Neodkládejte Starší Henry B. Eyring z kvora dvanácti apoštolů Nefi měl pravdu. Bůh nedává dětem člověka žádné přikázání, aniž by pro ně připravil cestu, aby mohly uposlechnout. Jakkoli je naše situace obtížná, můžeme činit pokání. Každý z nás čelí termínům. Zmocňuje se nás strach, když si uvědomíme, že nám možná nezbude dostatek času, abychom dokončili to, co jsme slíbili. Přichází myšlenka: „Proč jsem nezačal dříve?“ Pán věděl, že budeme pokoušeni odkládat nejdůležitější přípravu, kterou v tomto životě budeme moci učinit. Vícekrát nás varoval před odkládáním. Učil podobenství o deseti pannách, z nichž pět nenaplnilo své lampy pro příchod ženicha. Také uvedl podobenství o služebnících, kteří neměli víru, protože věřili, že jejich Pán odkládá Svůj příchod. Výsledky odkládání byly tragické. Pro pět nepřipravených to bylo takto: „Potom pak přišly i ty druhé panny, řkouce: Pane, pane, otevři nám. A on odpověděv, řekl: Amen, pravím vám, neznámť vás.“ (Mat. 25:11-12.) Pro služebníky bez víry, kteří odložili svou přípravu, to bylo toto: „Přijdeť pán služebníka toho v den, v kterýž se nenaděje, a v hodinu, v kterouž neví. I oddělíť jej, a díl jeho položí s pokrytci. Tamť bude pláč a škřipení zubů.“ (Mat. 24:50-51.) Pokušení odkládat pokání nepřichází pouze na konci světa, jak naznačují tyto verše. Zdá se, že toto pokušení je téměř stálé od počátku času a prochází naším životem. V mládí si můžeme myslet: „Bude dost času starat se o duchovní věci krátce před misií nebo před sňatkem. Duchovní věci jsou pro starší lidi.“ Potom v prvních letech manželství nám tlaky života, zaměstnání, účtů, hledání chvil pro odpočinek a rekreaci zabírají tolik času, že se zdá rozumným opět odložit plnění závazků vůči Bohu a rodině. Je snadné si myslet: „Snad na to bude dost času ve středním věku.“ Ale rychlý běh času se s přibývajícím věkem nemění. Je toho tolik na práci a zdá se, že času ubývá. Nezdá se, že 55., 65. a 75. narozeniny odděluje desetiletí. S přibývajícím věkem přicházejí fyzické i duševní problémy. Máme pocit, že už toho za hodinu neuděláme tolik, kolik jsme udělali v mládí. Je těžší mít trpělivost s druhými a zdá se, že oni toho více požadují. To potom svádí k opětovnému omlouvání sebe sama z plnění měřítek požadovaných našimi dřívějšími smlouvami, které jsou nyní tak dlouho zanedbávané. Ne všichni jsme upadli do pasti nečinnosti. Ale mnoho lidí ano, a tak každý z nás má alespoň jednoho - a často více - člověka, kterého máme rádi - dítě, rodiče, přítele - někoho, za koho cítí zodpovědnost, o koho má hluboký zájem. Byli učeni evangeliu. Uzavřeli smlouvy. A přesto kráčejí v neposlušnosti nebo nedbalosti, nehledě na prázdnotu, o které víme, že jim to přináší. Rozhodnutí, zda budou činit pokání, nebo zda zůstanou vězni hříchu, je na nich. Nicméně to, že budeme vědět, jak v jejich mysli i srdci vznikla past nečinnosti a vzdoru, nám může pomoci, abychom snadněji slyšeli odpověď na naši naléhavou modlitbu: „Nebeský Otče, prosím, co mohu dělat, abych pomohl?