Pokání a změna STARŠÍ DALLIN H. OAKS Kvorum dvanácti apoštolů Činit pokání znamená vzdát se veškerých svých praktik – osobních, rodinných, etnických a národních – které jsou v rozporu s Božími přikázáními. Přináším vám pozdravy z území Filipíny s jeho 520 000 členy v 80 kůlech a 80 členských okrscích a s jeho 2200 misionáři ve 13 misiích. Postupujeme vpřed, bez ohledu na výzvy, kterým Církev čelí tam, kde ještě není zcela utvrzena. V těchto rozvíjejících se oblastech se velmi spoléháme na starší misionářské manželské páry. Toto zdůrazňuji, protože v dosahu mého hlasu se nacházejí mnozí, kteří potřebují vědět, jak velmi je jejich služba oceňována, a jsou tam další, za které se modlíme, aby se rozhodli dát se k dispozici pro tuto životně důležitou službu. I. Na úvod povím něco, co v mé přítomnosti řekl jeden z těchto statečných misionářů. „Když se ohlížím za svým životem,“ řekl, „mohu si stěží představit bosého surfaře z Havaje, jak dokončuje svou třetí misii. Když jsem ale pocítil vřelé objetí Spasitele, chtěl jsem Mu sloužit a změnil jsem se.“ Ano, změnil se! Stanley Y. Q. Ho mi řekl, že až do třiceti let nedělal nic jiného, než „trávil čas na plážích Waikiki“. Potom našel evangelium, oženil se s dívkou Svatých posledních dnů a změnil se. Od té doby naplnil mnoho povolání, včetně biskupa a presidenta kůlu. Nyní starší Ho a jeho milovaná Momi, která je zodpovědná za tolik změn v jeho životě, slouží na třetí misii na plný úvazek. Pro další příklad se obrátím k Lukášovu evangeliu: „A všed [Ježíš], bral se přes Jericho. A aj, muž, jménem Zacheus, a ten byl hejtman nad celnými, a byl bohatý. I žádostiv byl viděti Ježíše, kdo by byl; a nemohl pro zástup, nebo postavy malé byl. A předběh napřed, vstoupil na strom planého fíku, aby jej viděl; nebo tudy měl jíti. A když přišel k tomu místu, pohleděv zhůru Ježíš, uzřel jej, i řekl jemu: Zachee, spěšně sstup dolů, nebo dnes v domu tvém musím zůstati. I sstoupil rychle, a přijal jej radostně.“ (Lukáš 19:1–6.) Na tomto místě evangelium zaznamenává, že Ježíšovi následovníci „reptali“, protože šel do domu hříšníka (v. 7). Ježíšovi na tom ale nezáleželo. Jeho evangelium je pro všechny, již zanechají svých starých cest a podniknou změny, které potřebují, aby byli spaseni v království Božím. Nyní zpět ke zprávě o muži, který otevřel svůj dům i své srdce Pánu: „Stoje pak Zacheus, řekl Pánu: Aj, polovici statku svého, Pane, dávám chudým, a oklamal-li jsem v čem koho, navracuji to čtvernásob. I dí jemu Ježíš: Dnes spasení stalo se domu tomuto... Nebo přišel Syn člověka, aby hledal a spasil, což bylo zahynulo“ (v. 8–10). Zacheus z Jericha a Stanley z Havaje představují nás všechny. Jsou příklady toho, za co se modlíme, abychom prožili my všichni, kteří se rozhodujeme „radostně“ přijmout Pána a jít tam, kam nás vede. II. Evangelium Ježíše Krista nás vyzývá, abychom se změnili. „Čiňte pokání“ je nejčastějším poselstvím, a činit pokání znamená vzdát se veškerých svých praktik – osobních, rodinných, etnických a národních – které jsou v rozporu s Božími přikázáními. Účelem evangelia je proměnit obyčejná stvoření v celestiální občany, a to vyžaduje změnu. Jan Křtitel kázal pokání. Jeho posluchači pocházeli z rozmanitých skupin, a on hlásal změny, které musí každý podstoupit, aby „[nesl] ... ovoce hodné pokání“ (Lukáš 3:8). Publikáni, vojáci