Naděje, kotva duše President James E. Faust Druhý rádce v Prvním předsednictvu Naše největší naděje pochází z poznání, že Spasitel zlomil okovy smrti . . . Usmířil naše hříchy, pokud činíme pokání. Drazí bratři, sestry a přátelé. Přicházím k tomuto řečnickému pultu s vděčností za inspiraci a za oddanost těch, kteří postavili tento posvátný, svatý, historický Tabernacle. Vzdávám čest presidentu Brighamu Youngovi, který byl vůdčím géniem při stavbě této jedinečné budovy a úžasných varhan. Současně se raduji, že pod inspirovaným vedením presidenta Hinckleyho budujeme velkolepý dům uctívání, abychom se přizpůsobili potřebám stále rostoucí Církve. Tato nová budova je výrazem naděje pro Církev v nadcházejícím století. Dnes ráno bych „chtěl s vámi mluviti,“ jak řekl Moroni, „o naději“.1 Existují ohromné zdroje naděje, které přesahují naši vlastní schopnost, učenost, sílu a kapacitu. Mezi nimi je dar Ducha Svatého. Prostřednictvím úžasného požehnání tohoto člena Božství můžeme „zvěděti pravdu všech věcí“.2 Naděje je kotvou naší duše. Neznám nikoho, kdo nepotřebuje naději - mladého nebo starého, silného nebo slabého, bohatého nebo chudého. Jak nabádal prorok Ether: „Kdo tedy věří v Boha, může s jistotou doufati v lepší svět, ano dokonce v místo po pravici Boží, kterážto naděje vychází z víry a jest kotvou pro duši člověka, jež je činí jistými a stálými, aby byli stále plni dobrých skutků ke cti a slávě Boží.“3 Nefi napomínal své součastníky: „Proto se musíte snažiti postupovati kupředu se stálostí v Kristu a míti dokonalou radost naděje a lásky k Bohu i všem lidem . . . radovati se ze slova Kristova a vytrváte-li až do konce, vizte, pak řekne Otec: Nechať máte život věčný.“4 Každý v tomto životě má své problémy a obtíže. To je část naší zkoušky ve smrtelnosti. Důvodu některých těchto zkoušek nelze jednoduše porozumět jinak než na základě víry a naděje, protože často mají hlubší smysl, kterému vždy nerozumíme. Mír přichází prostřednictvím naděje. Jen málo činností je bezpečnějších než služba na misii pro Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů. Misionáři jsou doslovně v rukou Pána. Přáli bychom si, aby každý z nich byl po celou dobu naprosto ochráněn před nebezpečím, ale to není realistické. Misionáři, jejich rodiny a vedoucí plně důvěřují v Pánovu bdělou péči, a když v ojedinělých případech dojde k tragédii, jsou podporováni Duchem Toho, kterému slouží. Loni v létě jsem navštívil staršího Orina Voorheise v domě jeho rodičů v Pleasant Grove v Utahu. Je to velký, pohledný, skvělý mladý muž, který sloužil v argentinské misii Buenos Aires jih. Jednou večer asi jedenáct měsíců před koncem jeho misie napadlo staršího Voorheise a jeho společníka několik ozbrojených lupičů. V bezcitném skutku násilí jeden z nich střelil staršího Voorheise do hlavy. Čtyři dny se nacházel na rozhraní mezi životem a smrtí, nemohl mluvit, neslyšel, nehýbal se, dokonce ani sám nedýchal. Prostřednictvím víry a modliteb mnoha lidí po dlouhou dobu byl nakonec odpojen od přístrojů, které ho udržovaly při životě, a byl převezen zpět do Spojených států. Po měsících náročné hospitalizace a terapie starší Voorheis zesílil, ale stále ještě byl ochrnutý a nemohl mluvit. Pokrok byl pomalý. Rodiče se rozhodli, že vezmou svého syna domů a budou o něho pečovat v láskyplném ovzduší vlastní rodiny. Jejich skromný domov však postrádal prostor a vybavení pro poskytování potřebné terapie. Mnoho laskavých sousedů, přátel a dobrodinců přispělo na vybudování přístavby domu a zajištění zařízení pro fyzikální terapii. Starší Voorheis je dosud téměř zcela ochrnutý a nemůže mluvit, má ale úžasného ducha a může odpovídat na otázky pohyby ruky. Stále nosí svou misionářskou jmenovku. Jeho rodiče se neptají: „Proč se toto stalo našemu ušlechtilému synovi, který sloužil v povolání, které obdržel od Mistra?“ Nikdo nezná přesnou odpověď, snad kromě toho, že to slouží vyšším účelům. Musíme kráčet s vírou. Vzpomínáme na Spasitelovu odpověď na otázku: „Kdo zhřešil, tentoli, čili rodičové jeho, že se slepý narodil?