Na vrcholu věků President Gordon B. Hinckley Kéž nám Bůh požehná vědomím našeho místa v historii . . . i v naší potřebě jednat statečně a s odhodláním tak, jak se sluší na Svaté Nejvyššího. Jak úžasné a nádherné je překročit práh staletí! Právě toto zanedlouho prožijeme. Ještě úžasnější je naše příležitost překlenout toto tisíciletí, které se chýlí ke konci, a uvítat dalších tisíc let. Když o této době uvažuji, cítím se ohromen tímto velkolepým a slavnostním vědomím historie. Je tomu pouhých dva tisíce let, co po zemi kráčel Spasitel. To, že současný kalendář, který se nyní používá ve většině zemí, klade Jeho narození doprostřed časů, je nádherným uznáním Jeho místa v historii. Vše, co tomu předcházelo, se od tohoto data odpočítává. Vše, co se událo od té doby, se k tomuto datu připočítává. Pokaždé, když někdo použije datum, vědomě nebo nevědomě uznává příchod Syna Božího na zem. Jeho narození, jak se všeobecně udává, označuje prostřední bod věků, střed času, přijímaný po celé zemi. Když tato data používáme, nevěnujeme jim pozornost. Ale jestliže se zastavíme a zamyslíme, musíme si uvědomit, že On je v celé historii světa onou mimořádnou postavou, na níž je naše měření času založeno. Po staletí před Jeho příchodem na zem existovalo o Jeho příchodu proroctví. Izaiáš prohlásil: „Nebo dítě narodilo se nám, syn dán jest nám, i bude knížetství na rameni jeho, a nazváno bude jméno jeho: Předivný, Rádce, Bůh silný, Rek udatný, Otec věčnosti, Kníže pokoje.“ (Izaiáš 9:6.) Král Benjamin, více než století před Spasitelovým narozením, svému lidu řekl: „Neboť hle, přijde doba a není již daleká, že Všemohoucí Bůh, jenž vládne, který byl a od věčnosti do věčnosti jest, přijde s nebe mezi člověčenstvo a bude přebývati v pozemské schránce, aby působil mezi člověčenstvem mocné divy, nemocné uzdravoval, mrtvé křísil, chromým choditi dával, slepým zrak vracel, hluché slyšícími činil a všechny druhy nemocí léčil . . . A bude nazván Ježíš Kristus, Syn Boží, otec nebes i země, Tvůrce všech věcí od počátku; a jeho matka se má jmenovati Marie.“ (Mosiáš 3:5, 8.) Není divu, že při Jeho narození zpívali andělé a že za ním cestovali mudrci, aby mu vzdali poctu. On byl jediný dokonalý člověk, který kdy žil na zemi. On naplnil Mojžíšův zákon a přinesl světu nový zákon lásky. Jeho matka byla smrtelná a od ní získal dědictví těla. Jeho Otec byl nesmrtelný, onen Velký Bůh Vesmíru, skrze něhož obdržel svou božskou přirozenost. Velkolepým projevem Jeho lásky byla Jeho smrt, při níž dal svůj život v oběť za všechny lidi. Toto usmíření, uskutečněné v nevýslovné bolesti, se stalo největší událostí historie, skutkem milosti, pro nějž lidé neučinili nic, ale který přinesl ujištění o vzkříšení všem, kteří kdy žili nebo budou na zemi žít. Žádný jiný čin v celé historii lidstva se mu nevyrovná. Nic z toho, co se kdy stalo, se s ním nemůže měřit. Tento čin naprosté nesobeckosti a neomezené lásky vůči celému lidstvu se stal bezpříkladným skutkem milosti pro celé lidské pokolení. Vzkříšením onoho prvního velikonočního rána pak přišlo triumfální prohlášení nesmrtelnosti. Pavel správně prohlásil: „Nebo jakož v Adamovi všickni umírají, tak i skrze Krista všickni obživeni budou.“ (1. Korintským 15:22.) Nejenže udělil požehnání vzkříšení všem lidem, ale otevřel také cestu k věčnému životu pro všechny, kteří zachovávají Jeho učení a přikázání. On byl a je onou velkou ústřední postavou lidské historie, vyvrcholením všech dob a časů člověka. Před smrtí povolal apoštoly a vysvětil je. Ti po nějakou dobu v díle pokračovali. Byla zřízena Jeho Církev. Staletí míjela. Nad zemí se vznášel oblak temnoty. Izaiáš toto popsal: „Nebo aj, tmy přikryjí zemi, a mrákota národy . . . “ (Izaiáš 60:2.) Bylo to období kořistnictví a utrpení poznamenané dlouhými a krvavými válkami. Roku 800 byl Karel Veliký korunován římským císařem. Byla to doba beznaděje, éra pánů a nevolníků. Uplynulo prvních tisíc let a nadešlo druhé tisíciletí. První staletí byla pokračováním oněch předchozích. Byla to doba plná strachu a utrpení. Ve čtrnáctém století vypukl v Asii velký smrtící mor. Rozšířil se do Evropy a pak i do Anglie. Všude, kam přišel, přinášel náhlou smrt. Boccaccio o jeho obětech řekl: „Poobědvali s přáteli a večeřeli již se svými předky v ráji.