Stavitel mostu PRESIDENT THOMAS S. MONSON První rádce v Prvním předsednictvu Ježíš Kristus ... postavil mosty, přes které musíme přejít, máme-li dojít do našeho nebeského domova. Před mnoha lety jsem četl knihu s názvem Cesta k západnímu moři od Davida S. Lavendera. Tato kniha obsahuje fascinující záznam o heroickém putování Meriwethera Lewise a Williama Clarka, kteří vedli proslulou expedici přes celý severoamerický kontinent, aby nalezli pozemní trasu k Tichému oceánu. Jejich výprava byla noční můrou namáhavé dřiny, museli překonat hluboké rokle a pěšky urazit velké vzdálenosti, přičemž s sebou táhli zásobami naložené čluny a hledali další říčku, po které by mohli putovat dál. Když jsem četl o jejich zážitcích, často jsem přemýšlel: „Kdyby tak jen existovaly moderní mosty, které by překlenuly tyto rokle s burácejícími vodami.“ A pak mi na mysli vytanuly velkolepé novodobé mosty, které tento úkol snadno plní: nádherný most Golden Gate ve známém San Franciscu; masivní přístavní most v australském Sydney a další v mnoha zemích. Ve skutečnosti jsme všichni poutníci – ano, průzkumníci smrtelnosti. Nemáme pomoc plynoucí z předchozí osobní zkušenosti. Během svého vlastního putování zde na zemi musíme překonat strmé propasti a rozbouřené vody. Tato chmurná myšlenka možná byla inspirací pro báseň nazvanou „Stavitel mostu“ básníka Willa Allena Dromgoola. Starý muž, putující po osamělé cestě, přišel zvečera a za šera k široké a hluboké rokli, kterou tekl chmurný proud. Stmívalo se a on rokli překročil; onen chmurný proud ho neděsil. Když však byl v bezpečí na druhé straně, obrátil se a postavil přes rokli most. „Starý muži,“ řekl další poutník, „zbytečně se namáháš se stavěním mostu; tvá cesta skončí, až skončí den; nebudeš muset opět kráčet touto cestou; překonal jsi rokli, hlubokou a širokou – nač stavět most zvečera?“ Stavitel pozvedl svou šedou skráň: „Příteli, po cestě, kterou jsem přišel,“ odvětil, „za mnou dnes jde mladík, jehož kroky se musejí ubírat touto cestou. Tato rokle byla pro mne ničím, pro plavovlasého mladíka však může být úskalím. Musí ji také překročit za šera. Já, příteli, stavím most pro něj.“1 Poselství této básně mě nutí přemýšlet a uklidňuje mou duši, neboť náš Pán a Spasitel, Ježíš Kristus, byl nejvyšším architektem a stavitelem mostů pro vás, pro mne i pro celé lidstvo. Postavil mosty, přes které musíme přejít, máme-li dojít do našeho nebeského domova. Spasitelovo poslání bylo předpověděno. Matouš zaznamenal: „Porodíť pak syna, a nazůveš jméno jeho Ježíš; onť zajisté vysvobodí lid svůj od hříchů jejich.“2 Poté následoval zázrak Jeho zrození a shromáždění pastýřů, kteří rychle přispěchali k onomu chlévu, k oné matce, k onomu dítěti. Dokonce i mudrci, kteří putovali z východu, následovali onu hvězdu a předali své drahocenné dary tomuto malému dítěti. V písmech je zaznamenáno, že Ježíš rostl a posiloval se v duchu a byl naplněn moudrostí „a milost Boží byla v něm“3 a že „chodil, dobře čině“4. Jaké osobní mosty tedy postavil a překročil zde ve smrtelnosti, aby nám tím ukázal cestu, kterou se máme ubírat? On věděl, že smrtelnost bude plná nebezpečí a těžkostí. Prohlásil: „Poďtež ke mně všickni, kteříž pracujete a obtíženi jste, a já vám odpočinutí dám. Vezměte jho mé na se, a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný srdcem, a naleznete odpočinutí dušem svým. Jho mé zajisté jestiť rozkošné, a břímě mé lehké.“5 Ježíš poskytl most poslušnosti. Dodržoval přikázání svého Otce, a tím byl neselhávajícím příkladem osobní poslušnosti. Když byl odveden Duchem na poušť, aby byl pokoušen Satanem, byl zesláblý, protože se postil. Satan mu co nejsvůdněji předložil své nabídky. Jeho první nabídka se týkala uspokojení Spasitelových fyzických potřeb, včetně zahnání hladu. Na to Spasitel odvětil: „Psánoť jest: Ne samým chlebem živ bude člověk, ale každým slovem vycházejícím skrze ústa Boží.