Jsme ženy Boží Sheri L. Dewová Druhá rádkyně v generálním předsednictvu Pomocného sdružení Přijít ke Kristu znamená odejít ze světa. Znamená to umístit Krista a jedině Krista do středu svého života. Nedávno jsem kvůli jisté pracovní záležitosti měla cestovat do zahraničí. Tato cesta však ve mně vyvolávala tak neblahé tušení, že jsem před odjezdem požádala o kněžské požehnání. Dostalo se mi varování, že protivník se pokusí zmařit mé poslání a že na mě čeká fyzické a duchovní nebezpečí. Obdržela jsem také radu, že to nemá být žádný výlet za pamětihodnostmi nebo za nákupy a soustředím-li se na svůj úkol a budu-li vyhledávat vedení Ducha, vrátím se domů v bezpečí. Toto varování mě rozrušilo. Když jsem však pokračovala dál a na každém kroku své cesty jsem prosila o vedení a o ochranu, uvědomila jsem si, že tato zkušenost není ani tolik ojedinělá. Nemohl snad náš Otec říci vám a mně, když jsme odcházeli z Jeho přítomnosti: „Protivník se bude snažit zmařit vaše poslání a budete čelit duchovnímu a fyzickému nebezpečí. Soustředíte-li se však na svůj úkol a budete-li pozorní vůči mému hlasu a odmítnete-li vidět v tomto životě pouhý výlet za pamětihodnostmi a za nákupy, vrátíte se domů v bezpečí.“? Protivníka těší, když se chováme jako turisté neboli jako ti, kteří slovo slyší, ale nečiní ho (viz Jakub 1:22), nebo jako lidé na nákupu neboli jako ti, kteří se soustředí na marné věci tohoto světa, jež dusí našeho ducha. Satan nás láká pomíjejícími radostmi a zájmy - naším bankovním účtem, naším šatníkem, dokonce i štíhlým pasem - protože ví, že tam, kde je náš poklad, je i naše srdce (viz Matouš 6:21). Naneštěstí je snadné nechat se odvést oslnivým třpytem protivníkových lákadel od světla Kristova. „Nebo co jest platno člověku, by všecken svět získal, své pak duši uškodil?“ (Matouš 16:26.) Proroci nás nabádají, abychom se vzdali světa a své srdce obrátili k Ježíši Kristu, který nám slíbil: „V tomto světě nenajdete dokonalou radost, však ve mně jest radost dokonalá.“ (NaS 101:36; zvýraznění přidáno.) President Spencer W. Kimball řekl: „Jestliže budeme trvat na tom, že všechen svůj čas a prostředky věnujeme budování . . . pozemského království, pak právě to zdědíme.“ („The False Gods We Worship“, Ensign, June 1976, 6.) Jak často se soustředíme na to, aby se nám tzv. dobře žilo, takže ztrácíme ze zřetele věčný život? To se v duchovním smyslu rovná onomu osudnému prodání našeho práva prvorozenství za mísu čočovice. Pán zjevil lék na tuto duchovní katastrofu v radě Emmě Smithové, že má „odložit věci tohoto světa a hledat věci světa lepšího“ (NaS 25:10). A Kristus nám ukázal, jak je to možné, když v zahradě getsemanské prohlásil: „Jáť jsem přemohl svět.“ (Jan 16:33; zvýraznění přidáno.) Jediný způsob, jak můžeme my překonat svět, je přijít ke Kristu. A přijít ke Kristu znamená odejít ze světa. Znamená to umístit Krista a jedině Krista do středu svého života, tak aby lidské marnosti a filozofie ztratily svou neodolatelnou přitažlivost. Satan je bohem Babylonu neboli tohoto světa. Kristus je Bohem Izraele a Jeho usmíření nám dává moc přemoci svět. „Očekáváte-li slávu, inteligenci a nekonečný život,“ řekl president Joseph F. Smith, „svět musí jít stranou.“ (Teachings of Presidents of the Church: Joseph F. Smith [1998], 243; zvýraznění přidáno.) Jako sestry v Sionu můžeme být protivníkovi překážkou v jeho spiknutí proti rodinám a ctnosti. Není divu, že nás pokouší, abychom se spokojily s pozemskými radostmi a nehledaly věčnou slávu. Nedávno mi jedna pětačtyřicetiletá matka šesti dětí řekla, že když se přestala probírat časopisy, které ji ničily představami o tom, jak by měl vypadat její domov a její šatník, přineslo jí to více klidu. Řekla: „Možná, že jsem silnější, šedivá a vrásčitá, ale jsem silnější, šedivá a vrásčitá dcera Boha, který mě zná a má mě rád.