Milostivé léto Starší L. Tom Perry z kvora dvanácti apoštolů Přikládejme větší váhu rodinné modlitbě, rodinnému studiu Písma a rodinným domácím večerům a zanechme činností, které do našeho života vnášejí světskost a zlo. Jsem si jist, že si budu vždy pamatovat, že jsem byl prvním řečníkem na posledním zasedání této historické generální konference. Není to jen poslední zasedání této konference; je to i poslední zasedání tohoto desetiletí. Je to poslední zasedání, které bude označeno datem 20. století. Toto zasedání by mělo být hodno zvláštního záznamu do deníku. Historické události poutají naši pozornost obzvláště v době, kdy si připomínáme minulost a pohlížíme k budoucnosti. Po několik posledních týdnů tohoto roku bude rozhlasové a televizní vysílání plné přehledů nejdůležitějších událostí 20. století. Prognózy se budou snažit zaměřit naši pozornost na možnosti 21. století. Pro nás věřící, kteří jsme přijali evangelium našeho Pána a Spasitele, by to měla být také příležitost připomenout si Jeho požehnání Jeho věřícím dětem a Jeho zaslíbení ještě větších požehnání v budoucnosti. Pán během všech období času připomínal svým dětem jejich povinnost vůči Němu. Vždy mě zajímalo to, jak Pán poučoval a vedl Izrael během oněch 40 let, kdy putovali pustinou. V knize Leviticus, pojmenované takto proto, že pojednává o povinnostech a učení Levítů, jsou dány pokyny pro milostivé léto a jeho slavení. Domnívám se, že v tom, jak Izrael slavil tento zvláštní rok, je pro nás skryto poselství. Ve 25. kapitole knihy Leviticus čteme: „Mluvil ještě Hospodin k Mojžíšovi na hoře Sinai, řka: Mluv synům Izraelským a rci jim: Když vejdete do země, kterouž já dávám vám, odpočívati bude země, nebo sobota jest Hospodinova. Šest let osívati budeš roli svou, a šest let obřezovati budeš vinici svou a sbírati úrody její. Sedmého pak léta sobotu odpočinutí bude míti země, sobotu Hospodinovu; nebudeš na poli svém síti a vinice své řezati . . . Sečteš také sobě sedm téhodnů let, totiž sedmkrát sedm let, tak aby čas sedmi téhodnů let učinil tobě čtyřidceti devět let. Tedy dáš troubiti trubou veselé všudy sedmého měsíce v desátý den; v den očišťování dáš troubiti trubou po vší zemi vaší. I posvětíte léta padesátého, a vyhlásíte svobodu v zemi té všechněm obyvatelům jejím. Léto milostivé toto míti budete, abyste se navrátili jeden každý k statku svému, a jeden každý k čeledi své zase přijde.“ (Lev. 25:1-4, 8-10.) Zákony pojící se k milostivému létu obsahovaly tři body. Zaprvé lidé měli nechat odpočinout zemi, aby se omladila a byla v příštích letech úrodnější. Dnes, v našem rušném, rozmanitém životě, nám milostivé léto nabízí výbornou příležitost zhodnotit svůj směr a zjistit, zda je náš žebříček hodnot v pořádku. Klademe své příležitosti k věčným požehnáním nad své světské cíle? Jsou v našem životě oblasti, ve kterých bychom si mohli na nějaký čas odpočinout, aby se tak naše duše obnovila a abychom my byli produktivnější, obzvláště v tom, co je pro Pána nejdůležitější? Před sto lety jsme vstoupili do věku velké industriální revoluce. Tvořivý intelekt lidí vyvinul nejrůznější nové přístroje, které nám usnadnily život. Vzpomeňte si jen na to, když jste naposledy přestavovali nějakou část svého domu, kolik nových elektrických zásuvek jste do každé místnosti přidávali. Pak si vzpomeňte, kde jste přidali prodlužovací kabely s dalšími čtyřmi až šesti zdířkami pro nové elektrické přístroje. Přese všechny tyto nové přístroje, které nám šetří práci, si troufám říci, že váš život je více, ne méně, komplikovaný než kdykoli předtím. V době, kdy vstupujeme do 21. století, se nacházíme uprostřed informační revoluce, takzvaného informačního věku, se všemi jeho novými problémy a příležitostmi. Nyní nás zaplavují informace. Televize okrádá mnoho lidí o drahocenný čas strávený s rodinou. Internet je novým zdrojem informací, který