“1 Mor vnášel hrůzu do srdce lidí. Během pěti let připravil o život dvacet pět milionů lidí, třetinu obyvatel Evropy. Pravidelně se objevoval znovu a zasazoval údery svou temnou a odpornou rukou, která nikoho nešetřila. Bylo to však také údobí sílícího osvícení. Léta plynula neúnavně dál a nad zemí vycházelo slunce nového dne. To byla renesance, pozoruhodný rozkvět umění, architektury a literatury. Reformátoři usilovali o změnu církve, především takoví muži, jako Luther, Melanchthon, Hus, Zwingli a Tyndale. Byli to velmi odvážní muži, z nichž někteří vytrpěli za své přesvědčení krutou smrt. Zrodil se protestantismus se svým voláním po reformě. Když se tato reforma neuskutečnila, reformátoři vytvořili své vlastní církve. Učinili tak bez pravomoci kněžství. Jejich jedinou touhou bylo najít útočiště, kde by mohli uctívat Boha tak, jak cítili, že by uctíván měl být. Zatímco v křesťanském světě to vřelo tímto neklidem, ani politické síly nezahálely. Tehdy přišla válka za americkou nezávislost, díky níž se zrodil národ, jehož ústava prohlásila, že vláda nemá svou žádostivou rukou zasahovat do náboženských záležitostí. Nadcházel nový, nádherný den. Již zde nebyla státní církev. Žádná z církví nebyla upřednostňována. Po staletích temnoty, bolesti a boje dozrál čas ke znovuzřízení evangelia. Dávní proroci promlouvali o tomto dlouho očekávaném dnu. Vše, co se během historie dosud odehrálo, směřovalo k této době. Přišla a odešla staletí se vším svým utrpením a se všemi svými nadějemi. Všemohoucí soudce národů, živý Bůh, určil, že nastala ona doba, o které mluvili proroci. Daniel předzvěděl, že z hory bude bez pomoci rukou utržen kámen, který se stane velikou horou a naplní celou zemi. „Za dnů pak těch králů vzbudí Bůh nebeský království, kteréž na věky nebude zkaženo, a království to na žádného jiného nespadne, ale ono potře a konec učiní všechněm těm královstvím, samo pak státi bude na věky.“ (Daniel 2:44.) Izaiáš a Micheáš mluvili takto, když před dávnými časy viděli naši dobu v prorockém vidění: „I stane se v posledních dnech, že utvrzena bude hora domu Hospodinova na vrchu hor, a vyvýšena nad pahrbky, i pohrnou se k ní všickni národové. A půjdou lidé mnozí, říkajíce: Poďte, a vstupme na horu Hospodinovu, do domu Boha Jákobova, a bude nás vyučovati cestám svým, i budeme choditi po stezkách jeho. Nebo z Siona vyjde zákon, a slovo Hospodinovo z Jeruzaléma.“ (Izaiáš 2:2-3 a Micheáš 4:2.) Pavel o celé této časové posloupnosti, o tomto chodu staletí, napsal řka: „Nesvodiž vás žádný nižádným obyčejem. Neboť [ten den] nenastane, leč až prvé přijde odstoupení a zjeven bude ten člověk hřícha, syn zatracení.“ (2. Tessalonicenským 2:3.) O tomto dnu dále řekl: „Aby v dokonání plnosti časů v jedno shromáždil všecko v Kristu, buď nebeské věci, buď zemské.“ (Efezským 1:10.) Petr předzvěděl celé toto velkolepé panoráma staletí, když v prorockém vidění prohlásil: „Protož čiňte pokání, a obraťte se, aby byli shlazeni hříchové vaši, když by přišli časové rozvlažení od tváři Páně, A poslal by toho, kterýž vám kázán jest, Ježíše Krista. Kteréhož zajisté musejí přijíti nebesa, až do času napravení všech věcí; což byl předpověděl Bůh skrze ústa všech svých svatých proroků od věků.