Starší Richard E. Cook
Sedmdesátník
Když naši obrácení „ožijí“- a oni potřebují výživu v evangeliu - brzy „ožijí“ také jako studenti, jako rodiče, ve svém zaměstnání a jako občané svého národa.
Se sestrou Cookovou jsme byli povoláni jako misionáři do Mongolska přibližně rok předtím, než zde byla formálně zorganizována misie. Pohlížíme zpět na tuto dobu jako na jedno z nejpamětihodnějších, nejvíce uspokojujících a nejpožehnanějších období svého života. Toto období nás stále odměňuje bohatými zkušenostmi a požehnáními.
Pán řekl misionářům: „A když se stane, že budete pracovat po všechny své dny volajíce tento lid k pokání a přivedete byť jen jednu duši ke mně, jak veliká bude vaše radost s ní v království mého Otce.“ (NaS 18:15.)
Tento slib je inspirací pro každého misionáře, ale, jako kdyby to nestačilo, existují další požehnání plynoucí z misionářské práce - je jich mnoho a jsou rozmanitá. Některá jsou bezprostřední, další přicházejí pouze s plynoucím časem.
Jedno z těchto požehnání „přicházejících pouze s plynoucím časem“ jsme zažili letos v únoru, když jsme se účastnili obřadu udělení jména a požehnání malého mongolského děvčátka z naší rozšířené misionářské rodiny. Jmenuje se Tungalag. Její matkou je Davaajargal. Ta je, jako první žena, která byla v Mongolsku pokřtěna, moderní pionýrkou. Otec Tungalag, Sanchir, je studentem magisterského studia obchodní administrace na BYU.
Znal jsem Sanchira nějakou dobu předtím, než se stal členem. Byl pokřtěn až po roce a po mnoha a mnoha diskusích s oddanými misionáři. To nijak nezmenšuje zázrak, že tento mladý otec po pouhých dvou letech v Církvi mohl pronést slova tohoto nádherného požehnání, které začínalo: „Tungalag, žehnáme ti, abys byla dobrou lidskou bytostí.“ Nikdy nezapomenu na tento začátek!
Ve svém požehnání řekl něco, co před křtem neznal a co si ani nedovedl představit. Být svědkem tohoto požehnání a uvědomit si šíři, do jaké evangelium změnilo tohoto mladého muže a tuto rodinu, bylo pro misionáře skutečnou odměnou.
President Hinckley řekl: „Tím nejlepším zážitkem, který mám, je pozorovat, co toto evangelium dělá pro lidi. Dává jim nový pohled na život. Dává jim takový rozhled, který dříve nikdy nepoznali. Jejich pohled se začíná upínat na věci ušlechtilé a božské. Odehrává se s nimi něco zázračného. Vzhlížejí ke Kristu a ožívají.“ („Nově pokřtění a mladí muži“, Poselství Prvního předsednictva, červenec 1997, str. 4.)
Získal jsem zkušenost, že když naši obrácení „ožijí“ - a oni potřebují výživu v evangeliu - brzy „ožijí“ také jako studenti, jako rodiče, ve svém zaměstnání a jako občané svého národa. Jejich život a život jejich potomků je navždy změněn.
Krátce poté, co jsme se sestrou Cookovou přijeli do Mongolska, jsme byli požádáni, abychom doprovázeli dva mladé misionáře do města Muren. V závěru cesty byl náš návrat odložen kvůli špatnému počasí. Každý den jsme přicházeli na letiště, abychom se podívali, zda přiletí naše letadlo, abychom mohli odletět. Spolu s dalšími cestujícími jsme čekali, dokud nám nebylo řečeno, zda toho dne odletíme nebo zda budeme nuceni vrátit se na noc do města.
Na stejný let se snažila nastoupit i skupina zahraničních turistů. Řekli nám, že na koních navštívili některé z nejvzdálenějších, málo prozkoumaných, oblastí Mongolska.
Když jsme čekali na letišti, jeden z těchto turistů přistoupil k jednomu našemu staršímu a řekl: „Vím, kdo jste! Co tady děláte? Tito lidé vás nepotřebují. Jsou to neposkvrnění lidé s bohatým dědictvím. Proč se prostě nevrátíte domů a nenecháte je být?“
Starší přišel ke mně a byl velmi rozrušený. Hovořili jsme o několika odpovědích, které mohl dát. Avšak teprve za dva týdny jsem četl prohlášení učiněné presidentem Bensonem v roce 1975, které vysvětlovalo to, co by bylo dokonalou odpovědí:
„Někteří se mohou ptát, proč se jako lidé i jako Církev pokojně a důsledně snažíme změnit jednotlivce, zatímco jsou kolem nás tak velké problémy . . . Ale upadající města jsou pouhým zpožděným odrazem upadajících jednotlivců . . . Boží přikázání kladou důraz na zlepšení jednotlivce jako na jedinou skutečnou cestu jak přivodit skutečné zlepšení společnosti.“ (A Plea for America [1975], 18.)
„Pán pracuje tak, že začíná uvnitř a postupuje navenek. Svět působí z vnějšku dovnitř. Svět by chtěl vyvést lidi z brlohů. Kristus vyjímá brlohy z lidí a oni potom vycházejí z brlohů sami . . . Kristus mění lidi, kteří pak mění své prostředí. Svět by chtěl formovat lidské chování, ale Kristus může měnit lidskou povahu.“ („Born of God“, Ensign, listopad 1985, 6.)
President Kimball kdysi nazval misionářskou práci životní mízou Církve a ona jí vskutku je. Není tomu tak pouze proto, že nově obrácení dodávají Církvi vitalitu a sílu, ale sami misionáři získávají novou míru vitality a síly, když se účastní toho, jak obrácený se odevzdává Kristu. Tato vitalita a síla je mocná, je to nástroj v Božích rukách, který způsobuje, že se evangelium šíří a naplňuje celou zemi, jak to viděl Daniel ve svém snu. (Viz NaS 65:2.)
Protože všichni lidé mají svobodu jednání, není misionářská práce v jejích rozmanitých formách dobrovolným programem. Je správné hovořit o požehnáních misionářské práce, ale ve skutečnosti máme misionářskou práci vykonávat, protože to je naše povinnost. Písma a všichni proroci, počínaje Josephem Smithem, nám připomínají, že je naší povinností jít ke všem národům varovat naše bližní.
Wilford Woodruff to vyjádřil jasně, když řekl: „Od doby, kdy Bůh stvořil svět, nebyla nikdy žádné skupině lidí dána větší zodpovědnost varovat toto pokolení, dlouze a hlasitě, dnem i nocí pozvedat hlas a hlásat Boží slovo tomuto pokolení tak, jak k tomu máme příležitost my. Po nás se vyžaduje, abychom to činili. Toto je naše povolání. [Toto] je naše povinnost. [Toto] je naše záležitost.“ (Deseret News Semi-Weeekly, 6. červenec 1880, 1.)
Modlím se, abychom si misionářskou práci vzali za svou a nedovolili jiným méně důležitým záležitostem, aby jí stály v cestě. Požehnání dostáváme za dodržování všech Božích přikázání. Existuje však jen málo požehnání, která se vyrovnají požehnáním misionářským! Jak sladká je to práce! Ve jménu Ježíše Krista, amen.
Previous