a obyčejní lidé – každý měl tradice, kterých se v procesu pokání musel vzdát. Ježíšovo učení také zpochybňovalo tradice různých skupin. Když si zákoníci a farizeové stěžovali, že Jeho učedníci „přestupují ustanovení starších“ tím, že opomíjejí rituální omývání, Ježíš odpověděl, že zákoníci a farizeové „[přestupují] přikázání Boží pro ustanovení svá“ (Matouš 15:2–3). Popsal, jak oni „zlehčili ... přikázání Boží pro své ustanovení“ (v. 6). „Pokrytci“, tak nazval ty, již lpěli na svých tradicích, které jim bránily dodržovat přikázání Boží (v. 7). V novodobém zjevení Pán opět prohlašuje, že „ten zloduch“ odvádí nevinné děti Boží od světla a pravdy „neposlušností a v důsledku tradic jejich otců“ (NaS 93:39). Tradice nebo kultura nebo životní způsob lidí nevyhnutelně zahrnuje určité praktiky, které musejí změnit ti, již si přejí uschopnit se pro nejvybranější požehnání Boží. Příkladem je cudnost. „Nesesmilníš“, přikázal Pán ze Sinaje (Exodus 20:14) a zopakoval to v novodobém zjevení (NaS 42:24; viz také 59:6). „Utíkejte smilstva“ přikazuje Nový zákon (1. Korintským 6:18; viz také Galatským 5:19; 1. Tessalonicenským 4:3). Proroci Boží vždy odsuzovali smilstvo. Tyto věčné příkazy jsou přesto často ignorovány nebo vysmívány mocnými tradicemi mnoha zemí, nebo se jim tyto tradice protiví. To je obzvláště vidět dnes, kdy filmy, časopisy a internetové komunikace jednoho národa jsou okamžitě sdíleny s mnoha jinými. Sexuální vztahy mimo svazek manželství jsou mnohými tolerovány nebo obhajovány. Stejně tak rychle se rozšiřující kultura pornografie. Všichni, kteří patří k těmto kulturám hříchu, musejí činit pokání a změnit se, mají-li se stát lidem Božím, neboť On varoval, že „nic nečistého nemůže vejíti v království jeho“ (3. Nefi 27:19). Každotýdenní účast na shromáždění je dalším příkladem přikázání, které je v rozporu s oblíbenými tradicemi. Pán nám přikázal, abychom navštěvovali shromáždění a přinášeli své svátosti v Jeho sabatní den (viz NaS 59:9). To vyžaduje více než jenom pasivní účast. Je nám přikázáno podílet se na uctívání a službě, a to pro mnoho nekřesťanů vyžaduje obtížnou změnu, a dokonce i pro ty křesťany, již se církevních shromáždění účastnili pouze jako nepravidelní diváci. Pánův příkaz, abychom se vyhýbali alkoholu, tabáku, čaji a kávě (viz NaS 89) je také v rozporu s tradicemi mnohých. Dlouhodobé závislosti nebo zvyky se nedají snadno překonat, ale Boží příkaz je jasný, a zaslíbená požehnání více než nahradí problémy související se změnou. Dalším příkladem je poctivost. Některé kultury dovolují lež, krádeže a další nepoctivé praktiky. Ale nepoctivost v jakékoli podobě – ať k uchlácholení, k zachování tváře nebo pro dosažení zisku – je v přímém konfliktu s přikázáními a kulturou evangelia. Bůh je Bohem pravdy, a Bůh se nemění. My jsme ti, kdo se musejí změnit. A bude to velká změna pro všechny, jejichž tradice je navykly myslet si, že mohou trochu lhát, trochu podvádět a klamat, kdykoli to přináší osobní prospěch a pravděpodobně to nebude odhaleno. Méně závažná světská tradice, která je v konfliktu s kulturou evangelia, je myšlenka vzestupu nebo poklesu v postavení. Ve světě se zmiňujeme o povýšení nebo sesazení. V církevních postaveních ale není vzestup nebo pokles. Pouze se pohybujeme dokola. Biskup uvolněný příslušnou pravomocí a povolaný