“6 Dále Mu Satan nabídl moc. Spasitel odpověděl: „Zase psáno jest: Nebudeš pokoušeti Pána Boha svého.“7 Nakonec Spasitelovi nabídl bohatství a světskou slávu. Jeho odpověď zněla: „Odejdiž, satane; neboť psáno jest: Pánu Bohu svému klaněti se budeš, a jemu samému sloužiti budeš.“8 Apoštol Pavel byl inspirován Pánem, aby pronesl pro naši i svou dobu toto: „Pokušení vás nezachvátilo, než lidské. Ale věrnýť jest Bůh, kterýž nedopustí vás pokoušeti nad vaši možnost, ale způsobíť s pokušením také i vysvobození, abyste mohli snésti.“9 Abychom nemluvili neurčitě, zmíním jednu poznámku Teda Koppela z televizního programu ABC Nightline: „To, co Mojžíš přinesl z hory Sinaj, nebylo desatero doporučení, [ale desatero] přikázání!“10 V zápisu rozhovoru Marka Twaina s jeho přítelem zaznívá zrnko jemného humoru. Tento bohatý přítel řekl Twainovi: „Než zemřu, mám v úmyslu vyrazit na pouť do Svaté země. Vylezu na vrcholek hory Sinaj a přečtu tam nahlas desatero přikázání.“ Twain odvětil: „Proč nezůstaneš doma a nedodržuješ je?“ Druhý most, který nám Mistr poskytl, abychom přes něj přešli, je most služby. Vzhlížíme ke Spasiteli jako k příkladu služby. Ačkoli přišel na zem jako Syn Boží, pokorně sloužil těm, již byli kolem Něj. Přišel z nebe, aby žil na zemi jako smrtelník a aby založil království Boží. Jeho slavné evangelium přetvořilo myšlení světa. Žehnal nemocným; způsobil, že chromí chodili, slepí viděli a hluší slyšeli. Dokonce vzkřísil mrtvé k životu. Ve 25. kapitole knihy Matouše nám Spasitel říká o věrných, kteří budou při Jeho triumfálním návratu po Jeho pravici, toto: „Tedy dí Král [jim] ... Poďtež požehnaní Otce mého, dědičně vládněte královstvím, vám připraveným od ustanovení světa. Nebo jsem lačněl, a dali jste mi jísti; žíznil jsem, a dali jste mi píti; hostem jsem byl, a přijímali jste mne; Nah, a přioděli jste mne; nemocen jsem byl, a navštívili jste mne; v žaláři jsem seděl, a přicházeli jste ke mně. Tedy odpovědí jemu spravedliví, řkouce: Pane, kdy jsme tě vídali lačného, a krmili jsme, neb žíznivého, a dávaliť jsme píti? Aneb kdy jsme tě viděli hostě, a přijali jsme, neb nahého, a přioděli jsme? Aneb kdy jsme tě viděli nemocného neb v žaláři, a přicházeli jsme k tobě? A odpovídaje Král, dí jim: Amen pravím vám: Cožkoli jste činili jednomu z bratří těchto mých nejmenších, mně jste učinili.“11 Starší Richard L. Evans jednou radil: „Nemůžeme udělat všechno pro všechny všude, ale můžeme udělat něco pro někoho někde.“12 Dovolte, abych vám vyprávěl o příležitosti ke službě, která se mi naskytla nečekaně a v neobvyklé formě. Zavolala mi vnučka mého starého přítele. Zeptala se: „Pamatujete se na Francise Bremse, který byl vaším učitelem Nedělní školy?“ Odvětil jsem, že ano. Ona pokračovala: „Je mu teď 105 let. Žije v malém pečovatelském ústavu, ale každou neděli se setkává s celou rodinou a učí lekci Nedělní školy. Minulou neděli nám dědeček oznámil: ,Moji drazí, tento týden zemřu. Zavolejte, prosím, Tommymu Monsonovi a řekněte mu to. On bude vědět, co má dělat.‘“ Navštívil jsem bratra Bremse hned následující večer. Nemohl jsem s ním mluvit, protože byl hluchý. Nemohl jsem mu napsat vzkaz, který by si přečetl, protože byl slepý. Co jsem měl dělat? Bylo mi řečeno, že jeho rodina s ním komunikuje tak, že ho uchopí za prst pravé ruky a tím pak napíše na dlaň jeho levé ruky jméno toho, kdo ho přišel navštívit, a pak nějaké sdělení. Řídil jsem se těmito pokyny, uchopil jsem ho za prst a vyhláskoval jsem na dlaň jeho ruky T-O-M-M-Y M-O-N-S-O-N. Bratr Brems nadšeně zareagoval, vzal mě za ruce a položil si je na hlavu. Pochopil jsem, že si přeje dostat kněžské požehnání. Společně s řidičem, který mě přivezl do pečovatelského ústavu, jsme vložili ruce na hlavu bratra Bremse a dali jsme mu požadované požehnání. Po požehnání z jeho slepých očí vytryskly slzy. Chytil nás za ruce a my jsme odezírali pohyb jeho rtů. Řekl: „Moc vám děkuji.