Usmíření, pokání a špinavé prádlo STARŠÍ LYNN A. MICKELSEN Kvorum Sedmdesáti Pán slibuje, že očistí naše roucho svou krví... Může nás vykoupit z našeho osobního pádu. Když jistý muž projížděl městečkem v Mexiku, skočil mu před auto pes a muž ho zajel. Od té doby se mu ve vesnici říkalo mata perros. Nikdo se nezamýšlel nad tím, jak to jméno vzniklo; byl to prostě ten „zabiják psů“. V myslích těch, kteří sem přišli později a kteří tyto okolnosti neznali, se vytvořil hrůzný obraz toho, co udělal. Pověst vzniklou z dohadů, skutečnosti nebo odvozenou z přezdívky může být prakticky nemožné překonat. Průpovídka „neperte své špinavé prádlo na veřejnosti“ je moudrá rada. Není nutné, vhodné ani zdravé vystavovat naše soukromé nebo rodinné chyby a hříchy zkoumavému pohledu veřejnosti. Čím více se o nějakém hříchu ví, tím obtížnější je pokání nebo změna. Tím nechci říci, že se hřích má zakrývat, ačkoli to je přirozené nutkání kohokoli, kdo se hříchu dopustí. Namísto pokání chceme chyby nebo hříchy, kterých jsme se dopustili, skrýt. Avšak jak zjistil Kain, když zabil Abela, své hříchy nemůžeme před Pánem skrýt,1 neboť veškeré věci jsou Mu zjevné.2 Ví o každém neposlušném skutku, kterého se dopustíme, ale – na rozdíl od široké veřejnosti – nám díky své znalosti našich hříchů dává slib, že už na ně nebude vzpomínat, budeme-li činit pokání.3 Mezi praním špinavého prádla a pokáním je skutečná spojitost. Hřích přináší před Pána nečistotu, která musí být usmířena. Existuje však místo a čas pro vyznání a požádání o odpuštění. Rozsah těchto parametrů závisí na povaze a závažnosti hříchu. Dopustil-li se někdo veřejného přestupku nebo zklamal-li důvěru veřejnosti, je jeho povinností oznámit tento přečin na veřejnosti a žádat o odpuštění. Naše povinnost ohledně pokání se vztahuje na Pána, Jeho služebníky a ty, proti nimž jsme se provinili. Existuje paralela mezi tím, že naše roucha jsou umyta prostřednictví krve Beránkovy, a tím, jak pereme své špinavé prádlo. Jeho smírnou obětí budou naše roucha očištěna. Zmínka v písmu o rouchu se vztahuje na celou naši bytost. Potřeba očištění přichází tehdy, když se znečistíme hříchem. Soud a odpuštění je výsadou Spasitele, neboť jen On může odpustit a smýt naše hříchy.4 Když král Benjamin přednesl v zemi Zarahemla své velkolepé kázání,5 Svatí změnili svá srdce6 a po celé zemi vládl mír a blahobyt. Jak šel čas, byl k předsednictví v Církvi povolán Alma. Někteří členové Církve, chyceni ve svém blahobytu, upadli do hříchu. Almovo srdce se rmoutilo, když před něj byli přivedeni. Protože nevěděl, jak má tento problém vyřešit, vzal je před krále Mosiáše, avšak král je vrátil, aby je soudil Alma. Alma se obával, aby v očích Božích nepochybil, a tak celou svou duši vylil Bohu a prosil Ho o radu, jak má s přestupníky jednat. Díky jeho velké lásce k bližním a vroucí touze činit Boží vůli mu Pán mocně požehnal, dokonce slibem věčného života. Pak mu Pán vysvětlil, proč jeho prosby o porozumění při soudu byly tak důležité: „Toto je moje Církev. Mým jménem budou spaseni. Prostřednictvím mé oběti. Já budu soudit.