„Jazyky andělskými“ Starší Robert S. Wood Sedmdesátník To, co říkáme, a to, jak představujeme sami sebe, nevypovídá pouze o našem vnitřním člověku, ale také ho to utváří a spolu s ním i lidi kolem nás a nakonec celou naši společnost. Když hovořil o důležitosti některých závažnějších věcí království v porovnání s dietním kodexem dávného Izraele, Ježíš řekl svým učedníkům: „Ne to, což vchází v ústa, poškvrňuje člověka, ale což z úst pochází, toť poškvrňuje člověka . . . Ale které věci z úst pocházejí, z srdce jdou, a tyť poškvrňují člověka.“ (Mat 15:11, 18.) Naše slova a vnější výrazy nejsou neutrální, protože odrážejí to, kým jsme, a formují to, kým se stáváme. V posledních dnech Pán znovu zdůraznil, jak nás, řečeno slovy Knihy Mormon, naše vnější projevy (viz Alma 25:15) poskvrňují nebo povznášejí. To, jak budeme mluvit a jak budeme jednat, bude vytvářet buď přátelské, nebo nepřátelské ovzduší pro Ducha Svatého. V 88. oddíle Knihy nauk a smluv nám Pán poradil, abychom se vyvarovali lehkovážných řečí a nadměrného smíchu. Tyto výrazy uvádí ve spojitost s vadami srdce - žádostivostí, pýchou a lehkomyslností - které nakonec vedou k zlovolným skutkům. (Viz NaS 88:69, 121.) Rozumím tomu tak, že lehkovážné řeči se týkají neuctivého a pokleslého jazyka a lehkomyslnost toho, co Pán nazývá zahráváním si s posvátnými věcmi. (Viz NaS 6:12.) Na druhé straně Pán volá po radostném srdci a jasné tváři. (Viz NaS 59:15.) Žádá nás, abychom mluvili a jednali tak, abychom se navzájem povznášeli neboli posilovali, a naznačuje, že to, co „nepovzbuzuje, není od Boha, nýbrž je to temnota“. (NaS 50:23.) Ve Winters Quarters, když byli Svatí uprostřed namáhavého exodu, Pán přikázal: „Mluvte tak, abyste se navzájem vzdělávali.“ (NaS 136:24.) Nefi prohlásil, že ovocem přijetí Ducha Svatého a naslouchání nabádání Ducha je to, že můžeme hovořit „jazyky andělskými“. (2. Nefi 32:2.) Tak vytváříme ducha úcty a zjevení. Nedávno jsem zaslechl rozhovor některých našich malých vnuků. Jeden z nich zřejmě použil slovo blbý. Osmiletý Nicholas, který byl nedávno pokřtěný, poznamenal, že člověk by toto slovo asi neměl říkat, protože to je „špatné slovo“. Bylo zřejmé, že na něho působí dobrý vliv maminky a tatínka. Vím, že podobně diskutovali o dalších výrazech. Někdo by si mohl myslet, že to jsou maličkosti ve srovnání s daleko odpornějšími a pokleslejšími výrazy, které slyšíme všude kolem sebe. A přesto naše slova vytvářejí buď malými, nebo velkými způsoby ovzduší, ve kterém buď budujeme, nebo boříme. Nedávno jsem řekl příteli z New York City, že si myslím, že se v uplynulých letech výrazně zlepšila atmosféra ve městě, a přemýšlel jsem, proč tomu tak je. On poznamenal, že jeho žena je městskou soudkyní a že vynucovali dodržování malých věcí, jako je nařízení proti plivání nebo vstupování do vozovky, a tím ovlivnili velké věci. Tak při naší každodenní povznášející řeči a skutcích, jak řekl Pán, zveme ducha pravdy a spravedlivosti, kterým můžeme „zapudit temnotu ze svého středu.