“ Spasitel odpověděl, že nikdo nezhřešil, ale že je to proto, aby se na něm mohly projevit Boží skutky.5 Namísto pocitů hořkosti členové Voorheisovy rodiny sklánějí hlavu a říkají Pánu: „Buď vůle tvá. Jsme vděční za každý den jeho života a s pomocí druhých poneseme ochotně břímě péče o něj.“ Účelem mé návštěvy u staršího Voorheise bylo připojit se k jeho otci, jeho biskupovi, jeho domácímu učiteli a k druhým a udělit mu požehnání naděje. Někdo by se mohl zeptat: „Existuje v tomto životě pro staršího Voorheise naděje?“ Věřím, že existuje velká naděje pro každého! Někdy žádáme Boha o zázraky, a ony se často dějí, ale ne vždy způsobem, jaký očekáváme. Kvalita života staršího Voorheise je méně než žádoucí, ale vliv jeho života na druhé, zde i v Argentině, se nedá spočítat a má věčné trvání. Vskutku, po jeho neštěstí se odbočka Kilómetro 26 v Argentině, kde sloužil, rychle rozrostla a rychle se kvalifikovala pro stavbu kaple. Naděje je důvěra v Boží sliby, víra, že pokud jednáme nyní, toužebná požehnání se naplní v budoucnosti. Abraham „v naději proti naději uvěřil, že bude otcem mnohých národů“. V rozporu s lidským rozumem důvěřoval Bohu a byl si „tím jist“, že Bůh splní svůj slib a dá Abrahamovi a Sáře v jejich pokročilém věku dítě.6 Před několika roky měla sestra Joyce Audrey Evansová, mladá matka v Belfastu v Severním Irsku, rizikové těhotenství. Šla do nemocnice, kde jí jedna ze sester řekla, že o dítě pravděpodobně přijde. Sestra Evansová odpověděla: „Ale já se nemohu vzdát . . . Musíte mi dát naději.“ Sestra Evansová později vzpomínala: „Nemohla jsem se vzdát naděje, dokud k ní zbýval jediný důvod. Bylo to něco, co jsem dlužila svému nenarozenému dítěti.“ O tři dny později potratila. Napsala: „Dlouhou dobu jsem necítila nic. Potom se ve mně rozlil pocit hlubokého míru. S mírem přišlo pochopení. Nyní jsem věděla, proč jsem se nehledě na všechny okolnosti nemohla vzdát naděje - buď žijete v naději nebo žijete v beznaději. Bez naděje nemůžete vytrvat do konce. Hledala jsem odpověď na modlitby a nebyla jsem zklamána. Byla jsem uzdravena na těle a odměněna duchem míru. Nikdy předtím jsem se necítila tak blízko Nebeskému Otci, nikdy předtím jsem necítila takový mír . . . Zázrak míru nebyl jediným požehnáním, které jsem získala z této zkušenosti. O několik týdnů později jsem začala přemýšlet o dítěti, které jsem ztratila. Duch mi do mysli přinesl slova z Genesis 4:25: ‚I porodila syna a nazvala jméno jeho Set; nebo řekla: Dal mi Bůh jiné símě . . . ‘ O několik měsíců později jsem opět otěhotněla. Když se mi narodil syn, byl prohlášen ‚dokonalým‘.“ Dostal jméno Evan Set.7 Mír v tomto životě je založen na víře a svědectví. Všichni můžeme najít naději ve svých osobních modlitbách a získat útěchu z Písem. Kněžská požehnání nás pozvedají a podporují. Naděje také přichází z přímých osobních zjevení, na která máme nárok, pokud jich jsme hodni. Těšíme se také z bezpečí plynoucího z toho, že žijeme v době, kdy je na zemi prorok, který drží a používá všechny klíče Božího království. Samuel Smiles napsal: „‚Naděje je jako slunce, které, když jdeme směrem k němu, vrhá stín našeho břemene za nás‘ . . . Naděje oslazuje vzpomínky na milované zážitky. Usměrňuje naše těžkosti k našemu růstu a k naší síle. Pomáhá nám v temných hodinách a v těch jasných nás podněcuje. Dodává zaslíbení budoucnosti a smysl minulosti. Mění sklíčenost v odhodlání.“8 Spolehlivým zdrojem naší naděje je to, že jsme synové a dcery Boha a že Jeho Syn, Pán Ježíš Kristus, nás zachránil od smrti. Jak můžeme vědět, že Ježíš je skutečně naším Spasitelem a Vykupitelem? Lidskými pojmy se Jeho reálná existence nedá téměř definovat, ale Jeho přítomnost lze jednoznačně poznat prostřednictvím Ducha, pokud se neustále snažíme žít ve stínu Jeho vlivu. V Knize Mormon čteme zprávu o Aronovi, který vysvětloval evangelium Lamoniovu otci. Řekl mu: „Chceš-li se skloniti před Bohem . . . a u víře volati jméno jeho a uvěříš-li, že přijmeš, pak ti nastane naděje, kterou si přeješ.