“7 Jak často zapomínáme, kdo má právo soudit? Odpuštění hříchu závisí na Něm, ne na nás. A tak až budeme příště pokoušeni věšet špinavé prádlo na veřejnosti, pamatujme si: Zaprvé jděte za Pánem. Zadruhé jděte za tím, komu jste ublížili. Zatřetí, je-li to nutné, jděte za svým soudcem v Izraeli. A začtvrté, potom to pusťte z hlavy. Další stránkou ukazování špinavého prádla je tělesná nenasytná touha, kterou někteří lidé mají, ukazovat chyby druhých. Pán vyzval Joba, který byl podrážděn kvůli svému břemeni: „Což mne odsoudíš, jen abys se sám ospravedlnil?“8 Toto se může stát i v rodině, když někdo, přesvědčen, že hájí své vlastní dobré jméno, odhaluje s důkladnou detailností omyly a chyby svých sourozenců, dětí nebo rodičů formou omlouvání sebe sama, které má za cíl zmírnit jeho osobní bolest. V podobenství o marnotratném synovi byl marnotratný syn napraven otcem, který hovořil o synově hodnotě, ne o jeho chybách. Kdykoli hovoříme o hříších nebo chybách druhých, vynášíme nad nimi vlastně soud. Slyšel jsem, jak jeden muž řekl svému synovi, že jistý člověk pro něj už nikdy nebude pracovat, protože tento člověk si za práci účtoval příliš. Chlapec odpověděl: „Překvapuje mě, že něco takového říkáš, tati, protože ty jsi nás učil něco jiného.“ Otec soudil bez opodstatnění. Co měl udělat? Pokud měl pochybnosti o ceně za práci, měl to probrat s tím mužem, vysvětlit si to s ním a nechat to být, aniž by si stěžoval druhým. Spasitel učil: „Nesuďtež, abyste nebyli souzeni. Nebo kterýmž soudem soudíte, týmž budete souzeni, a kterou měrou měříte, bude vám zase odměřeno.“9 Když zákoníci a farizeové přivedli před Ježíše ženu přistiženou při cizoložství, sklonil se a psal prstem do písku, aby to ostatní nemohli vidět ani slyšet. Pak řekl: „Kdo jest z vás bez hříchu, nejprv hoď na ni kamenem.” Když všichni její žalobci odešli s hanbou pro své hříchy, řekl jí: „Jdiž a nehřeš více.“10 Co máme dělat, když víme o problémech druhých? 1. Nesuďme. Nechme soud na Pánovi, dokonalém soudci. Nezkoumejme nebo nevyšetřujme hříchy druhých, ale hleďme k jejich božství. Nepřísluší nám zabývat se problémy druhých, ale spíše vnímejme šíři jejich dobroty. 2. Musíme odpustit. I když nás osobně mohl někdo zranit, Pán řekl: „Já, Pán, odpouštím tomu, komu chci odpustit, ale od vás se požaduje, abyste odpouštěli všem lidem.“11 3. Zapomeňme. Zarputilá paměť může rozežrat i nejhouževnatějšího ducha. Nechte to být; odložte to; pusťte to z hlavy. Zaplaví-li vás vlna pokušení prozradit hříchy druhých, neříkejte o nich svému sousedovi ani svému nejlepšímu příteli. Jděte za biskupem. Přenechte to břímě jemu. Je-li to nutné, oznamte to správním nebo trestním úřadům, a pak to nechte být. Věřím, že k dosažení onoho vzácného slibu, který obdržel Alma, je třeba stejného ducha a činů, jaké projevil on ve vztahu ke špinavému prádlu svému a druhých. Ale co když máme pravdu a oni se mýlí? Neměli bychom zveřejnit svůj názor, aby se druzí nedomnívali, že tu chybu jsme udělali my? Pán vydal ohledně tohoto dilematu jasné pokyny. My nemáme výsadu soudit. Nám nepřísluší měřit ono smítko, protože trám v našem vlastním oku nám překáží ve výhledu. Žádný lívanec není tak tenký, aby měl jen jednu stranu. Zde je zapotřebí empatie, dar cítit to, co cítí druzí, a chápat to, co zažívají druzí. Empatie je přirozeným výsledkem pravé lásky. Povzbuzuje a posiluje naši schopnost sloužit. Empatie není lítost, ale porozumění a zájem. Je základem pravého přátelství. Empatie vede k úctě a otevírá dveře výuce a učení se. Siouxští Indiáni rozumějí této důležité zásadě, neboť se modlí: „Velký Duchu, pomoz mi nikdy nesoudit druhého, dokud nebudu chodit dva týdny v jeho mokasínách.