„Nejvyšší kněz budoucího dobrého“ Starší Jeffrey R. Holland z kvora dvanácti apoštolů Některá požehnání přicházejí brzo, některá pozdě a některá přijdou až v nebi, ale k těm, kteří přijmou evangelium Ježíše Krista, přijdou. V těch dnech, kdy potřebujeme zvláštní pomoc nebes, uděláme dobře, když budeme mít na paměti jeden z titulů daných Spasiteli v epištole Židům. Její autor - má se za to, že jím je apoštol Pavel - hovoří o Ježíšově „důstojnějším úřadu“ a o tom, proč je „lepší smlouvy prostředníkem“ s „lepšími zaslíbeními“ a říká nám, že prostřednictvím svého zprostředkování a usmíření se Kristus stal „nejvyšším knězem budoucího dobrého“.1 Každý z nás prožívá chvíle, kdy potřebuje vědět, že se situace zlepší. Moroni o tom hovoří v Knize Mormon jako o „[doufání] v lepší svět“.2 Pro duševní zdraví a duchovní vitalitu potřebuje každý být schopen pohlížet vpřed k určité úlevě, k něčemu příjemnému, osvěžujícímu a nadějnému, ať již je toto požehnání blízko nebo dosud leží v určité dálce. Stačí pouze vědět, že se tam můžeme dostat, že jakkoli je blízko či daleko, existuje slib o „budoucím dobrém“. Prohlašuji, že toto je přesně to, co nám evangelium Ježíše Krista, zejména v obdobích potřeby, nabízí. V něm je pomoc. V něm je štěstí. V něm je skutečně světlo na konci tunelu. Je to Světlo světa, Jasná a Jitřní hvězda, „nekonečné světlo, které nikdy nemůže býti zatemněno“.3 Je to sám Syn Samotného Boha. S milující chválou, která daleko přesahuje slova Romea, říkáme: „Jaké světlo skrz vzdálené okno probleskuje?“ Je to návrat naděje a Ježíš je Slunce.4 Tomu, kdo možná zápasí, aby toto světlo viděl a tuto naději nalezl, říkám: Vytrvej. Snaž se dál. Bůh tě miluje. Bude lépe. Kristus k tobě přijde ve Svém „důstojnějším úřadu“ s budoucností „lepších zaslíbení“. On je náš „nejvyšší kněz budoucího dobrého“. Myslím na nově povolané misionáře opouštějící rodinu a přátele, aby příležitostně čelili určitému odmítání, určité sklíčenosti a přinejmenším ze začátku jedné či dvěma chvílím stesku po domově a možná i troše strachu. Myslím na mladé matky a otce, kteří věrně zakládají své rodiny, ačkoli ještě studují - nebo právě dostudovali - a snaží se žít z toho, co vydělají, i když doufají, že se jejich finanční situace jednoho dne zlepší. Současně myslím na další rodiče, kteří by se vzdali jakéhokoli světského majetku, který mají, aby se jim vrátilo vzpurné dítě. Myslím na osamělé rodiče, kteří čelí tomuto všemu, ale čelí tomu sami, poté, co je potkalo úmrtí nebo rozvod, odcizení nebo opuštění nebo jiné neštěstí, které ve šťastnějších dnech nepředvídali a určitě si ho nepřáli. Myslím na ty, kteří si přejí uzavřít sňatek, ale jsou stále svobodní, na ty, kteří touží mít děti, a nemohou je mít, na ty, kteří mají známé, ale jen velmi málo přátel, na ty, kteří se rmoutí nad úmrtím drahého člověka, nebo na ty, kteří sami trpí nemocí. Myslím na ty, kteří trpí hříchem - jejich vlastním nebo někoho jiného - a kteří potřebují poznat, že existuje cesta zpět a že štěstí může být obnoveno. Myslím na sklíčené a utlačované, kteří se domnívají, že je život minul, nebo kteří si nyní přejí, aby se tak stalo. Těm všem a velmi mnoha dalším říkám: Držte se své víry. Vytrvejte ve své naději. „Stále se modlete, věřte.“5 Vskutku, jak Pavel napsal o Abrahamovi, „v naději proti [veškeré] naději uvěřil“ a „nepochyboval z nedověry“. „Posilnil se věrou“ a „jsa tím jist, že cožkoli [Bůh] zaslíbil, mocen jest . . . učiniti.