“ (Skutkové 3:19-21.) Všichni tito a další ukazovali na toto slavné období, toto nejnádhernější období všech letopisů lidské historie, kdy má přijít den obnovení pravdivé nauky a jejího správného uplatňování. Tento slavný den nadešel v roce 1820, kdy jistý chlapec s upřímností a s vírou vstoupil do háje a pozvedl hlas v modlitbě, v níž usiloval o moudrost, kterou, jak cítil, tak naléhavě potřeboval. V odpověď se dostavil nádherný projev. Bůh Věčný Otec a vzkříšený Pán Ježíš Kristus se mu zjevili a mluvili s ním. Opona, jež byla po dvě tisíciletí po většinu času spuštěna, se zvedla a oznámila příchod dispenzace plnosti časů. Poté následovalo znovuzřízení svatého kněžství, nejprve Aronova a pak Melchisedechova, prostřednictvím rukou těch, kteří ho vlastnili zastara. Další svědectví, promlouvající jakoby hlasem z prachu, vyšlo jako druhý svědek o skutečnosti a o božskosti Syna Božího, velkého Vykupitele světa. Byly znovuzřízeny klíče božské pravomoci, včetně těch, které jsou nezbytné k pečetění rodin na čas a na věčnost smlouvou, kterou smrt nemůže zničit. Onen kámen byl na počátku malý. Nebylo ho téměř ani vidět. Ale vytrvale rostl a roste, až naplní zemi. Bratří a sestry, uvědomujete si, co máme? Poznáváte naše místo ve velkém dramatu lidské historie? Toto je ústřední bod všeho, co předcházelo. Toto je doba obnovení. Toto jsou dny znovuzřízení. Toto je doba, kdy lidé z celé země přicházejí k hoře domu Hospodinova, aby hledali a učili se o Jeho cestách a chodili po jeho stezkách. Toto je souhrn všech staletí od Kristova narození až po tento dnešní a nádherný den. Paprsek jitřní nádherný, zahnal již šerý noční sen. Sionu prapor vítězný . . . zvěstuje světu nový den. (Zpěvník náboženských písní a písně pro děti II, str. 60.)   Staletí minula. Ono dílo posledních dnů, dílo Všemohoucího, to, o kterém mluvili ti zastara a o kterém prorokovali proroci a apoštolové, přišlo. Je zde. Z jistého důvodu, nám neznámého, avšak podle moudrosti Boží, se nám dostalo výsady přijít na zemi v této slavné době. Došlo k velikému rozkvětu vědy. Nastal velkolepý rozvoj poznání. Toto je největší období lidského úsilí a lidského úspěchu. A co je ještě důležitější, je to období, kdy Bůh opět promluvil, kdy se zjevil Jeho milovaný Syn, kdy bylo znovuzřízeno božské kněžství, kdy máme v rukou další svědectví o Synu Božím. Jak slavný a nádherný je to den! Bohu buď dík za jeho štědrý dar! Děkujeme Mu za toto zázračné evangelium, jehož moc a pravomoc sahá až za závoj smrti. Je-li nám dáno to, co máme a co víme, musíme být lepšími lidmi, než jsme. Musíme se více podobat Kristu, musíme více odpouštět, více pomáhat a více se zajímat o všechny kolem sebe. Stojíme na vrcholu věků, s úctou před velkolepým a slavnostním vědomím historie. Toto je poslední a konečná dispenzace, k níž směřovalo vše v minulosti. Vydávám svědectví o skutečnosti a pravdivosti těchto věcí. Modlím se, aby si každý z nás mohl uvědomit onu posvátnou zázračnost toho všeho, nyní, nedlouho před uplynutím století a skonem tisíciletí. Ať starý rok odejde! Ať přijde rok nový! Ať uplyne další století! Ať ho vystřídá nové! Rozlučme se s uplynulým miléniem. Pozdravme začátek dalšího tisíce let! A tak budeme postupovat kupředu stezkou neustálého růstu a pokroku a budeme se šířit a všude se v dobrém dotýkat života lidí tak dlouho, dokud potrvá země. V určitém bodě veškerého tohoto postupu vpřed se zjeví Ježíš Kristus, aby v nádheře vládl zemi. Nikdo neví, kdy to bude. Ani andělé v nebi neznají čas Jeho příchodu. A bude to vítaný den. Přijď, o Králi králů! Dlouho jsme tě očekávali, abys se spásou pod svými křídly osvobodil svůj lid. Přijď, touho všech národů, přijď! Kéž se Izrael nyní vrátí domů! („Come, O Thou King of Kings“, Hymns, no. 59.) Kéž nám Bůh požehná vědomím našeho místa v historii, a až ho získáme, i v naší potřebě jednat statečně a s odhodláním tak, jak se sluší na Svaté Nejvyššího, o to se pokorně modlím ve jménu Ježíše Krista, amen. POZNÁMKY 1. The Decameron of Giovanni Boccaccio, trans. Richard Aldington (1930), 7.