učit v Primárkách nesestupuje dolů. Jde kupředu, když přijímá své uvolnění s vděčností a přijímá a plní povinnosti nového povolání – i když je daleko méně viditelné. Před několika měsíci jsem to viděl na pozoruhodném příkladu na Filipínách. Navštívil jsem sbor v kůlu Pasig u Manily. Tam jsem se setkal s Augusto Limem, kterého jsem v předchozích letech znal jako presidenta kůlu, presidenta misie, generální autoritu a jako presidenta chrámu Manila. Nyní jsem viděl, jak pokorně a vděčně slouží v biskupstvu svého sboru, jako druhý rádce muže mnohem mladšího a mnohem méně zkušeného. Od presidenta chrámu k druhému rádci v biskupstvu sboru – to je nádherný příklad kultury evangelia v činu. V těchto příkladech nestavím do kontrastu kulturu nebo tradice jedné části světa vůči druhé. Stavím do kontrastu cestu Páně s cestami světa – kulturu evangelia Ježíše Krista s kulturou nebo tradicemi každého národa nebo lidu. Žádná skupina nemá monopol na ctnost nebo imunitu vůči přikázání změnit se. Ježíš a Jeho apoštolové se nepokoušeli učinit z pohanů Židy (viz Římanům 2:11; Galatským 2:11–16, 3:1–29, 5:1–6, 6:15). Učili pohany a Židy a pokoušeli se z každého z nich učinit následovníky Krista. Podobně se služebníci Páně v současnosti nepokoušejí učinit z Filipínců nebo Asijců nebo Afričanů Američany. Spasitel vyzývá všechny, aby k němu přišli (viz 2. Nefi 26:33; NaS 43:20), a Jeho služebníci se snaží přesvědčit všechny – včetně Američanů – aby se stali Svatými posledních dnů. Říkáme všem: Vzdejte se svých tradic a kulturních praktik, které jsou v rozporu s přikázáními Božími a kulturou Jeho evangelia a připojte se k Jeho lidu v budování království Božího. Ustáváme-li kráčet v temnotě, učil apoštol Jan, „chodíme v světle, ... obecenství máme vespolek, a krev Krista Ježíše Syna jeho očišťuje nás od všelikého hříchu“ (1. Jan 1:7). III. Existuje jedinečná kultura evangelia, soubor ctností a očekávání a praktik společný všem členům Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů. Tento způsob života evangelia pochází z plánu spasení, Božích přikázání a učení žijících proroků. Nachází vyjádření v tom, jak vychováváme svou rodinu a žijeme svůj individuální život. Zásady uvedené v prohlášení o rodině jsou krásným vyjádřením naší kultury evangelia. Ti, kteří jsou pokřtěni v Církvi Ježíše Krista, uzavírají smlouvy. V novodobém zjevení Pán prohlásil: „Lidé, povolaní k mému [věčnému] evangeliu a zavázaní k věčnému závazku, jsou považováni za sůl země a posilu lidstva.“ (NaS 101:39.) Abychom konali povinnosti své smlouvy jako sůl země, musíme se lišit od těch kolem nás. Jak učil Ježíš: „Jste povoláni, abyste byli solí země; když však sůl sílu svoji ztratí, čím má země býti osolena? Sůl se pak již k ničemu nehodí, nežli aby byla vyhozena a rozšlapána nohama lidí“ (3. Nefi 12:13; viz také Matouš 5:13; NaS 101:40). To od nás vyžaduje učinit určité změny v kultuře naší rodiny, naší etnické kultuře nebo naší kultuře národní. Musíme změnit všechny prvky svého chování, které jsou v konfliktu s přikázáními, smlouvami a kulturou evangelia. Plán evangelia je založen na individuální zodpovědnosti. Náš článek víry uvádí věčnou pravdu, „že lidé budou potrestáni za své vlastní hříchy, a ne za přestupek Adamův“ (Články víry 1:2). Tento požadavek individuální zodpovědnosti, který má mnoho