Naše dědictví Starší Stephen B. Oveson Sedmdesátník Co děláme my proto, abychom zajistili, že [naše] dědictví bude předáno našim milovaným dětem a našim vnoučatům? Bratři a sestry, jsem vděčný, že jsem dnes s vámi zde v tomto historickém Tabernaclu. Před sedmdesáti čtyřmi lety stál u tohoto řečnického pultu můj dědeček Lars Peter Oveson a vydával svědectví jako pozvaný president kůlu z okresu Emery v Utahu. Ačkoli dědeček zemřel, když jsem byl ještě chlapcem, byl vždy jedním z mých hrdinů. Studoval jsem jeho deník, který znovu a znovu vypráví o jeho ochotě přijímat povolání, která k němu v průběhu života přicházela. Se svými rodiči se obrátil k evangeliu v Dánsku, přistěhoval se do této země a přešel přes pláně, aby se připojil k Svatým v Utahu. Jedno z povolání, které obdržel, vyžadovalo, aby na šest měsíců opustil svou mladou novomanželku a pracoval na stavbě chrámu v St. George. Znovu ji i jejich mladou rodinu opustil, aby sloužil na dvouleté misii v rodném Dánsku. Později byl při třech různých příležitostech povolán biskupem a presidentem kůlu a tato povolání si vynutila přestěhování a opětovné vybudování jejich domova a farmy. Při všech těchto radikálních změnách zůstal vděčný, radostný a věrný zásadám evangelia a zanechal velké dědictví víry nám, kteří neseme jeho jméno. Toto dědictví mi bylo předáno mým otcem, Merrillem M. Ovesonem, který byl nejmladší ze třinácti dětí. On a moje matka Mal Berg Ovesonová, která také pochází z věrné linie, byli zpečetěni v chrámu v Salt Lake City, nastoupili do vlaku a odjeli do Oregonu, aby si otec zvýšil vzdělání. Zůstali tam více než čtyřicet let, z nichž většinu prožili ve velmi malé farmářské osadě, kde jsme byli jedinými členy Církve. Často přemýšlím, jak snadné by pro mé rodiče bylo jednoduše změnit víru a připojit se k mnoha přátelům v křesťanské církvi, která v osadě působila. Tento čin by jim zjednodušil život, obzvláště v letech druhé světové války, kdy jim příděly benzínu a pneumatik znemožňovaly cestovat čtyřicet mil do nejbližší organizované odbočky Církve SPD. Místo toho získali oprávnění mít domácí Nedělní školu, kterou po všechny ty roky věrně pořádali. Tam jsme jako rodina přijímali svátost. Tam jsem se se svými bratry a sestrami, doslova u nohou svých rodičů, učil zásadám evangelia a naslouchal příběhům z Bible a Knihy Mormon. Můj otec, další z mých hrdinů, zemřel před několika lety, ale moje matka, které je nyní 96 let, stále věrně každý týden navštěvuje svůj sbor a je inspirací pro všechny, kteří ji znají. Moje žena má ve své rodině stejné dědictví. Jsme za to velmi vděčni. Víme, že naše současné povolání nám bylo svěřeno zčásti díky věrným skutkům těch, kteří nás předešli. Otázkou je, co děláme my proto, abychom zajistili, že toto dědictví bude předáno našim milovaným dětem a našim vnoučatům. Ať již pocházíme z generací v Církvi nebo jsme prvním článkem generačního řetězu, máme zodpovědnost předat svým potomkům dědictví víry, které se projevuje našimi každodenními skutky. Ti, kteří jsou nově obrácenými členy, mají obzvláště velkou zodpovědnost stát se „pionýry“ pro své předky i pro své potomky. Každý z nás, aby naplnil tento závazek, si musí sám položit několik konkrétních otázek: Budujeme životy čestnosti a bezúhonnosti? Následujeme