ANNE C. PINGREEOVÁ
Druhá rádkyně v generálním předsednictvu Pomocného sdružení
Když se žena rozhodne umístit Krista do středu svého srdce, ... přináší tím Krista do jádra svého domova a rodiny.
Sestry, je to pro mne nádhernou naukou, že si můžeme zvolit dát Kristovi celé své srdce – že si můžeme zvolit, že svého Spasitele a Vykupitele uložíme do středu svého srdce. Znovuzřízené evangelium Ježíše Krista může být v každé z nás „napsané ne černidlem, ale Duchem Boha živého, ne na dskách kamenných, ale na dskách srdce masitých“1 Ve svém prvním stavu jsme si zvolily, že budeme Krista následovat. Jaká to radostná zpráva, že si Jej můžeme zvolit každý den svého pobytu na zemi!
Je nezbytné, abychom jako ženy smlouvy, žijící v mnoha národech, soustřeďovaly svůj život na Krista. Jak moc Jej potřebujeme v těchto „nebezpečných časech“!2 On je zdrojem síly a jistoty. On je světlo. On je život. Jeho pokoj „převyšuje všeliký rozum“.3 Ježíš, jako náš osobní Spasitel a Vykupitel, nás zve jednu po druhé svou otevřenou náručí, abychom těmi nejosobnějšími způsoby „přišly ke Kristu“.4 Sestry, když žena přijme Spasitelovo pozvání, je osobně posílena, a díky jejímu spravedlivému vlivu jsou požehnáni druzí.
Věřím, že když se žena rozhodne umístit Krista do středu svého srdce a do středu svého osobního světa, přináší tím Krista do jádra svého domova a rodiny, ať už se tato rodina skládá z jednoho či mnoha členů. Žena je srdcem domova a rodiny, a nezáleží na tom, kde žije nebo v jakých okolnostech se nachází, a to, co má každá žena v srdci, se odráží na prostředí a duchu jejího domova.
Během naší cesty po Japonsku nás jeden církevní vedoucí pozval na návštěvu. Byly jsme touto příležitostí poctěny, ale přemýšlely jsme, co si pomyslí jeho žena, když jí domů téměř bez varování přivede návštěvu ze Salt Lake City. Po cestě tento muž své ženě zavolal a dal jí odhadem asi 15 minut na to, aby se na naši nečekanou návštěvu připravila.
Od chvíle, kdy jsme překročily práh domu, vyzuly jsme si boty a byly jsme laskavě uvítány mladou sestrou Pomocného sdružení, mluvící jemným hlasem, jsem cítila ducha pořádku, pokoje a lásky. Malé děti vycupitaly se svými hračkami po schodech nahoru. V této rodině, kde sedm z osmi dětí ještě žilo doma, bylo zřejmé, čeho si tato rodina váží. Všude kolem byly známky lásky k Pánu – Spasitelovy obrázky na zdi, na výrazném místě byla rodinná fotografie a obrázek chrámu a na poličce poblíž byly úhledně seřazeny církevní filmy a často čtené výtisky písem. Zdálo se, že v tomto domově přebývá „ovoce ... Ducha ... láska, radost, pokoj, ... dobrotivost, dobrota, věrnost“.5 Představovala jsem si tuto malou místnost plnou dětí různého věku, s rodiči sedícími u nízkého stolku, kteří „[mluví] o Kristu a [radují] se v Kristu, [káží] o Kristu, [prorokují] o Kristu ..., aby dítky [jejich] zvěděly, ke kterému pramenu se musí utíkati pro odpuštění hříchů svých.“6 Vycítila jsem, jak by děti tohoto domova odpověděly na otázku, kterou položil starší Jeffrey R. Holland: „Vědí [naše] děti, že z celého srdce milujeme Boha a že toužíme spatřit tvář – a padnout k nohám – Jeho Jednorozeného Syna?“7 Věřím, že odpovědí na danou otázku by v tomto japonském domově bylo zvučné ano!
Když si žena zvolí, že umístí Krista do středu svého srdce, tak si nevolí jen to, že se bude každý den chovat jako Kristus, ale že tomu bude také učit svou rodinu. A jak víte, milé sestry, právě v každodenní snaze chovat se jako Kristus vězí některé z našich nejtěžších zkoušek.