“ Co máme tedy dělat se špinavým prádlem? Tento proces začíná pokáním. Spasitel stojí u dveří a klepe; je připraven okamžitě nás přijmout.12 Naší zodpovědností je odvést práci pokání. Musíme zanechat svých hříchů, aby očišťování mohlo začít. Pán slibuje, že očistí naše roucho svou krví.13 On dal svůj život a trpěl za všechny naše hříchy. Může nás vykoupit z našeho osobního pádu. Skrze své usmíření, tím, že sám sebe dal jako výkupné za naše hříchy, opravňuje Ducha Svatého, aby nás očistil v křtu ohněm. Jak v nás Duch Svatý přebývá, Jeho očistná přítomnost spaluje nečistotu hříchu. Jakmile učiníme závazek, proces očišťování začíná. Náš závazek vůči Pánovi začíná tím, že se na Něj zaměříme. Nedávno jsme navštívili konferenci kůlu v Nauvoo v Illinois. Pěvecký sbor byl výjimečný. Dirigent, který je profesionálním hudebníkem a učí na místní univerzitě, dokázal mistrně zaujmout pěvecký sbor i shromáždění. Každý pohyb jeho těla byl vnitřně spojen s hudbou. Chtěli jsme zpívat přesně tak, jak dirigoval. Všichni ho sledovali. Vzpomněl jsem si na Spasitele. Vyzval nás, abychom byli takoví, jako je On. Kdybychom Ho sledovali s takovým zaujetím, jako bratra Nelsona, byli bychom rychle proměněni do Spasitelovy podoby. Naše proměna při zpěvu byla chvilková. Byli jsme tam, kde jsme měli být, a všichni jsme měli velkou touhu následovat. Budeme-li se nacházet na místech, kde máme být, s onou vroucí touhou následovat Pána, dotkne se našeho života a očistí nás, abychom mohli žít v Jeho přítomnosti natrvalo. Ze strany dirigenta nebylo žádné nucení, kterým by nás pohnul ke zpěvu, jen spojení. Opravdové pokání přichází s tímto spojením se Spasitelem. Zamysleme se nad svými osobními modlitbami a každodenními myšlenkami. Všichni musíme pilně pracovat, abychom navázali ono spojení, které Pán vyžaduje. Zeptal jsem se bratra Nelsona, jak z nás dokázal tolik dostat. Pokorně odpověděl: „Protože jejich srdce jsou čistá.” „A co ještě?” zeptal jsem se. Odpověděl: „Je to skrze Ducha, to je jediný způsob, jak můžeme komunikovat na této úrovni.“ Na co se tedy máme zaměřit? „A jestliže se vaše oko přizpůsobí pro přijetí mé slávy, bude tím světlem celá vaše bytost prosvícena a nebude ve vás temnoty. Bytost prozářená světlem chápe veškeré věci.“14 To se může stát, přijmeme-li zodpovědnost za své špinavé prádlo pomocí pokání a zajistíme-li, aby bylo čisté. Kéž se můžeme těšit ze Spasitelova slibu daného prostřednictvím Moroniho: „Pozvedni se ... vezmi si roucho krásné ... pojďte ke Kristu ... a [milujte] Boha z celého srdce, z celé duše, a ze vší mysli ... až budete prostřednictvím milosti Boží v Kristu dokonalými ... prostřednictvím krve Kristovy, která byla prolita, což jest v úmluvě Otce na odpuštění hříchů, abyste se stali svatými a bez poskvrny.“15 Ve jménu Ježíše Krista, amen. ODKAZY 1. Viz Genesis 4:9–10; Mojžíš 5:34–35. 2. Viz Mojžíš 1:6. 3. Viz NaS 58:42. 4. Viz Alma 5:21–27; NaS 64:10. 5. Viz Mosiáš 2–5. 6. Viz Mosiáš 5:2. 7. Viz Mosiáš 26:10–24. 8. Job 40:3. 9. Matouš 7:1–2. 10. Jan 8:7, 11. 11. NaS 64:10; zvýraznění přidáno. 12. Viz Zjevení 3:20. 13. Viz Zjevení 7:14. 14. NaS 88:67. 15. Moroni 10:31–33.