Majestátnost Boha STARŠÍ JEFFREY R. HOLLAND Kvorum dvanácti apoštolů Ježíš se nám slovem i skutkem snažil zjevit skutečný charakter svého Otce, našeho Otce v nebi, a snažil se o to, abychom si k Němu vytvořili osobní vztah. Mezi mnoha velkolepými záměry, jež byly naplněny v životě a službě Pána Ježíše Krista, se jeden významný aspekt tohoto poslání často nepřipomíná. Jeho následovníci tomu v oné době plně neporozuměli, ani mnozí v novodobém křesťanství to nyní nechápou, avšak samotný Spasitel o tom opakovaně a důrazně hovořil. Jedná se o vznešenou pravdu, že ve všem, co Ježíš přišel sdělit a vykonat, včetně svého usmiřujícího utrpení a oběti, a zvláště tím, nám ukázal, kdo a jaký je Bůh, náš Věčný Otec, jak naprosto oddaný je svým dětem v každé době a v každém národě. Ježíš se nám slovem i skutkem snažil zjevit skutečný charakter svého Otce, našeho Otce v nebi, a snažil se o to, abychom si k Němu vytvořili osobní vztah. Učinil tak alespoň do jisté míry z toho důvodu, že my všichni, tehdy i nyní, potřebujeme více poznávat Boha, abychom Ho mohli hlouběji milovat a dokonaleji poslouchat. Ve Starém i Novém zákoně se prohlašuje: „První ze všech přikázání jest ... milovati budeš Pána Boha svého ze všeho srdce svého, a ze vší duše své, a ze vší mysli své, i ze všech mocí svých. To jest první [a veliké] přikázání.“1 Není se proto čemu divit, že prorok Joseph Smith učil: „První zásadou evangelia je znát s určitostí charakter Boha. Chci, abyste Ho všichni poznali,“ řekl, „a abyste se s Ním důvěrně seznámili.“2 Musíme mít „správnou představu o jeho ... dokonalostech a vlastnostech“ a obdiv k „prvotřídnosti [Jeho] charakteru“.3 A tak první věta, kterou vyslovujeme v prohlášení naší víry, zní: „Věříme v Boha, věčného Otce.“4 Takto, důrazně, to prohlašoval i Ježíš. I když Spasitel uznával svou jedinečnou roli v božském plánu, přesto trval na této předmluvě k modlitbě: „Totoť jest pak věčný život, aby poznali tebe samého pravého Boha.“5 Poté, co se generace proroků snažily učit lidskou rodinu vůli a cestám Otce, obvykle s malým úspěchem, Bůh ve své vrcholné snaze o to, abychom Ho poznali, seslal na zem svého Jednorozeného a dokonalého Syna, stvořeného podle Jeho vlastní podoby a obrazu, aby žil a sloužil mezi smrtelníky v nevlídných podmínkách každodenního života. Přijít na zem s takovou zodpovědností, zastupovat Elohima – hovořit tak, jak by hovořil On, soudit a sloužit, milovat a varovat, být trpělivý a odpouštět tak, jak by to činil On – to je úkol tak ohromných rozměrů, že to ani vy ani já nedokážeme pochopit. Avšak Ježíš díky oddanosti a odhodlanosti, které jsou charakteristické pro božské dítě, to pochopit dokázal, a činil tak. Když pak začala přicházet chvála a pocta, pokorně směroval veškerý obdiv k Otci. „Otec ... činí skutky,“ řekl upřímně. „Nemůžeť Syn sám od sebe nic činiti, jediné což vidí, an Otec činí. Nebo cožkoli on činí, toť i Syn též podobně činí.“6 Při jiné příležitosti řekl: „Já, což jsem viděl u Otce svého, mluvím.“ „Sám od sebe nic nečiním, ale jakž mne naučil Otec můj.“ „Sstoupil [jsem] s nebe, ne abych činil vůli svou, ale vůli toho, kterýž mne poslal.