“ Toto pokušení odkládat pochází od našeho nepřítele, Lucifera. On ví, že nikdy nemůžeme být skutečně šťastní, pokud v tomto životě nemáme naději na věčný život a pokud ho nedosáhneme v životě příštím. To je největší ze všech darů Božích. Znamená to žít v rodinách navždy s Nebeským Otcem a s Ježíšem Kristem a mít věčný růst. Satan chce, abychom byli tak bídní, jako je on. A ví, že tohoto pravého štěstí můžeme dosáhnout pouze tehdy, jsme-li omyti prostřednictvím víry v Pána Ježíše Krista, prostřednictvím hlubokého a neustálého pokání a uzavíráním a dodržováním posvátných smluv poskytovaných pouze prostřednictvím oprávněných Božích služebníků. Písma potvrzují nebezpečí: „Protož, jestliže jste hleděli činiti zlo v době svých zkoušek, budete nalezeni nečistými před soudnou stolicí Boží; a u Boha nemůže přebývati žádná věc nečistá; proto musíte býti na věky zavrženi.“ (1. Nefi 10:21.) A tak nás Satan pokouší odkládáním po všechny dny naší zkoušky. Každé rozhodnutí odložit pokání mu dává příležitost, aby ukradl štěstí jednomu z duchovních dětí našeho Nebeského Otce. Všichni jsme pokoušeni tímto odkládáním. Víme z vlastní zkušenosti, že president Spencer W. Kimball měl pravdu, když napsal: „Jednou z největších lidských vad v každé době je odkládání“ a potom ho definoval jako „neochotu přijmout osobní zodpovědnost nyní.“ (The Teachings of Spencer W. Kimball, ed. Edward L. Kimball [1982], 48; zvýraznění v originále.) A tak Satan pracuje jak na naší touze myslet si, že nemáme žádný důvod činit pokání, tak na naší touze odsunout všechny nepříjemnosti do budoucnosti. Pokouší vás, mě i ty, které milujeme, myšlenkami, které se podobají této: „Bůh je tak milující, jistě mě nebude činit zodpovědným za chyby, které jsou prostě důsledkem toho, že jsem člověk.“ A potom, když toto selže, následuje myšlenka: „Dobrá, možná mám zodpovědnost činit pokání, ale teď není vhodný čas s tím začít. Počkám-li, později bude lépe.“ Existují určité pravdy, které odhalují tyto lži, jejichž záměrem je pokoušet nás odložit pokání. Začněme s podvodem, který je tak přitažlivý - že nepotřebujeme činit pokání. Pravdou je, že všichni potřebujeme pokání. Jsme-li schopni rozumně uvažovat a je-li nám více než osm let, potřebujeme všichni očištění, které přichází prostřednictvím uplatnění plných účinků usmíření Ježíše Krista. Je-li toto jasné, nemůžeme být svedeni k odkládání rafinovanou otázkou: „Překročil jsem hranici závažného hříchu nebo mohu odložit i jen myšlenku na pokání?“ Otázka, na které skutečně záleží, zní: „Jak se mohu naučit pocítit i pouhý počátek hříchu a tak činit pokání brzy?“ Druhou pravdou o naší zodpovědnosti je vědomí, že nejsme bezmocné oběti svých okolností. Svět se nám snaží namluvit, že opak je pravdou - je nám předkládáno, že nedokonalosti našich rodičů nebo naše špatné genetické dědictví nás zbavují osobní zodpovědnosti. Ale jakkoli mohou být okolnosti obtížné, nesnímají z nás odpovědnost za naše činy nebo za naši nečinnost. Nefi měl pravdu. Bůh nedává dětem člověka žádné přikázání, aniž by pro ně připravil cestu, aby mohly uposlechnout. Jakkoli je naše situace obtížná, můžeme činit pokání. Podobně může být svět ochoten omlouvat naše špatné chování tím, že lidé kolem nás se chovají špatně. Není pravda, že chování druhých odstraňuje zodpovědnost za naše vlastní chování. Boží měřítka pro naše chování jsou neměnná, bez ohledu na to, zda se druzí rozhodnou podle nich žít, či nikoli. To se stává obzvláště obtížným, když nám druzí ubližují a my cítíme, že náš hněv je ospravedlnitelný. To, že hněv ospravedlňuje naše impulsy zraňovat nebo ignorovat protivníky, je lež. Aby nám bylo odpuštěno, musíme odpouštět druhým. Čekat na to, že budou činit pokání dříve, než jim odpustíme a budeme činit pokání, znamená dovolit jim, aby za nás rozhodovali o odložení, což by nás mohlo stát štěstí zde i