vyjádření v naší nauce, je v ostrém kontrastu se Satanovým plánem „spasiti celé lidstvo, aby ani jedna duše nebyla ztracena“ (Mojžíš 4:1). Plán Otce a Spasitele je založen na individuální volbě a individuálním úsilí. Nauka a praxe osobní zodpovědnosti a osobního úsilí koliduje s individuálními tradicemi a místními kulturami v mnoha zemích. Žijeme ve světě, kde jsou velké rozdíly v příjmu a materiálním vlastnictví a kde probíhá mnoho veřejného a soukromého úsilí tyto rozdíly zmenšit. Následovníkům Spasitele je přikázáno dávat chudým, a mnozí dávají. Ale některé dary podporují kulturu závislosti, snižují sice potřebu příjemce po pozemském jídle nebo přístřeší, ale ochuzují je o jejich věčnou potřebu individuálního růstu. Růst vyžadovaný plánem evangelia probíhá pouze v kultuře individuálního úsilí a zodpovědnosti. Nemůže probíhat v kultuře závislosti. Cokoli, co způsobuje, že jsme závislí na někom jiném v rozhodnutích nebo zdrojích, které bychom si měli zajistit sami, nás duchovně oslabuje a omezuje náš růst směrem k tomu, čím nás zamýšlí mít plán evangelia. Evangelium pozvedá lidi z chudoby a závislosti, ale pouze tehdy, když kultura evangelia, včetně věrného placení desátku i velmi chudými, zvítězí nad tradicemi a kulturami závislosti. To je lekce, které se máme naučit od dětí Izraele, které vyšly po stovkách let z otroctví v Egyptě a následovaly proroka do své vlastní země a staly se mocným lidem. Oné lekci se lze také naučit od mormonských pionýrů, kteří nikdy nevyužívali svého pronásledování nebo chudoby jako výmluvy, ale šli vpřed s vírou a věděli, že Bůh jim požehná, když budou dodržovat Jeho přikázání, což On činil. Změny, které musíme učinit, abychom se stali součástí kultury evangelia, vyžadují dlouhodobé a občas bolestné úsilí, a naše odlišnost musí být vidět. Jako „sůl země“ jsme také „světlem světa“ a naše světlo nesmí být skryto (viz Matouš 5:13–16). Apoštol Jan varoval, že nás svět pro to bude nenávidět (viz 1. Jan 3:13). To proto mají ti, již uzavřeli smlouvu změnit se, posvátnou povinnost vzájemně se milovat a pomáhat si. Toto povzbuzení musí být nabídnuto každé duši, která se s námahou snaží přejít z kultury světa do kultury evangelia Ježíše Krista. Apoštol Jan zakončil: „Nemilujmež slovem, ani jazykem, ale skutkem a pravdou“ (1. Jan 3:18). Nikdo neprojevuje lásku k bližním působivěji než ušlechtilí muži a ženy této Církve, kteří opouštějí pohodlné domovy a prostředí, aby jako manželské páry sloužili na misii. Poskytují nejopravdovější a nejcennější pomoc těm, již zápasí, aby se změnili. Bůh žehnej našim misionářským manželským párům! IV. Ježíš nám přikázal, abychom se navzájem milovali, a my tuto lásku projevujeme tím, jak si vzájemně sloužíme. Je nám také přikázáno milovat Boha, a tuto lásku projevujeme neustálým pokáním a dodržováním Jeho přikázání (viz Jan 14:15). A pokání znamená více než vzdání se svých hříchů. Ve svém nejširším smyslu vyžaduje změnu tím, že se vzdáme všech svých tradicí, které jsou v rozporu s přikázáními Božími. Když se staneme plnými podílníky na kultuře evangelia Ježíše Krista, stáváme se tak „spoluměšťany svatých a domácími Božími“ (viz Efezským 2:19). Svědčím, že toto je to, co si náš Pán a Spasitel přeje, abychom dělali, abychom se mohli stát tím, čím nás Jeho evangelium chce mít, ve jménu Ježíše Krista, amen.