rady proroků, minulých i současných? Dodržujeme smlouvy? Konáme rodinné domácí večery a studujeme Písma a snažíme se žít podle poučení, která z nich získáváme? Jsme poslušni Slova moudrosti? Jsme štědří ve svých desátcích a obětech? Postíme se a modlíme se pravidelně a s upřímným srdcem? Nasloucháme odpovědím na své modlitby a snažíme se následovat nabádání Ducha? Jsme dobrými sousedy a oddanými přáteli? Pomáháme budovat království tím, že ctíme kněžství, zvelebujeme svá povolání a sdílíme evangelium s druhými? Jsme pomalí k hněvu a rychlí k odpouštění? Můžeme čestně prohlásit, že jsme ze svých chyb nejenom činili pokání, ale také se z nich poučili? Dáváme Spasitele a Jeho evangelium na první místo ve svém životě? Nebo, jak jednou kdosi řekl: „Kdybychom byli u soudu obžalováni z toho, že jsme Svatými posledních dnů, byl by dostatek důkazů, aby nás usvědčily?“ Bratři a sestry, necítíme-li se dobře při odpovědích na tento druh otázek, musíme dnes začít budovat příkladnější život tak, aby ti, kteří nám jsou nejdražší, viděli naše dobré skutky a slavili „Otce [našeho], kterýž jest v nebesích“. (Mat. 5:16.) Musím vyznat, že kdykoli můj život nesplňuje měřítka mých předků, je to proto, že dávám světským věcem přednost před duchovními. Ale naučil jsem se, že je možné přesměrovat naše cíle a upřít zrak na věčné hodnoty. Moje žena i já vidíme mnoho obrácených do Církve, jak činí nezbytné změny, aby se stali dušemi soustředěnými na evangelium. V Buenos Aires v Argentině vidíme stovky mladých misionářů na plný úvazek, jak přinášejí oběti, aby se stali skutečně posvěcenými služebníky Páně. Vše, co to vyžaduje, je touha, poslušnost, oddanost a vytrvalost. Pán udělá zbytek! My jsme Jeho děti. Miluje nás a každého z nás zná jménem. Chce, abychom se navrátili do Jeho přítomnosti a žili navěky s ním. Toto je velké dědictví evangelia Ježíše Krista. Díky smírné oběti našeho Spasitele máme ujištění o budoucím životě a možnost zdědit vše, co má Otec. S tímto vědomím a dědictvím musíme „postupovati kupředu se stálostí v Kristu a míti dokonalou radost naděje.“ (2. Nefi 31:20.) Musíme následovat vedení našeho milovaného proroka, presidenta Hinckleyho, který nedávno v Ricks College řekl studentům: „S veškerou energií, které jsem schopen, vám říkám, nestaňte se slabým článkem v řetězu vašich generací. Na svět jste přišli s úžasným dědictvím. Pocházíte z velkých mužů a žen . . . Nikdy je nezraďte. Nikdy nedělejte nic, co by oslabilo řetěz, jehož jste základní součástí.“ (Scroll, 14 Sept. 1999, 20.) Pro mě to znamená, že musíme dělat vše, co je v našich silách, abychom zajistili, že svým milovaným vštěpujeme velké dědictví trvalého svědectví o evangeliu Ježíše Krista. Jak s takovou výstižností prohlásil před 74 roky můj dědeček: „Raduji se, že vydávám své svědectví o pravdivosti tohoto díla Páně světu, protože vím, že je pravdivé, vím, že je pro povznesení a pokrok dětí Božích, a modlím se, aby nám Pán pomáhal . . . abychom mohli zůstat věrnými a pravdivými, abychom mohli být shledáni statečnými pracovníky ve věci spravedlivosti a abychom pomáhali budovat Jeho království na zemi.“ (Lars Oveson, in Conference Report, Apr. 1925, 127.) K těmto pravdám přidávám své svědectví, ve jménu Ježíše Krista, amen.