později. Nakonec, jsme osobně zodpovědni, protože Pán nám poskytl dostatek varování. Při narození přijímáme Ducha Kristova, aby nám říkal, co je správné a co ne, a aby nám dovolil zakusit vztah mezi hříchem a neštěstím. Od počátku času posílal proroky, aby hovořili proti hříchu a vyzývali k víře a k pokání. Prostřednictvím proroka Josepha Smitha znovuzřídil plnost evangelia Ježíše Krista. Gordon B. Hinckley je jeho žijící prorok, který drží všechny klíče kněžství, které těm, kteří nyní žijí, dovolují činit pokání a rozhodnout se získat věčný život. V tento den jsme učiněni zodpovědnými a Duch Svatý potvrzuje, že tato slova jsou pravdivá. Ani přijetí osobní zodpovědnosti nemusí překonat pokušení věřit, že nyní není doba k pokání. „Nyní“ se může zdát tak obtížné a „později“ se jeví mnohem snadnější. Pravdou je, že dnešek je vždy lepším dnem pro pokání než jakýkoli zítřek. Zaprvé hřích nás oslabuje. Právě ta víra, kterou potřebujeme, abychom činili pokání, je odložením oslabována. Rozhodnutí pokračovat v hříchu zmenšuje naši víru a snižuje naše právo mít Ducha Svatého jako svého společníka a utěšitele. A zadruhé, i když nám později bude v určité době odpuštěno, Pán nemůže obnovit dobré účinky, které by dnes naše pokání mohlo mít na ty, které máme rádi a kterým máme sloužit. To je obzvlášť bolestivé pro rodiče malých dětí. V těchto citlivých letech existují příležitosti pro utváření a pozvedání ducha, které se možná nebudou opakovat. Ale i dědeček, který možná promarnil příležitost u vlastních dětí, může, pokud se dnes rozhodne činit pokání, udělat pro vnoučata to, co kdysi mohl udělat pro jejich rodiče. Když člověk přijme zodpovědnost a když naléhavě pociťuje nutnost činit pokání, může vyvstat otázka: „Kde mám začít?“ Každý život je jedinečný. Ale pro každého bude pokání určitě zahrnovat, aby prošel branou upřímné modlitby. Náš Otec v nebi nám může dovolit, abychom plně pocítili vědomí svých hříchů. Zná hlubiny našich výčitek. Potom může ukázat to, co musíme činit, abychom se učinili způsobilými pro odpuštění. U závažných hříchů se budeme muset vyznat soudci v Izraeli a přijmout jeho vedení. Pouhá modlitba v tomto případě nebude stačit. Ale ať jsou naše hříchy jakkoli závažné, modlitba každému z nás otevře dveře k pokání a odpuštění. Bez naléhavé modlitby není možné pokání ani očištění. Když jsou dveře otevřeny modlitbou, je naděje na mír. Jednou z otázek, které musíme klást našemu Nebeskému Otci v osobní modlitbě, je: „Co jsem dnes učinil, nebo neučinil, co Tě nepotěšilo? Pokud se to dozvím, budu z celého srdce a bez odkladu činit pokání.“ Tato pokorná modlitba bude zodpovězena. A odpověď bude jistě obsahovat ujištění, že zeptat se dnes bylo lepší, než čekat s tím na zítřek. Svědčím, že slova služebníka Božího, pronesená před dávnou dobou, jsou pravdivá: „A nyní, bratří moji, bych si přál, abyste vyšli a přinesli plody pokání, když jste byli obdrželi všechna tato svědectví a ježto svatá písma o těchto věcech svědčí. Ano chtěl bych, abyste vyšli a dále již nezatvrzovali srdcí svých; neboť vizte, nyní jest čas a den spásy vaší; jestliže se tedy obrátíte a nebudete chtíti zatvrzovati srdcí svých, pak ihned se na vás uskuteční veliký plán vykoupení. Neboť tento život jest dobou, kdy se lidé mají připravovati, aby předstoupili před Boha svého; ano vizte, den tohoto života jest dnem, kdy lidé mají vykonávati práce svoje. Jak jsem vám již dříve řekl, prosím vás, abyste