“6 I když vždy nemůžete vidět stříbrný okraj svého oblaku, Bůh může, protože On je pravým zdrojem světla, které hledáte. Miluje vás a zná vaše obavy. Slyší vaše modlitby. Je vaším Nebeským Otcem a jistě odpovídá svými slzami na slzy, které prolévají Jeho děti. Nehledě na tuto radu vím, že někteří z vás skutečně cítíte, že jste se ztratili v nejděsivějším smyslu tohoto slova. Nacházíte-li se v potížích, možná nyní dokonce naříkáte s básníkem: Stmívá se. Nevím, kam vítr vane. Všechno je jiné ve vlnách. Skály zle tváří se, Pane, a já mám [hrozný] strach.7   Ne, to, že vydávám svědectví o Boží lásce a o Spasitelově moci utišit bouři, není proto, že bych neznal životní bouře, ale plně a přímo díky nim. U tohoto biblického příběhu mějme vždy na paměti, že On byl s nimi na vodě také, že nejhoršímu čelil spolu s nejnezkušenějším, nejmladším a nejbázlivějším. Pouze ten, kdo bojoval proti těmto zlověstným vlnám, je oprávněn, aby nám - stejně jako moři - řekl „upokoj se“.8 Pouze ten, kdo pocítil plnou sílu takového protivenství, může být kdy oprávněn, aby nám řekl „buďte dobré mysli“.9 Tato rada není nadšenou povzbuzující řečí o moci pozitivního myšlení, ačkoli pozitivního myšlení je ve světě velmi zapotřebí. Ne, Kristus ví lépe než kdokoli jiný, že životní zkoušky mohou být velmi hluboké a že pokud s nimi budeme zápasit, nebudeme povrchními lidmi. Ale stejně jako se vyhýbá sladké rétorice, Pán kárá nevíru a odsuzuje pesimismus. Očekává, že budeme věřit! Žádné oči nebyly pronikavější než ty Jeho a mnohé z toho, co viděl, probodlo Jeho srdce. Jeho uši jistě slyšely každý nářek tísně, každý zvuk potřeby a zoufalství. V daleko větším stupni, než kdy budeme schopni pochopit, byl „mužem bolestí a znal starost“.10 Laikům na ulicích Judeje se Kristova kariéra musela jevit vskutku jako nezdar, tragédie dobrého člověka přemoženého zlem, které ho obklopovalo, a špatnými skutky druhých. Byl nesprávně chápán nebo interpretován a od počátku dokonce nenáviděn. Nehledě na to, co řekl nebo udělal, byla Jeho prohlášení překrucována, Jeho činy zpochybňovány a Jeho motivy napadány. V celé historii světa nikdo nikdy nemiloval tak čistě ani nesloužil tak nesobecky - a s nikým nebylo pro jeho úsilí tak ďábelsky zacházeno. A přesto nic nemohlo zlomit Jeho víru v plán nebo sliby Jeho Otce. I v těch nejtemnějších hodinách v Getsemanech a na Kalvárii postupoval vpřed a nepřestával důvěřovat v toho Boha, který Ho, jak se chvilkově obával, opustil. Protože byly Kristovy oči neochvějně upřeny na budoucnost, mohl snést vše, co od Něho bylo požadováno, trpět tak, jak nemohl trpět žádný člověk, ledaže by to bylo „k smrti“11, jak řekl král Benjamin, dívat se na trosky individuálních životů a na to, jak zaslíbení dávnému Izraeli kolem Něho leží v ruinách, a přesto často říkat: „Nermutiž se srdce vaše, ani strachuj.“12 Jak to mohl dokázat? Jak tomu mohl věřit? Protože ví, že pro věrného budou věci dostatečně brzo dány do pořádku. Je Král. Hovoří za korunu. Ví, co lze slíbit. Ví, že „Hospodin . . . bude útočiště chudého, útočiště v čas ssoužení . . . neboť nebude dán chudý u věčné zapomenutí; očekáváníť ssoužených nezahyneť na věky.“13 Ví, že „blízko jest Hospodin těm, kteříž jsou srdce skroušeného, a potřeným v duchu pomáhá.“ Ví, že „služebníků pak svých duše vykoupí Hospodin a nebudou zkaženi, kteříž doufají v něho.“14 Promiňte mi osobní závěr, který nepředstavuje hrozná břemena, která mnozí z vás nesou, ale jehož záměrem je, aby povzbudil. Minulý měsíc tomu bylo třicet let, kdy se malá rodina vydala na cestu napříč Spojenými státy, aby absolvovala postgraduální studium - bez peněz, se starým autem, veškerý pozemský majetek, který měli, zabalili do prostoru menšího než polovina nejmenšího přívěsu, který byl k dispozici. Rozloučili se se svými ustaranými rodiči a ujeli přesně 34 mil po dálnici, když se jim porouchalo jejich vysloužilé auto. Odbočili z dálnice na vedlejší silnici a mladý otec si prohlédl unikající páru, také se rozpálil a potom zanechal svou důvěřující manželku a dvě nevinné děti - nejmladšímu byly pouhé tři měsíce - aby čekaly v autě, zatímco on šel do asi tři míle vzdálené metropole jižního Utahu Kanarraville, kde, jak se domnívám, tehdy žilo 65 lidí. Na kraji města získal trochu vody a velmi laskavý občan se nabídl, že ho doveze zpátky k čekající rodině. Auto bylo obslouženo a pomalu - velmi pomalu jeli zpět do St. George na prohlídku - přívěs a všechno. Po více než dvou hodinách kontrol a opětovných kontrol nebyl