nabízí obrovské příležitosti, stejně jako jinou možnost - stát se na něm závislý. S požehnáními nového informačního věku přicházejí naneštěstí i problémy, protože vlivy zla se nyní mohou přenášet novým prostředkem a mohou do naší mysli pronikat novými způsoby. Světské vlivy vstupují do našeho domova v nových tvarech a podobách, které útočí na naše odhodlání využívat svůj čas moudře a pro Pánovy záměry. Možná bychom si mohli vzít příklad ze zákona dávného Izraele a vzít si „time-out“. Vytvořme si seznam základních činností, které věčnému muži a věčné ženě dodávají na hodnotě, a rozhodněme se ve svém milostivém létu, že se přestaneme věnovat tomu, co je jen málo významné a cenné a co by mohlo dokonce ohrozit naše věčné blaho. Přikládejme větší váhu rodinné modlitbě, rodinnému studiu Písma a rodinným domácím večerům a zanechme činností, které do našeho života vnášejí světskost a zlo. Od září 1995 klademe při školení vedoucích důraz na to, co by nás povzbudilo k tomu, abychom znovu potvrdili jedinečnost domova a rodiny jako základní organizační jednotky Církve a abychom povzbudili každého člena rodiny, aby považoval čas trávený s rodinou za prioritu. Mohlo by být naše milostivé léto obdobím, kdy přezkoumáme své dosavadní chování a odhodíme to, co zpomaluje náš věčný pokrok? A mohli bychom se pak znovu zasvětit tomu, co nám přináší věčnou radost? Druhým zákonem, který se pojí k milostivému létu, bylo navrácení majetku jeho původním vlastníkům nebo jejich dědicům. Kdybychom dnes takto postupovali, mohl bych se 1. ledna vydat na sever do Perry v Utahu a požádat ty, kteří na této půdě, kterou vlastnil můj pradědeček, bydlí, aby ji opustili, aby ji tak opět mohla vlastnit moje rodina. Byl to velmi zajímavý způsob, jak zařídit, aby se každá následující generace mohla těšit ze své země jako svého dědictví. Tento zvyk týkající se vlastnictví půdy už dnes samozřejmě neplatí - takže lidé v Perry v Utahu se nemusejí bát - ale zvyk zachovávat některé jiné formy dědictví, jako např. svůj odkaz, bychom měli podporovat. Zachovali jsme pro své děti ony skvělé příběhy o tom, jak se první členové naší rodiny setkali s evangeliem a jak ho přijali? Jejich studium a přijetí evangelia pro nás otevřelo ony velké příležitosti přijmout věčná požehnání. V 17 letech opustil můj dědeček Dánsko a hledal nový život v Americe. Dostal se až do Mendonu v Utahu, kde žil jeho strýc. Strýc ho zaměstnal jako pomocníka na své farmě. Po nějaké době můj dědeček přišel za strýcem a řekl mu: „Vy mormoni jste legrační. Pracuju s tebou několik měsíců a tys ani jednou nezkusil něco mi o svém náboženství říct nebo mě pozvat, abych šel s tebou na shromáždění.“ Strýc se ho zeptal, zda by chtěl něco vědět, a on přitakal. A tak mu strýc řekl o proroku Josephu Smithovi a o tom, jak povstala Kniha Mormon. Dal mu výtisk Knihy Mormon, aby si ji přečetl. Dědeček však přečetl jen část a pak mu ji vrátil a řekl: „Nevidím na té knize nic, co by pro mě bylo příliš cenné.“ Druhý den, když oral na poli, si vzpomněl na to, jak mu strýc vyprávěl o vzniku Knihy Mormon. Pomyslel si, že žádný mladý muž s omezeným vzděláním by nemohl takovou knihu napsat. Možná by se na ni měl ještě jednou podívat. Zeptal se strýce, zda by si tu knihu mohl půjčit znovu. Tentokrát se od ní nemohl odtrhnout. Pocítil planutí Ducha, který mu dosvědčil, že tato kniha je pravdivá. Požádal o křest a až do konce života zůstal aktivní. Tyto zážitky z obrácení členů naší rodiny, kteří nám celým svým životem ukazují velkou oddanost a víru, nám dávají tolik z oněch věcí, z kterých se dnes těšíme díky plodům evangelia. Znalost o této víře a oddanosti musí být nutně předávána z generace na generaci, aby prohloubila naši touhu žít s takovým přesvědčením, které projevili oni ve svém životě. Jejich svědectví nepochybně dodávají přesvědčení a sílu našemu svědectví. Helaman znal