neodkládali den obrácení svého až na konec, neboť jste byli přijali tolik svědectví; neboť vizte, po tomto dnu života, který nám byl dán, aby nás připravil pro věčnost, přijde noc temnoty, kdy nemůže býti vykonávána žádná práce, jestliže dobře nevyužijeme času svého, když zde žijeme. Až budete v tomto strašlivém stavu, pak již nebudete moci říci, chci se obrátiti, chci se uchýliti k Bohu svému. Nikoli, toho již nemůžete říci; neboť týž duch, který ve vašich tělech dlí v době, když tento život opouštíte, bude i v onom věčném světě míti moc bydleti v těle vašem.“ (Alma 34:30-34.) Existuje další pokušení, kterému je třeba odolat. Je to poddat se zoufalé myšlence, že činit pokání je příliš těžké a že je na to příliš pozdě. Kdysi jsem znal člověka, který by si toto mohl myslet a který se mohl vzdát. Když mu bylo dvanáct, byl vysvěcen jáhnem. Někteří jeho přátelé ho pokoušeli, aby začal kouřit. Začal se v Církvi cítit nepohodlně. Odešel ze svého malého města, aniž ukončil střední školu, a začal pracovat na stavbách po celých Spojených státech. Obsluhoval těžké stavební stroje. Oženil se. Měli děti. Manželství skončilo hořkým rozvodem. Ztratil své děti. Při nehodě přišel o oko. Žil sám po penzionech. Přišel o všechno, co měl, kromě toho, co mohl odnést v kufru. Jednoho večera, když se připravoval, že se opět přestěhuje, rozhodl se, že sníží váhu svého kufru. Za letitým harampádím nalezl knihu. Nevěděl, jak se tam dostala. Byla to Kniha Mormon. Přečetl ji a Duch mu řekl, že je pravdivá. Tehdy poznal, že se po celé uplynulé roky vzdaloval od pravé Církve Ježíše Krista a od štěstí, které mohl mít. Později, kdy mu bylo více než sedmdesát let, byl mým společníkem, když jsme sloužili jako okrskoví misionáři. Když jsem svědčil o moci Spasitelova usmíření, požádal jsem lidi, které jsme učili, aby se na něho podívali. Byl očištěn a čistý a obdržel nové srdce a já jsem věděl, že to uvidí v jeho tváři. Řekl jsem jim, že to, co vidí, je důkazem, že usmíření Ježíše Krista může smýt všechny žíravé účinky hříchu. To bylo jedinkrát, kdy mě pokáral. Ve tmě mimo přívěs, kde jsme učili, mi řekl, že bych měl lidem říci, že i když mu Bůh mohl dát nové srdce, nemohl mu vrátit zpět jeho ženu a děti a to, co pro ně mohl udělat. Neohlížel se ale zpět s bolestí a výčitkami kvůli tomu, co mohlo být. Šel vpřed, pozvedán vírou v to, co ještě může být. Jednoho dne mi pověděl, že minulou noc se mu zdálo, že se mu vrátil zrak do slepého oka. Uvědomil si, že sen byl zábleskem budoucího dne, kdy bude kráčet uprostřed milujících lidí ve světle slavného vzkříšení. Po hluboce zvrásněné tváři tohoto vysokého kostnatého muže stékaly slzy radosti. Hovořil ke mně tiše, se zářivým úsměvem. Nevzpomínám si, co říkal, že viděl, ale pamatuji si na to, jak mu při popisu jeho vidění zářila tvář šťastným očekáváním. S pomocí Pána a se zázrakem té knihy ze dna kufru pro něho nebylo příliš pozdě a ani cesta nebyla příliš těžká. Svědčím, že Bůh Otec žije. Vím to. A miluje nás. Jeho Jednorozený Syn žije. Díky Jeho vzkříšení budeme také žít znovu. Potom spatříme ty, které máme rádi a kteří mají rádi nás. Prostřednictvím víry a poslušnosti můžeme mít rodinné vztahy navěky. Ti členové našich rodin na obou stranách závoje, kteří nás mají rádi, řeknou, když budeme zvažovat, zda pokořit své srdce a činit pokání: „Neodkládej to, prosím.“ Toto je Spasitelova výzva a naléhavá prosba. Ve jménu Ježíše Krista, amen.