zjištěn žádný bezprostřední problém, a tak se znovu vydali na cestu. Po přesně stejné době na přesně stejném místě dálnice a za přesně stejných pyrotechnických efektů zpod kapoty auto znovu explodovalo. Nemohlo to být ani tři metry od místa předchozího kolapsu, pravděpodobně ani ne metr od něho! Bylo zřejmé, že zde působí nejpřesnější zákony samohybné fyziky. Zklamaný otec, který se nyní cítil spíše hloupě než rozzlobeně, opět opustil své důvěřující drahé a znovu se pěšky vydal na dlouhou cestu pro pomoc. Tentokrát člověk, který mu dával vodu, řekl: „Vy nebo ten člověk, co vypadá přesně jako vy, byste měl do toho auta koupit nový chladič.“ Laskavý bližní podruhé poskytl dopravu zpátky k stejnému automobilu a ke strachujícím se malým cestujícím. Nevěděl, zda se má nad situací této mladé rodiny smát, nebo plakat. „Kolik jste toho ujeli?“ zeptal se. „Třicet čtyři mil,“ odpověděl jsem. „Kolik vám ještě zbývá?“ „Dva tisíce šest set mil,“ řekl jsem. „No, vy tu cestu ujet můžete, a vaše žena a tyto dvě malé děti tu cestu mohou ujet také, ale nikdo z vás ji neujede v tomto autě.“ Jeho proroctví se naplnilo ve všech bodech. Před 14 dny jsem jel kolem stejného místa, kde odbočka z dálnice vede na vedlejší silnici, pouhé tři míle, nebo tak nějak, na západ od Kanarraville v Utahu. V sedadle vedle mě spala schoulená stejná úžasná a oddaná žena, po celá ta léta můj nejdražší přítel a největší opora. Dvě děti z příběhu a malý bratříček, který se k nim později připojil, již dávno dospěly a sloužily na misii, uzavřely dokonalý sňatek a nyní vychovávají své děti. Automobil, ve kterém jsme jeli tentokrát, byl skromný, ale velmi příjemný a velmi bezpečný. Kromě mě a mé půvabné Pat, která tak klidně spočívala po mém boku, se prakticky nic v tomto okamžiku před dvěma týdny ani vzdáleně nepodobalo tísnivé situaci z doby před třemi desetiletími. A přesto jsem si myslel, že jsem snad na pouhý okamžik v duchu na vedlejší silnici spatřil staré auto s oddanou mladou ženou a dvěma malými dětmi, jak se snaží udělat to nejlepší z té tíživé situace. Představoval jsem si, že kousek před nimi vidím mladíka, jak kráčí ke Kanarravillu a má před sebou ještě velkou vzdálenost. Zdálo se, že mu trochu poklesla ramena a že v jeho kroku je vidět váha strachu mladého otce. Řečí Písem, zdálo se, že jeho ruce „ochabují“.15 Při této rychlé představě jsem si nemohl pomoci, abych na něho nezavolal: „Chlapče, nevzdávej se. Nepřestávej. Jdi dál. Snaž se dál. Vpředu je pomoc a štěstí - a je jich hojnost - nyní jich je třicet let a ještě více jich přijde. Drž hlavu vzhůru. Nakonec bude vše v pořádku. Důvěřuj Bohu a věř v to, že přijdou dobré věci.“ Vydávám svědectví, že Bůh žije, že je naším Nebeským Otcem, že každého z nás miluje božskou láskou. Vydávám svědectví, že Ježíš Kristus je Jeho Jednorozený Syn v těle, a tím, že zvítězil na tomto světě, je dědicem věčnosti, spoludědicem Boha a nyní stojí pro pravici svého Otce. Vydávám svědectví, že toto je Jejich pravá Církev a že oni nás podporují v hodině potřeby - a budou vždy, i když si tento zásah nebudeme uvědomovat. Některá požehnání přicházejí brzo, některá pozdě a některá přijdou až v nebi, ale k těm, kteří přijmou evangelium Ježíše Krista, přijdou. To osobně dosvědčuji. Děkuji Otci v nebi za jeho dobrotu v minulosti, v současnosti i v budoucnosti a činím to ve jménu Jeho milovaného Syna a nejštědřejšího vysokého kněze, samotného Pána Ježíše Krista, amen. POZNÁMKY 1. Žid. 8:6; 9:11. 2. Ether 12:4. 3. Viz Jan 8:12; Zjev. 22:16; Mosiáš 16:9. 4. Viz William Shakespeare, Romeo a Julie, dějství 2, scéna 2, řádky 2-3. 5. NaS 90:24. 6. Řím. 4:18; 20-21. 7. Joseph Hilaire Belloc, „The Prophet Lost in the Hills at Evening“, in Lord David Cecil, ed., The Oxford Book of Christian Verse (1940), 520. 8. Marek 4:39; viz také NaS 101:16. 9. Jan 16:33; NaS 68:6. 10. Mosiáš 14:3; Iz. 53:3. 11. Mosiáš 3:7. 12. Jan 14:27. 13. Žalmy 9:10, 19; kurzíva přidána. 14. Žalmy 34:19, 23. 15. Viz NaS 81:5.