“ Pomocné sdružení nám může pomoci odvrátit se od světa, neboť jeho výslovným posláním je pomoci sestrám a jejich rodinám přijít ke Kristu. V tomto duchu se připojuji k sestře Smootové a k sestře Jensenové v prohlášení, kdo jsme, a že se raduji z oznámených úprav, které zlepší zaměření Pomocného sdružení. Již si nedovolíme onen přepych, abychom vydávaly energii na něco, co nevede nás a naše rodiny ke Kristu. Toto je onen testovací lakmusový papírek pro Pomocné sdružení i pro náš život. Ve dnech, které přijdou, již nevystačíme jen s ledabylou oddaností Kristu. Jako malá jsem viděla oddanost své babičky, která pomáhala dědečkovi hospodařit na naší farmě v kansaské prérii. Nějak přečkali sucha a prašné bouře, hospodářskou krizi i tornáda, která Velké pláně sužují. Často jsem se divila, jak klidně snášela roky nuzného výdělku a těžké práce a jak dokázala jít dál poté, co její nejstarší syn zahynul při tragické nehodě. Babička neměla lehký život. Víte, co si však na ní pamatuji nejvíce? To, jak naprosto šťastná byla v evangeliu. Nejšťastnější byla, když pracovala na rodinné historii nebo když učila s Písmy v ruce. Babička odložila věci tohoto světa a namísto toho usilovala o věci světa lepšího. Pro svět byla má babička obyčejná. Pro mě ale představovala ony neopěvované hrdinky tohoto století, které žily věrny svým předsmrtelným slibům a které po sobě zanechaly základ víry, na kterém můžeme stavět my. Babička nebyla dokonalá, ale byla to žena Boží. Nyní je na vás a na mně, abychom tuto korouhev nesly dál do příštího století. Nejsme ženy světa. Jsme ženy Boží. A ženy Boží budou patřit mezi největší hrdinky 21. století. Jak prohlásil president Joseph F. Smith, nám nepřísluší, „aby nás vedly ženy světa; [nám] přísluší vést . . . ženy světa, ve všem, co je chvályhodné.“ (Teachings, 184.) Toto nijak nesnižuje význam života nespočetných dobrých žen po celém světě. My jsme však jedinečné. Jsme jedinečné svými smlouvami, svými duchovními výsadami a zodpovědnostmi, které jsou s obojím spojené. Jsme obdarovány mocí a obdařeny Duchem Svatým. Máme žijícího proroka, který nás vede, obřady, které nás spojují s Pánem i vzájemně, a je mezi námi moc kněžství. Chápeme, kde je naše místo ve velkém plánu štěstí. A víme, že Bůh je náš Otec a že Jeho Syn je náš spolehlivý přímluvce. S těmito výsadami přicházejí velké zodpovědnosti, neboť „komu je mnoho dáno, od toho [je] mnoho požadováno“ (NaS 82:3), a občas jsou nároky učednictví velmi náročné. Měly bychom však očekávat, že cesta k věčné slávě po nás nebude vyžadovat sebepřekonávání? Někdy si své zaujetí tímto světem a své ledabylé pokusy o duchovní růst omlouváme tím, že se snažíme vzájemně se ukolébat představou, že ve skutečnosti se toho po nás při žití podle evangelia tolik nepožaduje. Pánovo měřítko chování bude vždy náročnější než měřítko světa, ale i Pánovy odměny jsou nekonečně nádhernější - včetně opravdové radosti, míru a spasení. Jak tedy můžeme jako ženy Boží naplnit veškerou míru svého stvoření? Pán dává odměnu těm, „kteříž ho hledají“ (Židům 11:6). Pána hledáme nejen tím, že se učíme a studujeme, že stále prosíme a modlíme se a bdíme, abychom neupadly v pokušení, ale také tím, že se vzdáváme světského holdování, které zamlžuje rozdíl mezi Bohem a mamonem. V opačném případě riskujeme, že budeme povolány, ale ne vyvoleny, protože se naše srdce „soustřeďují na věci světa“ (NaS 121:35). Zamyslete se nad zásadou, která pro nás vyplývá z tohoto příkazu v Písmech: „Milovati budeš Pána Boha svého celým svým srdcem, celou svou mocí, myslí a silou.