syna Božího ... Touto rukou klepe na dveře našeho porozumění“ („Hands,“ Tambuli, Mar. 1991, 5).
Nedávno se naše dcera a zeť připravovali na to, že prožijí společný večer. Pospíchali ve snaze připravit se a dát paní na hlídání na poslední chvíli několik pokynů. Skutečně si nepovšimli smutného obličeje jednoho z dětí a slz v očích druhého, dokud nestáli ve dveřích připraveni k odchodu. Uvědomili si, že jejich děti si dělaly starosti s tím, že jejich maminka a tatínek budou od nich pryč. A tak rodiče kolem sebe shromáždili své čtyři drahocenné děti. Tatínek je požádal, aby nastavily ruce. Natáhlo se všech osm drobných ruček. Maminka a tatínek každou ručku políbili a řekli jim, aby si ručky daly na tváře, když se jim bude stýskat nebo budou mít strach nebo budou potřebovat pocítit jejich lásku, a tak budou moci po celou dobu pociťovat maminčinu a tatínkovu přítomnost. Byly velice šťastné, a když naše dcera a zeť odcházeli, viděli čtyři malé děti, jak stojí u okna, v obličeji mají úsměv a na tvářích ručičky.
Důvěřovaly svým rodičům. Věděly, že jsou milovány.
Právě tak, jako důvěřují děti, každý z nás musí mít stejnou dětskou, bezvýhradnou důvěru. Všichni musíme mít na paměti, že jsme synové a dcery Boha a že On nás velice miluje. Budeme-li skutečně rozumět tomu, kdo jsme, budeme mít bezpečný zdroj naděje a útěchy.
Nikdy nedokončíme „běh uloženého sobě boje“ (Židům 12:1), aniž bychom vložili svou ruku do ruky Páně.
Před několika roky se naše jediná dcera rozhodla soutěžit v maratonu. S několika přáteli velmi tvrdě trénovala a pracovala na tom. Závod byl obtížný a byly chvíle, kdy ho chtěla vzdát. Ale pokračovala tak, že se soustředila vždy jenom na jeden současný krok. Když se blížila polovině závodu, uslyšela, jak někdo za ní vykřikl: „Nalevo máš slepce.“
Otočila hlavu, jenom aby viděla, jak ji předbíhá slepý muž, který se drží za ruku jiného muže. Oba běželi závod. Když ji minuli, viděla, jak pevně se slepec drží ruky svého přítele.
Přemožena vlastní fyzickou bolestí byla pozdvižena, když sledovala tyto dva muže, jak běží ruku v ruce. Ten, který viděl, byl motivován svým slepým přítelem a slepý přítel závisel na spojení, které měl s rukou svého přítele. Naše dcera věděla, že slepý muž by závod sám nikdy nedokončil. Byla inspirována důvěrou slepého muže a oddanou láskou jeho přítele.
Podobným způsobem Spasitel podává svou ruku každému z nás, abychom nemuseli běžet sami. „Pro ty [z nás], kteří [občas] zavrávorají nebo klopýtnou, je tam On, aby nás upevnil a posílil.“ (Trusting Jesus, 43.) Až se probojujeme k cílové pásce, bude tam, aby nás zachránil; a za toto vše dal svůj život.
Představte si rány v Jeho rukou. Jeho ruce, které toho tolik zkusily, ano, dokonce Jeho ruce s otevřenou ranou, jež přinesly fyzickou oběť, dávají našim vlastním rukám větší moc a vedení.
Je to zraněný Kristus, který nás provází našimi obtížnými chvílemi. Je to On, kdo nás podpírá, když potřebujeme více vzduchu k nadechnutí nebo vedení, které bychom následovali, nebo dokonce větší odvahu, abychom pokračovali.
Budeme-li dodržovat Boží přikázání a kráčet s Ním ruku v ruce po Jeho stezkách, půjdeme vpřed s vírou a nikdy se nebudeme cítit osamělí.
Důvěřujte v Jeho slib věčného života a dovolte, aby na vás spočinul mír a naděje.
Když se spojíme s Původcem míru a s Jeho dokonalou a vykupující láskou, potom můžeme dojít poznání skutečnosti Pánova slibu: „Já, Hospodin Bůh tvůj, ujal jsem tě za tvou pravici, a pravímť: Neboj se, já tobě pomáhati budu.“ (Izaiáš 41:13.)
Svědčím o Ježíši Kristu, našem Vykupiteli a žijícím Spasiteli.
Svědčím, že On žije a podává svou milující ruku každému z nás. Ve jménu Ježíše Krista, amen.
Previous