“9 Starý král se tím do písmene řídil a obdržel svědectví o pravdě, které mu Aron slíbil. V důsledku toho byl on i celý jeho dům obrácen a poznal Pána. Naše největší naděje pochází z poznání, že Spasitel zlomil okovy smrti. Jeho vítězství přišlo prostřednictvím Jeho nesmírné bolesti, utrpení a muk. Usmířil naše hříchy, pokud činíme pokání. V zahradě getsemanské zazněl zmučený výkřik: „Otče můj, jest-li možné, nechť odejde ode mne kalich tento. A však ne jakž já chci, ale jakž ty.“10 Lukáš popisuje intenzitu utrpení: „A jsa v boji, horlivěji se modlil. I učiněn jest pot jeho jako krůpě krve tekoucí na zemi.“11 Každý z nás může nalézt naději v Petrově zážitku během událostí vedoucích k ukřižování. Pán pravděpodobně hovořil ke každému z nás, když řekl Petrovi: „Aj, satan vyprosil, aby vás tříbil jako pšenici. Ale jáť jsem prosil za tebe, aby nezhynula víra tvá. A ty někdy obrátě se, potvrzuj bratří svých.“ Petr odpověděl: „Pane, s tebou hotov jsem i do žaláře i na smrt jíti.“ Potom mu Spasitel řekl: „Petře, nezazpíváť dnes kohout, až prvé třikrát zapříš, že neznáš mne.“12 Když Petr sledoval vývoj událostí, byl poznán jako učedník Kristův. Děvečka řekla: „I tento byl s ním.“ A Petr odpověděl, že Ho nezná. Dva další poznali Petra jako Jeho učedníka. Petr opět zapřel, že zná Spasitele. A když hovořil, zaznělo kohoutí kokrhání. „I obrátiv se Pán, pohleděl na Petra. I rozpomenul se Petr na slovo Páně, kterak jemu byl řekl: Že prvé než kohout zazpívá, třikrát mne zapříš. I vyšed ven Petr, plakal hořce.“13 Tento zážitek posílil Petra do té míry, že nikdy znovu neselhal a byl znám jako skála. Jeho naděje se pevně zakotvila na věčné Skále, dokonce našem Vykupiteli, Ježíši Kristu.14 Jako vrchní apoštol věrně a statečně pokračoval v práci. Tak jako Petr získal naději po okamžiku slabosti, vy, já a každý se můžeme těšit z naděje, která pochází z přesvědčení, že Bůh skutečně žije. Tato naděje prýští z víry, že pokud máme víru, On nám nějakým způsobem pomůže překonat naše problémy a náročné úkoly - ne-li v tomto životě, potom jistě v životě příštím. Jak řekl Pavel Korintským: „Jestližeť pak v tomto životě toliko naději máme v Kristu, nejbídnější jsme ze všech lidí.“15 Ve věčném plánu věcí bude špatné napraveno. V dokonalé spravedlivosti Pána všichni, kteří žijí tak, aby toho byli hodni, obdrží náhradu za požehnání, ze kterých se netěšili zde. Podle mého názoru v historii této Církve nebyl dosud nikdy důvod pro tolik naděje ohledně budoucnosti Církve a jejích členů na celém světě. Věřím, a vydávám o tom svědectví, že se pohybujeme směrem k vyšší úrovni víry a aktivity, než tomu bylo kdy dříve. Modlím se, aby každý z nás byl nalezen, jak dělá to, co je po nás požadováno v této velké armádě spravedlivosti. Každý z nás předstoupí před Svatého v Izraeli a bude se zodpovídat ze své osobní spravedlivosti. Je nám řečeno, že On tam „nemá služebníka“.16 S mým apoštolským povoláním přišlo jisté svědectví o životě a službě Spasitele. Prohlašuji s Jobem: „Já vím, že vykupitel můj živ jest.“17 Mé svědectví o tom „jestiť . . . v nebesích“.18 Ježíš je Kristus, Spasitel celého lidstva. Joseph Smith byl inspirovaný prorok, který znovuzřídil spásné klíče, pravomoc a organizaci, které mu byly delegovány pod vedením Boha Otce a Jeho Syna, Pána Ježíše Krista. O tom svědčím ve svatém jménu Ježíše Krista, amen. POZNÁMKY 1. Moroni 7:40. 2. Viz Moroni 10:5. 3. Ether 12:4; zvýraznění přidáno. 4. 2. Nefi 31:20. 5. Viz Jan 9:2-3. 6. Viz Řím. 4:18-21. 7. „To Live in Hope“, Ensign, Sept 1995, 70. 8. Stan and Sharon Miller, comps., Especially for Mormons, 5 vols. (1971-87), 2:113. 9. Alma 22:16. 10. Mat. 26:39. 11. Lukáš 22:44. 12. Lukáš 22:31-34. 13. Viz Lukáš 22:56-62. 14. Viz Helam. 5:12. 15. 1. Kor. 15:19. 16. 2. Nefi 9:41. 17. Job 19:25. 18. Job 16:19.