Jedna matka učila ve svém domově správnému postupu pokání tak nejlépe, jak to uměla. A potom přišel den, kdy pomohla svému pětiletému synovi osvojit si tyto zásady, když jej doprovodila do obchodu, aby se zodpovídal za sladkost, kterou ukradl. Na tento zážitek chlapec nikdy nezapomene. Z první ruky se naučil, co znamená převzít zodpovědnost za své činy. S rozbušeným srdcem sladkost vrátil, vedoucímu obchodu se omluvil a slíbil, že už nikdy krást nebude. S radostí vám mohu oznámit, že tento slib dodržel. Já to vím – protože já jsem byla tou matkou a můj syn tím pětiletým chlapcem.
Podobné zkušenosti získává každá rodina, i když se tolik snažíme pevně ukotvit své milované děti, vnoučata, neteře a synovce v evangeliu. „[Snažit] se být jako Ježíš“8 vyžaduje procvičování, které se později stane zvykem. Když si zvolíme, že Krista umístíme do středu svého srdce, pomůže nám to mnoha různými způsoby v naší snaze učit ostatní, aby si umístili Pána do svého srdce. Někdy máme pocit, že moc velký pokrok neděláme, ale v těchto neradostných dnech si vzpomínám na Spasitelova utěšující slova: „Proto nebuďte unaveni konáním dobra, neboť kladete základ velikému dílu.“9
Když si volíme tu dobrou stránku a soustřeďujeme svůj život na Spasitele každodenní modlitbou o Jeho vedení a pomoc, Bůh nám dává „moc a moudrost“.10 Jsme požehnáni hlubokým porozuměním věcí duchovních, které mohou posílit naše rodiny. Když Doug, otec tří malých dětí, nečekaně přišel o práci, jeho rodina byla živena z podpory v nezaměstnanosti, jejich nevelkých úspor a částečně z pomoci širší rodiny. Jeho žena Lori se snažila dívat na věc pozitivně, zatímco oba přijímali příležitostná zaměstnání, aby pomohli pokrýt rodinné výdaje. Pokračovali ve všech správných věcech – v modlení, čtení písem, návštěvách chrámu a placení desátku. Ale i přes stovky opětovných pokusů a mnoho dotazů, pohovorů nebylo mnoho a žádná nabídka práce nepřicházela.
Jednoho dne, po téměř šesti měsících hledání práce, Lori zavolala své matce. Uplakaná a s dávkou zloby v hlase řekla: „Myslím, že nám Nebeský Otec nenaslouchá. Myslím, že se už nedokážu modlit. K ničemu to není.“
Během tohoto telefonního rozhovoru přišla k Lorině matce inspirovaná slova a myšlenky, zatímco jí vydávala své svědectví a připomínala své dceři to, co již znala: „Lori, ty přece víš, jak to je. Ty víš, že tě Nebeský Otec miluje a že zná tvé potřeby. Ale občas musíme čekat. Možná, že toto je tvůj oheň tavičův. To já nevím. Ale vím tohle: Hned teď musíš jít do svého pokoje, pokleknout a pomodlit se a požádat Pána, aby ti dal útěchu a mír. Doug práci najde, ale možná to ještě chvíli potrvá. Vzpomeň si na všechny, kteří tě milují, kteří se za tebe modlí a pomáhají ti. Jsi tolik požehnaná.“
Lori si uvědomila, že když si klekla a pomodlila se – protože se soustředila na Pána – její myšlenky změnily směr. Spasitelovu lásku přenesla do svého života a do svého domova.
Drahé sestry, já jsem ve svém životě často cítila lásku Páně. Ve dnech dobrých, ale i ve dnech, kdy jsem si připadala nepatrná v porovnání se zkouškami, kterým jsem čelila, obracela jsem se o pomoc k Pánu. Svědčím, že On tam je vždy a milosrdně a s láskou otevírá náruč mně i vám. Celým svým srdcem prohlašuji, že Ježíš Kristus je má síla. On je má naděje. On je můj Spasitel a Vykupitel. S vámi říkám: „Jáť pak a dům můj sloužiti budeme Hospodinu.“11 Ve jménu Ježíše Krista, amen.
ODKAZY
1. 2. Korintským 3:3.
2. Gordon B. Hinckley, „Doba, ve které žijeme“, Liahona, leden 2002, 83; Ensign, Nov. 2001, 72.
3. Filipenským 4:7.
4. Omni 1:26.
5. Galatským 5:22.
6. 2. Nefi 25:26.
7. „Modlitba za děti“, Liahona a Ensign, květen 2003, 87.
8. „I’m Trying to Be like Jesus“, Children’s Songbook, 78.
9. NaS 64:33.
10. Alma 31:35.
11. Jozue 24:15, kurzíva přidána.
Previous