“7 Dnes ráno pronáším ze srdce vlastní prohlášení o Bohu, našem Věčném Otci, neboť někteří lidé v současném světě mají o Něm zoufale mylnou představu. Mezi těmito lidmi se projevuje sklon pociťovat odměřenost k Otci, dokonce se Mu odcizují, pokud v Něj vůbec věří. A pokud věří, mnozí z novodobých lidí říkají, že se možná cítí příjemně v náručí Ježíšově, avšak je jim nepříjemné přemýšlet o strohém setkání s Bohem.8 Následkem nepochopení při čtení Bible (a v některých případech dozajista i chybným překladem) tito lidé nahlížejí na Boha Otce a Ježíše Krista, Jeho Syna, jako kdyby působili velmi odlišně, a to navzdory skutečnosti, že ve Starém i Novém zákoně je Syn Boží jeden a tentýž, jako vždy jednající pod vedením Otce, jenž sám je tentýž „včera, dnes i na věky“.9 Když uvažujeme o těchto nepochopeních, zjišťujeme, že jedním z pozoruhodných přínosů Knihy Mormon je její neměnný, dokonale konzistentní pohled na božskost v rámci celé této vznešené knihy. Není zde žádná mezera mezi Malachiášem a Matoušem, žádná pauza při zařazení na další teologický stupeň, žádné nesprávné pochopení Boha, který s naléhavostí, láskou a vírou působí na každé stránce tohoto záznamu od jeho starozákonních počátků až k jeho novozákonnímu závěru. Ano, pro úsilí vrátit světu jeho Bibli a tím i správný náhled na Božství máme v Knize Mormon jednotný náhled na Boha v celé Jeho slávě a dobrotivosti, v celé Jeho bohatosti a komplexnosti – včetně toho, jak je to opět projeveno skrze osobní zjevení se Jeho Jednorozeného Syna Ježíše Krista, a zvláště tím. Jsme tak vděčni za všechna písma, a zvláště za písma znovuzřízení, která nás učí majestátu jednotlivých členů Božstva! Jak bychom byli nadšeni, kdyby například celý svět obdržel a přijal onen náhled na Otce, který je tak dojemně popsán v Drahocenné perle! Zde Enoch, uprostřed velkolepého vidění lidstva, které nebe otevřelo jeho pohledu, pozoruje požehnání i těžkosti smrtelnosti a obrací svůj zrak k Otci a je udiven, když Ho vidí plakat. V úžasu a ohromení praví této nejmocnější Bytosti ve vesmíru: „Jak to, že můžeš [plakati]? ... jsi ... spravedlivým ... [a] milostivým a dobrotivým vždy; ... mír ... [je] příbytkem trůnu Tvého ...; a od obličeje Tvého má vycházeti milost a nemá míti konce; jak to, že můžeš plakati?“ Bůh, pohlížeje na události téměř jakékoli doby, odpovídá: „Viz tyto bratry své; jsou dílem rukou mých ... dal jsem jim přikázání, aby se milovali navzájem a aby volili mne, Otce svého, ale hleď, jsou bez citu a nenávidí vlastní krev ... Proč by nebesa neměla lkáti, když zří, že tito mají trpěti?“10 Tato jediná fascinující scéna učí pravé povaze Boha lépe, než jak by to kdy dokázalo vyjádřit jakékoli teologické pojednání. To nám také mnohem mocněji pomáhá pochopit onen názorný moment v alegorii o olivovníku v Knize Mormon, kdy velký Pán vinice, poté, co ji překopá a pohnojí, zaleje a vypleje, přistřihne, prořezá, přesadí a naroubuje, odhodí na zem rýč a zahradnické nůžky, dá se do pláče a zvolá ke všem, kdo chtějí naslouchat: „Co bych byl měl více pro svoji vinici činiti?“11 Jaký to nezapomenutelný obraz Božího působení v našem životě! Jaká muka musí pociťovat rodič, když se Jeho děti nerozhodnou pro Něho ani pro „evangelium Boží“, které seslal!12 Jak snadné je milovat toho, kdo tak jedinečně miluje nás! Samozřejmě, že tomuto po celá staletí trvajícímu odloučení od víry v takto dokonalého a pečujícího Otce nepomohla lidská vyznání víry mýlících se generací, která popisují Boha různými způsoby jako neznámého a nepoznatelného – bez tvaru, bez citu, nepostižitelného, éterického, jenž je zároveň všude a vůbec nikde. Toto dozajista nepopisuje Bytost, kterou zříme očima těchto proroků. Ani to neodpovídá žijícímu, dýchajícímu, ztělesněnému Ježíšovi z Nazarétu, který byl a je „blesk slávy, a obraz osoby [svého Otce]“.13 Z tohoto hlediska Ježíš nepřišel