“ Bratr Brems zemřel během onoho týdne, přesně jak předpověděl. Zavolali mi a já jsem se pak setkal s rodinou, když zařizovali pohřeb. Jsem tak vděčný, že jsem neotálel s poskytnutím této služby! Most služby nás vyzývá, abychom ho překračovali často. A konečně, Pán nám poskytl most modlitby. Nařídil nám: „Modli se ustavičně a já vyliji svého Ducha na tebe a veliká budou tvá požehnání.“13 Podělím se s vámi o zážitek popsaný v dopise, který mně poslala jedna matka a který se týká modlitby. Napsala: „Někdy si říkám, zda vůbec něco předávám svým dětem. Zvlášť kvůli tomu, že jako osamělá matka mám dvě zaměstnání, abych vůbec vyšla, někdy přicházím domů, kde je nepořádek, ale nikdy neztrácím naději. Společně se svými dětmi jsme se dívali na přenos generální konference v televizi a vy jste mluvil o modlitbě. Můj syn prohlásil: ,Mami, to už jsi nás přece učila.‘ Řekla jsem: ,Jak to myslíš?‘ A on odvětil: ,Učila jsi nás, abychom se modlili, a ukázala jsi nám jak, a tuhle večer, když jsem za tebou přišel do pokoje, abych tě o něco požádal, jsi tam klečela a modlila ses k Nebeskému Otci. Pokud On je důležitý pro tebe, bude důležitý i pro mne.‘“ Dopis končil těmito slovy: „Nejspíš nikdy nepoznáte, jaký vliv máte na druhé, dokud vaše dítě neuvidí vás samotné dělat to, co se ho snažíte učit, aby dělalo.“ Žádné vyprávění o modlitbě mě nedojímá tak hluboce jako modlitba, kterou pronesl Ježíš v zahradě getsemanské. Myslím, že Lukáš to popsal nejlépe: „Šel ... na horu Olivovou, a šli za ním i učedlníci jeho. A když přišel na místo, řekl jim: Modlte se, abyste nevešli v pokušení. A sám vzdáliv se od nich, jako by mohl kamenem dohoditi, a poklek na kolena, modlil se, Řka: Otče, chceš-li, přenes kalich tento ode mne, ale však ne má vůle, ale tvá staň se. I ukázal se jemu anděl s nebe, posiluje ho. A jsa v boji, horlivěji se modlil. I učiněn jest pot jeho jako krůpě krve tekoucí na zemi.“14 V příslušné době vyrazil na cestu ke kříži. Jaké to utrpení podstoupil, když kráčel svou obtížnou cestou a nesl přitom svůj kříž. Zazněla slova, která pronesl na kříži: „Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí.“15 Nakonec Ježíš pronesl: „Dokonánoť jest. A nakloniv hlavy, ducha Otci poručil.“16 Tyto události společně s Jeho slavným vzkříšením završily poslední most naší trilogie: most poslušnosti, most služby, most modlitby. Ježíš, Stavitel mostu, překlenul onu rozlehlou rokli, kterou nazýváme smrtí. „Nebo jakož v Adamovi všickni umírají, tak i skrze Krista všickni obživeni budou.“17 Udělal pro nás to, co nemůžeme udělat sami pro sebe; a proto může lidstvo projít přes mosty, které postavil – do života věčného. Zakončím parafrázováním básně „Stavitel mostu“: „Překonal jsi rokli, hlubokou a širokou – nač stavět most zvečera?“ „Dnes za mnou šel nesmírný zástup, jehož kroky se musejí ubírat touto cestou. Tato rokle byla pro mne ničím, pro onen velký zástup však může být úskalím. Oni ji také musejí překročit za šera. Já, příteli, stavím most pro ně.“ Kéž máme moudrost a odhodlání přejít mosty, které Spasitel postavil pro každého z nás, o to se upřímně modlím ve jménu Ježíše Krista, amen. ODKAZY 1. In James Dalton Morrison, ed., Masterpieces of Religious Verse (1948), 342. 2. Matouš 1:21. 3. Lukáš 2:40. 4. Skutky 10:38. 5. Matouš 11:28–30. 6. Matouš 4:4. 7. Matouš 4:7. 8. Matouš 4:10. 9. 1. Korintským 10:13. 10. Duke University commencement speech, 10 May 1987. 11. Matouš 25:34–40. 12. Richard Evans’ Quote Book (1971), 51. 13. NaS 19:38. 14. Lukáš 22:39–44. 15. Lukáš 23:34. 16. Jan 19:30. 17. 1. Korintským 15:22.