“ (NaS 59:5; zvýraznění přidáno.) Tím nejzákladnějším, co od nás Pán vyžaduje, je naše srdce. Představte si, jaký vliv na naše rozhodnutí by to mělo, kdybychom Spasitele milovali více než cokoli jiného. Jak bychom trávily čas a na co bychom věnovaly peníze nebo jak bychom se oblékly za horkého letního dne nebo jak bychom reagovaly na povolání být navštěvující učitelkou a vzájemně o sebe pečovat nebo jak bychom reagovaly na sdělovací prostředky, které urážejí Ducha? Právě tím, že necháme svět ustoupit a přijdeme ke Kristu, žijeme větší měrou jako ženy Boží. Narodily jsme se pro věčnou slávu. Stejně jako věrní muži byli předustanoveni, aby byli nositeli kněžství, my jsme byly předustanoveny, abychom byly ženy Boží. My jsme ženy víry, ctnosti, vize a pravé lásky, které se těší z mateřství a z ženství a z rodiny. Nelpíme za každou cenu na dokonalosti, ale pracujeme na tom, abychom rostly v čistotě. A víme, že v síle Páně můžeme dělat vše, co je spravedlivé, protože jsme se ponořily do Jeho evangelia (viz Alma 26:12). Opakuji, že nemůžeme být ženami světa, neboť jsme ženy Boží v posledních dnech. Jak to učil president Kimball: „V tomto světě se [nám] nemůže dostat většího uznání než toho, že budeme známy jako [ženy] Boží.“ („The Role of Righteous Women“, Ensign, Nov. 1979, 102.) Letos v létě jsem ve Svaté zemi prožila jeden nezapomenutelný zážitek. Když jsem seděla na hoře blahoslavenství, která se tyčí nad Galilejským jezerem, uviděla jsem v dálce město vystavěné na hoře. Byl to úžasný pohled na město, které nemůže být skryto, a když jsem se nad touto symbolikou zamyslela, velmi mocně jsem pocítila, že my ženy Boží jsme jako toto město, že zapomeneme-li na věci světa a přijdeme-li ke Kristu, tak aby z našeho života a z našich očí vyzařoval Duch, naše ojedinělost bude tomuto světu světlem. Jako sestry z Pomocného sdružení náležíme k nejvýznamnější skupině žen na této straně závoje. My jsme velkolepým městem na hoře. A čím méně se budeme svým vzhledem a chováním podobat ženám světa, tím více budou ony pohlížet na nás jako na pramen naděje, klidu, ctnosti a radosti. Před dvaceti lety pronesl president Kimball na tomto shromáždění slova, která od té doby neustále citujeme: „Většina onoho velkého růstu, který Církev v posledních dnech čeká, . . . se uskuteční do té míry, nakolik se bude v životě žen Církve zrcadlit spravedlivost a jasnost a nakolik zřetelná bude jejich odlišnost a rozdílnost - v pozitivních ohledech - od žen světa.“ ( Ensign, Nov. 1979, 103-104; zvýraznění přidáno.) My se však nadále nemůžeme spokojit jen s tím, abychom presidenta Kimballa citovaly. Jsme sestry, které musejí toto proroctví naplnit a které tak učiní. Můžeme to však dokázat. Vím, že můžeme. President Gordon B. Hinckley nedávno řekl, že „věčné spasení světa . . . spočívá na bedrech této Církve . . . Žádní jiní lidé v historii světa neobdrželi . . . závažnější příkaz . . . a my bychom se ho raději měli řádně chopit.“ („‚Church Is Really Doing Well‘“, Church News, 3 July 1999, 3.) Ženy Boží, a to se týká i nás. Dnes večer vyzývám každou z nás, abychom si určily alespoň jednu věc, kterou můžeme udělat, abychom vyšly ze světa a přiblížily se více Kristu. A příští měsíc další. A pak další. Sestry, toto je povolání do zbraně, toto je povolání k činu, povolání vzchopit se. Povolání ozbrojit se mocí a spravedlností. Povolání spoléhat se na rámě Pánovo namísto na rámě těla. Povolání vzchopit se a zaskvět se, aby se [naše] světlo stalo korouhví národům (viz NaS 115:5). Povolání, abychom žily jako ženy Boží, tak abychom se my i naše rodiny mohly v bezpečí vrátit domů. Máme důvod k radosti, neboť evangelium Ježíše Krista je hlasem radosti! Spasitel přemohl svět, a proto ho můžeme přemoci i my. On třetího dne vstal, a proto i my můžeme povstat jako ženy Boží. Můžeme odložit věci tohoto světa a hledat věci světa lepšího. Kéž se právě nyní zavážeme, že vyjdeme ze světa a nebudeme se otáčet zpět. Ve jménu Ježíše Krista, amen.