“ (NaS 50:25.) Vzpomínám si, že když jsem byl v prvním ročníku studia angličtiny, profesor trval na tom, že jeden ze studentů musí při popisu situace nahradit jemnější výraz hrubým výrazem. Byl jsem otřesen výrazem, který jsem zaslechl jen zřídka, a nikdy v harmonickém prostředí. O několik let později při postgraduálním studiu jsem hovořil s přítelem, který argumentoval, že člověk má být, jak tomu říkal, „přímý“, dokonce i když musí být hrubý a necitlivý k pocitům ostatních. Naneštěstí postoj vyjádřený při těchto příhodách zapustil v naší společnosti pevné kořeny a lze ho nalézt dokonce i mezi Svatými. V průběhu let vzrostl počet sexuálních narážek, nevázaného humoru, výrazů násilí a velice se zvýšil hluk při řeči, hudbě a gestech. Mnoho lidí kolem nás je hrubých a drsných - se zkaženým chováním a morální citlivostí. Společnost se nezlepšuje našimi lehkovážnými řečmi a lehkomyslností. Namísto toho naše výrazy znečišťují naši společnost a kazí naši duši. President Spencer W. Kimball varoval před vulgární řečí a výrazy a obzvláště varoval před tím, abychom bezmyšlenkovitě hovořili o sexu, což spojoval s necudností. „Obscénní řeč a vtipy,“ řekl, „tvoří další nebezpečí, které číhá a které se snaží ulovit každého, kdo se tomu bude věnovat, jako první krok ke znečištění mysli a tím i duše.“ (The Miracle of Forgiveness [1969], 228.) To, co říkáme, a to, jak představujeme sami sebe, nevypovídá pouze o našem vnitřním člověku, ale také ho to utváří a spolu s ním i lidi kolem nás a nakonec celou naši společnost. Každý z nás se každý den zapojuje do zatemňování světla nebo do zapuzování temnoty. Jsme povoláni, abychom zvali světlo a abychom byli světlem - abychom posvěcovali sami sebe a povznášeli druhé. Jakub ve své obecné epištole podrobně pojednává o mnoha věcech, které jsou nezbytné, abychom se stali svatými. Mezi ně zahrnul i kontrolu řeči a konverzace. Vskutku řekl, že „kdožkoli neklesá v slovu, tenť jest dokonalý muž, mohoucí jako uzdou spravovati také všecko tělo.“ (Jakub 3:2.) Přirovnal to k plavbě po moři a poznamenal, že tak jako malé kormidlo může řídit velkou loď, tak také jazyk může udávat náš směr a osud. (Viz v. 4.) Když je jazyk používán nesprávně, „[znečišťuje] celé tělo, a [rozpaluje] kolo narození našeho.“(V. 6.) Jak, ptá se, mohou stejná ústa žehnat i proklínat? (Viz v. 10.) Jsem zasažen skutečností, že když Izaiáš přijímal své pověření od Pána, naříkal, že je „člověk poškvrněné rty maje“ a bydlí „uprostřed lidu rty poškvrněné majícího“. (Iz. 6:5.) Také od tohoto hříchu musel být Izaiáš očištěn, měl-li nést slovo Páně. Je nějaký div, že se žalmisté a podobně i proroci doprošovali Pána, aby „[položil] stráž“ před jejich rty a „[ostříhal] dveří“ jejich rtů (viz Žalmy 141:3) a aby jim pomáhal nehřešit jazykem (Žalmy 39:2)? Když hovoříme a jednáme, máme se ptát, zda je záměrem našich slov a výrazů pozvat do našeho života mocnosti nebes a vyzvat všechny, aby přišli ke Kristu. Musíme s těmito posvátnými věcmi zacházet s úctou. Musíme ze své konverzace odstranit necudnost a obscénnost, násilí a výhrůžky, zlehčování a faleš. Jak napsal apoštol Petr: „Ale jakž ten, kterýž vás povolal, svatý jest, i vy svatí ve všem obcování buďte.“ (1. Petr. 1:15.) Výraz obcování se zde netýká pouze řeči, ale také celého našeho chování. Stejně jako Nefi nás vyzývá, abychom žili tak, abychom mohli hovořit „jazyky andělskými“. Vydávám svědectví, že Bůh je skutečně svatý. On je náš Otec a my jsme Jeho děti. Jsme dědicové Boha a spoludědicové slávy Ježíše Krista. Kristus nesl naše hříchy a přemohl smrt. Vyzývá nás, abychom byli takovými, jako je On, a abychom povznášeli slovy i skutky. Spolu s Janem věřím, že je nám souzeno, že, „když se okáže, podobni jemu budeme; nebo viděti jej budeme tak, jakž jest“. (1. Jan 3:2.) Ve jménu Ježíše Krista, amen.