ani tak napravit Boží náhled na člověka, jako přišel napravit náhled lidí na Boha, a naléhavě je žádal, aby milovali svého Nebeského Otce, jako On vždy miloval a vždy bude milovat je. Měli příležitost pochopit plán Boží, moc Boží, svatost Boží, ano, dokonce i hněv a soud Boží. Avšak lásku Boží, onu naprostou hloubku Jeho oddanosti vůči Jeho dětem, stále plně nepoznali – dokud nepřišel Kristus. A tak když Kristus sytil hladové, uzdravoval nemocné, káral pokrytectví, naléhavě žádal o víru – ukazoval nám tím způsob jednání Otce, On, který je „milosrdný a milostivý, pomalý k hněvu, trpělivý a plný dobrotivosti“.14 Svým životem, a zvláště svou smrtí, Kristus hlásal: „To, co vám ukazuji, je Boží soucit, a rovněž i můj.“ Vrcholný smysl toho, jak dokonalý Syn projevil péči dokonalého Otce, v Jejich společném utrpení a sdíleném zármutku kvůli hříchům a bolestem nás ostatních, spatřujeme v tomto prohlášení: „Nebo tak Bůh miloval svět, že Syna svého jednorozeného dal, aby každý, kdož věří v něho, nezahynul, ale měl život věčný. Neboť neposlal Bůh Syna svého na svět, aby odsoudil svět, ale aby spasen byl svět skrze něho.“15 Vydávám dnes osobní svědectví o osobním, žijícím Bohu, který nás zná jménem, slyší naše modlitby a odpovídá na ně a opatruje nás věčně jako děti svého ducha. Svědčím o tom, že uprostřed podivuhodně komplexních úkolů obsažených ve vesmíru On usiluje o naše individuální štěstí a bezpečí více než o všechny ostatní Božské záležitosti. Jsme stvořeni podle Jeho vlastního obrazu a podoby16 a Ježíš z Nazarétu, Jeho Jednorozený Syn v těle, přišel na zem jako dokonalý smrtelný projev Jeho majestátnosti. Kromě svědectví těch, kteří žili ve starověku, máme také novodobý zázrak z Palmyry, zjevení se Boha Otce a Jeho milovaného Syna, Spasitele světa, proroku – chlapci Josephu Smithovi. Svědčím o tomto zjevení se a slovy tohoto proroka i já prohlašuji: „Náš nebeský Otec je velkorysejší ve svých ohledech a bezmeznější ve svých milosrdenstvích a požehnáních, než jsme ochotni uvěřit či přijmout ... Bůh nepohlíží na hřích ani [s nejmenší mírou] shovívavosti, avšak ... čím více se přibližujeme k našemu Nebeskému Otci, tím více máme sklon pohlížet se soucitem na hynoucí duše; máme pocit, že je chceme vzít na svá bedra a odhodit jejich hříchy za sebe.“17 Vydávám svědectví o Bohu, který taková bedra má. A v duchu svatého apoštolství pravím, stejně jako ten, který zastával tento úřad v dávnověku: „V tomť jest [tedy] láska, ne že bychom my Boha milovali, ale že on miloval nás, a poslal Syna svého oběť slitování za hříchy naše. Nejmilejší, poněvadž tak miloval nás Bůh, i myť máme jedni druhé milovati“18 – a o to, abychom Ho milovali na věky, se modlím. V posvátném jménu Ježíše Krista, amen. ODKAZY 1. Marek 12:29–30; viz také Matouš 22:37–38; Deuteronomium 6:5. 2. History of the Church, 6:305. 3. Lectures on Faith (1985), 38, 42. 4. Články víry 1:1. 5. Jan 17:3. 6. Jan 14:10; 5:19. 7. Jan 8:38, 28; 6:38. 8. Viz William Barclay’s, The Mind of Jesus (1961), pro pojednání o této novodobé tendenci viz zejména kapitola „Looking at the Cross“. 9. Například 1. Nefi 10:18; 2. Nefi 27:23; Moroni 10:19; NaS 20:12. 10. Mojžíš 7:29–33, 37. 11. Jakob 5:41; viz také verše 47, 49. 12. Římanům 1:1. 13. Židům 1:3; viz také 2. Korintským 4:4; Kolossenským 1:15. 14. Lectures on Faith, 42. 15. Jan 3:16–17. 16. Viz Genesis 1:26–27; Mojžíš 2:26–27. 17. Teachings of the Prophet Joseph Smith, sel. Joseph Fielding Smith (1976), 257, 240–241. 18. 1. Jan 4:10–11.