zvláštní způsob, jak na své syny přenést své dědictví: pojmenoval je po svých významných předcích a tím jim pomohl pamatovat na ně a na jejich skutky. Písma zaznamenávají: „Vizte, synové moji, přeji si, abyste vždy pomýšleli na to, abyste dodržovali přikázání Boží; a přeji si, abyste tomuto lidu kázali slova tato. Vizte, dal jsem vám jména vašich prarodičů, kteří přišli ze země jeruzalémské; a učinil jsem tak, abyste si na ně vzpomněli, když myslíte na jména svá; a když si na ně vzpomenete - pak pomyslete také na činy jejich; a když si připomenete činy jejich, pak budete věděti, proč bylo řečeno i napsáno, že byli dobří.“ (Helaman 5:6.) Konečně byla během milostivého léta všem Izraelitům, kteří byli z nějakého důvodu nesvobodní, udělena svoboda. Od té doby již bylo samozřejmě otroctví téměř ve všech zemích dávno zrušeno. Nedáme-li si však pozor, může každého z nás polapit, a pak zotročit, onen zlý. Každému z nás byla dána svoboda jednání. Toto požehnání bylo dáno člověku od samého počátku. Pán prohlásil Adamovi: „A je jim dáno, že mohou rozeznati dobro a zlo, proto mohou voliti samy za sebe, a já jsem ti dal jiný zákon a příkaz.“ (Mojžíš 6:56.) A protože ve všech věcech musí být protiklad (viz 2. Nefi 2:11), se svobodou jednání přichází nutnost volit mezi dobrem a zlem. Kromě toho poskytuje svoboda jednání příležitost k hříchu; a to pak vytváří potřebu pokání. President Kimball řekl: „Hřích má velkou schopnost stát se zvykem a někdy přivádí lidi do tragického bodu, odkud není návratu. Bez pokání nemůže být odpuštění a bez odpuštění jsou všechna požehnání věčnosti v nebezpečí. Čím více se provinilec propadá do hříchu a chyba se upevňuje a vůle změnit se slábne, je jeho stav stále beznadějnější a on sklouzává níž a níž, až již nemá chuť šplhat se nahoru nebo nemá sílu na to, aby to učinil.“ (The Teachings of Spencer W. Kimball, ed. Edward L. Kimball [1982], 83.) President Kimball nám také radil: „Nahraďte zvyky, změňte prostředí. Ke změně dochází, když nahradíte staré zvyky novými. Myšlenkami a činy utváříte svůj charakter a budoucnost. Můžete se změnit tím, že změníte své prostředí. Zanechte nižších věcí a obraťte se k vyšším. Obklopte se těmi nejlepšími knihami, hudbou, uměním a lidmi.“ (The Teachings of Spencer W. Kimball, ed. Edward L. Kimball, 172.) Nyní, když se přibližujeme k novému století, je nepochybně vhodná doba k posouzení svého dosavadního chování. Mohla by to být doba, kdy posílíme ty zvyky, které nás vedou k dobru a zlepšení? Mohla by to být doba, kdy se vzdáme zvyků a činností, které nás svazují a zotročují v pastích protivníka a které zpomalují náš věčný pokrok? Harry Emerson Fosdick kdysi napsal: „Někteří křesťané nesou své náboženství na zádech. Je to balík přesvědčení a zvyklostí, které musejí snášet. Občas ztěžkne a oni by ho rádi odložili, ale to by bylo porušením starých tradic, a tak si ho znovu hodí na ramena. Opravdoví křesťané však své náboženství nenesou, náboženství nese je. Není to tíha, jsou to křídla. Pozvedá je, pomáhá jim překonat obtížná místa, vesmír se díky němu zdá přátelský, život smysluplný, naděje skutečná a oběť užitečná. Osvobozuje je od strachu, od pocitů marnosti, od obav a od hříchu - největšího zotročitele lidských duší. Opravdového křesťana můžete poznat na pohled podle jeho radosti ze života.“ (Twelve Tests of Character [1923], 87-88.) Doufám, že i na nás, když se na nás svět podívá, je možné jasně poznat podle naší radosti ze života, že věříme skutečným křesťanským ideálům a nauce a že podle nich žijeme a používáme je. Kéž nám Bůh žehná, abychom k novému století vzhlíželi s vírou, se svědectvím, s důvěrou a s odhodláním lépe se připravit na věčný život, o který usilujeme. Kéž nový rok začne troubením a radostným voláním a my co nejlépe využijeme nadcházejícího milostivého léta, o to se pokorně modlím ve jménu Ježíše Krista, amen.